Divoká kočka 44

„Měla jsem umřít já, né on.“ Zašeptala sotva znatelně a Štěpáně se při tom až sevřelo srdce.
„Já nechci aby umřel byť jen jediný z vás. A tím, že tohle říkáš, mě jenom štveš. Nejspíš přijdeme o tátu. Nemíním přijít ještě o tebe!“ stála před ní a její ostrý hlas procházel pomalu ale jistě mozkovými blánami její matky.
Nechtěla, aby ji takhle její dcera viděla, ale teď zrovna docela potřebovala rameno, na kterém by se vyplakala. Vždyť jediný člověk, kterého v životě milovala, ležel v nemocnici v bezvědomí a jeho čas se dal měřit přesýpacími hodinami.
Schoulila se Štěpě do náruče a ta ji objala. Byla jen o malý kousíček vyšší, ale i tak pro ni činila dojem opěrné zdi.
„Šššššš.“ Tišila svou mámu a hladila ji po zádech. Samotné se jí chtělo plakat, ale nesměla to dopustit. Teď musí být silná. Pak se vybrečí sama v pokoji a nebo u Marie, pokud jí to dovolí. Ale né teď. Teď to musí vydržet.
Po chvíli se její matka přestala třást a od Štěpi se odtáhla. Strašně se styděla. Mázla se jí trochu řasenka, takže najednou vůbec nepůsobila jako nepřístupná distinguovaná dáma, jako obvykle. Prostě jen tou nedokonalostí byla v tom okamžiku příjemně lidská a také lidsky zranitelná.
„Promiň,“ začala se o překot omlouvat,“ to jsem nějak nezvládla.“
„Není za co se omlouvat. Je zvláštní vidět, že jsi taky jenom člověk.“ Pronesla Štěpa na její adresu bez jediné známky ironie.
„Chceš něco na uklidnění?“ zeptala se ještě, protože její matka nevypadala úplně vpořádku.
„Jenom to ne. Pamatuju si, co jsi mi dala posledně. Takovej driák. Málem mě to zabilo. Spala jsem jak mrtvola a když jsem se probudila, tak jsem se tak i cítila. Kdepak. Raději bych uvítala meduňkový čaj.“
Ťapkala jenom v punčoškách do patra a Štěpu náhle cosi napadlo.
„Mami, jak často pije táta to kafe?“
„No vpodstatě denně. Tedy než skutečně onemocněl a byl na lůžku. Pak už ho nepil vůbec. Ale do té doby si ho dával vždycky k s nídani s croissantem. Proč se ptáš?“
„Jen proto, abych zjistila intenzitu trávení.“ Řekla nevesele Štěpána. „Jo a jak často piješ ten svůj meduňkovej čaj?“
Matka se zastavila uprostřed schodů a zkameněla.
„Myslíš že by ... .“ tu větu nedořekla. Nebylo to potřeba.
„Jak často, mami?“ zdůraznila důležitost té informace. Musejí to přeci zkontrolovat okamžitě. Jestli tam něco bude, tak je to v háji.
„Jednou za čas. Nepiju ho nijak pravidelně. Zrhuba to vychází na jednou týdně.“
Štěpána se rozeběhla chodbou do kuchyně. Kdyby jí to někdo měřil, nejspíš by měla rekordní čas. Do kuchyně vtrhla jako velká voda. Zarazila se hned ve dveřích a málem srazila nějakou policistku, která zrovna prohledávala potraviny, co se skladovaly blízko vchodových dveří. Byly to vesměs jíšky a mouky. Ode všeho brala vzorek.
Štěpa se rozhlédla po místnosti a mezi policisty hledala přesně toho, co jim přišel oznámit nález v kávě. Zahlédla ho až v nejzazším rohu kuchyně, kde byly uskladněny cukr, sůl a koření. Nejčastěji užívané ingredience. Úplně ji zamrazilo.
„Pane ehm policisto,“ nemohla si zaboha vzpomenout, jak se tady vlastně oslovují policisté hodnostmi. Žeby strážníku? No to je blbost. Tenhle nic nestráží. Musí se na to někdy někoho zeptat. Třeba Marie, až ten její vztek odezní.
„Madam?“
„Prosím prohlédněte přednostně ještě meduňkový čaj. Moje matka ho poměrně často pije.“
„Spolehněte se, madam.“