Zakázaná láska

17. Minulost se vrací

Tentokrát jsem to byla já kdo celý týden ve škole vyprávěl Martě o svém příteli. Vlastně jsem nevěděla jestli ho tak můžu nazývat, ale já na to kašlala a když nebyl v mé přítomnosti tak jsem ho tak nazývala. Stejně mi každých deset minut psal ty nejkrásnější zprávy, se kterými jsme se obě kochali místo učení. Marta mi dokonce pomáhala naplánovat cestu do Prahy za ním na internát. To je to slibované překvapení, protože zřejmě nebude tušit, že se za ním v pátek chystám. Vlastně je v tom i více úmyslů zároveň a to takové, že jsem v Praze nebyla od doby co jsme tady navštívily ZOO na den dětí za odměnu. Proto si jí s ním hezky projdu a užijeme si takový romantický večer. I počasí by nám mělo podle předpovědi přát. Samozřejmě to ale dost štve právě Martu, protože ona zatím co já budu sedět někde na lavičce u Petřínské věže a mazlit se Robinem tak ona bude muset hlídat kupu dětiček. „Tak pojeď semnou, vezmeš Petra a uděláme si super výlet ve čtyřech. Zamaskujeme to tím, že budeš v pátek u nás?“ Můj nápad se jí ihned zamlouvá a proto se prý domluví dnes odpoledne s Petrem a dá mi zítra vědět. Myslím, že takhle to bude ještě zajímavější přece jsme si vždy přáli, když jsem s ní sdílela pokoj, že budeme mít kluky kteří budou kamarádi a budeme chodit ve čtyřech.
Domů jsem se dnes těšila, protože se vrátila paní Kubátová a všechno je ve starých kolejích. Tedy musí se šetřit na což osobně dohlížím. Jakmile ji najdu nad žehlícím prknem, tak jí odeženu. „Musím něco dělat“ začne si stěžovat jak se nudí. „Tak koukejte na televizi“ nabídnu jí a sama jí žehličku odeberu. „Dobře, budu koukat, ale ty mi zatím budeš dělat společnost?“ začne semnou smlouvat. Souhlasím a proto se převleču do pohodlnějšího oblečení a žehlicí prkno si i s prádlem přestěhuji do obývacího pokoje. Pustíme si Titanic, tedy ne zrovna jsem z toho odvařená, ale nahlas neřeknu nic. „Tohle je můj nejoblíbenější film“ svěří se mi. Taky jsem ho měla do jisté doby ráda, ale teď bych nejradši při některých scénách zavřela oči. Jakmile se odehrává scéna s Jackem a Rose, kdy jí dokazuje že je možné létat tak se zasním a místo nich vidím sebe a Leoše. Dokonce mě to tak bere, že si žehličkou najedu na ruku. „Au“ vyskočím přímo bolestí. „Co se ti stalo“ zděsí se paní Kubátová a okamžitě běží pro Panthenol na popáleniny. „Tohle ti pomůže, holka nešťastná. Sice se mi taky tahle scéna líbí, ale zmrzačit se kvůli ní to asi ne“ usměje se povzbudivě. Chci namítnout, že to není kvůli tomu, ale do obývacího pokoje se přiřítí Aneta a za ní cupitá Leoš. Jakmile se zjistí na co koukáme, tak se podívá na mě usměje se. „Vzpomínáš?“ rýpne si schválně. Zakroutím hlavou, ale s odpovědí mě předběhne teta. „Jo je z toho celá špatná, dokonce si spálila ruku žehličkou“ ukáže na rukou skvrnu, která se ni na spáleném místě udělala. Leoš vezme ruku do své a pofouká. „To bude zase dobré, než se vdáš tak se ti to zahojí“ začne mě konejšit. Vztekle se mu vytrhnu a omluvím se, že mě to nějak bolí. Samozřejmě dostanu propustku jít do pokoje a nechat si zbytek na potom. Nevzdálím se až tak daleko, abych neslyšela rozhovor těch tří. „Dnes jsem byla na gynekologii a je to potvrzené, jsem v šestém týdnu“ začne se vychloubat Aneta. Leoš však na tohle téma neřekne nic a proto se nakloním, abych viděla co právě dělá. Sedí v křesle a film pozoruje tak upřeně jako já. Je mi jasné co se mu zřejmě honí hlavou. Až do něho musí Aneta strčit, aby se probral a začal komunikovat. Uvnitř mě hřeje takové zvláštní teplo, jsem totiž spokojená, že takhle dopadl taťka.

Večer se koná hostina na oslavu toho malého co čeká Aneta. Sice se mi tam nechce, ale nakonec souhlasím a přidám se k ostatním. Vlastně se zdržuji především v kuchyni a pomáhám paní Kubátové. Společně nám to jde od ruky a během chvilky je hotová mísa salátu a řízků. Jakmile nanosíme věci na stůl tak se všichni sejdou. Pomyslím si, že je čas na přípitek a proto požádám tátu o to jestli můžu první něco říct. Není mi to samozřejmě odepřeno a proto se postavím a pohled upřu na ty dva zamilované holoubky. Tedy to je přehnaně řečeno, protože oba se tváří jako by právě snědly pelyněk. „Já připíjím na to malinké miminko, které se tu bude co nevidět prohánět. Ráda se vám také nabízím jako chůva a opatrovnice, tedy pokud o to budete mít zájem?“ Jejich obličej je čím dál tím více protáhlejší zato páni rodičové jsou spokojení a usměvavý. Kdyby věděli o co tady jde, tak jim zřejmě dojde jak moc chci ty dva pokořit. Za to všechno co mi udělali a jak se ke mně chovali. Proto pokračuji ve své řeči, kterou nasměruji přímo na Anetu. „Tobě Aneto přeji, abys byla dobrá maminka s velkým srdcem plným lásky, kterou tomu malému a nebo malé dáš. Taky se dost těším na svatbu, která asi nevidět proběhne ne?“ Jen přikývne a přitiskne k Leošovi. „A tobě Leoši přeji ať jsi v manželství šťastný a svou manželku ctíš a miluješ v dobrém i zlém. Doufám, že vám to vyjde“ dopovím a s úsměvem si sednu zpět na své místo. Táta pronese pomalu to samé a poté si všichni přiťukneme. Celou dobu mě ale Leoš pozoruje a kdyby měl v očích laserové paprsky tak jsem na místě nebožtík.

Týden uběhne jako voda a společně s Martou a Petrem stojíme na stanovišti autobusu, který nás doveze do Prahy. Všechno o odjezdu Robina jsem si zjistila, abychom se náhodou neminuly. Ti dva jsou nadmíru šťastní, že mohou být sami a užívat si jeden druhého celý dnešní den. Chvilkami tedy lituji,že jsem je vzala sebou, třeba v autobuse se jen mazlí a komunikace jaksi vázne. Tudíž mi cesta vůbec neutíká a musím si alespoň psát s Robinem, který se těší až dorazí domů a bude moci být semnou. Já se také těším, ale až uvidím ten jeho překvapený kukuč.
Jeho kolej není tak lehké najít takže se musíme několikrát ptát a vracet na stejná místa než se trefíme na tu správnou trasu. Nakonec se to povede a mi stojíme před velkou žlutou budovou, která je ozdobená kamennými sochami. Nejvíce nás ale zarážejí mříže na oknech, vypadá to jako vězení a ne internát. Kámen úrazu nastane, když se dohadujeme kdo se půjde zeptat na recepci, jaký pokoj je Robinův. Nakonec přesvědčíme Petra, že když půjde on tak to bude nejméně nápadné. Tedy musím mu slíbit večeři, prostě je to hrozný vyděrač. Přesně jak jsem tušily, tak paní recepční okouzlil a dokonce mu dala klíč od jeho pokoje v domnění, že má narozeniny a chce ho překvapit. S námi tak však tak jednoduché není a proto lezeme okolo okénka po kolenou, aby nás nezahlédla. Užijeme si pořádnou legraci, když Marta neudrží rovnováhu a rozplácne se přímo na moje záda, takže ztratím balanc a kleknu přímo do louže. „To se ti povedlo“ vynadám ji hned ve výtahu. „Já netušila, že se složíš“ začne se vymlouvat. „Co jako teď s tím. Budu to muset vyprat a počkat až to uschne“ zazoufám si. Proto mi slíbí, že mi pomůže což s nadšením přijmu.
Konečně se dostavíme před dveře číslo 54 a nejprve zkusíme zaklepat, jestli se někdo neobjeví. Nakonec nám jsou klíče velice užitečné a proto si odemkneme a zkusíme jestli je opravdu prázdný. Na pokoji jsou tři postele a tři noční stolky. „To je ale pajzl, to naše pokoje jsou bohatší co?“ zasměje se Marta. Má pravdu i přestože je dětský dům chudá organizace tak toho opravdu vlastníme více. Na stolku, který patří zřejmě jemu podle fotky v rámečku na které je jeho rodina najdeme vzkaz, že se za chvilku vrátí. Asi je to pro ostatní spolubydlící a proto se posadíme a čekáme, až se vrátí. Bohužel mi to dlouho nedá a rozhodnu si vyprat zatím ty kalhoty. „CO si ale vezmu místo toho, nechci tady běhat jen v kalhotkách“ začnu přemýšlet nahlas. „Půjčíš si jeho tričko a je to ne?“ poklepe si Petr na čelo. Vypláznu na něho jazyk, ale musím uznat, že na tom něco bude. Nejprve, ale musím najít jeho skříňku, což nebude tak lehké. Proto se snažím vybavit nějaké jeho tričko, podle kterého bych to mohla poznat. Nakonec se to povede a já narazím na tričko, které měl na sobě ten večer na oslavě. Jakmile ho vytáhnu ze skříně, vypadne na podlahu současně i nějaká krabička, která se okamžitě otevře a vypadnou z ní tři bílé balíčky. „Co to je prosím tě“ zeptá se zvědavě Petr. „Nevím“ pokrčím rameny. „Třeba ho baví péct“ zavtipkuje Marta, zatím co Petr si dá kousek na prst a olízne. Jeho obličej ztuhne a balíček přímo odhodí. „Takže to vanilkový cukr nebude co?“ smějeme se s Martou společně. Petr zakroutí nevěřícně hlavou a prozradí co se v balíčku skrývá. „Je to kokain“ odpoví tiše. Moje ruce se rozklepou a cítím jak na mě jde horkost. „To není možné, on přece nic nebere“ začne se ptát Marta. Když mlčím, vysvětlí si to jako ano. „Ty víš, že fetuje?“ diví se pobouřeně. „Samozřejmě, že nefetuje. Třeba jsem si opravdu spletla skříň. On už přestal, sám mi to říkal“ snažím se najít vysvětlení. Petr a Marta se podiví a začnou ze mě páčit jak to sním tedy je. „ON fetoval před dvěma roky. Jel v tvrdých drogách, ale už je čistý a tohle není určitě jeho“ omlouvám ho okamžitě. Petr mi však tvrdí opak. „Víš, nechci ti nic říkat, ale narkomani se z toho nikdy prostě nedostanou tak jak by chtěli a po čase do toho zase spadnou. Třeba je teď v pohodě a tohle opravdu to není jeho, ale co když taky ne a on to svinstvo bere znovu?“ Jeho otázky jsou celkem logické, protože ten večer o diskotéku z něho byla cítit tráva a to mohl být jen začátek. Uložím proto tričko zpět a navrhnu, abychom už radši šly. Bohužel to jeho příchod do pokoje zkomplikuje. „Ahoj Lauro, tak to je to slibované překvapení“ začne se radovat a chce obejmout. Já ale couvnu a zastavím rukama. „Co se stalo, tváříte se jako by někdo umřel“ začne vtipkovat. „Robine, která je tvoje skříň“ zeptám se rozklepaným hlasem. Nechápe proč a proto mu Petr vysvětlí co se stalo a že se potřebuji převléknout. Konečně se pohne a sáhne do té co jsem sahala já. Když však objeví otevřenou krabičku ztuhne. „Vy jste se mi hrabali ve věcech“ zeptá se podrážděně. „A ty jsi do toho zase spadl co?“ zeptám se smutně se slzami v očích, protože tím zhasly všechny naděje na krásný vztah, který jsem s ním chtěla mít. Robin se začne smát a vyvrátí všechno co si myslíme. „Kdepak tohle je mého kamaráda a asi mi to sem dal. Je to takový vtípek víš.“ Nevím a hlavně mu nevěřím ani slovo a proto se prosmýknu okolo něho a přímo z jeho pokoje vyběhnu, abych se přestala dusit. Dokonce se ani nesnažím schovávat před paní na recepci, takže mě odchytne a vyzvídá kde jsem se tu vzala. Vytrhnu se jí tak prudce až neudrží balanc a sedne si na zadek. Jindy bych jí pomohla na nohy, teď uteču jako zbabělec. Venku však neudržím nervy na uzdě a rozbrečím se jako malá holka. Myslela jsem si, že se dá minulost hodit za hlavu, ale je to nesmysl. Já jsem toho živým důkazem, protože už jsme se zase spálila jako už v minulosti tolikrát.