Zakázaná láska

9. Nečekaná návštěva

S tou nohou to bylo dost na nic, protože jsem musela čekat až někdo přijde, aby mi pomohl ze schodů. Marta semnou přestala mluvit, protože jsem jí neodpovídala a často jsem ani nevnímala co povídá. Vašek se mi slíbil, že přijede jak jen to půjde, ale bohužel měl teď špatné směny takže to moc valně vypadalo. Teta ta mi hned jak dorazila tak volala na telefon, který můžeme k takovým příležitostem používat. Moc se jí tam nelíbilo, ale nejde usuzovat hned na první pohled. V tom měla pravdu, já si také myslela že je Leoš super kluk a nemuselo by mu vadit, že jsem z děcáku a on se zachoval jako srab a neozval se. Místo toho mě však měla čekat jiná návštěva.
Seděla jsem na lavičce u písku a hlídala děti, kteří si hrály na pískovišti. Jakmile zavrzali dveře ohlédla jsem se, protože k nám nikdo tak často nechodí a proto se dost divím kdo sem zavítal. „Aničko ta paní někoho hledá, jdi se zeptat co potřebuje“ požádám dívčinu, která mi na sádru kreslí obrázky. Sice se netváří nijak nadšeně, ale jde. Pozoruji je co si říkají, když v tom ji Anička vezme za ruku a vede k nám. Upravím se a nahodím přátelský obličej. „Dobrý den“ pozdraví mě však chladně ta paní. Pošlu proto děti do kuchyně pro pití, aby zbytečně neslyšeli něco co nemají. „Přejete si“ zeptám se tiše. „Jsem maminka Leoše a chtěla jsem vás jenom vidět“ odvětí a já už vím odkud vítr vane. „Proč jste mě chtěla vidět?“ zeptám se zvědavě. Paní zašmátrá v tašce a podá mi obálku. „Nechte mého syna být, já si nepřeji aby se stýkal s někým jako jste vy. Pokud neuposlechnete budu nucena to řešit jiným způsobem. Leošek je hodný kluk a nemá zapotřebí se tahat s dívkou, která neví ani kdo jsou její rodiče.“ Její slova jsou jako jed a ona je přímo jako jedovatá kobra. Otevřu proto obálku, abych zjistila co je uvnitř a proto se divím, když najdu tři fialové bankovky. „To mě jako chcete podplatit?“ divím se. „Přesně tak, protože tuším proč jste se na Leoše upnula a přebrala ho Anetě. Ona je pro něho budoucnost ne vy!“ Nikdy mě nikdo tak neurazil a proto zavřu obálku a strčím ji zpět do ruky. „Nejsem to za co mě považujete a myslím, že jste právě ukázala že vaše vychování je horší než moje. Vaše peníze nepotřebuji, protože si na všechno poctivě vydělávám a nebojte se že bych se o Leoše pokoušela, protože s takový podlými lidmi jako jste vy, bych nechtěla nic mít ani omylem.“ Tenkrát jsem to já kdo jí sráží k zemi urážkami. Chce něco dodat, ale do našeho hovoru se vmísí přicházející Páleníková. „Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?“ zeptá se mile. „Kdepak všechno jsme si tady už se slečnou vyříkali a teď půjdu. Jen vám chci říct, že to tady vedete mizerně, když neumíte děti naučit základní znaky slušnosti.“ Tomu se musím jen zasmát a Páleníková neví o čem je řeč. „Prostě paní vychovatelko tahle paní mě přišla podplatit, protože jsem se kamarádila s jejím synem. Bojí se, abych ho nestáhla na dno když nemám ani rodiče s dobrým původem.“ Tohle Páleníkovou dokáže rozpálit a proto se do ní naplno pustí. „Dámo, tady nejste na nějakých závodech aby jste mohla podplácet závodníky a tím vyhrát. Tohle je slušná dívka a věřím, že by nic s vaším synem neměla a o jejích rodičích nemluvte, protože ona má moc vlivného otce a nemuselo by se mu vaše chování líbit.“ Jestli jí bylo předtím trapně tak teď přímo připomíná plameňáka jak je rudá. Ještě mě sjede očima a já se naopak sladce uculím a ještě zamávám. Tak takovou tchýni bych nechtěla ani omylem.

Byla jsem Páleníkové za její pomoc vděčná, ale nelíbilo se mi že řekla o to o mém otci. Jediné štěstí je, že neprozradila kdo to je. Jenže jednou to můj otec byl a i kdyby mě nechtěl jako dceru tak jsem musela vědět jak na tom je. Proto jsem šla za Součkovou a poprosila ji jestli by do nemocnice mohla zavolat. Sice mě to stálo chvilku přemlouvání, ale nakonec souhlasila. „Proč chceš vědět tak moc jak je na tom tvůj šéf? To byl tak hodný?“ zeptá se s úsměvem. „Jo byl fajn“ souhlasím a vidím, že nemá ani ponětí o tom kdo to skutečně je. Pak dlouho s někým hovoří a přepojují ji stále sem a tam. Když sluchátko položí usměje se. „Zase můžeš v klidu spát, protože ho zítra pouštějí domů.“ Spadne mi kámen ze srdce a proto poděkuji za laskavost a odejdu do svého pokoje. Na chodbě však stojí Marta a vypadá to, že čeká na mě. „Já vím proč jsi tak zatrpklá“ řekne v klidu. „Ano, a jak to víš?“ vyděsím se, odkud může vědět o tátovi. „O Leošovi jsi už neslyšela co?“ odvětí smířlivě. „Ne a ani nechci, máš pravdu kluci jsou sraby a nedokážou překousnout všechno.“ Marta se usměje a přijde mě obejmout a já jsem tak ráda, že se možná zase s kamarádíme. „Vrať se ke mně na pokoj, stýská se mi“ poprosí mě tiše. „TO by možná šlo“ souhlasím a proto seženeme starší kluky, kteří přestěhují moje věci zase zpět do Martina pokoje. Okolo projde i Páleníková a diví se, proč najednou ten obrat. Na to mám jen jediné vysvětlení a to, že se nedá před vším utéct a zavřít, ale musí se bojovat.

Ten den mě čeká ještě jedna návštěva a přijde paní našeho pana vedoucího, takže mého táty. „Dobrý den Moniko“ usměje se přívětivě, takže vidím že přichází v míru. „Vítám vás tady“ usměji se a pokusím vstát, abychom si podali ruce. Ona mě však uklidní a donutí sednout. „Přišla jsem si promluvit o jisté věci, kterou mi řekla tvoje vychovatelka když za tebou přišla do nemocnice.“ Okamžitě ve mně hrkne a tuším o čem se budeme následujících pár minut bavit. „Já bych se o tom nechtěla nějak vybavovat a jestli máte strach, že se budu domáhat nějakých peněz a nebo majetku tak to ani omylem.“ Paní se jen podiví a pak mě chytne za ruku. „Moniko já vím, že můj manžel měl dávnou lásku a ta byla těhotná, když ji musel opustit. Hledal ji dlouho a přesto jí mál necelý kilometr od sebe. Pak jsi dokonce začala pracovat v jeho baru a teď mi zachránila život. Ty máš plné právo se dožadovat pozornosti, co ti byla odepřena za celých těch patnáct let.“ Ta paní je učiněný anděl, pomyslím si když mi tohle řekne. Jiná by mě nechtěla ani vidět, ale ona ne je prostě jiná. „Omlouvám se,ale přesto raději budeme dělat že se nic nestalo a panu vedoucímu nebudeme nic říkat! Jak se mu vlastně daří?“ zeptám se starostlivě. Paní se jen usměje. „Asi se budeš zlobit, ale já už mu to řekla, protože ho zajímalo kdo mu mohl darovat krev. Chtěl by tě proto vidět a proto jsem tady, abych tě k němu odvezla.“ Tohle nepřipadá v úvahu a proto odmítnu a zařeknu se, že nechci aby mě vyhledával a nebo si něco nalhával. Jednou jsem jen jeho brigádnice a tak to také zůstane. Je vidět, že jsem jí moc nepotěšila ale nezkouší mě přemluvit. Nakonec se semnou ještě projde po parku a povídá o všem možném. Kde studuji a jestli bych chtěla ve studiu pokračovat. Myslím si však, že to zjišťuje pro něho.
Když se vrátím na pokoj tak tam najdu Martu, která zase pláče. „Co se stalo?“ zděsím se a obejmu. Nic neřekne jen začne ještě více brečet. „Proboha, udělal ti někdo něco?“ nahání mi její pláč strach. Ona jen kývne hlavou a zase položí hlavu na moje rameno. „Něco s Petrem?“ zkusím si tipnout. „Přesně tak“ vzdychne a otře slzy „On si dneska přišel zase na brigádu a požádal mě od odpuštění. Začal mi tam vyzvat lásku. Chápeš to potom všem si přijde jen tak a myslí, že mu padnu k nohám a všechno bude v pořádku. Neukázal se přeci takovou dobu a dokonce mi způsobil i domácí vězení.“ Ti kluci jsou fakt praštění, pomyslím si. „Nebul je to blbec a ty jsi udělala dobře, že jsi ho poslala pryč.“ To jí však rozbrečí ještě více. „Co zase?“ nechápu proč zase brečí. „Já husa mu odpustila a odpoledne jsme spolu byly na zmrzlině.“ Konečně mi to docvakne a začnu se smát. „Takže brečíš buď štěstím a nebo se cítíš děsně?“ Opět jen přikývne, takže se stejně nedozvím pořádně proč, ale musím se smát protože to jinak řešit nejde.
Martu se mi podaří uklidnit až po další půlhodině vytrvalého pláče a proto se začne vyptávat tentokrát ona. „Kdo byl ta ženská v parku. Neříkej že zase Leošova máma?“ vyděsí se. „Kdepak to byla…“ už jsem měla na jazyku náhradní máma, ale rychle jsem to zase spolkla. „To byla paní pana vedoucího. Přišla mi poděkovat za darování krve“ usměji se. Díky bohu nemá žádné podezření takže jen kývne hlavou a zase začne mluvit o Petrovi. „Kdybys viděla jak byl sladký, když mě odnášel na zádech pryč. Přišla jsem si jako v romantickém filmu, když unášejí ty svoje milenky aby jim řekly, že je opravdu milují.“ Její myšlení je přímo geniální a pro mě zábavné, takže se skvěle bavíme celé odpoledne než nás naženou dohromady do společenské místnosti na nějakou přednášku.

Kdybych věděla, že to bude o bezpečnosti na silnicích byla bych obezřetnější a dokonce se snad tomu vyhnula. Protože nikdo jiný nám ji samozřejmě nedělal než Leoš a jeho kolega, který mu přišel potvrdit do baru, že jsem z děcáku. Teď to vidí na vlastní oči a koukám, že je má stále pěkně vykulené. Posadím se s Martou až na konec, abychom byly co nejméně na očích. Stále se však s Leošovým pohledem setkávám a dost mě pálí. Zakážu si proto koukat se na něho a celou přednášku pozoruji jeho kolegu Jardu, který mi hne na začátku mával a byl rád, že mě vidí. Povídají o obecných zásadách při jízdě na kole a nebo na jiných dopravních prostředcích. Když najedou na téma bouračky a havárie tak se ozvou ty nejmladší děti a samozřejmě řeknou o mojí autonehodě policistům. Oba zbystří a pozvou si mě dopředu, abych sama vysvětlila co se stalo. „Já tam nejdu“ odmítnu rázně. „Jen pojď, v parku se sama nebojí a nás policistů by se bála“ zavtipkuje Jarda. „Marto,prosím pojď semnou“ požádám ji naléhavě. Souhlasí a proto mi pomůže dostat se dopředu a posadí vedle těch dvou. Vlastně přímo mezi ně, takže se opět střetnu s Leošovým pohledem, který mě zkoumá od hlavy až k sádře. „Co se ti stalo Moniko?“ zeptá se zvědavě Jarda. Rozhodla jsem se mluvit pravdu, tak nás to přece učí a proto začnu hezky od začátku. „Byla jsem v práci, když se mi udělalo kvůli jedné nepříjemné věci, kterou jsem musela řešit nevolno.“ Přitom se podívám na Leoše, který tuší o čem mluvím. „Aha a srazilo tě na přechodu auto nebo co?“ zajímá se dál Jarda. „Kdepak“ usměji se. „Můj pan vedoucí hrozně hodný pán mi nabídl odvoz domů a proto jsem přijala. Na jedné křižovatce do nás narazilo úplně cizí auto, které z ujelo a pomohly nám až lidé, kteří stáli za námi.“ Jarda přikyvuje a Leoš jen kouká a mlčí. „Dobře a co ti tedy zachránilo život?“ zeptá se Jarda pro poučení. „No přece pás v autě, který jsem měla připnutý tak jak je to správné ne pane policisto“ otočím se na mlčícího Leoše. „Přesně tak“ odvětí tiše. Jarda mi poděkuje za příspěvek a já se rozhodnu vrátit na své místo. „Pomůžu ti“ nabídne se Leoš, ale to nedovolím a ucuknu rukou. „Ty už jsi mi pomohl dost a tvoje máma taky“ odseknu. Marta, která stále opodál na něj hodí jen zlostný pohled a pomůže mi pryč. Cítím se více než dobře a jsem ráda, že se jednou cítil trapně zase on.
Můj projev všechny tak zaujal, že to chtějí děcka podrobně vyprávět celé. Slíbím jim tedy, že večer se na to vrhneme. Páleníková, která si pro mě přišla do společenské místnosti mě vede do své pracovny a nechce říct proč. „Jdi dál, někdo tam čeká“ usměje se. „Kdo?“ divím se, neboťˇ Vašek má přijet až zítra. Přímo za dveřmi sedí Leoš a jakmile mě uvidí vyskočí, abych neutekla. S bolavou nohou to moc dobře nejde, takže se posadím na gauč a pozoruji co bude dělat. „Proč jsi mi nezavolala, že jsi měla nehodu. Ihned bych přijel“ začne mě zpovídat. Je tak patetický to je hrozné. „Nemusíš nic hrát, protože já ti to nežeru. Tvoje maminka mi řekla své a to beru taky na vědomí.“ Asi vůbec o její návštěvě tady neví, nebo hraje to už je jedno, protože se začne vyptávat co s tím jeho máma má společného. „Neřeš to ano. Jen jsem poznala, že jste stejná rodina jako jiní snobští lidé kteří vidí krásu jen v penězích a postavení. Jestli si však myslela, že mě po penězích které přinesla skočím a slíbím hory doly tak to se spletla. To může zkusit na Anetu.“ Leošovi to konečně docvakne a začne po pracovně chodit jako mrzutý lev. „Jak si tohle mohla dovolit udělat. Říkal jsem jí co se mezi námi stalo, protože jsem tě ten den co jsem za tebou byl naposledy měl pozvat na oběd. Nelíbilo se jí, že jsi z dětského domova a domlouvala mi celý večer, abych si vrátil k Anetě. Nikdy by mě nenapadlo, že je schopná tohle udělat.“ Vypadá tak přesvědčivě, ale nevěřím ani slovu z toho co řekl. Sám se neobjevil a nechtěl mě vidět, takže nevím kde je pravda. „Leoši, teď už je to jedno jen jsem si uvědomila, že má pravdu a chci aby ses vrátil k Anetě, jste totiž oba stejní.“ Moje slova mu vezmou vítr z plachet, takže ke mně poklekne a chytne za ruku. „To neříkej, protože já se k ní nevrátím zvláště po tom co udělali ona a moje máma. Chci, aby se vše vrátilo do starých kolejí a mi byly zase šťastní, protože já jsem tak jedině po tvém boku.“ Nesmím být jako Marta a proto jen zakroutím hlavou a odmítnu jakoukoliv jeho nabídku. „Já mám teď hodně starostí sama se sebou. Našla jsem si tátu a nepotřebuji řešit ještě takové kraviny jako je vztah s tebou. Měj se fajn“ odvětím tiše a chci odejít, ale on mě zastaví a přitiskne k sobě jako na té lodi před týdnem. „Neříkej, že ti na mě nezáleží, to se přece nedá jen tak odmilovat.“ Jen trhnu hlavou a zalžu naposledy. „Kdo říkal, že tě miluji?“ Pochopí to okamžitě a proto mě pustí a já pomocí berlí vyjdu na chodbu. Musím si pospíšit než vyjde on, nechci aby viděl jak bulím. Muselo by mu dojít, že jsem mu lhala a miluji ho i přestože jsem si to zakázala.