Soulmate Part.8

Kai se na Reitu usmál a zadíval se na slova která ho zaujala. Pak prstem ukázal na nadpis e-mailu. Reita se zaměřil na písmena a nadpis přečetl. "Věříš na osud?"
"Hmm, to zní zajímavě." Poznamenal a mrknul na Kaie. "Tak to otevři, na co ještě čekáš?"
Kai se díval na nadpis a cítil jak se v něm sváří zvláštní pocity. Cítil podivné mrazení v zádech. "Já ani nevím" přiznal Kai nakonec. Reita se na něj netrpělivě podíval. "Dobře tak to udělám za tebe." A vrhnul se k notebooku.
"Ne!" zarazil ho Kai. "Já to udělám. Ale ne teď, počkáme s tím do hotelu. Já_ mám takový zvláštní pocit, že by u toho měli být všichni." Reita se na něho překvapeně podíval ale pak přikývnul. "Dobře, v hotelu je přece taky internet."
Kai se usmál a pak váhavě zavřel Notebook. "Myslím že bychom se teď měli ještě chvilku věnovat posluchačům." Poznamenal a podíval se na Aoie, který si mezitím vesele užíval roli moderátora. Aoi se na Kaie otočil a zvědavě si ho měřil.
"Tak už, ses rozhodl zase se mezi nás přidat?" Zeptal se s úsměvem.
Kai se ušklíbnul a posadil se za mikrofon. Po zbytek vysílání se Kai aktivně věnoval fanouškům, ale neustále přitom myslel na ten e-mail. Nemohl se dočkat až budou zpátky v hotelu a on si ho bude moci konečně přečíst.
Než vysílání konečně skončilo, uběhla další nekonečná hodina. A jakmile dostal Kai znamení, že je konec přenosu, začal si rychle balit věci. Aoi ho udiveně pozoroval, pak se otočil na Reitu který se jen usmíval.
"Co to sním je?" Zeptal se ho nechápavě. "Chová se jako by ho honila Yakuza."
Reita se zasmál, "Ale kdepak. Měl jsi pravdu, skutečně narazil na něco zajímavého a teď se nemůže dočkat až si to přečte. Tedy, až to přečte všem." Řekl Reita a začal se taky balit. Aoi jen zmateně stál a pak potřásl hlavou. "Dneska je nějaký divný den." Utrousil spíš pro sebe a vzal si svoje věci. Než všechno pobral, Kai už na něj hulákal ze dveří.
"Aoii, pohni sebou." Houknul a pospíchal k výtahu.
"No jo, vždyť už jdu." Zabručel Aoi a vyběhl na chodbu.
Cestou do hotelu toho nikdo z nich moc nenamluvil, každý byl ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Když konečně dorazili k hotelu, Kai se vyhrnul z auta, hned za ním Reita a jako poslední se vyplížil Aoi, který vypadal poněkud otráveně a pomalu se ploužil ke dveřím hotelu. Když Aoi konečně došel k výtahu, všiml si jak Kai nervózně přešlapuje. Ve výtahu bylo ticho a Aoi nakonec promluvil.
"To jsem zvědavý, co tak úchvatného v tom e-mailu najdeme?" utrousil skepticky. Kai se po něm podíval a mlčky si ho prohlížel, pak se usmál.
"Nebuď tak nabroušený a promiň, že jsem tě tak honil. A co se toho dopisu týče. Třeba tě ještě překvapí." Řekl a vesele na něho mrknul. Když domluvil, výtah se konečně zastavil.

Všichni vyrazili k pokoji kde se odpoledne rozloučili s Rukim a Uruhou. Kai rychle vrazil dovnitř a viděl, že se toho za těch pár hodin moc nezměnilo. Uruha se znuděně povaloval na pohovce a popíjel saké. Zatímco Ruki, už se svojí novou písní značně pokročil. Teď seděl na křesle a soustředěně si cosi čmáral na papír.
Když Uruha zaznamenal že jsou kluci zpátky, nadšeně vyskočil. "Konečně jste tady! Už pěknou dobu lituji, že jsem s vámi nešel, větší nudu jsem ještě nezažil." Prohlásil unaveně. Ruki ho sjel přísným pohledem. "Nikdo tě nenutil abys tu zůstal, tak si nestěžuj!" prsknul.
"No ne, chvíli vás tu nechám o samotě a hned by jste se hádali." Ozval se Kai a přešel ke stolu. Postavil na něj notebook a začal hledat přípojku na internet. Mezitím se Reita s Aoiem posadili a pozorovali Kaie jak běhá po pokoji. Ruki taky přestal psát a zaujatě se po Kaiovi ohlížel, pak se obrátil na Reitu.
"Co to dělá?" zeptal se ho zvědavě. Reita se jen tajemně usmál a pobaveně zvedl obočí. "Uvidíš." Ujistil ho a pohodlně se opřel o opěradlo. Ruki se podíval na Aoie ale ten mu taky nic neřekl, jen se ušklíbnul. Když Ruki viděl, že z nich nic nevytáhne, zapálil si cigaretu a poslušně čekal. Po chvíli se Kai s nedočkavým výrazem konečně posadil. Otevřel notebook a vyhledal svoji e-mailovou schránku. Když ji otevřel, zatvářil se nejistě a vypadal že něco hledá.
"Co se děje?" chtěl vědět Reita.
"Není tady! Nemůžu ho najít!" šeptl Kai nervózně. Reita se postavil a přešel k němu a zadíval se do monitoru. "Musí tady být! Přece jsi ho nevymazal." Řekl a sledoval jak Kai horečnatě hledá ten správný nadpis. Reita si netrpělivě odfrknul. "Nediv se že ho nemůžeš najít, podívej se co ti sem zase všechno přišlo."
Ruki který to všechno pozoroval, začal pomalu ztrácet trpělivost. "Řekne mi konečně někdo o co tady jde?" zeptal se podrážděně a lekl se když Kai najednou nadskočil. "Tady je, našel jsem to." Křiknul na celé kolo a vesele se usmíval. Reita se zasmál a šel se zase posadit. Ještě než se Ruki stačil zeptat, co to vlastně hledal, Kai promluvil.
"Dneska jsem ve své e-mailové schránce našel jeden dopis a chtěl bych vám ho všem přečíst." Řekl a konečně e-mail váhavě otevřel! Zadíval se na slova a pomalu si pro sebe začal číst první řádky, na ostatní při tom úplně zapomněl. Ti ho napjatě pozorovali a čekali až promluví. Nic.
"Tak co je v tom dopise?! Houknul na něho Ruki netrpělivě. "Jestli to bude nějaká blbost, okamžitě odcházím, mám na práci lepší věci!" prohlásil podrážděně.
Kai se odtrhl od monitoru a omluvně se na ostatní usmál. "Omlouvám se." Vyhrkl rychle a odkašlal si, pak začal pomalu nahlas číst.


"Věříš na osud?
Já ano, vždycky jsem v něj věřila. Už dávno jsem přestala počítat kolikrát mě napadlo. "Tohle byl osud." Kolikrát už mě osud zavedl na místa a do situací, které mi připadaly jako zkouška. Zkouška mého srdce a vnitřní síly. Častokrát jsem se ocitla v situacích kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Tak velkou jsem cítila bolest…
Nikdy jsem to neudělala a dál jsem bojovala se svým životem i osudem. Můj život je to nejcennější co mám a já nedovolím aby nějaká bolest překonala moji touhu po životě. V životě každého člověka, totiž není jenom bolest a trápení. Existují i přátelství, radost a láska, tohle všechno dělá člověka silnějším a dodává mu sílu žít dál.
Jsou tady také sny. Ty naplňují srdce člověka touhou. Každý z nás si v sobě nosí nějaké sny a přání. Některé jsou reálné a když se hodně snažíme můžeme jich dosáhnout. Pak jsou tu sny, které se nám nejspíš nikdy nepodaří splnit ale navždycky je budeme nosit ve svém srdci. Bez takových snů by byl náš život…prázdný.
Taky mám jeden takový. Miluji Japonsko a vše co je sním spojené. Mým snem je jednou se tam podívat, projít se mezi stromy rozkvetlých třešní. Vidět na vlastní oči růžovobílé kvítky sakury, jak se prohání ve větru. Jako sníh, sníh který hřeje_ sníh lásky…
Pak jsou zde ještě různé maličkosti, krásné obrazy, zvláštní místa a hudba které v nás vyvolávají vzpomínky, ať už na to dobré či zlé. Právě tohle všechno mi vždy pomáhalo se držet nad vodou. Když jsem šťastná, pěkná písnička mě nutí
zpívat. Když se trápím a mé srdce je plné smutku, pomůže mi se vyplakat a já cítím jak spolu se slzami ze mě odchází vždy i kousek bolesti. Za svůj život jsem slyšela spousty krásných písní a častokrát jsem cítila že jejich texty, odpovídají potřebám mého srdce.
Je však jen velmi málo písní, které v mém srdci zanechaly stopy. Při kterých jsem měla pocit, jako by mi někdo pohlédl do duše, viděl v ní co cítím a přenesl to do textu. Není to jen o textu, aby dokázala nějaká píseň v někom vyvolat takové emoce, musí být dokonalá ve všech směrech.
Někdo by si mohl myslet, že plácám nesmysly, nebo že jsem až příliš otevřená. Některé pocity by měly zůstat skryty to je pravda... Ale já si myslím, že když se člověk nebojí otevřít své srdce má šanci, takto jednou najít tu svojí druhou polovinu, svoji spřízněnou duši. Jak jinak by ten druhý poznal, že ten koho vždycky hledal má přímo před sebou. I když je pravda, že už jsem na to párkrát doplatila a zaplatila vysokou cenu…

Není to tak dlouho co jsem narazila, na obrázek jedné kapely. Název téhle kapely mi nic neříkal "the GazettE".
Už si ani nevzpomínám jak, ale po pár týdnech jsem na tuto kapelu narazila znovu. Zvědavě jsem si prohlížela členy kapely a přiznám se, že jsem přemýšlela kdo je holka a kdo kluk. Bez vytáček se přiznám, že jsem si myslela že Aoi s Uruhou jsou slečny. Teď ze srdce doufám že se neurazí…
Neznala jsem ani jedinou píseň této kapely a nijak jsem po tom netoužila. Pak jsem ale jednou, náhodou narazila jednu z jejich písní. "Cassis" to byla ta píseň, která mě přinutila všeho nechat a zaposlouchat se. Postupně jsem poslouchala více a více jejich písní a v každé z nich jsem slyšela kousek svojí minulosti. Začala jsem se o tuto kapelu zajímat stále víc a víc.
Jaké to bylo překvapení, že Uruha s Aoiem nejsou hezké holky ale naopak sexy kluci. I když ráda přiznávám, že to bylo příjemné překvapení. Vždycky jsem si ráda přečetla nějaké interview a nebo se podívala na nějaké video. S každou novou informací, měla tato parta kluků k mému srdci blíž. Každý z nich měl s sobě něco speciální a krásného co nemá žádný jiný člověk na světě, každý z nich byl jedinečný.
Jejich koncerty mě nutí ke smíchu i k pláči a jejich písničky k zamyšlení. Právě jejich písně jsou ty, kterým se podařilo zarýt se mi přímo do duše…

Myslím že je konečně na čase vrátit se zpět do přítomnosti. Sedím tady a přemýšlím, jak vám všem co nejlépe popsat, co cítím když poslouchám vaše songy. Vlastně ani nevím co cítím, je to taková směs citů. Štěstí, bolest, radost, láska, pýcha to a ještě mnohem víc. Vaše songy a vaše hudba dokážou vyvolat v člověku mnoho pocitů. Jsem si jistá že nejsem jediná, kdo to cítí stejně jako já.

Nevím jestli tento dopis budete číst ale chtěla bych vám říct, že ještě nikomu se nepodařilo ve mně vyvolat tolik silných emocí, jako každý z vás. Kaiuv úsměv mě nutí se usmívat i v těch nejtěžších chvílích. Rukiho zpěv, přemýšlet o životě, Reita a jeho hra na bassu mě nutí nadšeně poskakovat po pokoji. A kytarová sóla Aoie a Uruhy, zavřít oči a snít.
Miluji vás kluci a vždycky budete mít v mém srdci místo. Přeji vám všem aby vaše hvězda vždy zářila na nebi tím nejsilnějším světlem a nikdy nevyhasla.

Caty"

Když Kai dočetl poslední slova v pokoji zavládlo naprosté ticho. Nakonec Kai znovu promluvil a hlas se mu zadrhával. "To byl ten nejkrásnější dopis co jsem kdy četl." zašeptal a cítil jak mu po tvářích stéká slza…