On a já

On a já. Naproti sobě. Znovu a znovu. Tajemný úsměv, přimhouřené oči. A konec. Útlum. Znovu a znovu zbabělý odchod a neschopnost poznat svého hrdinu. Protože poznat svého hrdinu znamená ztratit iluze. A to jsem nikdy nechtěla. Proto se na něj jen upřeně dívám, jak mu pulzuje krev, jak se mu pod kůží napínají žíly, jak vypadají jeho kolena v šortkách, jak moc dokonalý je jeho nos...
Snad bych ho poznat ani nechtěla. Nebo možná chtěla. Nevím, v otázce jeho poznávání jsem rozpolcená. Jen jsme se na sebe tenhle večer dívali víc než je obvyklé, víc než je únosná hranice. On nepil, já ano. Předváděla jsem s kamarádkou půlnoční tance uprostřed ulice a nahlas se smála. Po pár dvojkách růžového vína a jednom panákovi na kuráž. Kouřila jsem vyptané cigarety a foukala si je do nosu, chodila každou chvíli na záchod, protože jsem musela projít kolem něj a málem cítila jeho vůni. Jeden den se stával druhým a já se táhla domů, se svým nejlepším kamarádem kolem, které nikdy nezklamalo, protože je kovové. Poslouchala jsem šumu v uších a začínajícímu dešti. Několikrát jsem se vymáchala v kaluži, přežila srážku se zemí a nevím, která z nás na tom byla hůř, ale nakonec zdárně docestovala domů. Škody na mém těle byly mnohé, ale mohly být ještě horší. Obě kolena jsem měla krvavá a džíny do ran zažrané tak, že kalhoty nešly dolů, ale nejhorší byla hlava. Krev mi kapala cestou přes oko, teď zaschla a vypadala jsem jako válečný zraněnec. Slyšela jsem matku, jak se štrachá z ložnice do koupelny. Nepochybně mě čeká kázání o alkoholu a jeho účincích. Ale nekonalo se. Matka byla konsternovaná mou vizáží. S rukou na levé straně prsou se mě ptala, kdo mě zmlátil. Odpověděla jsem, že jsem spadla na výmolu silnice, svedla jsem to na déšť. Ještě mě litovala, chudera. Krví skončilo naše poslední setkání před prázdninami.
Druhý den jsem se snažila dát do pořádku, ať to znamená cokoliv a večer opět seděla ve městě. Neznalí si mysleli, že jsem se stala obětí domácího násilí. Modřiny, podlitiny a strupy mluvily za vše. Nikomu jsem nic nevysvětlovala. Na co? Nestojím o soucit a nálepku „nešťastně zamilovaná“, kterou bych určitě dostala, i když to tak vůbec není. Proč nikdo nechápe touhu po hrdinovi? Proč? Protože jsem o ní nikomu neřekla? Tím to může být taky. Skrytá touha, myšlenky černé jako uhlík na koruně vodní dýmky, zkreslené představy, kouř kolem hlavy a kytara, kterou jsem hladila po krku.
„Posloucháš mě vůbec?!“ Dotaz od nevím koho. Na mě.
„Snažím se, je tu moc hluku.“ Odpověď někomu. Smích, rozhodně ne můj.
„Kdybys ho nedělala, tak by nebyl. Nevadilo by ti, kdyby si kluci přisedli?“
„Ne. Když jim nebude vadit můj hluk...“ Odpověděla jsem a dál vybrnkávala. Šoupání zadků, další deka na trávě a další dotaz.
„Hele, nechci tě prudit, ale nechceš se šoupnout?“ Otázka. Zvedla jsem hlavu a podívala se do očí tázajícího. Pokrčila jsem rameny, pošoupla se o trochu dál a už zase mě někdo rušil.
„Nechtěla bys zahrát něco známějšího, ať si můžeme zazpívat?“
„Jako co známějšího?“ Nechápala jsem ten pojem. Mohla jsem vyjmenovat tolik „známějšího“ a vsadit se, že většina lidí tady z toho nebude znát skoro nic.
„Nevím...“
„V tom případě nemohla.“ Pokrčila jsem rameny. Pořád jsem měla zvednutou hlavu. Z levé strany přišel dotaz.
„Proboha! Co se ti to stalo?“ Neměla jsem náladu na vysvětlovaní, ale ten hlas byl tak podmanivý, že jsem se podívala na majitele. Seděl tam. Se zkříženýma nohama. V kostkované košili. V brýlích. Se šátkem na hlavě. S pohledem, který se mi zavrtával do bolístek. S úsměvem, který patřil mě. I když jsem byla protivná.
„Boha z toho vynechej. Mračna se protrhla. Na cestě byla díra. Nad cestou tma. A Lucie spadla z kola.“ Vysvětlila jsem. Natáhl ke mně ruku a poplácal mě po rameni. Mezi zuby mi unikl sten. Bolelo to. Ten dotyk.
„Asi ses pořádně nabila. Klouzalo to pořádně, uznávám. Jel jsem domů autem. Kdybys řekla, mohl jsem tě třeba hodit...“ Co to zkouší, proboha?! Takhle jsem si ho nepředstavovala.
„Aha. KDYBYCH řekla. Kdyby... a tak dál, určitě to znáš.“ Začala jsem být znovu protivná. Lidé okolo nás si nezávažně povídali. Uzavření do svých světů.
„Nechtěl jsem se nijak dotknout tvé samostatnosti.“ Pokrčil lhostejně rameny. „To bych fakt nerad, vlastně... 3 roky kolem tebe chodím, od vidění tě znám. Dokonce i jméno.“ Zasmál se. Trochu vyděšeně jsem se po něm podívala. „A teď, když sedím vedle tebe bych tě urazil? Ironie osudu. Jsem Gabriel.“ Zakončil to a napřáhl ke mně ruku. Váhavě jsem mu podala tu svou.
„Lucie.“ Nic víc. Měla jsem právo být kousavá.
„Rád tě konečně poznávám.“ Usmál se. Kývla jsem hlavou. Kývl taky. Na srozuměnou, že umí mlčet. Přišla ke mně hadice, labužnicky jsem potahovala, kytaru na stehnech. Kývl k ní hlavou. Dovolila jsem mu to. Začal hrát. Nevím, co jsem čekala, ale šlo mu to. Nabídla jsem mu šlauch. Pokračovali jsme v naší mimoslovní diskuzi. Natáhla jsem ruku, sklonil hlavu a potáhnul.
„Dobrý.“ Ocenil a hrál dál. Dívala jsem se na něj. Vedle sebe. Poprvé. Tajemný úsměv, přimhouřené oči. Bez zbabělého odchodu. Předal kytaru a poprosil o oheň. Hodila jsem mu krabičku cigaret, které nebyly mé. Vytáhl dvě, obě zapálil a jednu mi dal. Kouřili jsme zády ke všem ostatním. Ve svém vlastním světě z cigaretového dýmu, snů, ideálů a hrdinů. S krvavou stopou po dešti a mozolem na jeho pravé ruce- prý z hraní, a pokračovali v mimoslovní diskuzi. Jako už tolikrát. Tak proč to tentokrát bylo jiné? Ty pohledy a úsměvy.
„Jsi zvláštní.“ Prolomil ticho.
„Díky.“ Poděkovala jsem a vyfoukla kouř jemu do tváře.
„To byla lichotka.“
„Pochopila jsem ji. Je málo zvláštních lidí.“
„Patříš k nim.“
„Proč?“
„Protože jsi jiná. Nevím, jak to popsat. No, už od pohledu. Ale možná se mýlím.“
„Cítím se tak. Nepochopeně neuchopená. Protivná, zlá, kousavá, ironická. A navíc od pohledu divná.“ Měla jsem slzy v očích. Pochopil víc, než jsem myslela.
„Záleží na očích, které se dívají. A taky na tobě.“ Podíval se. Viděl jen obrysy, šeřilo se. „Tím chci říct, že mně jsou lidé ukradení. Snažím se, aby byli. Občas to nejde.“
„To je rozumné. Ale ne věčné. Občas to nejde. Občas se i ten největší egoista rozbrečí. Ne sám nad sebou, to vůbec. Nad ostatními. Ale kvůli sobě.“
„Snad. Asi máš pravdu. Ale svět nezměníš. Ani ty, ani já.“
„To je dobře. Lidé potřebují naději, optimisty, pohádky a lháře. Egoisty. Vesmír a taky pesimismus. Ale víš co chtějí? Víru. V ně, v druhé, v něco, v někoho. Každý něco chce.“
„A co chceš ty?“ Znovu se podíval.
„Momentálně nic. Po dlouhé době je mi dobře. Psychicky. Možná je to tím pocitem, že mě někdo chápe, třeba se mýlím. Ale celkově toho chci tolik, že se stydím.“ Přiznala jsem barvu, otevřela jsem mu. Vědomě jsem očekávala útok, říznutí, bodnutí, výstřel. Cokoliv. Místo toho to vypadalo, že se usmál.
„Celou dobu jsem tě chtěl poznat. Věřila bys tomu? Občas jsem sbíral odvahu. Ale pak mě přešla. Jsi taková... samostatná. Slyšel jsem o tobě různé věci, ale jedno jsem nečekal. Že mi řekneš tohle. Ne, dobře, je to jako ze slaďáku. Tak melodramatické. Vždycky nejsem takový. Jen mě okouzlila ta chvíle. Promiň.“
„Občasná melodramatičnost ohledně mé osoby neškodí.“ Poprvé za ten večer jsem se rozesmála. A ten smích se odrážel od korun stromů. Sára do mě šťouchla do žeber. Prý se nemám tak hlasitě smát, že se ostatní musí smát taky. Přestala jsem.
„Kouzelné.“ Zamumlal polohlasně.
„Já to slyšela!“
„Vážně. Miluju hezký smích. Málokdo umí rozesmát jenom smíchem. Melodičností toho zvuku. Je to jako... Vlastně nevím jako co to je. Ale je to kouzelné.“
„Dokreslovač atmosféry?“
„Vlastně ano. Jako občasné pomatení smyslů.“
„Fuj, tohle někdo řekl o jejím smíchu. Hororový smích slečny Lucie.“ Dodala Sára, když procházela kolem. „Jdu si pro košili, nebo svetr, nebo pro cokoliv, co mě zahřeje. Mám ti něco vzít?“ Zeptala se. Kývla jsem hlavou.
„Neobvykle.“ Usmála jsem se na ni.
„Neobvykle.“ Usmála se taky. Byly jsme sladěné. Takových večerů jsme prožily. A při každém šla pro něco na sebe. Obvykle jsem chodila s ní. Obvykle jsem si půjčovala její flanelovou košili, které patřila kdysi jejímu bratrovi. Dnes nebylo obvykle.
„Můžu ti půjčit svoji.“ Nabídl on.
„Tu chvilku to vydržím.“ Odpověděla jsem.
„Tak to přijmi, jemu přinesu něco extra. Jo, já jsem Sára.“ Řekla s takovou grácií, že jsem se za sebe zastyděla a nechápala, že radši nesedí s ní. Je tak zábavná, milá, krásná...
„Gabriel.“ Natáhl ruku bez většího zájmu. Sára odběhla. Mezitím si svlékl košili a položil mi ji na stehna.
„Děkuju.“ Pousmála jsem se. Včera touhle dobou hysterie a víno. Dnes on a jeho košile, co voní. Zabalila jsem se do ní a vstřebávala její dotyk.
„Je moc hezká, příjemná na dotyk.“ Uznala jsem tiše.
„Jo, to jo. Mám ji rád.“ Bylo v tom něco víc. V tom „mám ji rád“. Bylo to jako pocta. Pro mně! Jen jsem nevěděla co na to. Tak jsem mlčela a on mlčel taky, dokud ho nerozklepala zima. Usmál se a ve tmě mu blýskly oči. Usmála jsem se zpátky a snažila se mu dívat do očí. Dotkl se mé ruky. Jeho byla krásně teplá.
„Není mi zima.“
„Věřím ti.“ A možná to znělo jako slib.