Divoká kočka 43

„Chceš tím naznačit, že bych snad mohla chtít otrávit tvého otce?“ zeptala se Marie a tón jejího hlasu byla jedna velká výhružka.
„Nenaznačuju vůbec nic. Ale předpokládám, že pokud nemáš co skrývat, nebudeš mít s tou prohlídkou problém.“ Nehodlala ustoupit Štěpána.
*Tak to je jedině dobře, že jsi to moje vyznání lásky neslyšela.*
„Nemám problém s prohlídkou, mám problém s tím, že mi nevěříš.“
Otočila se na podpatku a odkráčela.
Štěpána se zhluboka nadechla a zhluboka vydechla. *Věděla jsem, že to nepochopí.* pomyslela si smutně.
„Tak to ale přeci není.“ Zavolala za ní ještě, ale Marie ani nezpomalila. Nasupeně mířila dál chodbou do kuchyně. Cítila se zrazená, podvedená a využitá. Nemohla zaboha pochopit, proč jí Štěpána nechává prohledat pokoj. Jako kdyby ji vysvlékla do naha a postavila na pódium před namačkaný dav čumilů. Ale takhle ponižovat se v žádném případě nenechá. Tohle jí vrátí. Nejlépe i s úroky.
K domu přijela černá limuzína. Petr zrovna otevíral zadní dveře její matce, když je Štěpána zaregistrovala. Střetly se spolu u vchodových dveří. Matka vypadala značně napruženě. Štěpa by spíš čekala, že bude vyčerpaná a nebo smutná. Ale vzteklá? V první chvíli ji to překvapilo.
„Stalo se něco?“ zeptala se celkem zbytečně, protože evidentně ano.
Matka našpulila vzpurně pusu zhluboka se nadechla a spustila.
„Jo, to se teda stalo. Jela jsem k tý svojí slavný obvoďačce na odběr krve. Nejdřív jsem zaplatila 30 korun jenom za vlezný do čekárny. Pak jsem se dozvěděla, že tenhle test není hrazený pojišťovnou, takže jsem vysolila dva tisíce za odběr krve. No dokážeš si to představit? DVA TISÍCE. Neuvěřitelný. Vydřiduši.“ Běsnila jak fúrie.
Oproti situaci to Štěpě přišlo docela veselý.
„Jejda. Já jsem ti o tom nic neřekla? Tak to mě mrzí. Moje chyba.“
Matka se na ni zahleděla tak, že kdyby pohled mohl zabíjet, byla by Štěpána prošpikovaná dírami po kulkách. Ještě to jak jí pohrával na rtech ten pobavený úsměv ji vyloženě vytáčelo.
„Kdy budou vědět výsledky?“ zeptala se Štěpa ještě zatímco si její matka sundávala v hale kabát a věšela ho na věšák.
„Prý zítra. Že to ještě stihnou odeslat do laborky a ráno to bude mít na stole. Mám si zavolat a nebo se stavit. Pch. To víš že jo. Zavoláš tam ty, protože já bych na ni milá určitě nebyla. A do tý čekárny mě nedostane ani za zlatý prase.“
„Tak si to tak neber.“ Popíchla ji ještě Štěpána. Matka už na to raději nereagovala. Dopadla by podobně jak Paroubek s vejcema. Totiž jak sedláci u Chlumce. Uf – a není to jedno? Prostě by jenom přilila olej do ohně.
„Mám hlad. Kde je Marie? Brala bych nějakou svačinku. Klidně na studeno.“
„Jo mami, tak to teďka bude těžký. Zrovna prohledávají kuchyni. A jelikož jsem řekla, že mají prohledat všechny pokoje bez výjimky, tak Marie asi nebude zrovna komunikativní.“
„Počkej, to jako všechny pokoje? I moje?“ zeptala se matka zcela stejně jako předtím Marie. Štěpu už to docela unavovalo.
„Tak vaše pokoje především, ne? Vzhledem k tomu, že hledáme stopy po selenu, můžou být všude. Můj pokoj prohledají taky, i když jsem tu nebyla a pokoje služebnictva proto, že to mohl být kdokoli a bohužel i ti, kterým bezmezně věříme. Osobně jenom doufám, že zrovna tam nic nenajdou.“ Povzdechla si. Vážně se modlila, aby se tam nenašlo ani smítko, protože by těžko vysvětlovala Marii, že ačkoli věří tomu, že jejího otce neotrávila, tak selen v jejím pokoji jaksi znamená pravý opak.
„Dámy?“ ozvalo se od jídelny, takže se tam obě otočily. „Kdo všechno pije tureckou kávu?“
Policista, který tam stál přeskakoval pohledem z jedné na druhou. Štěpa se zahleděla pátravě na matku.
„Pouze můj manžel. Já piju kávu bez kofeinu. Mám vysoký tlak. Pročpak? Našli jste něco?“
„Ano madam. Našli jsme tam stopy selenu.“
„Našli jste je i v něčem jiném?“ zjišťovala Štěpána okamžitě.
„Prozatím ne, madam. Ale sotva jsme začali. Máme před sebou ještě celý dům.
„Tak v tom určitě pokračujte!“ nařídila jim bez zbytečného důrazu paní Vítková. Štěpána si všimla, jak jí klesla ramena a jak se třese.
„Mami? Co je ti?“