Čáry IV. - Pomíjivost (Vanidad)

„Jak nikde? Co si jako myslíš? Každej den někam zmizneš, vrátíš se v noci a smrdíš jak stará kurva! To si jako myslíš, že jsem úplně blbej nebo co?“
Nevzrušeně ho pozoruju s mírně odvráceným zrakem. Označit otisk Hedina parfému za tři litry jako vůni staré kurvy mi přijde vyloženě komické.
„Tak se na mě doprdele aspoň dívej když s tebou mluvím!“
Chytne mě za ramena a zatřese se mnou. Leknu se a kousnu ze zevnitř do pusy. Přitisknu si ruku na ústa a šokovaně se na něj podívám. On mě strčí zpátky do křesla, vezme si bundu a beze slova odejde.

Heda má španělsko-mexické období. Na zdi samá Frída a Salvador a spousta jiných malířů které neznám ani od vidění. V ledničce má sangriu, mořské potvory, olivy a podobné vymoženosti. S rukama podloženýma slovníkem si lámanou španělštinou píše na ICQ s nějakým granadským profesorem malby.
Když se do něčeho ponoří je jako prvňáček nad slabikářem. Prostě vidíte to neuvěřitelné nadšení, svraštěné čelo a výraz: já se to naučím i kdyby to mělo být to poslední co za život udělám.
Když jsem si otevřela dveře do jejího bytu hrála tam nějaká depresivní, pomalá španělská lidovka. Heda ke mně přiběhla, vzala mě kolem pasu a začala tančit pomalým krokem po pokoji. Ruku jsem měla na jejím boku, který byl ovinutý v šatech nepříliš určité oranžové barvy.

„O čem zpívá?“zeptala jsem se šeptem s hlavou na jejím rameni.
„O tm že si připadá jak jedna žena z pověsti, která zabila své děti aby mohla za milencem.“
„To není moc optimistické.“
„Španělsko není optimistické. Jenom horečnatě veselé. Někdy se tam přestěhujem.“utrousila jen tak mezi řečí a vklouzla mi jazykem mezi rty.
Po chvíli jsem sykla bolestí.
„Co je?“
„Nic jenom jsem se před chvílí kousla.“řeknu a zcela spontánně a nečekaně mi po tváři steče slza. Snažím se ji uklidit, ale je pozdě, protože ji Heda stejně viděla.

„Co je, no tak, co je?“ hladí mě po vlasech a já neovladatelně vzlykám s rukou před ústy.

Nikdy jsme se o něm moc nebavily. Ale asi budeme muset začít. Nevím proč s ním pořád jsem. Já nevím.Nevím.
„Nevím, Hedy.“
„Tak buď se mnou. Klidně tu můžeš bydlet.“
„Ale já si nejsem jistá, že jsem… no víš, já…“
„Ublížil ti.“
„Ale prosímtě…“
„Jen říkám co vidím.“

Domů jsem dorazila v noci. On doma ještě nebyl. Čichla jsem si k rukávu. Cítila jsem ze sebe vůni večeře, klidu a Hedina parfému. Všechny tyhle vůně ze mě musely pryč. Oblečení jsem zavřela do pračky a sama jsem zmizela ve sprše.
Jak říká Leviticus, ještě obětuju holoubě a budu čistá.
Obleču si bezpohlavní tričko. Lehnu si do postele.
Ve viktoriánské době bylo jediné poučení které dostaly dívky před svatební nocí ať zavřou oči a myslí na Anglii.
Uslyším vrznutí dveří. Vrátil se. No, co by se nevracel do svého bytu, že? Zmocňuje se mě divný pocit.
Takový jsem měla jednou, když jsem ještě chodila do školy.
Mělo se jít do zubařské ordinace a nějaký dobrovolník měl jít první. Tak jsem se přihlásila a už když jsem šla k těm dveřím, tak jsem měla zlé tušení. Chtěla jsem se vrátit, ale někdo mě šťouchnul dovnitř. A pak mi vytrhli moje přední mléčné zuby. A mi tekla do pusy krev asi jako když se mnou David zatřásl. Nikdy nezapomenu na ten pocit když jsem šla ke dveřím. A zrovna teď ho mám.
Vejde do ložnice. Je už osprchovaný, vlasy má ještě mokré. Je nahý. Vím co přijde. A už nemůžu zpátky.
Lehne si na mě a políbí mě. Tupě a necitlivě. Po Hediných polibcích je to jako vrazit ksichtem do stěny
Shrne moje tričko někam na stranu jen proto aby se mi mohl necitlivě přisát k bradavce. Je jako malý, sadistický batole. Jeho prsty jsou jako nepřátelský cizí předmět který se do mě snaží dostat. Jako zubařské kleště. A pak zavřu oči a myslím na Španělsko. Na tu paní co zabila děti kvůli milenci. Jako by za to nějaký milenec stál…
Cuknu sebou, ale nebráním se. Bojím se. A možná mi to i patří za to že si neumím vybrat. Za to že… Au. Cítím, že nejspíš trochu krvácím. Vyndá ho a vystříká se mi do záhybů zmačkaného trička.
Z očí mi stékají slzy. Nakloní se k mému uchu a šeptá:
„Tak ty si v klidu pícháš s paní malířkou, jo? To bych do tebe nikdy neřek’, že jsi normální přihřátá štětka. A víš co je nejhorší, Inuško? Nejhorší je, že i ten pojebanej kurátor na tý výstavě to, na rozdíl ode mě, věděl!“
Svalí se na svoji stranu postele.
Opatrně vstanu. Klepu se, tělo mám ztuhlé, mám husí kůži. Ale mám jasno. Je důležité předcházet absurdním situacím. A tahle situace, tenhle vztah s tím majetnickým kreténem byla to ta nejabsurdnější situace mého života.

Heda mě chytá u prahu polomrtvou, bledou a ubrečenou. Nalije do mě trochu nějakého pochybného mexického alkoholu. Pak si všimne trochy spermatu přichyceného v pramenu mých vlasů. Rychle mě odvádí do koupelny, napouští vanu. Svlékne mě a prohlíží. Až na pár modřin a trochy krve na stehnech asi neobjevila nic, ale i přesto jadrně nadává a vymýšlí pro něj jméno která jsem nikdy předtím neslyšela. Chvíli vyhrožuje policíí ale já jen zavrtím hlavou. Vždyť ráno už budeme v Madridu.