Promiň II.

„Tak co? Co budeš dělat o prázdninách?“ zeptá se mě, když se zase zastavíme u kraje.
„Mám brigádu,“ řeknu s pýchou v hlase. Je to pravda, jsem ráda, že si můžu vydělat aspoň nějaké peníze.
„Jo? A copak budeš dělat?“ ptá se a přistupuje blíž.
„Hádej,“ usměju se. Stojím na špičkách a přece je o něco vyšší než já.
„Hmmm...nevím,“ dívá se mi do očí a sleduje jak se červenám.
„To není odhad,“ usměju se a vezmu ho za ruku. Tentokrát se nebrání.
„Společnici?“ usměje se a přitáhne si mě o kousek blíž k sobě.
„Vypadám snad na to?“ zeptám se a předstírám urážku.
„Já neřekl kurvu, ale společnici a to je rozdíl,“ brání se, ale nepustí mě.
„Jako co si o mě myslíš? Si jako myslíš, že bych něco takového dělala?“
„No...i jo,“ pokrčí rameny a podívá se na mě nevinně.
„Cože? Vypadám snad jako nějaká kurva!“
„No...ne,“ usměje se na mě a opět si mě přitáhne kousek k sobě. Skoro mu stojím na nohách.
„No to si myslím, že ne! Jinak bys dostal tu facku, co ti pořád slibuju,“ podívam jsem se na něj. Stoprocentně se červenám. Začíná si proplétat prsty mezi mými. Přiblíži svůj obličej k mému a začne mě líbat. Nejdřív jen jemně, jakoby ostýchavě, pak vášnivě. Nakonec mě lehce kousne do rtu. Pořád stojíme ve vodě, začíná nám být oběma zima. Pustí mě zpátky na dno bazénu a pomalu mě strká před sebou směrem k žebříku. Vylezeme a já se zabalím do ručníku. On žádný nemá a tak se ke mně přitulí a znovu se líbáme. Jeho ruce mi začnou s obratností rozvazovat vrchní díl plavek.
„U mě na chatce je volno,“ hlesnu.
„Fajn,“ vezme mě do náručí a postaví na druhou stranu plůtku, sám ho přeleze. Pak mě nese v náručí až do chatky. Svalí mě na postel a začne zase líbat, mokré plavky už jsou dávno dole...

Miluju ho, říkám si a hlavu mám položenou na jeho hrudi. Hladí mě po vlasech. Podvedla jsem svého kluka, ale momentálně je mi to úplně jedno. Chci být s Jirkou. Podívám se na něj, usmívá se. Políbím ho a opřu se o lokty. Pozoruju ho. Je krásný. Najednou se na mě zahledí, políbí mě na čelo a vstane. Začne se soukat do plavek.
„Co děláš?“
„Jdu si zbalit, za hoďku je snídaně,“ sahá už na kliku.
„Zbalit si můžeš i pak, po snidani,“ protestuju.
„Po snídani mi jede bus,“ zavrtí hlavou.
Nechápavě na něj koukám. Tohle má být rozloučení? Jdu si zbalit? To je vše?
„Promiň,“ otvírá dveře a do chatky proniká světlo vycházejícího slunce.

Na snídani dělá, že mě nezná. Ani se na mě nepodívá. Baví se s Martinem a Tomášem. Po snídani se bez rozloučení vypaří.
„Už musel běžet na ten bus, prej,“ informuje mě Ondra.

Zklamaně se ploužím do chatky, začnu si balit věci. Na posteli leží papír složený na polovinu. Vezmu ho a otevřu v naději, že mi napsal aspoň vysvětlení, proč se se mou nebavil. Na papírku stálo jediné slovo: PROMIŇ.