Divoká kočka 45

„Víš co je zvláštní, Míšo? Že to tak rychle utichlo. Já sem čekala, že se tu budou ochomejtat mnohem víc. Ale skutek utek.“
„Zníš skoro zklamaně.“ To ho vážně pobavilo. „Přijde ti to zvláštní? Já jsem tomu naopak docela rád. Víš co je největší zákeřností našeho plánu pomsty?“ zeptal se a nechal tu otázku vyniknout do ztracena, aby dodal efekt odpovědi.
„Že je nenápadná. Není vidět. Je docela dobře možné, že na to ani nikdy nepřijdou.“ Usmál se. Doslova ďábelsky.
„Ale my přeci chceme, aby na to přišli, ne?“ zeptala se jeho matka zmateně. Nebyla nikdy přímo zdravého rozumu a od otcovy smrti to s ní šlo docela z kopce. Stárla a stárla bohužel sama.
V duchu si povzdechl a formuloval odpověď tak, aby tím matku neurazil, ale aby jí přesto zcela polopaticky vysvětlil, proč je to dobře. Hluboký nádech, hluboký výdech.
„Podívej, mami. Jsem rád, že nám to tak pěkně vychází. Starej Vítek za chvíli zaklepe bačkorama a Štěpána se kvůli tomu zhroutí. Ta děvka se bude cítit naprosto stejně, jako my dva. Soud ji zprostil obvynění a řekli, že udělala pro záchranu našeho táty všechno, co mohla. No všechno asi ne, když umřel, ne? A u svého otce to teďka pocítí dvojnásob, protože s tím nic dělat nemůže. Starej se když to dobře půjde nedožije transplantace. Na to si musíme počkat. Jinak mu ale brzo selžou játra a bude s ním ámen. Přesně jak jsme to chtěli. Až se tak stane, budu šťastnej jako blecha. Ale zavřít se kvůli tomu nenechám. To ani náhodou. Takže když to bude takhle pěkně potichoučku, budeme my těmi, co se budou smát naposled. Už tomu rozumíš?“
„To je neuvěřitelně kruté.“ Zasmála se matka a ústa se jí zavlnila v až odpudivě odporném úšklebku.
„Ano, to je. My teď hlavně nesmíme udělat sebemenší chybičku. Žádné uklouznutí, žádné prozrazení. Jinak je to všechno v háji a půjdem si sednout do chládku na hodně dlouho. Protože až starej chcípne, bude to klasifikovaný jako úkladná vražda a u té se ohledy neberou. Takže žádné blbosti, jasné?“
„Jasné.“ Řekla matka, ale hlavou už jí projížděl malý bojový plán. Zvědavost jí nedala.
*Když se pořádně namaskuju, tak mě ani nikdo nemusí poznat. A já potřebuju vidět tu jejích bolest na vlastní oči. Chci vědět, že trpí stejně jako já.*
Michal netušil, co se jeho matce honí v hlavě a mohl jenom doufat, že neudělá nějakou pitomost. On sám měl v domě Vítkových jiný osobní zájem, který mu nedával spát. Respektive dva zájmy a nemohl se dost dobře rozhodnout, který z nich je pro něho důležitější.
Lehl si do obýváku na gauč. Matka mu tam přinesla na tácku sušenky a kávu a nechala ho být. Sama měla dostatek důležitých příprav a nechtěla, aby na to Michal přišel. Tušila, že by se zlobil.
No a Michal zase netoužil po tom svěřovat se matce se svým smělým plánem. Ta pomsta bude vážně sladká a musel si přiznat, že to stojí za to, i kdyby ho za to nedej bože nakonec doopravdy zavřeli.
„Jen se těš, holčičko, tohle bude zlý.“ Zabrblal si pod vousy. Teď už to jen pořádně promyslet.
Takže nejdřív si musí zjistit, kde všude pohybuje a v jaký čas. Najde si nějakou tu pravidelnost a přesně v tu chvíli udeří.
Najednou jako kdyby ho na tom gauči ani nic nemohlo udržet. Zvedl telefon a vyťukal zpaměti telefonní číslo.
„Ahoj Dane. Mám pro tebe kšeft.“