Zakázaná láska

Páleníkové jsem vysvětlila, aby už sem nikdy Leoše nepouštěla tedy pokud to nebude z důvodů přednášek, to jsem změnit nemohla. Marta mi gratulovala, prý je jen škoda že u toho nebyla, aby ten jeho kyselí obličej mohla vidět. Ani bych jí to nepřála, protože byl opravdu smutný když jsem mu k tomu řekla svoje. Proto mě začala povzbuzovat, abych se rychle postavila na vlastní nohy, protože ten druhý policista byl taky pěkný a celou dobu mě prý pozoroval, už když jsem přišly. Zamyslela jsem se, že Jarka je opravdu taky hezký a hlavně hodný kluk, ale nikdy bych sním nemohla nic mít.
Vašek dorazil přesně jak sliboval a od svého příjezdu nedal pokoj dokud ze mě nedostal něco o mém tátovi. Dost se divil, když jsem mu řekla vše co mi řekla Páleníková. Měl na to stejný názor, že neměla právo mi to tak dlouho tajit. „S ním jsi už mluvila?“ zeptal se zvědavě. „Kdepak nechci, aby se semnou stýkal protože má svůj život a já do něj nepatřím.“ To však prý není pravda a pokud se po své dceři sháněl tak jistě chce, abychom byly spolu. „Nepřemlouvej mě! Víš co mě stálo úsilí mu nezavolat do nemocnice a zeptat se ho jak se mu daří. Nakonec přišla jeho manželka a sama mi jeho stav zvěstovala, je to milá paní a chce, abychom se sešli a vše si vyříkali. Jenže já opravdu nechci, tohle je můj život a musím to už tady nějak ty dva roky dožít.“ Ještě chvilku do mě Vašek hučí, ale když si zacpu uši naštve se a odejde. Nechápu co po mě všichni chtějí, já sama snad mám nějakou hrdost a nemůžu jen tak přijmout peníze a lásku cizího člověka, se kterým nás spojuje jen krev. V tu samou chvíli můj pokrevní otec vejde do domova, takže se otočím ke skřípající bráně a zahlédnu ho jak se usmívá. Co tady chce, má přece být v nemocnici. „Dobrý den“ pozdravím ho slušně. „Jaképak dobrý den, ahoj by bylo lepší ne“ usměje se dojatě. Je vidět jak se mu oči zalívají slzami. „Nikdy bych si nepomyslel, že se my dva sejdeme a proto mi odpusť že brečím“ omluví se a otře oči kapesníkem. Jen přikývnu, že je vše v pořádku a doporučím mu aby se posadil vedle mě. Sedíme vedle sebe tiše a pozorujeme děti které si vyšly ven hrát na pískoviště. „Nevím co říct, protože pro mě je to asi stejný šok jako pro tebe, že jsi moje dcera.“ „Máte pravdu, protože já jsem to dost dlouho skousávala, teď už to beru jako, že to prostě tak je a nic s tím neudělám. Chci vás jenom uklidnit, že nechci aby jste cítil výčitky svědomí a netrápil se tím. Ani jeden z nás nic netušil a proto vám to nezazlívám a nechci, aby jste mi cokoliv vynahrazoval!“ Jeho pohled je přímo šokující když tohle řeknu. „Kdepak holčičko, já tě neviděl od narození a to je už dlouhá doba. Teď chci abys bydlela semnou a dostaneš všechno co ti po právu patří. Tady vám toho bylo spousty odepřeno a u mě budeš mít všeho dosti.“ Vlastně mi opakuje slova jeho paní a já se budu znovu opakovat, když teď odmítnu. „To není potřeba, tady jsou hodní lidé kteří mi dávali lásku a to je to co je potřeba nejvíce. Můžeme se vídat, ale vaše dcera je Aneta a ta paní to je vaše rodina.“ Okamžitě mě chytne za ruku a začne mudrovat. „Hele jsi sice moje dcera jen týden, ale už mám chuť ti dát na zadek, protože jsi neposlušná. Já jsem odešel z nemocnice dříve, abych tě přišel poprosit o odpuštění a doufám, že neodmítneš a za takovou oběť se semnou odstěhuješ do mého domu, který teď patří hlavně tobě. S holkami si nedělej starosti, protože oni to akceptují a pokud tomu tak nebude, tak jsem ochoten podstoupit určitá rozhodnutí, vše k tvojí spokojenosti.“ Je tak přesvědčivý, až začnu váhat a přemýšlet že bych opravdu mohla odejít a tím všem ukázat, že mi děti z dětského domova máme své místo. Hlavně bych to chtěla natřít Leošově matce, která se tu minule rozháněla a nepřála si, aby chodil s dívkou bez postavení a jména. „Nad čím přemýšlíš“ vyruší mě opět jeho hlas. „Nechám si to projít hlavou“ odpovím s úsměvem. Jeho obličej se také rozzáří a obejme mě, pak mě však rychle pustí a omluví se. „Promiň nechal jsem se unést, asi si nepřeješ abych se takto choval?“ Jeho rozpustilost je sladká a proto mu nabídku ruku, pro začátek je to nejlepší.

S menší sportovní taškou se posadím na zahradu, kde čekají ostatní děti, aby se mohly semnou postupně rozloučit. Ty menší jsou nejrozkošnější a každý mi donese namalovaný obrázek nebo keramickou figurku, kterou sám vyrobil. S těmi většími už je to horší s těmi jsem se často bavila, takže i kluci uroní nějakou tu slzičku, ale největší potok slz teče z Martiných očí. „Neblázni já sem budu přeci chodit a ty můžeš každý víkend k nám ne?“ snažím se jí povzbudit. „Já vím, ale s kým budu probírat svoje lásky nelásky“ zasměje se. Přímo si padneme do náruče a v téhle poloze vydržíme dokud se od vrátek neozve lehké zatroubení a z auta postupně nevyjde můj táta a paní Kubátová, která řídí. Je ale vidět, že přijela opravdu ráda, protože se usmívá už od branky až celou cestu ke mně. „Jak jsi se těšila?“ zeptá se táta a dá mi pusu na čelo. Znovu mnou projede ten divný pocit a nevím co to způsobuje. „No bylo to zvláštní a do rána jsem seděla tady s kamarádkou na balkoně a povídali jsme si.“ Oba se tomu zasmějí a sami Martě nabídnou, aby kdykoliv přišla. Kamarádka se znovu rozpláče a proto jí chytnu za ruku,protože i na mě už jde pláč a potřebuji nějakou energii. Nakonec se přijde rozloučit ještě Součková a Páleníková, která nás oba opět prosí o odpuštění, ale tohle bylo přání maminky a nechtěla její přání prozradit. Teď už bych se ani zlobit nedokázala a proto se sní také obejmu. Táta si s ní podá ruku a poté vezme okolo ramen mě. „Je čas“ usměje se a vede pryč z domova. Ještě jednou se naposledy ohlédnu a zamávám. „Mějte se tu fajn děcka“ zašeptám a zmizím v luxusním autě s koženými potahy.

Jejich dům je obrovský s překrásnou zeleno zahradou a velkým bazénem. „Tak tohle je teď tvoje nová adresa“ ukáže pyšně svůj dům táta. „Super“ usměji se a následuji dovnitř. „Nejprve se naobědváme a pak ti ukážu tvůj pokoj a ostatní věci“ nabídne mi paní Kubátová. „Jo a říkej mi této“ poprosí mě. „No to než si zvyknu tak to chvilku potrvá, ale budu se snažit“ slíbím jí. Souhlasí semnou a odvede do jídelny, odkud se nese vůně řízků a salátu. My měli tohle jídlo jen na vánoce a to ještě každý dostal kousek, aby bylo pro všechny. Tady leží na míse řízky přes celý talíř a salátu je plná mísa. „Dej si kolik chceš“ pobídne mě táta. „Já ale už jedla v domově“ odvětím tiše. „TO nevadí, jestli nebudeš obědvat tak si dej jen salát“ uklidní mě paní Kubátová. Proto si spokojeně nandám salát a počkám na ostatní. „Proč nejíš“ všimne si táta. „Já musím počkat, až na ostatní to je slušnost“ odpovím s úsměvem. Jen se usměje a zavolá do nitra domu Anetino jméno. Po chvilce se ozve klapot bot a Aneta se doplouží do jídelny. Ani mě nepozdraví a sedne si naproti mně. „Na něco jsi snad zapomněla ne?“ upozorní ji teta. „To je v pořádku“ chci uklidnit situaci, avšak ona mi oponuje že to v pořádku není. „Čau“ pozdraví mě tedy Aneta. Táta ji sjede pohledem a já ho pohladím po ruce, aby nedělal už žádný rozruch, nechci problémy alespoň první den ne.
Společně poobědváme a poté jdu s tetou do svého pokoje,který přímo překypuje přepychem. „Tohle je teď tvoje království a tady si můžeš dělat co chceš. Ještě se musí koupit závěsy a vymalovat, ale na to jsme čekali až na tebe. Nevíme jakou barvu máš ráda a jaký styl se ti líbí.“ Její ochota je velice příjemná a proto poděkuji a ona opustí můj pokoj s tím, abych si odpočinula. Dlouho však odpočívat nemůžu,protože přijde táta. „Líbí se ti tu?“ zeptá se nervózně. „Jo je to tu fajn neboj se“ odvětím. „Všechno doděláme podle tebe, doufám že ti ta postel stačí? A co koberec nechceš jiný?“ začne chrlit otázky. „Klid, všechno je dobré v dětském domově jsem toho měla dvakrát méně a vystačila jsem si“ uklidím ho. Posadí se na postel a přivolá k sobě. „Jsi svojí mamince hrozně podobná a to nemluvím jen o vzhledu. Ona byla taky moc skromná a hrdá. Nikdy si nenechal od nikoho do ničeho mluvit a proto, když přišla do jiného stavu tak za tebe bojovala jako lev. Byl jsem na ní pyšný a nikdy proto nezapomenu na ten den, kdy se z mého života vytratila. Hledal jsem jí rok, ale dozvěděl se že umřela. Byl jsem v domnění, že i dítě které měla nehodu nepřežilo jinak bych tě hledal už dříve. Teď jsem rád, že tě tady mám.“ Jeho slova mi vehnala slzy do očí a proto to nevydržím a rozpláču se, takže mě obejme a konejší. „Všechno bude dobré a já se budu snažit ti vynahradit ty roky, kdy jsi byla sama. Mám tě rád“ řekne a snaží se mě rozesmát. Musím tedy udělat obličej, aby mohl v klidu opustit pokoj. Jakmile se zavřou dveře lehnu si do postele usnu jako špalek. Probudí mě až rána z vedlejšího pokoje a proto vyskočím do sedu a rozhlížím, kde to jsem. Potom se promudruji a vidím vedle sebe položenou krabici na které je obrázek mobilního telefonu. Vezmu ji sebou do kuchyně a jdu se zeptat co to má znamenat. „Jak se ti spalo?“ zeptá se starostlivě paní Kubátová. „Docela dobře, ale dost jsem se vylekala když jsem vstala. Nějak jsem si neuvědomila kde jsem.“ Řekne, abych si sedla povídala si s ní a proto položím krabici na stůl. „Proč jsem to měla v pokoji?“ zeptám se zvědavě. „To je pro tebe, jsi teď naše dcera a proto musíme vědět kde jsi a co tam děláš. Bude to lepší ne?“ Souhlasím, ale nemuseli tak pospíchat i když na telefon jsem se moc těšila a chtěla si ho z peněz za brigádu koupit sama. Tenhle je však přímo parádní a proto poděkuji a všimnu si, že se pustila do pečení perníku. „Můžu pomoci“ zeptám se ochotně. „TO je v pořádku odpočiň si“ odmítne moji snahu. „Já ale odpočívám nerada“ namítnu. Proto se smířlivě usměje a podá ze skříňky zástěru. „Jdeme na to“ mrkne na mě. Jen co se pustíme do vaření přijde ze zahrady táta diví se jak si skvěle rozumíme. „Voní vám to skvěle“ usoudí a políbí paní Kubátovou do vlasů. „JE to šikovná holka“ pochválí mě. „Vždyť jsem jen nasypala do misky pár přísad a zamíchala, to až vám uvařím svoji specialitu tak mě budete moci pochválit.“ Oba s tím souhlasí a prý mám jen říct co na to potřebuji a můžu vařit jak chci.