Ironie osudu 2

Oblékla jsem se až ve výtahu. Ve spěchu, takže jsem až doma zjistila, že jsem si dala svetr opačně. Stejně jsem se ale nenamáhala ho obrátit.
To, že jsem dorazila domů ve zdraví, jsem považovala za zázrak. Nehnal mě vztek. Ten vyprchal poměrně brzo. Vlastně skoro hned poté, co jsem za sebou zabouchla dveře a zmizela ve výtahu. Okamžitě ho vystřídala lítost. A slzy.
Kdybych byla při smyslech, možná by mě děsilo, jak je město, ve kterém žiju, anonymní.Takhle jsem jen okrajově vnímala, že lidem v autobuse je úplně jedno, že vedle nich jede holka, která naprosto neskrývaně téměř hystericky brečí. Nikdo se mě nezeptal, co se mi stalo, nikdo se nezajímal, jestli mi může nějak pomoct.
Kupodivu se nikdo ani neodtáhl dál. Byla jsem vzduch. Ani nevím, jestli jsem za to v tu chvíli byla ráda. Asi jsem chtěla být sama, a možná bych na člověka, co by se zajímal, byla nepříjemná. Ale ta odtažitost, ta ignorace...možná že to ve mně ještě posílilo ten šílený pocit prázdnoty.
V jakém světě to žijeme, když nás ani nezajímá, že člověk, který stojí vedle nás, je na tom zle? Když jediné, co kvůli tomu uděláme, je, že se díváme jinam?
Jeho slova mě bolela. Zněla mi v hlavě znovu a znovu. Chápala jsem jeho vztek a rozhořčení, chápala jsem, že teď nechtěl poslouchat, ale nedokázala jsem mu to odpustit. To, že nechtěl o ničem mluvit, a po měsíci chtěl všechno jen tak, bez jakéhokoliv pokusu o rozhovor, zahodit. To, že mu bylo jedno, co říkám, a že stejně to jediné, co ho snad zajímalo, bylo, proč mě on neviděl nahou, když ostatní ano. A taky to, jak mě nazval.
Cestou od busu domů jsem se pokusila dát jakž takž do pořádku. Nechtěla jsem, aby na mě někdo něco poznal. Nechtěla jsem, aby se někdo ptal. Vrátná byla v pohodě, té jsem jen nahlásila jméno, a ona mě bez jakékoliv větší pozornosti pustila dovnitř. Ale spolubydlící byly samozřejmě všímavější.
Raději jsem se v pokoji jen stavila pro věci, bez jediného pohledu je pozdravila, a zmizela do sprchy.
Tekoucí voda mě vždy uklidňovala. Byla to taková náhrada objetí, když jsem se cítila sama. A já teď potřebovala obejmout tak moc, jako už dlouho ne.
Stála jsem pod proudem vody a apaticky sledovala, jak se pomalu mlží okno v té malé místnůstce. Pouštěla jsem si proud horké vody na prsa a nechápala ji stékat po břichu a nohou. Nehýbala jsem se. Stála jsem, a čekala, až bude líp.
Bohužel dřív, než jsem se dočkala, došla teplá voda v bojleru. Stále tak apaticky mě napadlo, že tím spolubydlící asi příliš nepotěším, ale ty mi teď byly ukradené. Chtěla jsem jen zalézt do postele pokud možno tak, abych s nimi nemusela prohodit ani slovo.
Tohle byla jedna z mála chvil, kdy jsem litovala, že jsem zůstávala tady, na levné studentské ubytovně, když jsem si mohla dovolit i malou garsonku sama pro sebe. Ale obvykle se mi tady líbilo. Obvykle jsem si povídala ráda.

*****

Nevím, jestli si té změny všiml. Možná, že i na něj přišla nějaká zvláštní nálada, protože se v jednu chvíli naklonil ke svému doprovodu, a jednomu z nich něco pošeptal. Chvilku na to se oba dva zvedli a opustili místnost.
Tohle pro mě nebyla zrovna nejlepší reklama, vzhledem k tomu, že dění v místnosti se natáčelo.
O to víc jsem se pokusila chovat jako by nic. Jen teď, když jsme zůstali sami, jsem najednou měla problém se na něj podívat. Doteď jsem jeho oči vyhledávala, teď jsem se jim vyhýbala.
A opravdu jsem se styděla víc se svlékat. Přesto jsem se pokusila to překonat, znovu seskočila ze schůdku, udělala dva kroky ke stolku, a opřela si o něj nohu, abych si mohla rozepnout zip na botě, aniž bych se k ní musela nějak shýbat. Pozoroval mě. Jak jsem si sundala nejdřív jednu, pak i druhou, a bosá se chtěla vydat zase nahoru. V tu chvíli se ozval.
„Můžu s tebou mluvit?“
Byla jsem k němu zády, a tak jsem si mohla na chvilinku dovolit zavřít oči, než jsem se na něj otočila.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem s úsměvem, ke kterému jsem se musela hodně nutit. Ale tahle práce člověka naučí usmívat se přirozeně.
Mlčel, a tak jsem se po chvilce otočila zase zpátky a vrátila se na pódium, kde jsem se cítila o něco bezpečněji. Přemýšlela jsem, jestli mám čekat, co z něj vypadne, nebo raději začít sama. Nechtěla jsem, aby se hoši od ochranky bavili mými soukromými problémy. A taky jsem si nepřála potíže.
Vyskočila jsem na tyč, otočila se kolem ní, a pak se na něj znovu podívala.
„O čem?“ zeptala jsem se, a snažila se tvářit neutrálně. Hrát svou roli. Ještě nikdy to nebylo tak těžké.
Zdálo se, že je na rozpacích.
„O téhle práci,“ řekl po chvíli.
Usmála jsem se na něj a přikývla. Najednou, pomyslela jsem si u toho. Najednou mluvit chce.
„Co vás zajímá?“ schválně jsem se nezastavila. A zdůraznila jsem to slůvko „vás“. Pro mě byl teď cizinec. Což by měl pochopit.
Zdálo se, že mu to došlo. Podle toho, jak dlouho trvalo, než se znovu ozval.
„Baví tě to?“
Otočila jsem se na něj a dala si u toho záležet, aby přitom vlasy opsaly dostatečně efektní oblouk. Pobavený výraz v obličeji jsem v tu chvíli dokonce ani nemusela hrát.
„Samozřejmě. Nebo snad působím, jako by mě to nebavilo?“ nadzvedla jsem obočí.
„Ne, to nepůsobíš,“ uznal.
„To jsem ráda.“ Další úsměv. Neutrální konverzace. Kéž by mu to vydrželo.
„Co kdybych se tě chtěl dotknout?“ zeptal se po další chvíli ticha.
Dala jsem si chvíli na čas s odpovědí a začala si mezitím svlékat jednu punčochu.
„To bohužel nesmíte. Od toho tady já nejsem.“ Sledovala jsem svoje prsty, jak po noze rolovaly punčochu níž a níž, přes koleno, lýtko, kotník...
„Nechala bys mě vyvést, kdybych se tě dotkl?“ zeptá se znovu, když odhodím punčochu a začnu se věnovat druhé.
Tentokrát k němu hlavu zvednu. A odpovím mu bez úsměvu.
„Ano.“ Z pohledu do jeho očí mě zamrazí v zádech. Tolik bych si přála být teď kdekoliv jinde. V jakémkoliv jiném prostředí bych o tom mluvit chtěla, a hrozně moc. Jen tady to částečně působí, jako výsměch. Co si o sobě myslí, dojít sem a chtít si tady se mnou povídat? Copak si neuvědomuje jak to je hloupé? Kruté a ubohé?
„Vždyť za hodinu s tebou dám víc, než kdybych si u vás vybral slečnu na pokoj. A za ty peníze nedostanu víc než tanec?“
V tom posledním slově stále slyším určitou ironii. Podobnou, jakou použil při našem posledním rozhovoru.
„Ne, jen tanec ne,“ zavrtím hlavou. „Můžete si se mnou ještě povídat,“ připomenu mu. S úsměvem, jak jinak.
„Přesto mi to přijde zvláštní,“ oznámí mi.
„Možná to je tím, že to, co dělají ony, umí každý. Tanec se přece jen musíme naučit.“ Neodolám, abych mu nevrátila jeho „to zvládne každý“. Přesto že vím, že důvod naší ceny je jiný. A to ten, že náš podnik je vyhlášený hlavně právě tím striptýzem. A že ať si kdo chce, co chce, říká, není jednoduché se sem dostat. Umět dokonale tančit je podmínkou. A když říkám dokonale, tak to znamená obvykle alespoň nějaké taneční vzdělání, nebo spousty let zkušeností. K tomu po nás chtějí samozřejmě i vzhled a taky schopnost domluvit se plynule alespoň anglicky. Proto nás tak dobře platí. A proto si nás hýčkají. Tenhle klub získal na striptýzu a erotických tanečních vystoupeních jméno. Samozřejmě, jsou tu i slečny na pokoj, ty jsou všude, ale to obvykle není důvod, proč lidi chodí zrovna sem. Ony tak výjimečné nejsou.
„Kolik z toho, co jsme dnes platili, dostaneš přímo ty?“ změní mírně téma. Copak, opět se vrátil k otázce, kolik beru za to, abych se svlékla? Je tím snad až tak posedlý?
„Vy jste si to platil z části sám? Slyšela jsem, že slavíte narozeniny. To vás nepozvali?“ podivím se hraně. Ač vím až moc dobře, že ta historka s narozeninami byla v jeho případě nesmysl.
„Já nejsem ten oslavenec,“ zareaguje pohotově.
„Ne?“ nasadím vylekaný výraz. „Proč teda oslavenec odešel, nelíbila jsem se mu?“ Nevím, jestli vypadám, jako by mě ta otázka skutečně trápila, nicméně jemu se v obličeji objeví náznak netrpělivosti.
„Heleno,“ osloví mě přímo. Na což zareaguju možná až příliš prudce. Dřív než stihne udělat nebo říct cokoliv jiného, přejdu k němu a posadím se mu obkročmo na klín. Kašlu na svou roli. Nemíním se dál snažit o svou dětinskou a sebe ponižující pomstu. Nechci se tady tak dál trápit. Nevím ani, jestli bych to ještě zvládla. A opravdu nechci problémy, nechci, aby se někdo ptal, co se tam mezi námi proboha stalo.
Přitisknu se k němu a nakloním se k jeho uchu.
„Nevím, jak tě napadla taková kravina, jako chodit sem. Nevím, co sis myslel, že tím mě nebo sobě dokážeš. Jestli ses mi tím chtěl pomstít a dosáhnout toho, abych se cítila hrozně, povedlo se ti to. Ale laskavě mi nedělej problémy v práci, nebo tě opravdu nechám vyhodit,“ zašeptám vztekle. Pak se o trochu odtáhnu a o něco hlasitěji dodám „stejně už jsi dostal, co jsi chtěl. A už i víš, kolik to stálo. Já z toho mám polovinu.“ S těmi slovy zatáhnu za šňůrky na bocích mých kalhotek, a když se zvednu, zůstanou mu na klíně. Bez dalšího slova se vrátím na pódium, a jsem sama překvapená, že jsem schopná pokračovat, aniž by se mi oči zalily slzami. Ale jeho směrem už se schopná podívat nejsem.
„Promiň, zaslechnu jeho hlas, a krátce na to několik kroků následovaných bouchnutím dveřmi.
Z jeho zaplacené hodiny v tu chvíli uplynula sotva polovina. Podívám se na dveře a pak se v prázdné místnosti posadím na zem. Nevím, na co čekám, ale celou tu zbývající půl hodinu tam sedím. Kupodivu za mnou nikdo nedojde, ani on, ani nikdo z klubu.
Sedím a jen silou vůle celou tu dobu přemáhám slzy. Stejně se nevyhnu jejich otázkám, to je mi jasné. Bude je zajímat, proč zákazník utekl z půlky představení. Proč ze tří lidí nezůstal ani jeden.
Teprve po plných šedesáti minutách se otevřou dveře a v nich stojí Karel. Na nahotu před ním jsem si už dávno zvykla, nemám žádné tendence pokoušet se ji před ním skrývat.
„Běž domů, Heli. Vem si dnes volno,“ oznámí mi, a zdá se mi, že v jeho hlase zní cosi jako starost.
Přikývnu, a někde v sobě najdu dost síly na to, abych poděkovala. Pak posbírám oblečení a jdu se do šatny převléct.
Pohledy Zuzky a Jany, které tam potkám, jsou dostatečně výmluvné, abych poznala, že něco vědí. Co vlastně, to se ptát nechci, jsem jim vděčná za to, že mlčí. Rozloučím se s nimi, a potom se sluchátky na uších vyjdu do deštivého večera.
Nedívám se před sebe, takže hned přede dveřmi do někoho málem vrazím.
„Promiňte,“ zamumlám, a chci ho obejít, když mě chytí za ruku. Podívám se na něj a i v tuhle chvíli cítím hlavně apatii. Po tom šíleném koktejlu emocí je to možná i úleva. Proto doufám, že mě pustí, ale on to neudělá.
„Pojďme najít lepší místo, kde si můžeme promluvit,“ ozve se.
Pokrčím rameny. Nenávidím ho. Za to, že cítím, jak se ta umrtvená část znovu probírá. Za to, že tím znovu probouzí naději. A za to, že se pak bojím další bolesti a zklamání.
Ale nedokážu ho odbýt. Naděje je pořád silnější než strach.