Ironie osudu 1

Nastoupím do tramvaje a zamířím k nejbližšímu volnému místu. Posadím se a pohled nepřítomně upřu z okna. Za okny je tma. Prší. Kapky kloužou po skle a rozmazávají pohled na světla, na spěchající lidi pod deštníky.
Koho to, zatraceně, zajímá? Mě ani náhodou. Ven se dívám jen proto, že nemám důvod rozhlížet se po tramvaji. Stejně dobře bych mohla i zavřít oči, měla bych z toho zhruba stejný prožitek.
Tramvaj zazvoní a s mírným trhnutím se dá do pohybu. První zastávka, druhá, třetí...konečně můžu vystoupit. I když...konečně? To zní, jako by se mi sem dnes chtělo. Zatím vždy se mi sem víceméně chtělo. Až do dneška. Najednou se mi nechce nic, a tohle mě štve ze všeho nejvíc.
Tedy skoro. Víc mě štve ještě on, protože on je důvod mé současné nálady. A tohle pro změnu způsobilo jeho velice zlou náladu, která zapříčinila to, že mě štve...já vím, je to složité.
Nicméně nikdy dřív by mě ani nenapadlo, že budu chtít skončit. Baví mě to. Mám víc peněz, než stíhám utrácet. Zvyšuje mi to sebevědomí. A nemusím jak blbec dřepět celé dny někde nad pokladnou.
Proč bych, zatraceně, měla kvůli něčemu takovému mít výčitky? Proč, když se nestydím za své tělo? Když vím, že jsem dobrá? A když, pokud nechci, se mě nikdo ani nedotkne?
Nenávidím ho za to, jak mizerně se kvůli němu cítím. Ať si každý říká, co chce, přenesu se přes to. Ale od něj ta slova bolí. Z jeho úst jim téměř věřím... Téměř, protože já se přece znám líp, než nakolik mě zná on. Já vím, že nejsem taková, jakou mě nazval. Jak vůbec mohl něco takového vyslovit? Nenávidím ho za to.
Otevřu nenápadné boční dveře pro personál a vejdu. Nenávidím a stejně ho chci zpátky. Proč? Nevidím, že jsem se v něm spletla?
„Je neuvěřitelně hodný,“ říkala jsem kamarádkám, celá nadšená. Jeho reakce tomu neodpovídala. Naopak, v tu chvíli byl zlý. Zatvrzelý. Nenechal si nic vysvětlit. Odmítal se o tom jakkoliv bavit.
Jak jsem si po měsíci mohla myslet, že ho znám? Měla bych být ráda. Ne mít blízko k pláči.
Pozdravím se s ostatníma holkama. I jim jsem o něm vykládala.
„Stejně jsou všichni chlapi stejní,“ říkala většina z nich. Není těžké tomu uvěřit, pokud člověk dělá to co my. Ale já vždy odpovídala, že všichni ne. Vždyť porovnáváme jen tu část, co sem chodí. Což nejsou všichni.
„Jo, ale to ještě neznamená, že jsou jiní,“ pokrčila rameny Eva, nejstarší z nás, přesto jedna z nejhezčích. A asi nejúspěšnější. „Tady jsou totiž jen ti bohatí, víš?“
Neodpověděla jsem. Ani to, že sem chodili, jsem nepovažovala za vadu. Tak ať chodí, já tady dělám. Co je lepší? Každý má své vady.
Jen on se mi zdál bezchybný. A byla jsem tak zaslepená, že jsem o něm tím způsobem i mluvila.
„A už ví, co děláš?“ zeptala se mě u jedné takové příležitosti Eva.
Zavrtěla jsem hlavou. Vím, měl by to vědět. Ale...bála jsem se toho, netušila jsem jak mu to říct. A přesto, že to v mém okolí vědělo dost lidí, před ním jsem se styděla!
Pokývala hlavou. Takovým způsobem, že jsem to gesto potom nedokázala celý večer dostat z hlavy. Znepokojovalo mě.
Téměř okamžitě zapadnu do svého koutku a začnu se mlčky chystat. Chvíli se nic neděje, ale pak vzbudím jejich pozornost. Nikdy tady není ticho, smutno. Kdo se mračí, je podezřelý. A já se neumím tvářit vesele, když se tak necítím. Usmívat na podiu, to ano, to už jsem se naučila. Ale to není veselý úsměv.
„Co se stalo?“ zeptá se jako první Jana. Zavrtím hlavou. Nejde o to, že bych se jim nechtěla svěřit, mám je ráda, a nevídat se tak často tady, chodily bychom si třeba posedět do kavárny jako normální kamarádky. Je nás tady jen pár, a kvůli sehranosti jsou směny tvořeny převážně z těch samých dívek. Janu, Evu a Zuzku znám za ty tři roky, co tady dělám, dokonale, stejně jako ony mě. Eva s Janou jsou tady dýl než já, Zuzka přišla před rokem, kdy nahradila jinou holku z naší sestavy. Samozřejmě, že ne vždy se tady sejdeme právě my čtyři, ale většinou ano. A víc nás tady není. Ty ostatní holky míň tancují a víc...šatnu máme naštěstí pro sebe.
„Ale no tak, Heli,“ přisedne si ke mně Jana. Už je nalíčená i oblečená. Vypadá krásně. Za chvíli by měla jít na scénu.
„Řeklas mu to, co?“ ozve se Eva z druhé strany malého pokojíku a otočí se na mě. Vypadá mírně komicky, když je zatím pouze částečně silně nalíčená.
Přikývnu, co víc říct? Kdysi bych se divila, jak mě mohla takhle odhadnout. Ale už dávno vím, že ona vytuší spousty věcí.
„A zatraceně,“ poznamená Jana soucitně.
„Asi tak,“ přikývnu. Podívám se na svůj dnešní kostým. No fajn. Všechno v černé. Alespoň se nemusím tolik usmívat. Zrovna se začnu oblékat, když do pokoje vtrhne Lidka, jedna z číšnic.
„Heleno, máš dneska privát. Holky to budou muset vzít i za tebe. Budou se muset trochu víc točit. Dozvěděly jsme se to teď.“
„Cože?“ nechápu v první chvíli, ale pak se vzpamatuju. Nestává se to často, ale není to poprvé, co si někdo zaplatil moje soukromé představení. No, dnes se mi teda do nálady moc netrefil. Bude rád, když za ty peníze dostane, co si přál.
„Za jak dlouho? A požadavky?“
„Máš hodinu. A prý to nechají na tobě.“
„Znám je? Kdo to je?“ jindy mám ráda, když si můžu vymýšlet úplně sama. Ale zrovna dnes...navíc během tak kraťounké doby...
„Neznáš. Ani jsem je tu myslím nikdy neviděla. Tři mladí kluci. Tak pětadvacet, maximálně třicet.“
„No potěš, zlatá mládež na tahu,“ poznamená Eva ze svého rožku. „Hodně štěstí holka.“
„Díky,“ kývnu na Lidku a Evinu poznámku raději ignoruju. Soukromé vystoupení jsou horší vždycky. Za své peníze často očekávají víc, než jim patří. Je těžké, zůstat slušná, a přitom jim nepovolit víc, než na co mají nárok. Ale nevím, jestli jsou horší mladí, nebo staří. Pravda, nejhorší jsou ti, kteří netuší, jak to chodí.

*****

Leželi jsme vedle sebe, oba dva téměř nazí, jen ve spodním prádle, měla jsem hlavu položenou na jeho rameni a nohu přes jeho boky.
Nemilovali jsme se. Zatím ještě ne. Chtěla jsem ho, hrozně moc, ale zastávám názor, že nikdy není kam spěchat.
Byli jsme spolu teprve měsíc. Ale já v tom byla až po uši, víc než kdy dřív. Chtěla jsem s ním být pořád, chtěla jsem, aby to tak zůstalo navždy. V jeho společnosti jsem se nedokázala mračit, a i ve chvílích bez něj jsem byla jako nadopovaná. Plno energie, samý smích, připadala jsem si jako nejšťastnější člověk na světě.
Chtěla jsem o něm vědět všechno, a měla jsem chuť mu vyprávět vše o mně. Ale to druhé bylo těžké. Měla jsem strach. Mockrát jsem se odhodlávala, ale jak začít? Kdy? A co když to nevezme? Co když mu to bude vadit?
Každým dalším dnem mi to v hlavě strašilo o trochu víc. O něco větší mrak na jinak dokonale jasné obloze mé mysli. Musela jsem se ho zbavit.
Rozhodla jsem se udělat to teď. Nemělo cenu to dál odkládat. Chtěla jsem se s ním milovat, ale copak můžu, s někým, komu tajím tak závažnou věc? Nemohla jsem to odkládat, protože každým dnem to bylo jen horší. Čekala jsem na správnou příležitost. Ale jaká příležitost by byla správná? Až by to zjistil sám?
„Musím ti něco říct,“ ozvu se, a zřejmě nešťastně začnu tou frází, jakou se vždy oznamují ty zlé zprávy.
„Povídej,“ pobídne mě a odtáhne se o kousek dál, aby mi viděl dobře do očí. Možná nejen ta fráze, ale i můj tón způsobil, že se najednou tváří mnohem vážněji než doteď.
A já v tu chvíli samozřejmě nemám ani ponětí, jak pokračovat. Zatraceně, i mí rodiče vědí, co dělám a smířili se s tím! A před ním se stydím?
„Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale nevěděla jsem jak. Vlastně ani teď ještě pořád nevím jak. Ale měl bys to vědět.“ Odmlčím se, ale jen chvilinku, tak, aby hlavně nestihl nic říct. Nevím, jestli bych zvládla ještě navázat. V tuhle chvíli se mi ten měsíc čekání na vhodnou příležitost zdá jako obrovská chyba. Jenže to jsem mu to měla oznámit na potkání?
„Jde o moji brigádu,“ dostanu se zase o krůček dál. A uvědomím si, že já se vhodné příležitosti celou tu dobu vyhýbala, když jsem mu vždy řekla pouze, že ten večer nemůžu, ale nijak jsem to nezdůvodňovala. Kdybych řekla, že jdu do práce, jistě by se zeptal, co dělám. „O to, že si přivydělávám jako striptérka.“ Nedokážu to dál oddalovat. Nevím, jak bych ještě mohla víc obcházet kolem horké kaše, a i když si moc dobře uvědomuju, že zatraceně záleží na tom, jak tu zprávu podám, nedokážu vymyslet nic jiného.
Ne teď, a čekat kvůli tomu dál nechci.
Možná jsem ale měla, napadne mě. Protože způsob, jakým se mu změní výraz v obličeji, naznačuje, že to nebude dobrý. To, jak se zvedne na lokti na jeden bok, to, jakým tónem se zeptá, tedy pokud je ta věta vůbec myšlena jako otázka.
„To si snad děláš srandu.“
Problém je, že bohužel nedělám. Což taky řeknu.

*****

Hodina na to něco vymyslet. Zajdu se poradit s Karlem, který tyhle věci obvykle domlouvá, ale neporadí mi. Ani on je nezná. Bohužel. Prý to chtějí nechat opravdu na mě. Dva z nich se tam stavili během odpoledne to domluvit, vrátí se až na mé představení.
Vracím se a nejsem o nic chytřejší. Snad jen že nevypadali jako puberťáci, co se chystají objevovat svět. Nicméně jeden z nich prý slaví narozeniny a tohle má být dárek. Takže kdo ví.
Otevřu skříň a poměrně bezradně do ní koukám. Dokud mi na pomoc nepřispěchá právě Eva.
„Když máš zlou náladu, tímhle nic nezkazíš. Alespoň si nebudeš muset hrát na to, že jsi milá,“ poradí mi. Přikývnu. Jsem tu tři roky, celou tu dobu v průměru dva večery za týden, a stejně si najednou připadám bezradná. Najednou netuším, co zvolit, a kdyby se neozvala, zírala bych tam ještě kdo ví, jak dlouho.
Takhle se můžu opravdu začít chystat. Hudbu si vyberu poměrně snadno a ještě rychle skočím svou volbu oznámit Karlovi. A pak už se začnu oblékat. Černý korzet s vínově červeným šněrováním, černá tanga, s lehkým lemováním, opět v té vínové, punčochy, tentokrát celé černé a síťované. A pak černou, upnutou minisukni, leskle černý top, který je stejně jako korzet pod ním zepředu na šněrování a téměř dokonale odhaluje ramena, a k tomu všemu si nachystám propínaný kabát, který když si obléknu, je přibližně stejně dlouhý, jako sukně pod ním. K tomu vysoké kozačky téměř ke kolenům, jak jinak, než opět černé, a stejně jako prakticky všechny boty tady na nechutně vysokých jehlách.
Zezačátku jsem měla problémy v tom i chodit, natož tančit. Teď mi to přijde už automatické. Ale ven bych si něco takového o to spíš nevzala.
Není to kostým v tom pravém slova smyslu, nehraju si na žádnou roli, ale kdyby, nejblíž by to mělo asi k domině. Střihy by odpovídaly, jen latex chybí. Díky čemuž, jak říkala Eva, se opravdu nemusím chovat mile. A zároveň nemusím hrát žádnou konkrétní roli, což bývá dost riskantní, pokud nevím, co vlastně chtějí. Role a kostýmy jsou příliš vyhraněné, jistě, obvykle se trefí do vkusu většině mužů (jak by ne, když jsou všichni stejní, jako bych slyšela Evu), ale jako na potvoru by se mohlo stát, že zrovna tady bych šlápla vedle.
S neutrálním oblečením mám mnohem víc volnosti. Nehledě na to, že na privátním představení si v kostýmu vždy přijdu tak trochu jako blbec. Na podiu si člověk odtančí svoje a zmizí. Zatímco se svými soukromými hosty budu muset i komunikovat. A na hodinu, což je prý to, co si zaplatili, mi jeden jediný tanec nevystačí. Buď si pak budou přát něco konkrétního, nebo...nebo se prostě uvidí. Je mi jich svým způsobem líto. Dali hodně peněz za to, aby viděli tu nejhůř naladěnou striptérku, co tu právě dnes je. Striptérku, která se bojí i toho, aby se při představení náhodou nerozbrečela, jak malá holka. A která je už předem nenávidí, protože začíná věřit tomu, že nejen, že jsou opravdu všichni stejní, ale ke všemu jsou všichni hajzli.
S líčením mi pomůže Eva. Už to dávno nedělala. Kdysi, když jsem byla nová a nešlo mi to, tak ano, ale jinak to bylo všechno na mě. Dnes ke mě ale naprosto automaticky přijde a nejen, že mi namaluje novou tvář podle mých (nebo možná spíš svých) představ, splete mi i vlasy do zvláštního copu.
Obvykle vystupuju s rozpuštěnými vlasy. Je to ženštější, takže pokud to neodporuje roli, usnadňuju si tím práci. Ale když se na sebe podívám do zrcadla, musím uznat, že svou práci odvedla dokonale.
„Nepoznávám se,“ přiznám. Vypadám opravdu jinak. Mnohem líp. Nemyslím si, že bych byla škaredá, bez sebedůvěry bych tohle opravdu dělat nemohla, ale to, co vidím teď, je prostě mnohem hezčí žena, než já.
Femme fatale, napadne mě, a je to asi první veselá myšlenka za ten večer. Stejně jako za předešlé dva celé dny.
„To je účel. Vypadáš jinak, můžeš se tak i cítit, a zapomenout na toho hajzla,“ oznámí mi.
Chvíli nad tím přemýšlím. Nejsem si úplně jistá, zda to pomůže, ale je pravda, že když se teď vidím, pozvedne mi to morálku.
„Díky,“ přikývnu tedy nakonec.
„Nemáš zač,“ odvětí, a pak už sama spěchá na scénu. Měla jsem tam teď být já. Ale dnes se holt připojím až později.
Zbývá mi patnáct minut. Otočím se zpátky k zrcadlu, a podobně nepřítomně, jako jsem cestou sem koukala z tramvaje, teď hledím do něj. A v hlavě si snažím udělat alespoň představu toho, co budu dělat.

*****

Posadí se. Napodobím ho. Chvíli je ticho, sleduje mě, nevěřícně, jako by čekal, že to ještě nějak vyvrátím.
„Promiň, že jsem ti to neřekla dřív,“ pokusím se to ticho vyplnit. „Chtěla jsem, ale...“ dál se nedostanu. Vyruší mě, že vstane z postele úplně. Sehne se pro věci a zamíří směrem ke dveřím.
„Počkej!“ vyskočím za ním a chytím ho za ruku, na poslední chvíli, už sahá po klice.
Otočí se po mně, a v tu chvíli bych dala hodně za to, aby se vrátil ten nevěřícný výraz.
„A na co?“ zeptá se, a pak se zatváří naoko chápavě. „Aha, já zapomněl. Tohle je můj byt. Takže bys asi měla odejít ty,“ procedí meze zuby.
Zůstanu stát neschopná pohybu.
„A to, že mě vyhazuješ, má znamenat co, konec?“ Divím se, že ty slova zní poměrně chladně. Zatím se mi ještě nechvěje hlas. Ale brzo bude.
„A to se potom, cos mi řekla, divíš?“ zaútočí. I jeho hlas zní navenek téměř klidně. Rozhodně ne hystericky, ani nepatřičně hlasitě. Jen zle. Skoro nenávistně.
„Jo, divím,“ odseknu. „Myslela jsem, že to akceptuješ. Možná ne hned, ale že si to alespoň necháš vysvětlit. Ne že se zvedneš a bez jediného slova zamíříš pryč!“ Asi bych neměla odpovídat tak hádavě. Ale nedokážu tomu zabránit.
„A co bys chtěla vysvětlovat? Co bych měl akceptovat?“ pokyne hlavou směrem ke mně. „Znám tě měsíc, zatraceně. Celý měsíc. A celou tu dobu ze mě děláš debila. Nikdy ses nezmínila. Kdyby o tom, ale nikdy jsi pro jistotu ani neřekla, že máš vůbec nějakou brigádu. Jak často jsi tam chodila? Jak často jsem jak blbec seděl doma a bylo mi po tobě smutno, zatímco ty ses nakrucovala před někým jiným? Pokud jen nakrucovala?“
„Bála jsem se to říct. Bála jsem se tvojí reakce, promiň,“ bráním se. Lituju toho, jak jsem hned na úvod vyjela. Vím, že to byla chyba. Ale mě prostě neuvěřitelně naštvalo, když se bez jediného slova zvedl a odešel. Jako bych mu nestála ani za tu pitomou hádku. „Dělám tam tak dvakrát týdně. Tancuju. Ale nikdo se mě nedotýká.“ Teď už se mi hlas chvěje. A ne málo.
„Možná, že ne. Pokud se ti to dá věřit. Ale to nic nemění na tom, že se tam ukazuješ za peníze ostatním. Zatímco já jsem po měsíci tu čest vidět tě nahou neměl. Hraješ si na svatouška? Kolik bereš za takový pohled?“
Po těchhle slovech na něj zůstanu hledět.
„Nehraju si na nic,“ odpovím pak. „A v žádném případě bych se nesvlékla rychleji, kdybys mi zaplatil. To je o něčem jiném.“
„Ne? Jak to, že ne? O čem jiném to je? Ostatním stačí zaplatit, tak proč mě ne?“
„To je moje práce, to je něco jiného.“
„V čem?“
Zavrtím hlavou. Holky mě varovaly. Nevěřila jsem, že by mohla být jeho reakce až tak zlá. Tohle bylo jako noční můra. Nebyla bych první, koho by tahle práce stála vztah. Jenže pokud by k tomu došlo, asi bych se z toho zbláznila. Hloupý měsíc, a už mi na něm záleželo tak, jak na nikom před ním. Kdyby kterýkoliv z jeho předchůdců chtěl odejít bez jakýchkoliv dalších otázek, nechala bych je jít. Ber, nebo nech být. Ale teď jsem to tak brát nedokázala.
„V tom, že na tobě mi záleží, na nich ne. To, že tam tancuju, je prostě přivýdělek, jako každý jiný. A to, že se u toho svléknu, k tomu patří. Neznamená to, že se budu stejně chovat i v soukromí.“
„Promiň, ale tohle vysvětlení mi přijde nepochopitelné.“ Jeho „promiň“ nezní jako omluva. Spíš jako útok. „Svlékneš se raději před někým, na kom ti nezáleží? Jen proto, že zaplatí? Peníze ti pomůžou odhodit zábrany?“
Chci protestovat, ale pak rezignuju. „V podstatě se to tak dá říct,“ pokrčím rameny. „Baví mě tancovat. Jde mi to. Tohle je způsob, jak si tím vydělat. A zábrany jsem se postupem času naučila odstranit. Zadarmo bych to nedělala. Ale nedělám to jen kvůli penězům. Baví mě to. Na tom, jestli se ukážu tobě, nebo komukoliv jinému ve svém soukromí ale peníze nic nezmění. Pokud bys chtěl, abych se svlékla, když mi zaplatíš, musíš dojít do práce. Jinak musíš počkat, než se k tomu odhodlám sama.“
„A co tomu brání? Tomu, aby ses odhodlala? Musíš si být jistá svým tělem, neříkej, že ne. Tak proč se v soukromí stydíš?“
Protože se nechci ukazovat každému. Vím, že kdo chce, může si to koupit. Ale ty, kterým se ukážu, protože chci já, si už proto vybírám mnohem opatrněji. Jenže jak by asi tohle pochopil? Nebo to, že si prostě myslím, že spěchat je zbytečné? Pokud ten vztah stojí za to, budeme mít spoustu času užít si na sobě úplně všeho. Proč si to všechno odhalit už na začátku? Proč to hnát?
„To ti snad jde jen o to, že jsi mě nikdy nahou neviděl? Jenom o to?“ odpovím mu místo toho. Protože jeho otázky tak působí. Proč tě vidí ostatní, když já ne? Nic jiného. Copak mu jde jen o tohle? Jen o mé tělo? To si pak opravdu mohl jen zaplatit.
„Ještě mě zaráží i ta doba, jakou jsi mi to tajila. Což vysvětluješ tím, že ses bála. Ale tohle mě opravdu udivuje. Ta tvoje cudnost, na dnešní dobu tak nenormální, působí najednou jako faleš. Člověk si myslí, že má v posteli téměř pannu, a ona se z ní vyklube děvka. Děvka, co mi tvrdí, že jen tancuje. Promiň, ale striptýz nepovažuju za tanec. To není umění. Svlékat se umí každý. I když pravda, předvádět ne.“
Po tomhle zaváhám jen chvilku a sehnu se pro své oblečení. Posbírám ho, a aniž bych se zabývala oblékáním, vezmu za kliku a téměř vyběhnu na chodbu. Tam se sehnu ještě pro boty, a předtím, než za sebou zabouchnu i vchodové dveře, se ještě otočím.
„Jako by vám o to všem nešlo. Chcete pannu, která bude jen vaše, a přitom si přejete, aby se v posteli chovala právě jako ta děvka. Muselo to naštvat, zjistit, že u mě to je naopak, co?“ rozloučím se zlostně a pak ze všech sil třísknu. Ať se mu klidně sesype omítka i v koupelně. Tohle o mě nemá právo říkat. Ne, když v podstatě nic neví a nenamáhá se ani poslechnout si vysvětlení.
Málem jsem mu už řekla, že ho miluju. Chtěla jsem to říct už dlouho. Ale mlčela jsem. Bála jsem se, že je příliš brzo na tak silné city a hlavně na tak silná slova. Zvlášť, když jsem je nikdy dřív nevypustila z pusy.
Díky bohu za tu zdrženlivost. On si je slyšet nezasloužil.

*****

Začne hrát hudba a já vejdu dovnitř. Rychle a pokud možno nenápadně si prohlédnu své zákazníky ve snaze je alespoň takhle rychle odhadnout.
Vidím jen dva. Mladé kluky, ničím výrazné, díky bohu zatím zřejmě střízlivé, kteří mě sledují s až přehnaným zájmem.
Neměli být tři?
Neplánuju to teď příliš řešit, pokud by chtěli, abych na něco čekala, mají pusu, můžou se ozvat. Přejdu zhruba do středu místnosti, k tyči, která tam je umístěná, ale zatím ji ignoruju.
Neusmívám se, ale jinak se mi tancuje dobře. Nemusím nad tím přemýšlet, jde to samo. Striptýz, jako každý jiný tanec, má svá pravidla. Stačí je dodržet a člověk to nemůže zkazit.
I když tady se člověk přeci jen musí snažit o trochu víc. Cena je jiná, a podmínky horší. A musí přímo reagovat na to, co se od něj chce.
Nespěchám, mám spoustu času a nechce se mi příliš přemýšlet nad tím, čím vyplním zbytek. Nehledě na to, že se zdají dostatečně zaujati už tímto.
Jsou tady poprvé, usoudím.
Zrovna, když si začnu rozepínat kabát, otevřou se dveře. Třetí postava vejde způsobem, který naznačuje, že by nejraději byla neviditelná, že si tady přijde přinejmenším divně. Copak, stydlivý pan oslavenec? Že by se s dárkem moc netrefili? Podívám se na něj, a ve chvíli, kdy ho poznám, zůstanu stát v půli pohybu.
„A do prdele.“ Málokdy bývám sprostá. Ale tohle mi málem ujede nahlas. Na setinu vteřiny mě napadne, jaká je tohle krutá ironie osudu, ale v momentě, kdy se podívá mým směrem, mi dojde, že tady není jen náhodou.
A v tu chvíli se mi díky bohu povede se vzpamatovat a navázat. I když si přijdu strojená jako robot. Nenávidím ho za to! Možná, že si to jen namlouvám, ale zdá se, že ve zbylých dvou zákaznících vyvolalo moje zaváhání určité pobavení. Neusmívám se už od začátku, ale teď mám co dělat, abych se vyloženě nezamračila. Za tohle mám hodně slušné peníze. Ale nejsem si ani trochu jistá, jestli až takové, abych se neobešla raději bez nich a nezmizela pryč.
Jenže nakonec zůstanu, a není to kvůli penězům. Udrží mě vztek, který mě zalije po tom prvotním šoku. Měla bych se snad před ním stydět? Ať si mé představení užije. Už přišel na to, kolik dát, aby mě viděl nahou. Budiž. Má k tomu první a poslední příležitost. Protože tohle mu neodpustím, a jakmile za nimi zapadnou dveře, zajdu za ochrankou. Stačí říct, a už nikdy si nebude moct objednat soukromé představení zrovna u mě.
Dokonce se mi teď podaří se i usmát. Na něj. Když sis to zaplatil, dostaneš to nejlepší, co zvládnu. A pak se mi neopovažuj znovu dostat na oči.
O něco zpomalím tempo svlékání, na jednu stranu si sice hraju na hrdinku, ale na druhou je fakt, že se před ním přece jen stydím. S ním jsem byla všechno, jen ne vyzývavá „děvka“, jak mě nazval. Tohle je věc, kterou se člověk naučí, tak jako cokoliv jiného. Není to sice věc, co zvládne každý, jak tvrdil, není to sice umění, ale pokud v tom člověk není dobrý, je to pořádný rozdíl, ale dá se zvyknout na nahotu, dá se zvyknout na to, že se ukazuju před cizími lidmi. Dá se zvyknout i na tyhle zatracené soukromé striptýzy, kde si musím kromě tance i hrát na někoho, kdo nejsem. Ale to, že si na něco takového zvyknu v práci, neznamená, že se změním v soukromí.
Konečně sundám kabát a bez něj se už přiblížím i k tyči. V podstatě se dá říct, že ignoruju jeho doprovod, a dívám se jen na něj. Líbí se mi, jak ho to znervózňuje. Dodává mi to odvahy. Už po chvíli věřím tomu, že svého rozhodnutí lituje.
Já taky, do chvíle, než jsem ho poznala, jsem doufala. Do té chvíle jsem na něj možná byla naštvaná, ale pořád jsem si hrozně přála být s ním, přála si, aby mě objal.
Jak rychle ten pocit zmizel. Neříkám, že jsem se začala cítit dobře, naopak mi připadá, jako by mi někdo sebral kus mě samotné, tu naivní, důvěřivou, romantickou část. Tu, co byla přesvědčená, že je vážně jiný. Tu, co mu už dávno odpustila, a jen čekala, až to udělá i zbytek, abych mu mohla zavolat a ukecat ho, aby mi dal ještě šanci. Tu část, co z naší hádky obviňovala jen mě a říkala mi, že byl jeho vztek pochopitelný, a že je jen dočasný. Tak ten kousek svým příchodem zabil. A to bolelo. Připadala jsem si prázdná. Ale paradoxně zároveň hned mnohem silnější. Sama, a proto jsem se mohla spolehnout jen sama na sebe. K čemu by mi tedy bylo jeho objetí?
Teď jsem už chtěla jen jediné. Aby toho litoval, ale aby mě zároveň chtěl. Hrozně moc chtěl, teď, když už mě nemůže dostat. Když už to všechno zkazil. Aby mě chtěl alespoň tak, jak jsem předtím toužila já po něm.
A jak mě přes to všechno, přes nenávist, co teď cítím, paradoxně přitahuje i teď. Díky čemuž mám vztek ještě větší.
Rozvážu šněrování na topu a po chvíli ho odhodím. Vidím, že se sice cítí nesvůj, ale líbím se mu. Líbím se i těm jeho zatraceným kamarádům, ať se tváří jak chtějí. Nemám v plánu ohánět se falešnou skromností, vím, že tělo mám hezké, v mém věku to při pravidelných tanečních trénincích, na které chodím, není nic těžkého. A na tom, aby mi to slušelo i jinak, si Eva dala zatraceně záležet. A když se snaží ona, stojí to za to.
Nespěchám příliš se svlékáním sukně, ale jakmile je dole, znamená to, že zmizela veškerá omezení, která poměrně úplá mini představovala. To, co mě na striptýzu baví nejvíc, je právě tanec u tyče. A dnes se snažím víc, než kdy jindy. Překvapím sama sebe proto, že kupodivu nejsem vůbec křečovitá, že to jde všechno samo. Zezačátku na mě možná nervozita poznat byla, ale když se poprvé chytím tyče, nemusím přemýšlet nad tím, co mé tělo dělá. Je to, jako bych tančila pro něj a proto logicky chtěla vypadat co nejlíp, pro něj, protože jsem ho tolik milovala (jen milovala?) a chci ze sebe proto vydat to nejlepší, ale zároveň pro něj, protože mě tolik naštval a chci mu proto ublížit alespoň tím, že uvidí, o co ve mně přišel.
Čeho se třeba mohl jednou dočkat i bez placení.
Aby viděl, že jsem dobrá. Aby poznal, že nejsem žádná laciná děvka, ani v tom, kolik za mé vystoupení musel zaplatit, ani v tom, jak dokážu tančit.
Z konzervatoře jsem sice ve druháku zdrhla na normální výšku a pak pokračovala na naprosto netaneční výšku, ale pohybu se věnuju stále, a snažím se na sobě pořád pracovat.
Pomalu, kousek po kousku povoluju šněrování korzetu. Dotýkám se své kůže, tam, kde už jsem odhalená, a teď, když tančím u tyče, trochu lituju spletených vlasů.
„Ve vhodné chvíli je rozpusť,“ radila mi Eva. A já usoudím, že vhodná chvíle přišla.
Dřív, než tedy sundám korzet, zatáhnu za stuhu, která je drží v účesu. Chvíli trvá, než se rozpletou úplně. Lechtají mě na zádech a ramenou, zatímco pokračuju.
Nepamatuju si, že bych kdy dřív věnovala tolik pozornosti jedinému člověku. Ani když si mě zaplatil někdo sám, netančila jsem tak moc pro něj. Nedívala jsem se na něj, zatímco jsem si při tanci hrála se stuhou ze svých vlasů, a neotáčela se na něj, když si zády k němu sundávala korzet. Nebo alespoň ne tolik, protože kontakt jsem samozřejmě musela udržovat i jindy. Jenže dnes jsem bez nadsázky tančila tak, jak bych to dělala v soukromí, pokud by mi někdo stál za to, abych se pro něj rozhodla takovýmto stylem svléknout. A on mi za to až do dnešního večera stál. Nebo možná mi za to stál i teď a proto mé vystoupení vypadalo prakticky, jako by tady ti zbylí dva opravdu ani nebyli.
Poprvé po minimálně třech letech jsem se bez korzetu trochu styděla. Nemít na obličeji tak silnou vrstvu make-upu, možná by i bylo poznat, že se červenám. Ale jinak svou nejistotu znát nedám.
Nemám na sobě kostým školačky, abych se tvářila jako neviňátko. Proto se rozhodnu zahnat rozpaky šokem. Opustím miniaturní pódium, které mám v téhle místnosti vyhrazené, a přejdu až těsně před jejich křesla, obejdu i stolek, na kterém mají položené pití. Nezdržím se u nich, jen projdu okolo, a lehounce, jako by náhodou, se otřu o jeho nohu. A když procházím okolo, upustím mu do klína stuhu, kterou jsem až doteď držela v ruce. Pak se vrátím zpět na svou vyvýšenou část, rukou se chytím tyče a v záklonu se kolem ní zatočím. To lehčí, elegantnější, mám za sebou. Teď jsou na řadě boty a punčochy. Což bývá vždy těžké zvládnout tak, aby to vypadalo přirozeně. A proto jsem si s tím dala ještě chvíli na čas.
Pokaždé, když jsem se na něj podívala, věděla jsem, že alespoň zatím se mi daří. V jeho tváři jsem mohla pozorovat přesně to, co jsem si přála. Směs toho, že po mě touží, a toho, že i on se svým způsobem stydí. Stejně jako já po jeho příchodu zvažovala, zda by nebylo lepší se zrovna otočit a odejít, i on vypadá, že by na jednu stranu nejraději zmizel. Ale na druhou se zvednout nedokáže, stejně jako mě nedokáže přestat sledovat.
Těší mě to. A zároveň to bolí. Tři roky, celou tu dobu, co tady pracuju, jsem byla sama. A když se po tak dlouhé době znovu zamiluju, musí to končit takhle?
Musím si opravdu připadat jako nějaká...
Pokusím se ty myšlenky zahnat. Pokusím se tancovat dál, stejně jako předtím, ale mám ten pocit, že se mi vrátila moje strnulost. Proč teď? Proč tak najednou? Kvůli jedné hloupé myšlence? Kvůli iracionálnímu pocitu o tom, jak je tohle všechno jenom jedna velká chyba, noční můra, ze které se prostě musím probudit?
Ale no tak, Heleno. Sama sis za uplynulý měsíc několikrát říkala, že to je až příliš hezké, aby to tak mohlo vydržet dlouho. Vždyť jsi celou dobu podvědomě čekala na to, až se to pokazí. Viděla jsi kolem sebe tolik neštěstí, tolik smůly těch ostatních, a říkala sis, čím to je, že zrovna ty máš takové štěstí.
Tak už to alespoň víš. Už je ti konečně jasné, jaká hříčka osudu to byla. Teď už se nemusíš divit.