Flight From Fate II

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy. Andrew ještě spal. Ležela jsem na boku a pozorovala ho, jak spokojeně oddechuje. Vzápětí taky otevřel oči.
„Proč na mě koukáš?“ Usmál se a promnul si oči.
„Jen tak. Promiň, zašla bych koupit snídani, ale nějak to nejde.“ Zachrastila jsem poutama.
„No jo. Koupíme si ji na cestu, měli by jsme vyjet.“
Rychle jsme spáchali ranní hygienu a vydali se na cestu. Andy koupil nějaké obložené chleby, takže jsme se cpali za jízdy. Bylo ale strašné ticho.
„Pustím hudbu.“ Natáhla jsem se po knoflíku, ale ozvalo se jen chrčení. Zmáčkla jsem tedy další a další.“
„Ne…no tohle jsi mačkat neměla.“ Zatnul Andy zuby.
„Proč? Vymazala jsem tvoji oblíbenou kazetu?“ Zahihňala jsem se.
„Ne to je na přivolání posil.“ Natáhl se po vysílačce.
„Kurva. Promiiiň.“ Zakryla jsem si dlaněmi pusu.
„Tady Alpha Whisky nula šest přepínám.“ Zahlásil důležitě do vysílačky.
„Nazdar Andy. Kde visíš? Je po tobě sháňka.“ Ozval se z vysílačky ženský koketní hlas.
„Nazdar Marley jen jsem chtěl nahlásit omyl. Jinak už jsem na cestě. Měl bych být na večer na stanici Stone sour.“
„Dobře. Těším se.“ Zašveholila Marley a já na rádio vyplázla jazyk. Koketa jedna
„Já taky. Měj se zlato.“ Usmál se Andy. Doslova mě rozpalovala zlost.
„A Andy?“ Ozvalo se ještě z rádia.
„Jo?“
„Odpust si příště tu Alpha whisky.“
„Končím“ Zasmál se. Otočila jsem se z okýnka a měla jsem děsnou zlost. Myslela jsem, že se mi Andy líbí a já jemu taky, ale zdá se, že koketuje s každou.
„Děje se něco?“ Zeptal se po chvíli ticha.
„Ne“ Odsekla jsem.
„Ty žárlíš?“ V duchu jsem začala děsně ječet.
„Ne. Proč? Vždyť je to jedno.Víš co ti řeknu? Já myslela že se ti líbím, ale máš pravdu. Semnou to nemá cenu. Vždyť jdu do basy.“ Zvyšovala jsem nedobrovolně hlas a mávala spoutanýma rukama. Andy v klidu seděl a řídil a to mě rozčilovalo ještě víc.
„Em?“ Promluvil, když jsem trochu ztichla.
„Co je?“
„Marley je moje sestra.“ Kurva kurva kurva kurvaaaaaa řvala jsem uvnitř.
„Aha. Hmm. Nic jsem neřekla.“ Auto najednou cuklo.
„Kurva“ Zaklel Andy
„Ty taky umíš mluvit sprostě?“ Rýpla jsem si.
Auto znovu trhlo a já si málem rozbila hlavu o palubní desku.
„Co se děje? Nedošel nám benzín že ne?“
„Ne.“ Zamumlal „Něco horšího.“
Vyskočil z auta a podíval se pod kapotu. Pohrávala jsem si se řetězem, který spojoval jednotlivé náramky na poutech a pobrukovala si nějakou melodii.
„Není náhodou Stone sour skupina?“ Zavolala jsem z otevřených dveří auta
„Proč?“ Ozvalo se zpod auta.
„Jen tak, že se tak jmenuje ta stanice. Stone sour.“
„Jo je to skupina.“ Zakřičel už zase zahrabaný někde v kufru auta.
„Vtipné.“ Uchechtla jsem se a dělala z pout plazícího se hada.
Andy asi po hodině vylezl z pod auta, celý špinavý.
„Tak?“ Zeptala jsem se a vytáhla nohy z okna.
„Tak…a je to v hajzlu.“ Kopl do blatníku a utíral si obličej do trička. „To auto je absolutně odepsané.“
„Co tím chceš říct?“ Vylezla jsem z auta, abych na něj dobře viděla.
„To že musíme pěšky.“ Došel na konec auta a otevřel kufr.
„Pěšky? Ne to ne. Já pěšky nejdu. Vždyť jsem vyjeli asi před dvěma hodinami. Zpátky to bude trvat strašně dlouho.“ Kdybych mohla, tak budu rozhazovat rukama do všech stran.
„Zpátky nejdeme. Asi pětadvacet mil před námi je motorest. Do večera by jsme to měli ujít.“
Vytáhl z kufru batoh a nasadil si ho na záda.
„Tohle je zatčení za všechny prachy opravdu.“
„Mlč a pojď“ Chytil mě za pouta a dal se na pochod. Tak tak jsem stihla si vzít svůj batoh.
„Dlouho to nevydržíme. Je děsné vedro. Nevím jak ty, ale já mám už teď hroznou žízeň.“
„Co kdybys na chvíli zmlkla?“ Povzdechl si podrážděně.
„Promiň, ale já prostě nemůžu jít a být potichu. Pak totiž začnu dělat takové blbosti, jako počítat kroky, poslouchat tlukot srdce a nebo hučení krve. A nebo si třeba začnu v duchu zpívat nějakou děsně přiblblou písničku a tu pak začnu zpívat i nahlas.“ Koulela jsem očima a snažila se ospravedlnit.
„Tohle bude dlouhá cesta.“ Zabručel.

Slunce bylo vysoko a my stále šli, bez jakéhokoli náznaku motorestu na obzoru.
„Today is gonna be the day. That they're gonna throw it back to you“
„Co to je?“ Andrew i přes svoji podrážděnost se musel zasmát. Měli jsme za sebou asi pět mil, po kterých už jsem to nemohla vydržet.
„Backbeat the word is on the street. That the fire in your heart is out“ Pěla jsem znaveně dál a snažila se nepočítat i ty kroky. Oba jsme vypadali jako trosečníci v poušti. Andy měl na hlavě kšiltovku s logem policie, kterou jsem si já odmítala vzít. A já měla kolem hlavy omotané tričko.
„Nezpívej to, nebo se k tobě za chvíli přidám, i když nevím co to zpíváš.“ Hučel do mě.
„And all the roads we have to walk are winding“ Hulákala jsem už na celé kolo.
„And all the lights that lead us there are blinding“ Přidal se ke mně, když mu došlo co zpívám.
„Because maybe You're gonna be the one that saves me And after all You're my wonderwall“ Zapěli jsme oba současně a dali se do smíchu.
„Jo klasika.“ Plácli jsme si a hned s lepší náladou pokračovali dál. I když jsme se tak hezky shodli Wonderwall od Oasis jsem už nevytřepala z hlavy.
Když už se pomalu začalo smrákat objevil se v podivně mlžném oparu motorest. Byl to už také konec téhle proklaté pustiny. Kousek za motorestem se rýsoval tmavý les, a tak někde v dálce byla civilizace. V tu chvíli jsem se definitivně rozhodla.
„Počkám tě tady a ty můžeš jít objednat pokoj.“ Podíval se po mě a bylo vidět, že přemýšlí a zvažuje všechny možnosti.
„Neboj. Neuteču ti odtud.“ Hodila jsem po něm naoko naštvaný pohled.
„No dobře. Počkej tady.“ Rezignoval a vešel na recepci.
„Jako socha kapitáne.“ Uchechtla jsem se a kopala do malého kamínku. Všechny ty motoresty vypadaly skoro stejně.

***

Andy se vrátil s klíčem, na kterém se houpal malá dřevěný domeček s číslem 9.
„Juu no tak to je lepší, než korkový špunt.“ Prohlížela jsem si ho a nahlížela do malých okýnek, jestli je někdo doma. Nebyl.
Odemkli jsme chatku a Andy okamžitě zamířil do koupelny. Já s hodila batoh na malé křeslo a praštila sebou na postel. Ten šílený pochod mě zmohl. Nohy jsem měla jako v jednom ohni. Zavřela jsem oči a poslouchala svůj vlastní dech a pískání z koupelny. Musela jsem se chtě nechtě usmát. Pískal si Wonderwall. Rušilo ho jen šumění vody. Za chvíli vyšel z koupelny. Ručníkem si sušil vlasy a zářivě se usmíval.
„Můžeš.“ Naznačil že koupelna je volná. Pobrala jsem svoje věci a zamkla se. Tentokrát jsem se opravdu důkladně zamkla. Bylo mi to však marné, protože nikde nebylo ani okno ani ventilačka. Vlezla jsem tedy pod sprchu a nechala praménky vody smývat všechnu tu špínu. Z očí mi vyhrkly slzy. Snad poprvé za celou tu doby jsem tak strašně litovala toho co jsem udělala. Nebylo to kvůli otčímovi, ale kvůli tomu, že musím do vězení a ztratím svobodu. Byla jsem sice rozhodnutá, že tam nepůjdu, ale to by znamenalo, že Andrewa už nikdy nebudu moct vidět. Toužila jsem po tom, aby ta voda ze mě smyla všechny hříchy. Opřela jsem se o zeď a svezla se na podlahu. Objala jsem si rukama kolena a voda se míchala se slzami.
Otřela jsem se a oblékla si čisté věci. Až v páteři jsem cítila ten nepříjemný pocit nadcházejícího zvratu událostí. Pomalu jsem vyšla ze dveří a stanula mu přímo tváří v tvář. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji. Na horkou kůži oblečenou jen ve velkém tričku dopadaly studené kapky vody z konečků vlasů.
„Šel jsem…“ Nedořekl to. Podíval se mi do očí a udělal to, po čem jsem toužila od té doby, co jsem ho zahlédla v té restauraci. Jeho horké rty se dotkly těch mých. Vydal ze sebe tichý stén, jako když dosáhnete něčeho po čem jste už dlouho toužily. Jako když lezete do kopce a najednou stanete na vrcholu a cítíte, úlevu a uspokojení. Mozek nám zatlačil všechna proti a ale někam do temných koutů mysli. Nevnímali jsme žádná tabu, která byli. Já jsem byla vrah a on policista. Cítila jsem pod konečky prstů jeho kůži a chtěla stále víc. Chytil mě kolem pasu a oba jsme se svalili na postel. Andrew se ale na chvíli zarazil a celý rozechvělý se mi podíval do očí. Byl stejně nejistý jako já. Věděli jsme, že se možná už nikdy neuvidíme. Ale bylo to jedno. Usmála jsem se a přitáhla si ho blíž. Svazující oblečení bylo náhle pryč a my si jen užívali navzájem svou přítomnost. Přesunula jsem rty na jeho krk. Ozvalo se slabé zasténání. Váleli jsme se po sobě na posteli a kdyby nás někdo viděl, tak si asi myslí, že svádíme litý boj. Ukrutně by se ale mýlil. Zažívala jsem to co ještě nikdy. V krvi nám bouřil adrenalin z něčeho zakázaného a nedovoleného. Cítila jsem jeho srdce na svém. Obě tak zuřivě bili, jako by se to mé snažilo předehnat Andyho srdce a to zase moje. Najednou se ozval Cvak, cvak Vykulila jsem oči, když se mi kolem zápěstí zacvakla pouta.
„Co to děláš?“ Vyhrkla jsem. Jeho jiskřičky v očích mi ale napověděly, že se zatýkáním to nemá nic společného. Konečky prstů mi přejížděl po žebrech, což mě přivádělo k šílenství. Sevřela jsem pelest postele a prohnula se v zádech, když mě objal kolem pasu a začal se pomalu pohybovat sem a tam. Líbal mě na klíční kosti a já se kousala do rtu. I tak mi však unikly tiché stény. Oba jsme se vzepjali v přívalu vášně. Andy se zhroutil vedle mě a zběsile oddechoval. Oči měl zavřené a černé vlasy mu padaly do obličeje. Objal mě jednou rukou kolem pasu a pomalu usnul s úsměvem na rtech. Já ale nemohla zamhouřit oka. V hlavě mi probíhaly různé možnosti a řešení. Volnou rukou jsem zalovila v Andyho kalhotách na zemi a vytáhla malý klíček, kterém jsem se osvobodila z pout. Opatrně a potichu jsem vyklouzla z postele a oblékla se. Pouta ležící na zemi mě přivedla na nápad. Opatrně jsem Andyho připoutala k posteli aby se nevzbudil a vyběhla z chatky. Bude to tak lepší. Může říct, že jsem ho přepadla, spoutala a utekla. Nebude muset nic složitě vysvětlovat. Já prostě nemohla do vězení. Po tvářích se mi kutálely slzy. Setkali jsme se za špatných podmínek, což byla ta největší smůla. Občas když se na mě podíval, jako bych v jeho očích viděla výčitky, že jsem svého otčíma zabila. Mělo to ovšem výhodu. Kdybych ho nezabila, nikdy by jsme se nepotkali…byla to vůbec výhoda? Ušetřila bych si tím tolik bolesti. Zamířila jsem do lesa, kterým vedla opuštěná cesta. Byla ohromná tma, že jsem si neviděla téměř na špičku nosy a každou chvíli se málem přerazila o pařez nebo nějaký kořen. Ale v dálce jsem zahlédla dva reflektory stojící na lesní cestičce a siluetu postavy, která se postavila ke stromu a zůstala stát. Možná by mě ten člověk mohl svézt do města. Čím blíž jsem byla, tím víc mě ten reflektor oslepoval.
„Kdo je to?“ Vykřikl ten muž, který, jak se zdálo močil.
„Ehm. Promiňte. Mohl by jste mě svézt do města?“ Houkla jsem směrem, kterým jsem předpokládala že stojí a stínila si rukou oči před těmi světlomety.
„Jo hned to vypnu. Vydržte.“ Zdálo se, že na mě chvíli kouká a pak vlezl do auta a ztlumil světla. Moje srdce se žaludkem si v tu chvíli udělali výlet někam ke kotníkům. Přede mnou stálo policejní auto a v celé své kráse se o něj opíral ne zrovna mile vypadající polda.
„Kurva.“ Zaklela jsem. Teď jsem se nemohla dát na útěk. Všechno by se akorát posralo ještě víc. Mohla jsem se jen modlit, že mě nepoznal.
„Takže do města? Jo moment vytáhnu mapu.“ Zalezl zase do auta. Ha jak vtipné. Prej mapu. Vlezl tam jenom aby se mohl ujistit moji podobou. Potichu jsem se otočila a dala se do běhu do té nejhustší tmy.
„Stát!“ Zařval a ozvalo se zacvaknutí zbraně. Zarazila jsem se na místě a přes strachy stažené hrdlo jsem nemohla dýchat.
„Dobře, dobře. Už stojím.“
„Teď pěkně ruce za hlavu a kleknout na zem.“ Ozvaly se zamnou těžké kroky, které se blížily za doprovodu cinkání pout. První mi cvaklo kolem jednoho zápěstí, když se z lesa začal ozývat dusot běžícího člověka a blížil se k nám.
„Ha tak ty už máš kumpána ty mrcho?“ Zařval polda a vystřelil do tmy. Kroky utichly a ozvalo se, jak někdo dopadl na zem.
Chtěla jsem se zvednout, ale namířil mi pistoli k hlavě.
„Pohni se a je po tobě. Já nejsem zrovna ukázkovej polda. Posílám špínu jako ty k šípku a ne do basy.“ Zavrčel mi do ucha a dal se směrem, kde nejspíš ležela jeho oběť.
„Hej kdo je tam?“ Zařval do tmy a posvítil si malou baterkou.
Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo podivné zachrčení.
„Chci jméno!“ Zařval znova.
„A-andrew Silver. S..strážník ze stanice…stone sour.“
V tu chvilku se mi zamotala hlava a já čekala že omdlím.
„Andy ne. Ty grázle odpornej!“
„Do prdele Andy co tu děláš. Zasraně. Co budu dělat.“ Ozývalo se ze tmy.
Potichu jsem vzlykala. Všechno byla moje vina.
„Našel jsem tě tady ležet. A..a ta Shadowsová měla v ruce tvojí služební pistoli. Nemohl jsem nic dělat. Byl už jsi mrtvy…“ Začal vymýšlet scénář té nehody.
„Johne…co to říkáš?“ Zasýpal Andy.
Zvedla jsem ze země kámen a pomalu našlapovala směrem k nim. Ten polda klečel u Andyho zády ke mně.
„…a pak, když mě viděla, a věděla, že je konec. Otočila zbraň proti sobě.“
„Ne!“ Ozval se Andyho hlas.
Prásk! John se sesul po boku k zemi a zůstal ležet. Omráčila jsem ho.
„Jedeme do nemocnice. A hned.“ Andrew měl v žebrech střelnou ránu, ale vypadal klidně. Pomohla jsem mu do auta a z kufru vytáhla lékárničku.
„Co mám dělat?“ Začala jsem panikařit a hrabala se v batůžku první pomoci a ani nevěděla co dělám. Jen jsem se nechtěla na Andrewa podívat. Snad abych necítila pocit viny, který jsem stejně cítila.
„Klid. To bude v pořádku.“ Zachrčel. Byl daleko klidnější než já.
„Proč jsi tam nezůstal?“ Zakřičela jsem na něj se slzami v očích. Jen se usmál a políbil mě. Vytáhla jsem nějaký smotaný obvaz a přitlačila ho na ránu.
„Vydrž.“ Vylezla jsem z auta. Najednou se ozvala rána a já ucítila, jakoby mi někdo pod klíční kost zatloukl rozžhavený hřebík. Padla jsem na zem a nevěděla, jestli jsme mrtvá a nebo co se stalo. Ten hajzl se probral nějak moc rychle.
„Emily!“ Zakřičel Andy.
„To..to je dobrý. Jsem v pohodě.“ Zdálo se, že John vypálil jen naslepo a doufal, že někoho trefí. Podařilo se mu to. Teď ale zase ležel omámeně na zemi. Doklopýtala jsem k němu a vzala mu pistoli.
„Vstávej ty hajzle a nasedni do auta. Zatlačila jsem ho na sedačku spolujezdce a připoutala mu ruce ke dveřím. Sama jsem si sedla za volant. Pomalu začalo hustě pršet.
„Dobrý Andy?“ Otočila jsem se dozadu. Jen přikývl.
Nastartovala jsem a auto se rozjelo po lesní cestě. Levé rameno mě pálilo a zatraceně moc krvácelo. Během chvíle jsem měla celé tričko od krve.
„Už tam skoro jsme.“ Utěšovala jsem Andyho, který si tiskl na žebra čisté obvaz.
Vyjeli jsme z lesa na asfaltovou cestu, která mířila do města. Před očima se mi dělaly mžitky ze ztráty krve a celá jsem se hrozně potila. Andy mi po chvilce přimáčkl na rameno čistý smotaný obvaz a jednou rukou mi ho přidržoval, protože jsem sama nemohla.
„V pořádku?“ Zeptal se mě a já přikývla, i když jsem byla na hranici vědomí. Nesměla jsem ale omdlít. Při rychlosti, jakou jsme jeli bych nás všechny zabila. Stěrače téměř nestíhali setřít veškerou tu dešťovou vodu.
„No páni Andy. Ty ses nám dal na scestí?“ Dal se do hlasitého smíchu. Mě ale dělal starosti Andy na zadním sedadle, který začal kašlat krev.
„Vydrž ještě.“ Prosila jsem ho. „A ty mi tu neřvi.“ Praštila jsem ho pistolí do hlavy on zase omdlel. Rychlostí závodního auta jsme dorazili do města a proplétali se uličkami k nemocnici. Andy na zadním sedadle se svezl na stranu a zůstal ležet. Ještě ztěžka přerývavě dýchal. Cítila jsem, že ještě chvíli a opravdu omdlím. A pak jsem to zahlédla. Velkou bílou budovu a před ní stojící sanitky.
Zabrzdila jsem a začala hlasitě troubit. Chtěla jsem běžet pro doktora, ale místo toho jsem padla do kaluže před vchodem. Ze dveří vyběhla sestra a klekla ke mně.
„Jste postřelená? Co se stalo?“ Přimáčkla mi prsty na krk a měřila tlak. Mezitím přiběhlo pár dalších sester. Přímo do obličeje mi padaly dešťové kapky. Z posledních sil jsem zvedla ruku a ukázala směrem k autu, kde na zadním sedadle ležel Andy. Pak jsem konečně ztratila vědomí.


Andrew:

V uších mi znělo jen to otravné pípání. Chtělo se mi spát a strašně mě bolelo v místě, mezi levou a pravou klíční kostí. Taky se pořád ozýval ten pitomý zvuk, jako když někdo nafukuje a vyfukuje balón. Asi vstanu a promluvím si s někým, kdo má všechen ten rámus na svědomí. Otevřel jsem oči a okamžitě mě do nich uhodila ta všudypřítomná bílá. Až když jsem se trochu rozhlédl, jsem za skleněným oknem na chodbu zahlédl mámu tátu a Marley. Všichni vypadali….vypadali příšerně. Pobledlí a s tmavými kruhy pod očima od nevyspání. Ale přesto všechno se usmívali a mávali na mě. Nejhůř vypadal asi táta. Takhle vypadal, vždycky, když řešil nějaký případ, na kterém mu záleželo. To mi připomnělo…
„Kde je Emily.“ Vyšlo ze mě sýpavě. Někdo mi stiskl ruku. Byla to malá jemná a hřejivá dlaň osůbky, které jsem si nevšiml.
„Jsem tady.“ Stále jsem ji neviděl, protože jsem nemohl pohnout hlavou. Zvedl jsem ruku, ze které mi trčelo několik hadiček dotkl se krku. Se zděšením jsem zjistil, že mi z něj vede nějaká trubice směrem do přístroje, ve kterém se nafukoval a vyfukoval zvláštní balónek. Emily se posunula na židli, takže jsem ji konečně pořádně viděl. Byla jako anděl. Usmívala se a dokonce i ty škrábance na tváři a roztržený ret ji slušel. Na rameni měla tričko ještě vycpané obvazy.
„Ahoj.“ Zašeptala. Usmál jsem se a pohladil ji po tváři. Nemohl jsem moc mluvit a ona jakoby to věděla.
„Máš úžasnou rodinu. Tvůj táta je skvělá člověk. Moc mi pomohl.“ Z mého znepokojeného pohledu nejspíš pochopila. Jak jen to dělala, že odpověděla na otázku, na kterou jsem myslel.
„Ten polda začal v nemocnici dělat hrozný povyk, takže jakmile mě dostali z nejhoršího odvezli mě do cely předběžného zadržení. Byl tam jeden moc příjemný starší policista, který mi dal číslo na tvého tátu a ten mě zastupoval u soudu.“ V tu chvilku mi bleskla hlavou myšlenka na soud. Jak dopadl?
„Jak..Jak to dopadlo?“ Vypadlo ze mě zachrčení.
Emily po tváři přeběhl stín, což mě vyděsilo. Zvedla ruce, takže jsem je viděl. Měla na nich pouta. Píchlo mě u srdce. Dopadlo to špatně.
„Dostala jsem dva roky. Tvůj táta ale říkal, že je to spíše formalita. Za dobré chování by mě mohli pustit už za rok. Tvůj táta se oháněl tím, že to byla sebeobrana, ale soudkyně byla neoblomná. Považovala to za nepřiměřenou sebeobranu a napařila mi dva roky.“ V očích se ji zatřpytily slzy. „Proč jsme se nepoznali za jiných okolností? Kdybych tě znala dřív, tak to neudělám.“ Otřel jsem ji slzy.
„Budu na tebe čekat.“
„To po tobě nemůžu chtít…“
„Budu.“ Řekl jsem horlivě, až to zabolelo.
Rozplakala se ještě víc. Do dveří vešel policista, kterého jsem neznal.
„Jdeme.“ Zabručel.
Em se zvedla ze židle a naklonila se nade mne.
„Miluju tě.“ Zašeptala a políbila mě. Byl to ten nejkrásnější polibek a také na dlouhou dobu poslední. Pak se otočila a odešla za doprovodu toho cizího poldy.


--------O dva roky později-----------
Emily:

„Ehm…Dobrý den…“ Snažila jsem se do telefonu změnit hlas. Snad si tam dokážou představit starou chatrnou paní.
„Dobrý den, Jak vám mohu pomoci?“ Ozval se ze sluchátka strojený ženský hlas.
„Je to stanice Stone sour?“
„Ano. Jak vám mohu pomoci.“ Zopakovala jako nějaký stroj.
„Víte…na stromě…na stromě mi uvízla kočka.“ Zalhala jsem a zadržovala trochu smích.
„Dobrá madam. Přepojím vás na hasiče.“
„Ne ne. Ta…ta kočka už je dole. Jmenuje se. Míca..jo to je ono Míca.“ V duchu jsem řvala smíchy a nadávala si co to dělám?
„Asi vám nerozumím…“
„Víte. Uvízla na stromě a…kolem šel jeden mladý policista. Jak že se to jmenoval…Víte už mi paměť neslouží. Jo Silver. Strážník Silver. Pomohl mi tu kočku sundat. Mourka…jo“
„Mícu“
„Prosím?“ Co to ta ženská plácá?
„Vaše kočka. Říkala jste Míca.“ Odpověděla znuděně ženská.
„Jo jasně Míca. To víte já mám těch koček moc. No a tak jsem se chtěla zeptat, na adresu toho moc hodného strážníka. Chtěla bych mu ještě nějak poděkovat.“ Teď už jsem se jenom modlila, aby mi tu adresu dala.
„Víte paní to my nemůžeme.“
„Ale drahoušku buďte té dobroty.“ Zašišlala jsem do sluchátka. Ženská v telefonu si povzdechla.
„No dobrá….“

Stála jsem na dlouhé ulici, na které byla řada domku. Ke každým dveřím stoupalo asi deset schodů. Byl podzim a všude poletovalo barevné listí. Točilo se ve výrech na chodníku a já tam stála a třásli se mi ruce. Bude si na mě ještě vůbec pamatovat? Slíbil sice, že na mě počká, ale je jednodušší to říct, než udělat. Tak jako já jemu slíbila, že se vrátím za rok. Vrátila bych se, ale ve vězení se to zvrtlo. Jedna spoluvězeňkyně si na mě začala dovolovat a snažila se mi tam pěkně okořenit život. Jednou jsme spolu měly v jídelně konflikt. Ona z toho vyšla jen se zlomeným nosem. Mě museli odnést na ošetřovnu. Ta mrcha se po mě ohnala nožem. Doktor říkal, že chyběl necelý centimetr a mola jsem si na ošetřovnu donést střeva v náručí. Takhle jsem z toho vyvázla jen s jizvou. Ale také mi zamítli žádost propuštění na podmínku. Musela jsem si odsedět celý trest. Teď jsem stála na chodníku před jeho domem a čekala na znamení jestli odejít a nebo jít za ním. Vítr mi tahal za šálu a div mě neuškrtil. Má snad tohle být znamení?
Najednou se otevřely dveře s číslem 4. Jaká náhoda. Ze dveří vyšel muž s černými vlasy, které mu ve větru létaly kolem tváře. Ohnul se a zvedl ze země noviny. Strčil si pramen neposlušných vlasů za ucho a začetl se. Pak se ale zarazil. Pevně jsem v ruce stiskla papírový sáček, ve kterém jsem měla osobní věci. Andrew se podíval mým směrem a mé srdce udělalo kotrmelec. Noviny mu vypadly z ruky a pořád mě nespouštěl z očí. Pomalu sešel schody a šel směrem ke mně. Nohy jsem měla jako z olova, ale stejně jsem je přinutila k chůzi. Zastavili jsme se asi metr před sebou.
„A-ahoj. Jmenuju se Emily Sinister Shadowsová a jsem volná.“ Usmála jsem se.
Andy mě pevně chytil do náruče. A doufám, že mě už nikdy nepustí, abych neudělala nějakou blbost.