Vodka s džusem I.

Seděla jsem na baru a házela do sebe jeden drink na druhým. Bylo mi jedno co piju, hlavně že jsem skleničku od skleničky víc opilá. Potřebovala jsem zapomenout na posledních pár dní a alkohol byl nejjednodušíí a nejrychlejší cestou. Tenhle bar mám ráda, od té doby, co jsem přišla na výšku a i teď, když už mám dva roky titul magora (Mgr.). A stejně dlouho, jak znám tenhle bar, jsem chodila s Ondrou. A dneska jsme se rozešli. No, dala jsem mu kopačky. Chápu, že by se měl asi teď opíjet on, ale místo toho jel domů k mámě. Ve dvaceti osmi. Chápete to? To jeho věčně čisté srdce jsem poslední dva roky nenáviděla.

Byl tak perfektně dokonalý a nezkažený. Byl to muž snů skoro každé ženy - krátce střižené blond vlasy, vždy pečlivě učesané, dokonale poměnkové oči, široké rty a obličej chlapců z amerických filmů o letectvu. Dva metry a hora svalů. A o tom, co měl v kalhotách, je už snad zbytečné se zmiňovat. Byl to prostě fenomén. Bydleli jsme spolu přes 4 roky. Zamilovala jsem se do něj na první pohled a šlo to rychle, prostě klasická love story, co vám budu vykládat. Byla to láska, pevně tomu věřím, ale taková ta povinností láska. Protože jsem zrovna JÁ měla to štěstí že si mě Pan Dokonalý, Nepřekonatelný a Neodolatelný vybral mezi tou spoustou holek, musela jsem ho milovat. Prostě to nešlo jinak.

Každé ráno vstal o půl šesté, ustlat si postel, převlíknul se, nasnídal, očistil si zuby (což dělal po každém jídle a přemrštěně puntičkářsky) a šel buď do školy a když jsme skončili školu, tak do práce. Když přišel, pečlivě se osprchoval a četl noviny nebo knihu. Večer jsme šli buď do kina, divadla nebo tak někde nebo zůstali doma a já si dala víno a on jako abstinent si dal svůj odporně smrdící mátový čas s medem.

A když se to dobře vyvíjelo, přesunuli jsme se do postele. Samozřejmě po to, co jsme všechno pečlivě uklidili. Pak zhasl a po slepu jsme se milovali. Nedá se tomu jinak říkat, bylo to něžné, pomalé, sice uspokojující, ale po čase už nudné. Nemůžu popřít, že byl nejkrásnější z mínus dvaceti pěti centimetrů. Ale buď jsem taková mrcha nebo.. já nevím.

Nikdy jsme se nepohádali, nikdy se mezi námi nic závažného nestalo. A proto jsme mu dneska večer jen tak, z čista jasna řekla, že se stěhuju do služebního bytu a že je mezi námi konec. Na otázky jsem neodpověděla. Vzala jsem si sbalené věci, hodila je do nového bytu a odešla, sem do baru.

Cítím, že mi brzo dojdou peníze i žaludek na to, abych ještě víc pila. Objednám si jednu minerálku a snažím se trochu vzchopit, abych došla aspoň před bar na taxík. Při objednávce té minerálky se na mě barman divně díval. A nejen on. O dvě místa dál na barové židli seděla velká hora. Po mé nečekané a proměnné objednávce se přisunul hned vedle mě.

"Střízlivíte?" zeptal se přímo.

"Pomalu se snažím." vykoktala jsem opileckým hlasem a podívala se na něj.

Bílé zuby svítili v potemnělém baru. Snad to není taky kartáčkový fanatik, pomyslela jsem si. Měl užší růžové rty a dolíčky. Výrazné lícní kosti a trochu rozpláclý nos. Oči měl hnědé jako hořká čokoláda a husté, černé obočí. Černé, kratší, nagelované vlasy mu neposlušně trčely na všechny strany. Měl černý dlouhý kabát a rudou košili, černé, trubkovité rifle. Vypadal jako tajný agent CIA.

"Vypadnem ne?" řekl naprosto otevřeně, barmanovi hodil tisícovku, chytl mě kolem pasu a táhl mě ven. Nečekal na odpověď.

"Pojedeme ke mě, co říkáš?" vykání bylo to tam, ale líbil se mi.

"Ne." řekla jsem. "Pojedeme ke mě."