Pohodlně se posaď otevři svou fantazii a začni číst II.

Umíš jezdit na koni? Já že mám známého farmáře a vzpomněl jsem si, že se u něj mam stavit,
až budu mít někdy pár dnů času. A teď, když je tak pěkně bysme se mohli na pár dnů ztratit.
Co ty na to? Tak já jedu koupit nějaký to žrádýlko i když ho stejně asi nebudem potřebovat,
protože ta jeho umí vařit líp než světoznámej šéfkuchař sedmihvězdičkové francouzské restaurace.
Takže bude stačit štangle Uheráku, protože on je po něm jak divej. Takže, zabal si všechno co potřebuješ a já se pro tebe ráno stavim. Jo? Vyjeli jsme brzo ráno, cesta před námi byla dosti dlouhá.
Náš cíl, Kostelec na Hané. Vylezeme z vlaku a před nádražím na nás čeká kočár s dvouspřežím černých koní.„Zdrástvuj Gonza aj devčico, toť nasednete a hoj do chalupy“ Když jsi se probrala
ze šoku uvítání,podal ti Voloďa ruku a pomohl ti naskočit do kočáru, po tobě jsem se nahoru
vyškrábal i já. Cesta na statek nám příjemně utíkala, při historkách z lovu, kdysi v jeho domovině
na Zakarpatské Rusi. „Tož a jsme tady“ Pronesl Voloďa s úsměvem, a před námi se objevil velký dřevěný srub, no spíše statek. Po přivítání s paní domu jsme byli zavedeni do druhého patra kde jsme měli býti ubytováni. I zeptal se Voloďa. „Jako pionýři či manželé?“ Odpovídám: „Jako manželé“.
Tak tady máte krásný dvoulůžkový pokoj, tak se zabydlete a pak přijďte na oběd k nám, dolů.
Sotva zavřel dveře, podívala jsi se na mě takovým vyděšeným a zároveň udivujícím pohledem
a pravilas „Tys neřekl, že je Rus! A co to měl s těmi pionýry?“ Na to já „Je to kamarád a ty já nesoudím podle původu, ale fakt je, že jsem ti to říci mohl. A pionýři? To jesli budem spát každej
ve svým pokoji a nebo spolu, chápeš?“ Po prohlédnutí svěřených prostor k obývání a vybalení věcí, bez kterých existovati nemožno, jsme šli na oběd. Dole v kuchyni, jsem ještě předal salám, bylo mi poděkováno vskutku královsky. I zasedli jsme a počali dlabati jídlo, k tomuto účelu předložené. Bramborová polévka a knedlíky plněné nějakou masovou směsí s vůní „exotického koření“.
Po jídle byla Voloďou vyndána z kredence flaška domácí pálenice a bylo jí naplněno čtvero
skleniček, dle mého úsudku dosti velké. I pravil jsem: „počínáš to přeháněti, hnedle takhle
z čerstva. Víš, že ten tvůj utrejch mě nedělá vůbec dobře, byť jsem najeden či hladov“
S nalitím nepatrného množství do menší sklenky mě bylo odpovězeno

„Gonza! Pozerám ťa jednou za pjať let, tak alespoň na uvítanou, večer zas půjdu s Tebou do krčmy
na pivo.“ Po polknutí nepoživatelně silného utrejchu, který by se dal přirovnat snad k polknutí metr dlouhého žhavého ostnatého drátu, jsme se odebrali do naší komnaty a spokojeně odpočívali. Hnedka po příchodu na pokoj jsi pronesla dotaz „proč ti říká furt Gonza?“ I odpovídám ti „Protože to je Rus
a ti jak známo neřeknou H, ani kdyby se rozkrájeli.“ Asi po dvou hodinách přišla Nasťa a povídá,
jesli jste odpočatí, Voloďa by Vám rád ukázal statek, čeká Vás před domem. I šli jsme,
tvrdá Voloďova práce a zděděné peníze po strýci, mu pomohli k vybudování krásného statku s přilehlými stáji, obsahující čtvero černých ruských koní a jednoho bílého „Kladrubáka“ který patřil jeho ženě. A jako malej bonus navíc, tu pobíhala krásná Kolie Izněca. Když jsme se tak procházeli
po jeho revíru, počal se snášet soumrak a tak bylo rozhodnuto vrátiti se domů kde si Voloďa rozpoměl na slib u oběda, návštěvu hospody. Toť pojď Gonza na pivo, děvčicu nechaj doma aby se trochu seznámila s Nasťou. Na to já jsem pravil „Ba né, Angee půjde s námi, ježto u nás zvykem,
choditi do putyky v páru.“ „No tož dobrá“ Odvětil. Po příchodu do místní krčmy jsme byli hlasitě uvítáni, akorát na tebe se zpočátku díl hospody pozeral s údivem, avšak Voloďa zachránil situaci prohlášením „To je můj starý přítel z Pardubic se svojí děvuškou.“ Trošku šibalsky jsem se na tebe podíval a pronesl „teď už nás tady nikdo od sebe neodpáře, pro tyhle lidi spolu prostě chodíme.“ Čerstvé pivo z místního malého pivovárku, teklo úplně samo a není divu, že jsme domů přirazili až někdy příští den skoro za úsvitu. „Ráno“ po vyspání nás Nasťa přivítala úžasným obědem a horkým černým čajem…

Někdy kolem třetí hodiny odpoledne se za námi stavil Voloďa, že si prej vyjedem na koni,
tento nápad se nám oběma moc zalíbil. I počali jsme se připravovati na cestu a poté se přesunuli
dolů ke stájím, kde už byli vystájeni koně, dva černí pro mě a pro Voloďu a pro tebe ten bílej kůň
od Nasti. „Toť Gonza já si vezmu Cara tobě dáme Igora a tvé děvče má od Nasti pujčenou Darju,
protože to je klisna a to je pro ženu lepší“ Po naložení potřebných věcí jsme vyjeli na cestu.
Voloďa nám vysvětloval „Můj Car, to je Ruský plnokrevník, tvoj Igor je jeho syn a Darja je královský bělouš z chovné stanice u Moskvy“ Jeli jsme půvabný lesem kolem klikatící se řeky, až jsme dorazili ke krásným vodopádům. „Tož mňa je dosti vedro, řekl bych. I jdeme se osvěžiti“ Pronesl Voloďa
a seskočil z koně. Už i já jsem si myslel že se jde vykoupat, načež On vytáhl z mošny jídlo,
pitivo a počal nám rozdávati. Sedli jsme si do trávy na břehu a za tichého šumění vody a lesa jsme počali hodovat. „běžte se tady trochu porozhlédnout a poté se tu sejdem“ Pronesl, když jsme dojedli.
Vylezli jsme na skálu a obešli si jezero, ze kterého vytékal vodopád, Tu já jsem řekl „podívej, Ledňáček“ a dva stromy před námi seděl na větvi krásný modrý pták, chvilku se rozhlížel
a poté co nás uviděl, lehce mávnul křídly a letěl pryč. Po chvíli jsme došli zpátky ke koňům
jelikož už bylo dosti pozdě a nechtěli jsme jet domů nocí, museli jsme se vydat na zpáteční cestu.

Třetí den ráno jsme pomohli se dřevem a po obědě mě Voloďa řekl „Gonza vezmi Igora a Darju
a jeďte se s koňmi vykoupat na vodopád, je krásné počasí, bude pěkně teplá voda“ Nasťa nám pomohla vystájit koně a vyjeli jsme. Nejdříve jen tak krokem, potom jsem si zkusil trošku zrychlit
a zas zpomalit, abych věděl co si můžu dovolit, po chvíli jsi mě dohonila a vyzvala mě trochu
se projet, když jsme byli na velký slunečný louce, pobídnul jsem Igora a prudce vystřelil dopředu,
po chvíli jsi mě, ale začala s Darjou předbíhat, nechtěl jsem moc zrychlovat, abych se někde nerozemlel a raději jsem tě nechal vyhrát. Když jsi zastavila a počkala na mě, povídáš „teď bych
si mohla vybrat cenu pro vítěze.“ „Ona nějaká je“ řekl jsem překvapeně, a přemýšlel že mě to bude přinejmenším bolet. Jedem dál, ať se už vykoupem. Když jsme přijeli k vodopádu, pronesl jsem
„tak jako měšťáci, nebo jak kovbojové “ Podívala jsi se na mě docela udiveně a pronesla „co?“ Odpověděl jsem ti, tak třeba jako kovbojové, odhodil na zem batoh s na vodu citlivými věcmi
a vjel s Igorem do vody, když už jsem byl tak daleko, že mě voda sahala skoro až k zadku, zastavil jsem a čekal na tebe a pronesl „Andílci se nechtěj koupat, či se mě bojíš?“ Tak jsi mě i s Darjou následovala. Když se koně dostatečně vykoupali, uvázali jsme je na břehu u našich věcí a počali se koupati „jak měšťáci.“Voda byla příjemná a tůňka ne moc hluboká, pod vodopádem byla malá jeskyně, i stoupnuli jsme si a užívali si proudů vody. Podíval jsem se ti do očí, pomalu se k tobě sklonil a jemně tě políbil. „Jo a co jsi myslela tou cenou pro vítěze?“ zeptal se tě zvědavým tónem.
Odpověděla jsi mi „Pojď blíž, já si to vyberu“ A následovalo plný vášnivý ale přesto jemný políbení,
Po jeho skončení, můj dodatek
„nevím, kdo si od koho tu cenu vybíral,ale takhle bych prohrával klidně častějc.“
Pohled na tebe mě dost rozpaloval, pod vodou, smáčeným tričkem se ti rýsovala tvá krásná ozdoba hrudníku a plavky ti obepínali tvůj dokonalej zadeček. Začínal jsem mít potíže s ovládáním svého těla, které svým činěním reagovalo na podněty mé mysli. „Jsi krásná“ zašeptal jsem. Bylo mi tebou s milým usměvem odpovězeno, „seš roztomilej.“ Neudržel jsem se a položil jsem si dlaně na tvá prsa
a začal je jemně hladit. „Chci tě Andílku můj malej, moc tě chci“ Ruce mi spadaly až dolu na tvůj zadeček, pěkně jsem si tě přitáhnul k sobě, věděl jsem že pomalá pusa tady zřejmě nebude na místě
a otevřel bránu k průchodu všem citům a ten polibek bych přirovnal snad možná k bouřlivému tanci všech lesních víl. Tvoje rty, svlažené chladnou vodou, po nás stékající, tančili ve víru nespoutané vášně bouřlivé tango s mými a oba jsme si to nebesky užívali. Svlékneš si tričko a plně odhalíš svá nádherná prsa, „máš fakt krásný tělíčko, Andílku.“ Tvojí reakci jsem docela nečekal a jemně mě vyvedla mimo „No Honzi, jeden díl oblečení já, jeden ty.“ „Ale Angee ty jsi měla na sobě dvě věci
a já mám jen ty plavky, to je nefér.“ Ty jsi se usmála a mírně škodolibě prohlásila „Ty se stydíš“
A s mojí reakcí „momentálně už je pozdě, stejně je na mě, už všechno vidět“ ze mě sklouzli plavky. „Takže teď se čeká už jen na tebe, Andílku“ V tu chvíli jsem nějak moc nepřemýšlel o možnosti,
že nás někdo sleduje. Synchronizovaně jsme si lehli na vlhkou ale teplou zem jeskyně a pevně jsem se přitisknul se na tvé mokré tělo, dlouho jsme poté leželi a užívali si sebe.
Když jsme vylezli z vodopádu, slunce bylo už kousek od obzoru, i usušili jsme se oblékli a zvolna vyrazili na zpáteční cestu. Les příjemně voněl a ptáci měly zrovna dobrou náladu, tak nás svým zpěvem doprovázeli až domů. Po příjezdu a vykoupání, nás čekala výborná večeře.

Ráno po snídani jsme si zabalili všechny věci, vyfasovali od Nasti svačinu na cestu a vyrazili,
na nádraží nás opět dovezl Voloďa svým kočárem. U vlaku jsme se rozloučili a Voloďa řekl
„Móžete kdykoliv prijeť děti moje, vždy Vás s Nasťou uvítáme s radostí v srdci.“
I nastoupili jsme do vlaku, zamávali z okna a rozjeli se směr domů.

Když jsme vylezli z Pardubického nádraží, prohlásil jsem „umíš jezdit na velbloudovi,
já že mám na sahaře známého.“ Po tvé reakci „Blázne“ jsem se neubránil smíchu.