Promiň I.

Já a Jirka. Dva úplně odlišní lidé, s jednou společnou zálibou. Bojové sporty. Ale o to tu teď nejde. Je večer a já dostanu šílený nápad. Jediný člověk, který je ochotný jít do takové akce je on, aspoň doufám.
Stojí u baru a povídá si s kamarádem. Zase ty jejich inteligentní kecy, kterým nerozumím. Něco o matice, či co. Přistoupím k němu zezadu a obejmu ho v pase. Překvapeně se ke mě otočí a pak mě jemně odstrčí.
„Copak je?“ zeptá se, ale otáčí se zpět k vyčkávajícímu Tomášovi.
„Pojď se mnou do bazénu,“ navrhnu a opět ho chytím kolem pasu.
Střese ze sebe mé ruce a aniž by se otočil, odpoví: „Je zima,“ a dále řeší s Tomášem problém těžiště dominových kostek poskládaných na sobě.
„Není tam zima,“ postavím se mezi ně a zahledím se mu do očí.
Jemně mě odstrčí stranou a dodá, „Možná že tobě ne, ale mě jo.“
Rezignovaně tam stojím s rukama složenýma na prsou a pozoruju ho. Teď přešli k nějakým intervalům, kterým vážně nerozumím.
„No tak, pojď se mnou,“ zkusím to znovu.
„Ne!“ odpoví chladně.
„Prosím,“ jdu na to jinak.
„Tak to necháme na zítra,“ pohlédne na mě Tomáš a snaží se vycouvat.
„Ne, ona si to nechá na zítra, my to tady dořešíme,“ řekne Jirka a Tomáš rozvážně přikývne a vrátí se zpět k původní debatě.
„Jak chceš,“ odejdu s naštvaným výrazem. Avšak o chvíli později se vrátím. Jen co mě zahlédne, utíká zadním vchodem. Odejdu tedy za Markétkou, třeba aspoň někoho přemluvím. Markéta souhlasí a jde přemluvit Martina. Martin taktéž souhlasí.
Já už mám plavky na sobě, ale oni dva se jdou ještě převléknout. Zahlédnu vycházet Tomáše ze společenské místnosti, takže teoreticky je tam už jen Jirka. Nakouknu a ujistím se, že tam už opravdu nikdo jiný není. Stojí tam sám, pohled upírá na nedopitý půllitr.
„Proč bych měl jít teď v deset večer do bazénu?“ zeptá se a ukáže na místo vedle sebe. Poslušně si k němu sednu.
„Protože je to poslední den a půjde i Martin a Markéta,“ odpovím a koukám na něj psím pohledem.
„Hmmm,“ zamručí a dopije pivo. Zvedne se ze židle a pomalu odchází ven. Doběhnu ho a zkouším mu zastoupit cestu.
„Jirko, pojď, vždyť už je to naposledy!“ nenechám se odbít a chytnu ho za ruce.
Vytrhne se a podívá se mi do očí, „Řekl jsem ne!“
„Proč?“
„A proč bych měl teď chodit do bazénu?“ zopakuje svou otázku.
„Protože si naposledy užijem koupání,“ přemlouvám ho.
„Ne,“ řekne už o poznání uvolněněji.
„Proč?“
„Prostě se mi nechce,“ zkouší mě obejít, ale vždy se mu postavím do cesty.
„Prosíííííííííííím,“ zamrkám na něj.
„Nemrkej na mě, nepomůže ti to. Vypadáš sice krásně, ale k ničemu ti to není,“ založí si ruce na prsou a dívá se mi do očí. Při tomhle pohledu se mi podlamují kolena. Miluju ho, uvědomím si, ale hned tu myšlenku zažěnu. Vždyť mám přece Vojtu, pravdu už týden se neozval, ale pořád s ním chodím.
„Prosím pojď se mnou a ostatníma do bazénu.“
„Možná,“ sleví po kratším zamyšlení.
„Jak možná? Určitě půjdeš,“ chytnu ho zase za ruku.
Nervózně se podívá do okna, jestli nás někdo nesleduje a opět se vytrhne. „Když řeknu ne, tak mě přemlouváš, řeknu, že ještě nevím a už to znamená ano.“
„Ale notak, přece nebudeš kazit srandu, pojď!“
„No tak dobrá,“ přikývne nakonec.
„Takže ano?“ ptám se pro jistotu.
„Jo,“ rozhodí bezmocně rukama.
„Fajn.“

O pět minut později už všichni čtyři přelézáme plot k bazénu. Ručníky si přehodíme přes ten plůtek a zkoušíme teplotu vody špičkou nohy.
„Je studená,“ protestuje Markéta.
„Maki nech toho, je vcelku teplá,“ podívá se na ni Martin s úšklebkem.
„No já nevím jak vy, přátelé, ale já do toho jdu,“ oznámím jim a připravuju se ke skoku. Skočím do vody a hned v těsném závěsu za mnou tam skočí oba kluci. Markéta stojí na okraji bazénu a dívá se na nás pohrdavým pohledem.
„Já do tý vody nevlezu.“
„Ale no tak, vždyť už ses i převlíkla, tak makej,“ šplíchá na ni Martin. Začíná mi být celkem zima, tak si na rozehřátí trochu zaplavu. Jirka mě následuje. Martin přemlouvá Markétu, ta však po pěti minutách uteče zpátky do tepla chatky.
„Je měkká,“ utrousí Martin a plave s náma.
„Už je trochu teplo,“ poznamená Jirka po druhém kolečku a zastaví se u okraje.
„Jo, už je v pohodě,“ zastaví se i Martin. Já si odhodlaně plavu další kolečko. Ti dva si chvilku povídají, plácají něco o elektřině. Já vím, že jsem na matematicko-fyzikálním táboře, ale tohle už je moc. Plavu dál, aspoň to nemusím poslouchat. Po další okružní plavbě se u nich zastavím a rezignovaně poslouchám. Co víc mi zbývá?
„No nic, je mi kosa, jdu si dát teplou sprchu,“ klepe se Martin a vylézá z bazénu.
Konečně sami, pomyslím si.
„Mě je taky celkem zima,“ prohodí Jirka a plave na druhou stranu. Pomalu ho následuju.