Tanec v tichu

Kráčela slabě osvětleným, tmavým spojovacím koridorem mezi dvěma panelovými domy. Světla lehce ozařovala zeleno-žlutou podlahu. Z širokých oken byla vidět už skoro noční obloha, měsíc svítil na opuštěné parkoviště a vzduch, který některými otevřenými okny proudil, byl teplý díky letní noci.
Šla smutně s hlavou skloněnou. Procházela menší spojovací částí koridoru, jež vzápětí ústila do daleko delší.
Najednou zvedla hlavu. Na okamžik se zastavila. Uvědomila si, že nechtěla být smutná, nechtěla myslet na tíživé věci svého života. Chtěla se vrátit do dob, kdy přední místo v její mysli zaplňovaly veselé vzpomínky, napínavé, romantické a dobrodružné příběhy a představy. Nejprve ji napadlo, že by si mohla představovat tuto dlouhou chodbu koridorem jako dlouhou palácovou chodbu vedoucí na ples. Šla by klidnou a vznešenou lehkou chůzí.
Udělala málem první krok, ale opět se zastavila. Ne, touhle chodbou s touto představou šla už několikrát. Chtěla něco zcela jiného.
Chvilku přemýšlela a z její mysli vyplula jiná vzpomínka. Uslyšela tichou hudbu. Jemné doteky něčích prstů na klávesách klavíru, na struny kytary a pak ještě pohlazení houslí smyčcem.
Teď již pro ni nebyla důležitá nějaká představa. Slyšela tóny nádherné skladby. Už věděla, co chce udělat, věděla, co vždy chtěla udělat právě na této dlouhé, tiché, prázdné chodbě.
Pohlédla na bílý strop a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a pak oči otevřela.
Udělala otočku na místě, aby se ujistila, že to ještě umí. Povedlo se. Otočka šla na hladké podlaze stokrát lépe než doma na koberci.
Zastavila se naprosto pevně na obou nohou. Potom se postavila na špičku jedné nohy, druhou nohu dala vpřed a udělala další otočku. Trochu se zakymácela, ale rozesmálo ji to. Po další otočce - tentokrát bezchybné - si byla jistější.
Jednu ruku ohnutou v lokti dala před sebe a druhou se jakoby odrazila. Další otočka a další. Dělala je zcela pravidelné. Jako kdyby před sebou měla přímku a na ní se otáčela.
V uších jí stále zněla ta stejná hudba. Naprosto dokonalá skladba, která se jí teď s přesností vybavovala.
Po desáté otočce se zastavila na špičkách jako baletka. Zdvihla ruku do výšky a sledovala konce svých prstů. Pomalu ruku začala spouštět, pokoušejíc se opsat dráhu padajícího listu, se kterým si těsně před dopadem na zem hraje vítr.
Udělala další otočku a tentokrát do tance zapojila i druhou ruku. Na tváři měla zasněný, šťastný úsměv. Do očí jí vstoupily slzy, nehleděla na ně však. Její srdce bilo o něco rychleji, ovšem nejen díky pohybu. Také díky vzpomínkám a pocitu té nejobyčejnější radosti, jež jí těch pár otoček přineslo.
Byla ani ne v polovině chodby a před sebou ještě měla tolik místa.
Hudba v její hlavě se teď změnila. Uslyšela svůj oblíbený valčík. Usmála se. Ruce zvedla do naprosto profesionálního držení při tanci. Její úsměv ještě zesílil, protože dobře věděla, že tančit neumí, i když to vždycky chtěla umět.
Nějak to nevyšlo. Tak jako spousta dalších věci v jejím životě, které vždy zůstanou hluboko uložené v její mysli a nikdy se nesplní.
Za některé nesplněné sny si mohla sama. Budou jen součásti toho nádherného svobodného světa, který si vytvořila a kam tak ráda utíkala. Poslední dobou čím dál častěji.
Udělala krok dopředu a druhý. Viděla valčík tančit lidi na obrazovkách snad tisíckrát. Dělala další kroky, které alespoň trochu připomínaly správné. S hudbou znějící v hlavě a svými tančeními kroky se dostala za polovinu chodby.

M

Nedívala se na její konec, protože věděla, že až se k němu dostane, zase se bude muset vrátit do reality. A ona ještě chvíli chtěla být ‚mimo‘ ni.
Udělala další otočky. Stejně přesné jako před chvílí. Jednu nohu kladla za druhou, vůbec se jí netočila hlava, byla zaměřená na jeden bod a na nic jiného se nesoustředila. Jen na ten jeden maličký bod.
Byla na konci chodby. Chtěla se zářivě usmát, byla na sebe tak trochu hrdá, že tu dlouhou chodbu zvládla, nevypadla z rytmu, neškobrtla a ani se jí netočila hlava.
Úsměv na její tváři ovšem zamrznul právě v okamžiku, kdy zvedla hlavu a podívala se před sebe.
V jedné z postranních uliček, které vedly do koridoru, se na ni se zvláštním úsměvem díval neznámý mladík.
Její úsměv se vytratil právě tak, jako barva z obličeje. Smrtelně zbledla, až ladila s bílou stěnou za sebou a pak její tváře začínaly mít nádech do růžova, až začaly hořet temně červenou.
Mladík se na ni neustále díval. Jeho rty byly zdvižené do milého úsměvu. Oči mu zářily a nepřestávaly se upírat do jejích.
Dívka se na místě chtěla propadnout do země. Nejen že se chtěla propadnout, chtěla se zahrabat. Zahrabat tak hluboko a vylézt někde, kde ji nikdo nebude znát. Chtěla se otočit a utéct. Chtěla se stát okamžitě neviditelnou. Nebo na místě omdlít a probudit se někde, kdekoliv jinde, hlavně aby teď nestála tady. Prozrazená a chycená ‚při činu.‘
Jedna její noha jako kdyby zareagovala na tuto myšlenku a s trhnutím se pohnula směrem k odchodu. Její druhá noha chtěla první napodobit, ale zastavila se, protože dívka uviděla trhnutí na mladíkově tváři, které z ní okamžitě smazalo ten krásný úsměv.
I přesto, že se hanbou chtěla propadnout, jeho úsměv ji naprosto okouzlil. A teď, když zmizel, chtěla ho vidět znovu.
Na mladíkově tváři se objevila úleva, jakmile si všiml, že se nedala na útěk. I kdyby ji chtěl zadržet, nestihl by to, protože od ní byl daleko. Jeho rty se opět zvedly do úsměvu a jednou nohou vykročil dopředu. Ruku lehce zvedl před sebe.
„Můžu?“ zeptal se jí, a rukou směřoval k ní.
Dívka se na něj dívala, neschopná uhnout pohledem.
‚Řekni ne,‘ radila ji jedna část mysli.
Druha na ni volala: ‚Uteč!‘
Jenže ani jedna z nich nebyla dost silná na to, aby dokázala přimět její nohy k pohybu. Neřekla nic, dívala se na mladíka, který se k ní každým - i když pomalým - krokem přibližoval.
Stála na místě, jako kdyby vrostla do podlahy. Její srdce splašeně bilo. Bilo tak silně, až byla přesvědčená, že ho může slyšet i ten mladík.
Byl už sotva pět kroků od ní, a ona si snad až teď racionálně uvědomila, co tady dělá. Otočila se a její nohy byly konečně schopné pohybu.
„Prosím, zůstaň!“ vykřikl za ní mladík.
Jeho hlas se nesl chodbou skoro jako ozvěna. Nevěděla proč, ale zastavila se.

D

V jeho hlase slyšela naléhavost, jež se mísila společně s prosbou.
Měla pocit, že tak krásný hlas ještě v životě neslyšela.
Nezaslechla jeho kroky, takže si uvědomila, že nešel za ní. Nechal jí na výběr, nezadržoval jí. Pomalu se otočila a viděla, že zůstal stát na místě, k němuž došel, než se rozhodla utéct. Na jeho tváři spatřila úlevu a radost. Většinou nebyla zvyklá na to, že by někdo měl radost, zůstala-li někde.
Mladík se opět usmál, pomalu k ní natáhl ruku a ještě pomaleji udělal jeden krok dopředu. Tentokrát už utéct nechtěla. Stála na místě a sledovala ho.
Ani on nespouštěl oči z její tváře. Jeho srdce se zachvělo při představě, že by utekla a on už ji nikdy neviděl.
Došel až k ní. Zatavil se na jediný krok od jejího těla. Ruku nechával stále nataženou a čekal.
Dívka se chvilku dívala do jeho očí, jež se upíraly do jejích, a pak pomalu zvedla svou pravou ruku směrem k jeho levé ruce.
Svoje oči od sebe neodtrhli.
Její ruka lehce vklouzla do jeho a on ji jemně sevřel. Oba sebou slabě trhli, když ucítili dotek jeden druhého.
Pak mladík svou druhou ruku ještě pomaleji přiložil na její záda tak, že sotva jeho dotek cítila. Ona mu svou ruku dala přes tu jeho také na záda.
Jako kdyby hudba, kterou slyšela ve své hlavě, byla i v té mladíkově. Oba se naráz pohnuli a udělali první krok. Oči jednoho držely v zajetí oči toho druhého.
Dívka si najednou uvědomila, že její kroky valčíku neměly tolik chyb, kolik si myslela, že mají. I když udělala pár chyb, její tváří probleskl úsměv.
Na mladíkově tváři se úsměv ještě rozšířil, jakmile si všiml toho jejího.
Tančili spolu přes celou chodbu a nazpět než skladba v jejich myslích ‚dohrála‘.
Prostor kolem nich jako by neexistoval. Ani jeden neviděl nic jiného než obličej toho druhého.
Když se zastavili, nebyli schopní se pohnout. Zdálo se, že zmrzli na místě.
Dívka se dívala na mladíka a její srdce bilo stále rychleji, i přesto že už nedělala žádný pohyb. Její tváře dostávaly další odstín červené.
Mladíkovo srdce na tom nebylo lépe. Jen když viděl, jak ji na tvář opět vstoupil ruměnec, jeho úsměv ještě zesílil.
Najednou si uvědomila, že tu není náhodou. Měla důvod… povinnost… proč šla tudy.
„Musím jít,“ zašeptala do ticha.
Úsměv na mladíkově tváři pohasl, slabě však přikývl.
Nevěděla, jak byla schopná svoje nohy přimět k pohybu, ale odešla.
Mladík ji sledoval, dokud nezašla chodbou pryč z jeho dohledu. Několik minut tam ještě zůstal nehybně stát. Jeho mysl mu připadala naprosto prázdná a přesto tak přeplněná. Nakonec odešel i on.

* * *

Po několika měsících už oba věděli, že jejich tanec na chodbě koridoru nebyl první a ani poslední.
Tak jako nakonec člověk skládající puzzle najde dva dílky, které do sebe zapadají, tak se i oni dva našli a uvědomili si, že se k sobě perfektně hodí.
I přesto, že byli teď spolu a prožili další nádherné chvíle, vzpomínku, jak spolu tančí na chodbě, uložili na to nechráněnější místo ve své paměti.
Pokaždé, když jejich světem, který teď už nebyl jen v jejich hlavě, ale stal se krásnou skutečností, otřásl problém nebo těžkost v životě, je právě tahle vzpomínka dokázala držet nad vodou a spolu.
I když s nimi život nejednal vždy podle jejich přání a mnohdy nevěděli, jak tomu druhému poskytnout útěchu a pomoc, jakmile si vzpomněli na tanec za naprostého ticha s hudbou, kterou skutečně neslyšeli a beze slov, jež by je sblížila, dokázali právě v mlčení najít sílu, která jim pomohla jít dál.
V mlčení, díky kterému se seznámili a poznali se víc, než kdyby spolu mluvili hodiny a hodiny… jen několik minut, které je spojily navždy v den, kdy si oba připadali sami, ve světě, který se jim nelíbil, a před nímž by raději utekli do svého vlastního světa... ale nakonec... nic - ani svět v jejich hlavě - se nemohl vyrovnat tomu světu, který objevili až společně...

***************************************************************************

M

(Scházel jsem druhé poschodí až k chodbě vedoucí do koridoru.
V hlavě jsem otráveně počítal, po kolikáté už dnes touhle chodbou půjdu. Po dvacáté? Nevím. Byl jsem unavený a otrávený z celého dnešního dne. Práce jsem měl nad hlavu. Nemohl jsem se dočkat, až se budu moci převléknout a jít konečně pryč. Začal jsem v hlavě probírat představu toho, jak jsem si připravil dnešní večer… Nic nového… rutina jako vždycky.
Proč mě už nic netěší jako dřív? Proč se mi chce spát a neprobouzet se?
Ne, nechtěl jsem nežít, chtěl jsem skutečně žít, jen ne takhle…
Sešel jsem poslední schod a zamířil ke vchodu do koridoru. Jeho chabé osvětlení už mi začínalo vadit. Kdy už někoho konečně napadne to spravit?…
Ale co… třeba je to tak dobře. Sice nevím proč, jenže na druhou stranu, proč ne? A jestli se někdy budu nudit, mohl bych ho…
Z mých jednotvárných myšlenek mě vyrušil zvláštní pohyb na chodbě. Jako kdyby se tam něco… zatočilo… záblesk něčeho bílého?
Zpomalil jsem a šel pomalu ke kraji chodby.
To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech… Po chodbě se zlehka, a s úsměvem na tváři, otáčela dívka. Nejprve se jen tak, naprosto rovně točila a pak provedla několik kroků, které mi připomněly kroky valčíku.
Od jejích nohou jsem zvedl oči k její hlavě. Vlasy jí poletovaly za směrem, kudy se pohybovala. Její oči byly rozšířené, jasné, zářivé a hleděly do prázdna před sebou. Její tvář byla lehce narůžovělá od pohybu a její ústa se smála.
Ne nějakým veselým smíchem, smějícím se sama sobě, co to provádí na chodbě. Ne. Smála se tak nějak… jemně… tajemně… jako kdyby se smála na něco, co jsem nemohl svýma očima vidět, ale přesto tam bylo.
Napadlo mě, že bych se asi měl někam schovat, aby mě neviděla a nepřipadala si provinile, že ji sleduji, když tančí v tichu sama po chodbě…
A pak mi to došlo. Ona tančí, sama, v chodbě koridoru, usmívá se, jenže netančí v tichu… Ne… Ona tu hudbu, na níž tančí… slyší.
Tak mě to překvapilo, že jsem se nemohl ani pohnout. Jen jsem tam stál a sledoval ji. Náhle jsem si uvědomil, že se usmívám. Doufal jsem, že je můj úsměv normální a ne pobavený, kdyby si mě náhodou všimla…
Všimla? Opravdu chci, aby se otočila a podívala se na mě? Aby viděla, že tady není sama, jak si myslí, že je? Aby viděla, jak ji špehuju?
Na vteřinu jsem zaváhal, a myslím, že jsem se nakonec rozhodl, že bych chtěl, aby mě viděla, jenže… nevím to jistě, v tom momentě si mě totiž všimla... )


D

(Chtěla jsem se zase rozběhnout, ale něco mě drželo na místě. Možná to byl zvuk jeho hlasu, nebo jsem možná znovu chtěla vidět ten jeho záhadný a krásný úsměv.
I když jsem si připadla hodně trapně, protože přesně tohle jsem si několikrát představovala. Jak mě někdo uvidí, když tančím… tedy já jsem sama sobě říkala, že tančím, jenže moc dobře jsem věděla, že ke skutečnému tanci mám daleko.
Nevím, kde jsem vzala tu odvahu ale… otočila jsem se.
Překvapilo mě, že stál přesně tam, kde byl, než jsem se otočila a utekla. Nepohnul se. Nenutil mě zůstat. Vlastně nutil… ale něčím, co nemohl on vlastní vůlí ovlivnit.
Podívala jsem se do jeho tváře a viděla v ní úlevu a snad i... radost?
Tohle mě překvapilo. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy moje přítomnost někomu udělala radost.
Jeho rty se zvedly do úsměvu a já téměř okamžitě zapomněla, na co jsem se snažila si vzpomenout.
Když se usmál, v koutcích u rtů se mu vytvořily dvě vrásky, každá z jedné strany. To dodávalo jeho výrazu i úsměvu tak… zvláštní… milý výraz. Nikdy jsem to u nikoho jiného neviděla. Vlastně ano… viděla, tenhle člověk pro mě ovšem nebyl skutečný.
Nemohla jsem z něj spustit oči. A jen matně jsem vnímala, že se ke mně přibližuje s lehce zvednutou rukou, která směřovala k té mé.
Dívala jsem se do jeho tváře, pozorovala jsem jeho oči, které se na mě také smály. Tak nějak jinak… vesele, radostně a vřele. Bylo v nich něco hezkého… jiného, než v očích druhých lidí. Měla jsem pocit, že všechny moje svaly i ty nejmenší ztuhly a snad zkameněly.
Nedokázala jsem si zodpovědět otázky, které se mi honily v hlavě. Proč se usmívá na mě? Proč se vůbec zastavil a jde ke mně? Co na mě bylo tak zvláštního, že jsem mu stála za ten čas?
Vždyť bych si měla připadat zahanbená. Jenže já si tak vůbec nepřipadala.
Moje srdce bilo jako o závod. Jedna část mě se dokonce nemohla dočkat, až bude o další krok ke mně blíž.
Ani nevím jak, najednou jsem však svou vlastní ruku viděla zvedat se pomalu k té jeho... )