Můj svatební den 7

„Terezo! Okamžitě slez z těch štaflí!“ Křičí Tof a podává mi ruku, abych nespadla. Když slezu, přitiskne mě k sobě a pohladí po břiše.
„Co kdyby se vám něco stalo?“
„Nic se nestane. Jenom jsem chtěla domalovat tu poslední stěnu, když už je to suchý. Přece to nebudeš dělat všechno sám!“ Zavrtí hlavou.
„Máš být v klidu, odpočívat. Jestli tě ještě jednou uvidím na štaflích, tak tě odvezu k vašim. Máma si tě pohlídá.“ Smutně se na něj podívám.
„Tůfku, néé. Já už budu hodná.“
„V to doufám. Nechci, aby se tobě nebo malý něco stalo.“ Chytí mě za ruku a společně opouštíme čerstvě vymalovaný dětský pokoj.


Otevřu oči. Posadím se a upravím si sněhobílé šaty. Sáhnu si na břicho a smutně povzdechnu. Naše Emma není. Za dveřmi je slyšet smích. Slyším i hlas mého Kryštofka. Nechtějí ho ke mně pustit. Přineslo by nám to smůlu. Musíme ještě chvíli vydržet, pak už spolu budeme pořád.

„Pane doktore, jak je mojí paní?“ Ptá se mladý tmavovlasý muž. Lékař pokrčí rameny.
„Přišla o dítě. Musí jí být hrozně. Dáváme jí uklidňující léky, ale nejsme si jistí, že…, že bude ještě někdy v pořádku.“ Mladíkovi po tváři skanula slza.
„Měla to být holčička, jmenovala by se Emma. Zařídili jsme dětský pokoj. Tolik jsem se zlobil, když lezla na štafle. Víte, Terezka ze začátku nechtěla pospíchat. Na děti jsme měli čas a…studovala. Pak přišla s tím, že by mohla vysadit prášky.“ Lékař položil ruku na jeho rameno.
„Musíte být silný. Už kvůli vaší paní.“
„Můžu za ní?“ Doktor kývl.
„Možná čekám zázraky, ale třeba to pomůže.“

Zaklepal jsem na dveře a pomalu je otevřel. Seděla na posteli ve svatebních šatech, ruku položenou na břiše.
„Rézi,…“ Najednou mě hlas zradil. Vypadala tak bezmocně a křehce. Vzhlédla ke mně a zachichotala se.
„Tofku! Víš, že mě nesmíš vidět v šatech! Přináší to smůlu.“ Nemohl jsem promluvit. Nemohla jsem se hýbat. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak.
„Terezko…“

„Kryštofku.“ Vydechnu. Víc nejde. Po tvářích mi tečou slzy a nejdou zastavit. Nemá cenu je stírat, brzy se objeví další. Posadí se na postel a stáhne mě k sobě na klín. Schoulím se mu do náruče a rozpláču se naplno.
„Rézi, neplač.“ Zavrtím hlavou.
„Nejde přestat.“ Vyrazím se ze sebe mezi vzlyky.
„Zmáčíš si svatební šaty.“
„No a? Stejně si mě nikdy nevezmeš.“
„Co to povídáš?“
„Proč by sis mě bral, když jsme přišli o Emmu?“ Bolestně se na mě zadívá.
„My už jsme se vzali.“
„Lžeš!“
„Terezo!“ Vykřikne. Silou mě k sobě přitiskne a začne drtivě líbat. Když zavřu oči vidím sebe a Tofka ve svatebním, v ruce držím kytici rudých vlčích máků. Slunce nám svítí do očí a my ruku v ruce kráčíme k oltáři.
Po chvíli přestane, abych se nadechla. S nádechem se mi do očí vrací slzy. Kryštof se zmateně podívá a povolí stisk.
„Ublížil jsem ti? Já…já nechtěl.“
„Tys mi nechal udělat kytku z vlčích máků?“ Kývne.
„Já si vzpomněla…“ Kryštof se poprvé usměje.
„Rézinko…“ Vydechne.
„Kryštofku, …“ Zapřu se o něj, abych ho povalila na postel. Nedokážu se ho nabažit. Kdykoliv při polibku s ním zavřu oči, vidím svůj svatební den.