I. Čáry (Líneas): Netečnost (Indiferencia)

„Vždyť je to naprosto jasné, kmenové tradice mají všechny stejné prvky protože je to to nejjednodušší co může být. Uvedu ti příklad: Když dáš skupině studentů složitou fyzikální úlohu, tak každý z nich, i ti kteří o tom nic neví, provedou první krok stejný. Třeba si udělají zápis. Ale tím že to udělají ještě nedosáhnou smysluplnosti. U kmenových kultů je to stejné. I přes ty etické zaobleniny kolem jsou prostě primitivní. Žádné kolektivní nevědomí co by jim říkalo co mají dělat, žádný jednotný bůh neexistuje.“
Blá,blá,blá… Má v sobě už třetí expreso a první dekádu cigaret. Dej bůh (a je mi vskutku jedno jestli bude kmenový nebo univerzální) ať mě pak nelíbá. To by se mi asi zvedl žaludek. A když si k tomu přičtu ještě ten jeho záchvat horečného intelektuálství, tak bych se musela zákoně pozvracet.
Na půl mozku pindám něco o tom, že náboženství nemůže dělit na primitivní a rozvinuté, protože vzývat boha deště, nebo sedět proti zdi a čekat až dojdeš osvícení má asi stejné účinky ale on se uchyluje pod ochranné křídla své oblíbené psychologie, střílí po mě německými jmény a já mám nezvladatelnou chuť vytáhnout mobil a zahrát si pod stolem pinball.
Sedím proti němu a sleduji jak se mu pohybují rty. Uzoučké, učitelské, přísné rty. A neutrální hnědé oči. Něco vizionářsky prohlásí a sepne dlaně prsty od sebe. Typické kazatelské gesto „následujte mou cestu“. Čeká mě s ním ještě nějaká cesta?
Jasně. Čeká mě s ním cesta domů. Vzhledem k tomu, kolik má v sobě kafe to bude dlouhá noc.
Že by plná relativně normálního sexu? Copak já vím. Je mu to celkem jedno jestli spolu budeme souložit. On hlavně potřebuje fyzický kontakt. Musí mě držet za ruku. Mít ruce na mých bocích. Musí se mě dotýkat. Aby nebyl sám. Aby se neztratil v chaotických hlubinách svého rádobychytrého mozečku.

Doma se v klidu každý zvlášť osprchujeme. Vyčistíme si zuby. Přehodíme přes sebe skoro stejná trička. Je to všechno podivně bezpohlavní. Lehneme si. Chvilku se jenom díváme na strop a pak se ke mě přitulí jako k polštáři, proplete se do mě a řekne dobrou noc. Usne mi v náruči do pěti minut. Ani to kafe ho nezachránilo. Prostě se mu chtělo spát. A tak spí.

Zato já celou noc nespala. Fakt. Ani minutu. A tak si dávám expreso. Ale jenom jedno. Zatímco pomalu konzumuji, čtu si jídelní lístek. Mám v hlavě úplně vyklizeno. A najednou mi na můj krásný, zajímavý jídelní lístek padne stín.
Vzhlédnu a automaticky se usměju stylem: „Co pro vás můžu udělat?“
A v duchu si řeknu: Co to je? Přede mnou stojí slečna s dlouhými napletenými copánky, v sukni a s hutnou bižuterií. Napadlo mě že by mohla dělat maskota Colours of Ostrava.
Dívala se na mě jako americký ministr obrany na teroristu - měla v očích loveckou vášeň. K ničemu jinému to nemůžu přirovnat. Vypadala jako kdyby okopávala zahradu a najednou našla ropu. Vypadala jako můj intošský přítel, když najde v antikvariátu nějakého moderního francouzského básníka v originále. A tak jsme na sebe fascinovaně civěly.
„Musíš mi dělat modelku.“ Oznámila po chvíli ve které jsme se na sebe soustředěně dívaly.
„Posaď se.“pokračovala jsem v načatém tykání.
Odhrkla židli. Nepřestala se mi přitom dívat do očí.
„Jsem Heda.“ Podala mi ruku takovým tím ženským způsobem s prsty trochu směřujícími dolů.
Řekla mi, že studuje umění (přirozeně). A že mě chce jako … no já nevím jak se tomu říká. Kdyby dělala pro Loréal tak jsem tvář reklamní kampaně. Takhle budu na pár jejích obrazech. A pak mi dala vizitku, připsala na ni čas a datum a řekla že musí jít. Seděla jsem chvilku bez hnutí pak jsem si řekla, že se mi to asi zdálo.
A na jídelním lístku byla ta vizitka jako důkaz o opaku. A tak jsem ji schovala do peněženky, abych věděla, že neblázním. A to jsem ještě netušila co všechno tím rozpohybuji, kolik dalších nocí beze spánku si způsobím a co mi to přinese.