Krkonoše - Praha, hl. n. - konečná stanice

Se slzami v očích jsem tě hledala ve dvou vlacích na Benešov, z toho jeden jel přímo do Čerčan, ale nenašla jsem tě, má lásko.Stejně jako svou lásku nenašel Prévert na trhu s otrokyněmi ve své slavné básni. Bylo mi příšerně ze sta důvodů: odešel jsi z Centra mladých spisovatelů, aniž by ses se mnou rozloučil, nevěděla jsem, jestli tě ještě uvidím, ani jestli o to vůbec stojíš. Nevěděla jsem, jak ti se mnou bylo a proč jsi mě vůbec chtěl mít nablízku. Věřila jsem všemu, jen ne tomu, že ke mě něco cítíš, protože jsi odešel bez rozloučení a to lidé nedělají, ani když toho dotečného nechtějí už nikdy vidět. Navíc to zřejmě bylo jen jedno velké nedorozumnění, ale ndokázala jsem to posoudit, tak jsem byla zaujala tvým hledáním.
Neuspěla jsem ve dvou vlacích a začala si myslet, že jsi stačil odjet dříve, než já dorazila na nádraží. Podívala jsem se na informační tabuli v nádražní hale a ve svém pominutí smyslů shledala, že prakticky každý vlak jede buď dál do Prahy, směrem na Kolím, Pardubky, Olmík a Ovu, nebo na Benešov. Mohl jsi odjet dříve než mě vůbec napadlo hledat tě, nebo být ještě na nádraží, nebo teprve přijít. V příštích deseti minutách, než měl Hlavní nádraží opustit můj vlak na Ostravu, mířil na Benešov ještě jeden vlak a pak byl vypsán ještě jeden. Podezřívám sama sebe, že jsem za vlaky tvým směrem považovala i vlaky na Beroun a ne jen na Benešov, protože nám Ostravanům ten rozdíl nepřipadá tak markantní.
Nevěděla jsem, kde jsi a zda mám naději tě potkat. Obklopila mne beznaděj, jakou jsem ještě nikdy v životě nepocítila. Zůstala jsem sama. Sama s vědomím, že už sice vím, koho chci milovat, ale také sama bez tvého telefonního čísla, icq a neměla jsem ani sebemenší představu jak to vypadá v Čerčanech, abych tě mohla eventuálně najít. Mohla jsem si tě sice najít na Facebooku, ale jednoduše jsem si nedokázala vybavit tvé příjmení. Tak zvláštní, snad německé příjmení, které se tak hluboce nehodí k tvému křestnímu jménu, Kryštofe.
Čerčany jsem znala jen z tvých nočních vyprávění. Poprvé jsi vyprávěl o půlnoci na ztemnělé lávce přes mokřady. Někdo řekl, že se půjdeme podívat doprostřed mokřadů, jestli neuvidíme srnku. Jakkoliv to bylo hloupé, postavili jsme se do čela a deset minut čekali na ostatní jen tak sami u potoka. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsi zajímavý kluk. Cestou jsi mi vyprávěl, že jsou v Čerčanech větrné mlýny, že mají dva a půl tisíce obyvatel a tak různě. U potoka jsme spolu vykouřili celou moji tabatěrku. Měla jsem ubalené Golden Virginia, které káždý kuřák včetně tebe miluje.
Podruhé jsi vyprávěl o Čerčanech aasi ve tři ráno na zápraží před chatou, odkud ještě doznívaly zvuky končící pařby. Svítilo už jen poslední okno a pak už jen měsíc, který právě vycházel mezi několika mraky nad vrcholky Krkonoš. Vyprávěl jsi o Čerčanech dokud jsme nedokouřili. Byla zima, tolik příznačná pro noci na horách, přestože byl červenec. Kvůli chladu jsme se k sobě přitiskli a povídali si tak. Dokouřili jsme a políbili se. Políbili jsme se víc než včera a den předtím. Políbili jsme se s vědomím, že je to poslední večer na dlouhou dobu. Políbili jsme se s vědomím, že o sebe navzájem stojíme a to je jediné, na čem na světě záleží. Políbil jsi mě na ucho. Vždycky líbám kluky na ucho já a teď to byl někdo jiný, myslela jsem, že se rozpustím. Rozpustil jsi mi vlasy stažené do drdolu a rozcuchal mi je. Nevěřila jsem vlastním nervům, že něco jen může být tak krásné a srdce bušilo. Vzal jsi mě na klín a stále líbal. Myslela jsem na couvající měsíc za mými zády, který za nás vrhal stín, jaké znám ze špatných filmů. Chlad nočních Krkonoš mě zcela opustil, když sis lehl na betonové zápraží, mě si drže na hrudi. Chladný beton, tolik nepřirozený v krajině hor, který sem vsadili komunisté jako znak svého vítězství nad přirozeností, tě musel tlačit do zad. Chytil si ěm a překul se na mě. Z betonu jsme přitom spadli do trávy rosou tak zvlhlého, která byla naopak tak přirozeně studená a změklá, že jsi nás překulil ještě naposledy. Zasmála jsem se při tom. V trávě jsi teď ležel ty a já se nořila dovnitř do tvého těla jen pouhou svou vahou. To musela být láska. Ležela jsem na tobě, líbalatě a třela se o tebe. Bylo mi horko a nemohla jsem se dostat k tvému uchu přes tvé i mé vlasy, které se mi pletly ke rtům.
Měsíc tehdy svítil víc než slunce ve dne a poslední rozžaté okno zážilo do tmy kolem nás víc, než září stovatová, Evropskou unií od října zakázaná, žárovka. Světlo jednoho, či druhého osvětlovalo tvou tvář. Tvé zavřené oči, překrásný nos a všechny tvé myšlenky, které jsou tolik toužila vidět. Líbali jsme se až dokud jsi mě neobjal a nestikl mi hlavu k sobě, abych tě jen objala a užívala si kouzlo chvíle, které bylo obrovské. Přitiskla jsem se k tobě, ztracená v tvé vůni a najednou jsem věděla ví než dobře, koho chci milovat. Věděla jsem, že mám mnoho způsobů jak být šťastná, dokonce existuje hodně kluků a s každým bych mohla být naprosto stejně šťastná, ale chtěla jsem tebe a nikoho jiného. Tebe, protože jsem to tak cítila a protože jsem věděla, že si rozumíme.
To trvalo dokud jsi mě neobjal a nepodržel mi hlavu tak, abych tě už nelíbala, jen si užívala kouzlo chvíle. Nádherné chvíle plné tmy a světla zároveň, plné tebe a mně. Tehdy jsem zjistila, že už víc než dobře vím, koho chci milovat. Možná jsem nechala doma někoho, kdo na mě čekal, ale jednoduše jsem si v tu chvíli nebyla schopna vybavit koho a zda vůbec. V nesnesitelné prázdnotě srdce, které miluje jen sebe samo jsi se zjevil a já chtěla, abys tam už zůstal.
Oba jsme trochu pili. Vlastně já trochu a ty hodně. Abych byla přesná tak já jsem nevypila skoro nic a ty jsi byl úplně vyřízený. Po několika minutách nehybného obětí v trávě jsem se pohnula, abych zjistila, jestli jsi neusnul. Nespal jsi. Reagoval jsi na můj pohyb a naznačil, že mám zůstat ležet. Po deseti dalších minutách jsem to celé zkusila znovu a tentokrát jsem tě probudila. Vstali jsme a mě se okamžitě znovu zmocnil chlad. Do odjezdu autobusu do Prahy nám zbývaly jen tři hodiny a měli jsme za sebou už dva dny beze spánku. Řekl jsi, že bychom se měli vyspat. Rozešli jsme se každý do své postele a mě se spalo tak krásně, jako snad nikdy.
A teď sedím ve vlaku na Ostravu a čekám na zázrak. Srdce mi nebuší, protože sis ho odvezl s sebou do Čerčan u Benešova. Odvezl sis mé srdce, ale nevzal si telefonní ani jiné číslo a dokonce jsi se se mnou ani nerozloučil. Pro změnu je mi hrozně, ale myslím, že to stálo za to. Bylo mi jako bych vystupovala z horské dráhy. Z úplného vrcholu jsem sjela někam úplně dolů a čekala, jestli to bude ještě pokračovat, nebo se zastavíme u výstupu. To bylo bohužel pravděpodobnější než že si mě najdeš na Facebooku, protože ty jsi mé příjmení znal, ale já tvé ne.
Z Prahy jsou to čtyři hodiny na východ ke mě domů. Jedna hodina na jih k tobě domů, k mému srdci zamčenému v tvé hrudi, nebo v horším případě v batohu. To je pět hodin cesty vlakem, vidina beznadějného vztahu a žádný kontakt na tebe ke všemu. To nám ty prázdniny hezky začínají.