Strasti lásky

2. Staré časy

Honza byl jako uragán, když ke mně hned ráno v osm dorazil. „Musím ti říct, že takhle jsem už dlouho neběžel, ale mám novinku“ udýchaně mluvil do ohlašovacího přístroje. „Jakou“ zeptala jsem se zvědavě. „Přijď dolů a jedeme na pouť“ oznámil mi nadšeně. Cože pouť a já. Dneska jsem chtěla jít nakupovat a proč bych to měla měnit za nějakou pouť? „To asi nepůjde jsem domluvená s kamarádkou“ odpovím po chvilce. „Kdepak to zruš, protože tam na tebe čeká překvapení. Ty přece miluješ překvapení, včera jsi to říkala“ odvětí. Jak si to všechno pamatuje to nechápu. „Dobře, ale přijedeme brzo“ dám mu podmínku. „No když budeš chtít tak ano“ souhlasí semnou. Proto ho pustím do domu a jdu se převléci do něčeho slušivého. Když konečně zazvoní vylezu ven jen v ručníku. „Tedy ty kdybys nebyla nahá tak to ani nejsi ty co?“ zavtipkuje avšak neví jak daleko je od pravdy. „Dej si čaj nebo něco chvilku to potrvá. Nejsem připravená“ omluvím se. Souhlasí a odejde do kuchyně.
Vybrala jsem správně přemýšlím celou cestu k jeho autu. „CO se děje, proč jsi zamlká“ všimne si mého váhání. „Nevím jestli je to vhodné oblečení“ zhodnotím se kriticky. On se jen usměje a pohladí po tváři. „Myslím, že to bude každému jedno, protože to nejlepší máš tady“ ukáže na můj obličej. „Kam to vlastně jedeme“ začnu se vyptávat. Honza však s odpovědí otálí a dokonce mi jakmile nasedneme nasadí šátek na oči. „Překvapení na to já si potrpím“ vysvětlí mi to ihned. No uvidíme jak to nakonec dopadne.

Celou cestu jsem se natřásala jako blázen, takže jsem věděla že nejedeme po dálnici,ale po méně udržovaných silnicích. „Jsem jako když jedu traktorem“ postěžuji si. „Nebruč, uvidíš vyplatí se ti to čekat“ snaží se mě uklidnit.
Konečně motor ztichne a ozve se rána dveří. Zřejmě vystoupil a jde otevřít mě a opravdu během chvilky se otevřou dveře a Honza mě za ruku vyvede ven. Slyším jak venku někdo mluví a proto jsem čím dál tím nervóznější kam mě to vzal. „Můžu si to už sundat“ zeptám se tiše. „Můžeš“ odvětí po chvilce a já si opatrně stáhnu šátek z očí. Pohled který se mi naskytne je téměř nepochopitelný, protože přede mnou stojí celá bývalá základka. „Ahoj“ ozve se jako první Martina a dokonce mi přijde naproti. Kouknu koutkem oka na Honzu a ten se jen zubí. Postupně se přijdou přivítat ostatní lidé a já v nich poznávám postupně o koho jde. „Koukáš co“ odvede si mě stranou Honza a usmívá se jako měsíček na hnoji. „Co tě to napadlo za nápad“ poklepu si na čelo. „No včera večer jsme si přece povídali, že jsi zbytek třídy neviděla dlouho a proto jsem obtelefonoval pár známých a bylo to hned“ usměje se ještě sladčeji než jindy. „A co pouť?“ rozhodím rukama. Okamžitě mě za jednu z nich chytí a táhne ke vsi, odkud se ozývá hudba. Opravdu v naší malé vesničce je pouť pomyslím si. CO když na ní budou naši a všem řeknou co jsem zač. „Honzo a co kdybychom si šly někam sednout“ navrhnu otevřeně, abych se pouti vyhnula. „TO klidně můžeme, ale nejprve ti předvedu jaký jsem střelec a vystřelím ti růži jo“ navrhne a proto pohasne moje poslední naděje.
Naše vesnice se nezměnila a to myslím celkově. Okolo návsi posedávají babky a samozřejmě kritizují každého kdo projde. Nemusím si ani domýšlet co si říkají při pohledu na mě a mou krátkou sukni sotva pod zadek. Je mi to ale fuk, nejvíce starostí mám s hledám pánů rodičů a nebo zbytku rodiny. „Kam půjdeme jako první“ zeptá se Honza a nechá velkoryse výběr na mě. Nevím a proto ukážu na první atrakci poblíž, což se později ukáže jako špatný nápad. „Já se pozvracím“ varuji ho, když nás jeden z kolotočářů připoutává k sedadlu. „To zvládneš a kdyby přece jen tak prosím na ostatní“ zavtipkuje. Mě ale do smíchu není a proto se zachmuřím a tak se tvářím než se naše sedačka roztočí. Pak to jde ráz na ráz a cítím jak se mi začíná točit hlava. „Není to krása“ křičí vedle nás Martina. Není, pomyslím si ale nahlas neřeknu nic a jen pozoruji jak se lidé okolo mě radují. Jsou tak spontánní a volní jako ptáci. Copak je nic netíží?
Konečně slezeme a já si všimnu, že moje koleno je celé od krve. „Co jsi proboha dělala“ začne se smát Honza a snaží se mi zároveň pomoci. „Snažila se nepozvracet a takhle jsem dopadla“ ukážu na koleno a už se děsím jak s tímhle budu vystupovat. „Než se vdáš se ti to zahojí“ zavtipkuje Martina a ostatní se k ní přidají. Pak se nějak rozprchnou a zůstanu jen já a Martina. „Co tady v tom zapadákově děláš?“ zeptám se jí otevřeně. „Pracuji, rukama chápeš to?“ odrecituje mi známou pasáž ze slunce sena. „Jo to vím, ale kde prosím tě. Kromě kravína tu nic jiného není ne?“ podivím se. Martina skloní hlavu a ukáže mi visačku kterou schovávala v kapse. Přečtu si název podniku, který ji zdobí a zděsím se. „Cože, ty jsi začala pracovat pro bráchu?“ Jen se uculí a začne hrabat ve výstřihu, aby mi ukázala zlatý řetízek na kterém je písmenko I. „Proč nosíš I když jsi Martina“ nechápu její myšlení. Ona se jen plácne do čela a přiloží visačku k řetízku. Někdy mi to opravdu pálí jako blondýně pomyslím si. „Ty chodíš s mým bráchou, no to je tedy gól.“ Vůbec nechápe čemu se tak nahlas směji. „Proč bychom spolu nemohly něco mít?“ naštve se okamžitě. „To neříkám jen on takový slušný kluk a zamiluje se do holky z chudé rodiny?“ zopakuji slova, která jsem často slýchávala když jsem přivedla přítele domů já. Martina mě však nepochopí a dokonce na mě začne řvát. „Jestli jsi přijela někoho poučovat o správných mravech, tak začni u sebe. Slyšela jsem od tvé mamky dost hnusné věci a myslela si jak to není pravda. Koukám, že jsi však ještě ubohá.“ Úplně mi její slova vyrazí dech a proto se zvednu a opustím lavičku na které jsme společně seděli. Narážky na ty nemám náladu, já se přece přijela bavit. Proto si koupím pivo a zamířím ke klukům. „No kde jsi krásko“ uvítá mě Radek majestátně a dokonce plácne přes zadek. „Tady“ zašvitořím a nacpu mezi něho a Honzu. „Už je ti líp?“ zeptá se tentokrát bez legrace, ale spíše starostlivě. „Jo a bude mi ještě lépe, až se opiji“ zasměji se a jdu se všemi přiťuknout na zdraví a na shledání po tolika letech. Než však všechny obejdu tak jsem jako žok, protože každý přidá panáka a to se pak s člověkem točí svět. Když dosednu vedle Honzy musím se pomalu podepřít, abych nezaplula pod stůl. „Koukám, že jsem ti udělal radost“ zasměje se a chytne za ruku. „Copak tímhle sleduješ“ zasměji se šibalsky a nabídnu mu své rty. On se však otočí a raději odejde. Blbec, pomyslím si a otočím se tedy na Radka, který mě zajisté neodmítne. Ba co více, okamžitě mi nabídne abychom navštívili jeho byt, který si prý zařizuje. Souhlasím a proto zmizíme, než se Honza vrátí.

Radek má byt několik metrů od nás, takže když míjíme náš dům bojím se, aby mě neviděl někdo z našich. „Těšíš se“ zeptá se a pohladí po zadku. „Maličko“ usměji se a dám ruku na jeho stehno. „Koukám jak maličko, já tedy hodně“ svěří se mi a než se naději vtáhne mě do jednoho ze vchodů. Ihned ve výtahu se semnou začne líbat, že se bojím abychom se do jeho bytu vůbec dostali. „Brzdi“ uklidním ho tvrdě a on ač nerad poslechne, ale svou ruku si nechá na mém zadku. Jen co se dostaneme do jeho bytu ihned se na sebe vrhneme a pokračujeme tam kde jsem začali. Odnese si mě na jeho velké letiště, kam mě opatrně položí a začne svlékat sukni. Jakmile spatří moje krajkové kalhotky tak se zatetelí blahem a hladí mě tak vášnivě až se prohýbám jako kočka. Naše milostné opojení přeruší hraní mého telefonu. Musím ho vzít, protože by to mohl být Karel a něco potřebuje. Volajícím je však Honza a proto hovor stejně tak ustaraně přijmu. „Hledám tě po celé pouti, kde jsi?“ spustí jako žárlivý manžel. „Jsem u Radka, ukazuje mi byt“ odvětím tiše. „Aha, takže nemám rušit co?“ dojde mu jak to myslím. „No klidně přijď“ nabídnu mu. Všimnu si přitom vyplašeného pohledu Radka. „Ok jsem tam hned“ odpoví rychle Honza a típne hovor. Radek se začne oblékat a je vidět jak je naštvaný. „Proč jsi ho sem zvala prosím tě. Myslel jsem, že si to chceš užít ne?“ ptá se podrážděně. „To platí“ usměji se a posadím vedle něho „jen nám někdo přibude.“ Pohlédne na mě ze strany a diví se ještě více. „Tobě jeden nestačí, no tak ty jsi hustá“ zasměje se a opět začne hladit na prsou.
Honza dorazí docela rychle a protože jsem jen ve spodních kalhotkách musím si půjčit košili od Radka a jdu mu otevřít. Kouká jako z jara a není schopen něco říct. „Pojď dál!“ vyzvu ho proto sama a schválně se o něho otřu,když prochází kolem. „Co to jako znamená tohle“ podiví se a ukáže na mé nahé tělo. „To znamená, že jsi právě dalším členem týmu. Dáme si slušnou trojku jo?“ nabídnu se mu. Nejprve tedy polkne a poté vezme můj obličej do dlaní, aby mě mohl políbit. „Jak chceš“ usoudí a vrhne se na mě. Radek neotálí a přidá se k nám. Nevím proč, ale dokážou se na všem domluvit a během chvilky jsme všichni tři nazí a naprosto rozpálení. „Chci jí první“ poručí si Radek a přitáhne si mě k sobě. Odstrčím ho od sebe a otočím se k Honzovi. „Dlužím mu to za odvoz“ usměji se a uchopím Radkovo mužství do ruky. Jen vzdychne, ale nic nenamítá. To Honza nevzdychá, ale dá se rovnou na věc, takže po chvilce všichni tři řádíme jako blázni. Takhle to trvá celou další hodinu a musím uznat, že jsme sehraný tým.

Večer se vracím s Honzou k autu a to už bez Radka a oba mlčíme. Asi to bylo nové pro oba a ještě nad tím přemýšlíme. Nejhorší situace nastane, když u našeho domu zahlédnu Martinu s Ivanem jak se líbají. „Sakra“ zděsím se a nejradši bych se propadla. „Co se děje, to je přece tvůj brácha ne?“ zeptá se zmateně Honza. „Jo je, ale neví že jsem tady. Oni semnou nemluví a nechtějí abych sem jezdila. Prý jsem ostuda rodiny“ vysvětlím mu svou starost. Ivan si mě však hned všimne, takže není úniku. „Čau“ pozdraví mě první. „Ahoj“ odvětím a chci jít dál. „Jak to že jsi přijela?“ zeptá se nadřazeně. Jen pokrčím rameny, nemusím se mu s ničím svěřovat. „Kdybys alespoň měla tu slušnost a zastavila se u mámy. Neviděli jsme tě už rok“ začne se rozpovídávat a já tuším, že je čas jít pryč. „Myslím, že se vám tak nestýskalo“ usměji se a chytnu Honzu za ruku, abychom šli. „No jak myslíš“ usoudí nakonec a obejme Martinu kolem ramen. „Až dostaneš rozum tak přijď“ dodá a odejdou. Měla jsem super den, dokud mi ho tenhle blb nezničil. „Jedeme?“ zeptám se zklamaně. „Jo“ kývne hlavou Honza a dokonce ani mou ruku nepustí.
Celou cestu se bavíme o základce a vzpomínáme na staré časy. Ani jeden se o tom co se stalo nezmíní, až tedy když vystupuji tak se Honza zeptá jestli se může občas zastavit. „Jak budeš chtít“ usměji se a pohladím po rozkroku. Úsměv mi oplatí a pak odjede. Jen co se vzdálí tak se rozbrečím jako malá holka, protože začínám zpytovat svědomí.