Strasti láska

5. Velká překvapení

Jídlo v nemocnici bylo tak odporné, že jsem občas musela Janu umlouvat, aby mi šla koupit do automatu nějakou sladkost a já si zpravila chuť. Takže jsem dvakrát týdně zbaštila nějakou sladkou tyčinku. Docela mě však mrzlo, že i potom co jsem Viktora viděla s jinou dívkou tak, že nepřišel. I Jany jsem se na něj občas ptala, ale jen řekla že s ním nemluvila. Což jsem dost nechápala, ale nechtěla se v tom dál hrabat. Pomalu ale jistě se blížilo datum mého propuštění a čekalo mě velké překvapení.
Vstala jsem jako vždy kolem osmé hodiny, protože po deváté byly v nemocnici obchůzky a já čekala na to až mě doktor oznámí tu radostnou zprávu, že půjdu domů. Avšak ťukání na dveře se ozvalo dříve než v devět a ve dveřích stála sestřička s kytkou růží. „Dobré ráno“ usmála se a položila růže na postel. „Co to je?“ podivila jsem se a pohladila kytici. „To vám posílá nějaký pán, stojí venku před nemocnicí a prý se mu máte ukázat“ usmála se a opustila můj pokoj. Oblékla jsem si župan a přistoupila k oknu. Dost mě překvapilo, když dole stál Viktor a hledal mě očima. Otevřela jsem proto okno a zakřičela, aby mě zaregistroval. Okamžitě se usmál a mávnul. „Přijel jsem si pro tebe marode“ oznámil mi s klidem. „Pro mě“ podivila jsem se a lhala bych kdybych řekla, že jsem nebyla nadšená. „Přesně tak, takže odpoledne jsem tu jako na koni, ne abych přijel jen tak“ upozorní mě káravě a odejde směrem k bráně. Odtud se ještě otočí a už bez úsměvu mi mávne. Jsem nadmíru šťastná a s růžemi se mazlím celou zbylou půlhodinku. Nejradši bych se oblékla a odešla okamžitě, ale nejde to a proto ulehnu do postele a myslím na jeho sladký úsměv. Přece jen si na mě vzpomněl.

Doktor nezklamal takže ve dvě hodiny vylézám z brány nemocnice. V jedné ruce držím sportovní tašku a v druhé kytku růží. Pak mě ale napadne, že nemůže tušit v kolik končím a abych tu taky nečekala věčně. Telefon a ostatní věci jsem sice dostala, ale telefon je na padrť a tamto mi je jaksi k ničemu. Najednou těsně přede mnou zastaví bílá fabie a z ní vyleze usměvavý Viktor. „Ahoj“ pozdraví mě a ihned vezme mou tašku z ruky, aby jí uklidil do kufru. „Jak ti je? Co krk a nohy?“ strachuje se. „V pohodě, ale jak tohle všechno víš, že se strachuješ?“ podivím se. „Ségra mi volala každý den, ale já bohužel neměl čas dorazit. Proto bych ti chtěl tu dobu co jsi byla v nemocnici nějak vynahradit.“ Překvapuje mě čím dál tím víc. „No nevím jestli to zvládnu, jsem ještě taková unavená“ začnu hrát divadlo. Viktor ke mně přijde a vezme do náruče. „I princezny by ti mohly závidět, ten luxus co tě čeká“ šeptne a políbí lehce na rty. Nechápu co to do něho vjelo, celou dobu je ticho a najednou se chová jako můj milenec.
Tohle místo neznám ani omylem pomyslím si když vyjíždíme z města a dostáváme do nějaké vesničky. „Těšíš se?“ zeptá se napjatě. Je asi stejně nedočkavý jako já. „Trochu“ zapochybuji a položím hlavu na okénko. „Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptá se opatrně. „Ovšem“ odpovím, ale tvář k němu obrátím. „Ty jsi viděla to auto co tě srazilo?“ Co je to za otázky, já jsem neměla šanci něco vidět, protože mě osvítilo dálkovými světly. „Kdepak, než jsem se nadála tak mě odhodilo několik metrů daleko. Jediné co jsem slyšela bylo jak volá o pomoc a pak už nic. Proč?“ zeptám se ho pro změnu já. „Jen tak, protože oni ho ještě nevypátrali“ špitne. Tohle už ale není můj problém, pomyslím si.
Konečně zastavíme v lese před krásnou roubenou. „Super“ vykřiknu radostně a začnu se smát jako malá holka. „To je našich rodičů a tak jsem si to pro nás na týden půjčil. Jak jsem řekl, musím ti vynahradit ty týdny strávené v nemocnici.“ Usměji se a vložím svou dlaň do jeho připravené, aby mě mohl odvést do nitra chaty. Je tu tedy pořádná zima, ale když uvidím velké kamna nemám strach, že by se to rychle nevytopilo. „Viktore já ti děkuji za tohle všechno, ale mám takový problém“ zamračím se a ukážu na své oblečení. „Já blbec, tohle mi nedošlo. Jestli ti to nevadí tak je stejně potřeba nakoupit a proto se stavíme u tebe doma, aby sis něco zabalila jo?“ Tohle se mi zamlouvá a proto souhlasím a musím tedy těch pár hodin vydržet v tomhle děsném oblečení. Stejně jak je vidět, jemu na tom nezáleží.
Připravil lehkou svačinku, zřejmě to bylo vše co v lednici našel a dal dohromady. „Jíš hermelín“ zakřičel na mě z hlavou strčenou v lednici. „Může být“ zaradovala jsem se, protože takovou dobrotu jsem ani nečekala. „Jen aby nebyl plesnivější než se sluší“ zavtipkoval, když ho vyndal s krabičky. Ba právě naopak hermelín vypadal přímo slibně a proto jsem si trojúhelníček odkrojila a přímo vychutnala tu vůni a chuť. Viktor mě jen v tichosti pozoroval a proto jsem mu jej také vložila do pootevřeních úst. Málem mi ukousl prsty jak rychle zareagoval. „Tedy ty jsi ale divoch“ zavtipkovala jsem a olízla si prst. „No myslím, že jsme na tom stejně. Bohužel nás čekají ještě povinnosti a proto jdu na WC a ty si zatím sedni do auta. Poslechla jsem a vzala sebou tašku se špinavým prádlem. Když jsem míjela auto, všimla jsem si že jeho auto má rozbité světlo. Nevěnovala jsem tomu však takovou pozornost a proto jsem nasedla a potichu čekala až přijde. Když seděl vedle mě nedalo mi to a zeptala jsem se. „Viktore ty jsi něco srazil cestou sem?“ On se po mě vyděšeně podíval a zeptal se proč myslím. „No všimla jsem si toho rozbitého světla a tak mě to zajímá.“ Trochu se uklidní a jen přikývne. „Nedávno jsem srazil kočku, ale přežila to“ dodal a vyrazil do města. Nechtěla jsem ho už provokovat a proto jsem stočila téma na plán na dnešní večer. Ovšem to zněj nedostanu už vůbec nic, protože se jen šibalsky usměje a odmítne něco prozrazovat.

Doma jsem se opravdu zdržela jen chvilku a naskládala do tašky nějaké pohodlné oblečení. Tím pádem jsem si musela vzít i svou saténovou košilku, kterou mám na spaní nejraději. Není jen příjemná na dotek, ale díky průsvitné stahovací podprsence i mírně erotická. Myslím, že se mi bude hodit. Viktor tiše sedí v obývacím pokoji, proto se jdu dokonce podívat jestli neutekl. Prohlíží si fotky, které mám položené na poličce. „TO je moje rodina, bývalá“ špitnu. Viktor se otočí a položí fotku zpět na místo. „Nechtěl jsem promiň“ omluví se a vstane. „Nic se přece nestalo. Jsem hotová“ usměji se a on mi tašku opět sebere. Prý se nesmím s ničím tahat, to chudák ale netuší že musím ještě zabalit další tašku se kosmetikou. „Jsi jako by jsi jela na rok“ vtipkuje, když skládá věci do kufru auta. „Já jsem ti říkala, že mi máš ty věci nechat a já si to odnosím“ odvětím. Viktor mě setře pohledem a raději mi pokyne, abych si sedla a nepovídala.
V supermarketu se nasmějeme a to při vybírání jídla. Každý jsme totiž dost mlsní a jen tak nám něco nevoní. Takže než se domluvíme co budeme jíst tak uběhne docela dlouhá doba. „Nikdy jsem dvě hodiny nenakupoval tedy“ směje se celou cestu na chatu. „ Já za to nemůžu, že nejíš zeleninu“ odvětím naštvaně. „Kdopak může tušit, že nejíš hovězí a vepřové maso“ usměje se smířlivě. „TO je přece naprosto normální, prostě nejím mršiny“ pokrčím rameny a nemíním se o tom už dále bavit. Náhle však Viktor zastaví a přitáhne k sobě. „Ty moje mršinko“ zavtipkuje a potom začne pomalu líbat. Nejprve sedím nečinně a nechápu co se to děje, ale během chvilky se do líbání zapojím. Naše jazyky se tak proplétají takže je nemůžeme za boha rozmotat. Samozřejmě se nám to povede a on usedne zase na své místo. „Jedeme?“ zeptá se mě opět bez úsměvu. „Jo“ odvětím tiše a opřu hlavu o opěradlo, abych si jeho horké rty znovu vybavila.

Viktor je opravdu samé překvapení pomyslím si při pohledu na loďku která je připevněná zrezlým řetězem k molu. „Pojedeme si chytit večeři jo“ usměje se a podá mi ruku, abych mohla v klidu nasednout. „Neutopíme se“ zaváhám a pomalu nastoupím. Viktor mě chytí okolo pasu a usměje se. „Nenechám tě utopit, to by bylo škoda.“ Nevím proč, ale věřím mu a proto se posadím na loďku a čekám až naloží všechny věci na rybaření. Když se konečně odpíchneme od břehu trochu zavrávoráme, takže samozřejmě vykřiknu čímž vyplaším hejno kachen, které sídlilo v rákosí. „Jsi jako siréna hele, ještě na nás přijde porybný“ zavtipkuje. „Nebo vodník co“ usměji se smířlivě. Viktor se skloní k nějakému kbelíku a vyndá těsto, které připevní k háčku a prut hodí do vody. „Musíme prostě čekat“ odvětí posléze a sedne vedle mě. „Já vím, jezdila jsem s tátou jako malá pořád“ svěřím se mu. Viktor se na mě zvídavě podívá, asi to nejsem typ který by na to vypadal. „Umíš tedy ještě něco?“ zeptá se vyzývavě. Proto uchopím prut do ruky a přitáhnu zpět, poté si na háček uvážu nové těsto. „Víš měl by jsi tam dát olůvko, protože tohle je rybník a kapři budou při dně“ upozorním ho. Proto mi ho podá a čeká co udělám dál. Asi ho překvapím, když vše v klidu připevním a vhodím zpět do rybníka. „Tak a teď čekat co se z toho vyklube“ usměji se a přisednu zpět k němu. Viktor jen pokývne a ani nezkontroluje jestli je vše ok. „Proč už tedy nejezdíš rybařit“ zeptá se po chvilce. „Není s kým“ odvětím pouze a nechci, aby to rozmazával. „Čas by se snad našel ne a tvůj táta by jistě byl rád?“ Jen přikývnu a nic k tomu neřeknu. Viktor to pochopí a víc se nevyptává, vlastně ani nemůže protože nám začne ryba brát. Dost se sní napereme, ale nakonec vytáhneme pěkného kapříka. „Paráda má 58 cm“ raduje se jako malé dítě. Mám z toho taky radost, už dlouho jsem nic nechytila. „Jsi pašák“ poplácá mě po zádech jako hodného pejska až se tomu musím smát. To však rozhoupe loď a než se naději jsme pod vodou. Snažím se co nejrychleji vyplavat, ale není to jednoduché, protože jsem pod lodí a začnu panikařit. Vyhrabu se však dříve než Viktor, kterého nikde nevidím. „Viktore“ vykřiknu vystrašeně. Konečně se objeví a začne volat o pomoc. „Pomoc, pomoc“ křičí přímo hystericky. Začnu plavat k němu, ale najednou si uvědomím jednu věc. To přece je ten hlas, který onehdy volal o pomoc při mé autonehodě!