Viktor

Ani nevím, kde s mým vyprávěním začít. Snad u ní, nebo u něho? Nebo u nich obou?


Čtvrteční večer byl smutný, studený a deštivý. Gerard spal a klidně oddychoval. Chris se k němu přitočila a ve spánku ho objala. Neútulné prostředí staré studené vojenské ubytovny se zdálo být hned přívětivější.
Všiml si jí hned, jak ji poprvé uviděl. Ve svých šestadvaceti už měla něco za sebou a strašně chtěla být lovcem. Nikdy nechápal ten úžasný motor co ji žene pořád a pořád kupředu. Měla už pár jizev a styl jakým se rvala připomínal drsnou školu ulice. Ve svém životě nepotkal takovou ženu. Vypadala jako anděl, ale jako by neznala bolest. Trénovala i když ostatní už skončili. Bylo jen otázkou času, kdy se mu dostane pod kůži. Po večerech zůstávala sama a neustále dokola zkoušela chvaty a výpady. První střet byl pro ni i prvním vítězstvím. Bojovala jako by to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě. To tehdy se do ní zamiloval a uvědomil si, že cit, který si po léta zakazoval, ho dostal totálně na kolena.
Setmělým pokojem se rozezněla siréna. Gerard sebou cukl a otevřel oči. Posadil se na posteli a protáhl se. Zato Chris se jen otočila a rozespale přetáhla deku přes hlavu.
„No tak, vsávej," šťouchl do ní, aby se probrala.
Odpovědí mu bylo jen tiché zamumlání.
Usmál se a vstal. Věděl, že tohle noční vstávání ona přímo nesnáší. Natáhl kalhoty a sedl si k ní. Zlehka jí stáhl deku a pohladil ji po tváři.
„Tak vstaň, bez tebe to nebude ono."
Usmála se a pomalu zamžourala.
Náhle se rozletěly dveře a v nich stál pomenší, šlachovitý, zrzavý chlapík. Jmenoval se Tod a byl u skupiny už dlouho. Zasloužilý lovec Tod.
„Honem, myslím, že i Viktor dnes bude venku," křikl do tmy a jak se objevil i zmizel.
Když Chris slyšela to jméno, naskočila jí husí kůže.
„Viktor, ten had Viktor," zašeptala pro sebe.
Gerard nahodil trochu starostlivý výraz.
„Slib mi, že i kdyby tam byl Viktor, budeš se držet zpátky."
„Ale Gery, Viktor, po takové době. Jsem připravená a slibuju, že budu opatrná," Chris vyskočila z postele a začala se rychle oblékat. Ruce se jí klepaly vzrušením a nedočkavostí tak, že nemohla ani natáhnout kalhoty. Další akce, další boj, další krev a pošle dalších pár upírů do pekel. A hlavně Viktora. Byla ještě malá holka, ale přece si tu noc pamatovala jako by to bylo včera. Žila s rodiči na malé farmě na jihozápadě. Takový ten malý ráj na zemi. Koně, dobytek, krásný malý domek s dřevěnou verandou a milovanou houpačkou.Všude kolem pole kukuřice a lány obilí. Jasně si vzpomínala na maminku, její sladkou vůni a na polibek na dobrou noc. A pak už jen křik, plameny, krev a to jméno, Viktor. Vše se jí vybavovalo jako v nějakém bizardním komiksu. Znovu viděla zkrvavené tváře rodičů a tu nezkrotnou, krvelačnou bandu, co napadla jejich malý ráj. A ..... úplně ho zničila.
Ještě jakoby cítila, jak šlehaly klasy kukuřice do jejich malých nožek, když běžela závod o holý život. Plakala a věděla, že se musí pomstít. Našli ji až ráno u řeky. Sousedé nevěřili, že přežila, bohužel jako jediná, ten velký noční požár. A ona nebyla schopná vyprávět, co zažila. Jen to se jí vrylo do paměti, Viktor.
Kolikrát si to jméno opakovala a kolikrát si představovala, jak ho dostane. I ten nádherný pocit zadostiučinění, až se pomstí samotnému ďáblu za zničení jejího malého ráje.
„Neboj, jednou ho dostaneš." Šeptl Gery, když bral za kliku a zmizel za dveřmi.
Chris zůstala sama v husté tmě a samotě jejich pokoje. Sedla si ještě na chvíli na postel, aby nabrala dech a sjednotila si myšlenky. Musí zvládnout to, na co tak dlouho cvičila, proč se stala lovcem? Jen kvůli němu, aby ho dostala.
Vstala a vyšla z pokoje. Oslňující záře světel na chodbě ji na chvíli oslepila, ale i tak vnímala ten známý neklid všude kolem. Když jejich skupina dostane echo, že se něco chystá, je to jen otázka pár minut a jde se do akce. Gery se vždycky smál, že si připadá spíš jako hasič nebo nějaký záchranář. Došla až dolů do garáží, její místo bylo v autě vedle Geryho. Vůdčí skupina. Mnoho lidí jí nemohlo přijít na jméno, že tak mladá a tak krátce u skupiny, už jezdí s těmi nejlepšími. Jenže Gery jí měl vždycky rád u sebe a nejednou si navzájem pomohli. Říkal, že je moc mladá a zbrklá a že ji má radši na očích. Byla opravdu takovým benjamínkem mezi těmi ostřílenými pardály. Někdy to nebylo jednoduché s nimi vyjít, ale byl spoleh na to, že by za sebe navzájem klidně dali i život.
Nasedla do džípu a schoulila se až úplně dozadu. Moci tak spát bez obav a nočních můr až do rána. Dnes se opravdu necítila nejlíp, zavřela oči a snažila si vybavit Viktorovu tvář. Nešlo to, asi už viděla tolik upírů, že se jí všechny jejich tváře slévaly v jedinou. V jedinou odpornou masku zla. Cesta utekla rychle, i když si nebyla moc jistá, jestli na chvíli neusnula. Probral ji Geryho hlas.
„Jsme na místě, tak jdeme na to."
Nevěděla ani kde jsou, a bylo to vlastně úplně jedno. Šlo jen o jediné, zabít a nenechat se zabít.
Rozhlédla se kolem. Všichni se začali rozmisťovat kolem skladu čehosi, co bylo pro upíry zřejmě velmi důležité. Kupodivu jeli skoro ve všem: drogy, zbraně, orgány. Stačilo si jen vybrat, proč je nenávidět.
Ucítila na rameni Geryho ruku, otočila se, podal jí zbraně a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že má obavy.
Beze slov naznačil, kam má kdo jít a zátah mohl začít.
Déšť byl dobrou zvukovou kulisou a tak si jich nikdo nevšiml, ani když se přiblížili. U dveří stáli dva ozbrojení hlídači. Nebylo těžké je odstranit a vniknout do objektu. Bylo tu krásně teplo a sucho. Chris si nasadila kuklu jako všichni ostatní. Zatím byl klid, že by to pomyslné ticho před bouří?
„Napravo." Sykl kdosi a ze tmy se ozvaly výstřely.
Už je to tu, už o nich vědí.
Chris se zhluboka nadechla a postupovala kupředu. Připadala si jako v nějaké počítačové hře. Padal jeden upír za druhým. A když došly náboje, vytáhla meč.
Na kontaktním boji bylo něco starodávného, záhadného a osvobozujícího. Vypnout mozek a nechat pracovat obyčejné zvířecí instinkty.
Ani si nevšimla, že se od Geryho tolik vzdálila. Takhle jí nemohl krýt záda a nemohl se k ní ani dostat.
Náhle se před ní mihla téměř gotická postava. Urostlý muž, těžký, černý plášť. Viktor.
Chris se zatmělo před očima a přestala vnímat svět kolem. Musí ho dostat, prostě musí.
„Viktore!" Zakřičela.
Muž se zastavil a otočil, i když ho ostatní pobízeli, aby je následoval.
Němě pokynul, aby ho nechali o samotě. Odhodil těžký kožený plášť a vytasil svůj meč. Postoupil blíž ke Chris do kuželu světla. Mohla si ho velice dobře prohlédnout. Ty oči už znala, na ty se nedalo zapomenout. Tmavě hnědé oči, které tolik připomínaly noc, tu děsivou noc, mrtvé oči. Hnědé vlasy, ostře řezané rysy. Statná vysoká postava a naprosto klidný výraz ve tváři.
Poklonil se tak, jak to dělávali gentlemani tak před sto lety. Byl nejstarším v kovenu, vůdce.
Jist si svou nepřemožitelností a nadlidskou silou stál jako socha.
Chris si pomalu začala uvědomovat, že to asi nebyl dobrý nápad, ale co, i kdyby měla zemřít, tak se pomstí.
Snažila se mu dívat přímo do očí, avšak číst se v nich nedalo. Byly mrtvé, chladné a tak děsivé.
Namířila meč přímo na něho a postoupila blíž, aby ho vyprovokovala k boji. Odměnou jí byl téměř ironický úsměv.
Udělal však totéž. Když se jejich meče zkřížily, ucítila jeho obrovskou sílu. Kdesi v dáli slyšela Geryho hlas, výstřely a rány.
Viktor na moment zaváhal. Když se kolem něho mihla ucítil něco, co už pohřbil před staletími.
„Elizabeth." Šeptl pro sebe.
Najednou jakoby před ním ožil jeho největší sen, obava a touha, ta nepopsatelná vůně.
Sáhl po kukle, kterou měla žena na hlavě a strhl ji, tím však dal možnost Chris, aby ho plnou silou sekla po ruce. Krev tekla jen chviličku, jedna z výhod upírů, dokonalá regenerace.
Když se opět dostal do pozice, kdy jí mohl vidět do tváře, úplně ztuhl. Byla to ona. Pravda, chyběly překrásné šaty a roztomilé kudrlinky na dlouhých blond vlasech, ale jinak. Její tvář, její oči, dlouhé vlasy, celá Elizabeth.
Viktor na sucho polkl a upřeně hleděl na tu krásnou tvář. Nemohl popadnout dech a hrudí mu projela nesnesitelná bolest. O pár kroků couvl až narazil na hromadu beden stojící za ním, nechápal, co se s ním děje. Opřel se ramenem a podpírajíc se o svůj meč, chvíli váhal. Absurdní situace, co teď? Všechny myšlenky a vzpomínky pohřbené tak hluboko v jeho srdci najednou začaly vyplouvat. Po těch letech, staletích se začal cítit opět jako člověk, hrozný pocit. On, proslulý svou krutostí a cílevědomím najednou roztál a stačil jen jeden, jediný pohled na tu malou holku, co stojí před ním.
Chris znervózněla, pozorovala, co se před ní odehrává a nechápala. Ta rána na ruce přeci není tak veliká? Co se s ním děje? Ani jeho oči nebyly už tak ledové a bez života. V jeho pohledu byl teď zmatek a zděšení. Ale to je jedno, ona sem přišla kvůli němu, kvůli pomstě a musí ho zabít. Ani si nevšimla skupinky upírů, která se pomalu stahovala kolem nich. Byla jen ona a on.
Viktor ji cítil, vnímal ji. Každý její pohled a nepatrný pohyb. Byla už tak blízko, že slyšel tlukot jejího srdce. Bilo tak rychle a splašeně. Věděl, že má strach, obyčejný lidský strach. Cítil ho tak často, ale teď, jako by všechno bylo jiné. Postavil se na nohy, i když si nebyl zcela jist, jestli ho vůbec udrží. Narovnal se a vzpřímeně na ni pohlédl.
Zmateně se rozhlédla kolem, jistě, poskoci nedovolí, aby se mu něco stalo. Co si jen myslela.
Rozpoutal se boj. Snažila se ze všech sil, ale bylo jich pět a byla na to sama, Geryho i ostatní nechala daleko za sebou. Čtyři by možná zvládla, ale ne pět. Byla tak unavená, že ani nevnímala bolest z řezných ran, snažila se vnímat jen Viktora, třeba to ještě zvládne, dostane se k němu. Zabije ho.
Vše bylo jako ve zpomaleném filmu, a on jen stál a díval se na ni.
Náhlá pichlavá bolest jí projela bokem, dřív než si mohla uvědomit, co se s ní děje, hroutila se k zemi. Koutkem oka zahlédla Geryho, jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
Nedopadla však na tvrdou zem, jak očekávala, ale do měkkého náručí. Čísi silné a chladné paže ji v poslední chvíli zachytili. Z posledních sil pozvedla zrak. Viktor klečel a pevně jí tiskl ránu, cosi křičel.
„Neumírej mi, teď ne." Chris už nechápala vůbec nic, cítila jen únavu. Žádnou bolest, žádný strach, jen zvláštní klid a nesnesitelný chlad. Jen na chvíli zavřít oči a........kolem se rozhostilo ticho a tma.
Viktor zrychleně dýchal, roztřesenou rukou odhrnul pramínek zakrvácených vlasů z jejího obličeje. Dotýkal se jejího těla tak opatrně, jako by byla ze skla. Jen jí neublížit ještě víc. Zkontroloval letmým pohledem situaci kolem, lovci byly daleko, dalo se bezpečně odejít. Vzal Chris do náručí a křikl na muže stojícího vedle.
„Auto a rychle".
Gery se snažil probít co nejblíže, ale viděl jen jak Chris krvácí a padá k zemi a Viktora, jak s ní odchází do noci. Bylo mu v tu chvíli jasné, že přichází o ženu svého života. Slibovala přeci, že si dá pozor, ta její tvrdá ztřeštěná hlava.
Venku bylo chladno a studený déšť smýval krev z jejích ran. Chris se přeci jen na chvilku probrala. Ten netvor teď držel její bezvládné tělo v náručí. Už nevypadal tak samozřejmě a v jeho výrazu se teď zrcadlilo tolik lidských emocí.
Nevěděl co dělat, byl zvyklý lidi obyčejně života zbavovat, ne se snažit je zachraňovat. Cítil se nejistě a věděl, že tím co udělal otřásl i svou rolí vůdce.
Řidič zastavil, otevřel dveře a pomohl svému pánovi s tělem.
Sídlo kovenu se nacházelo ve starém domě nedaleko města. Dům byl chráněn snad všemi možnými bezpečnostními systémy a několika velmi milými pejsky.
Viktor se postavil přede dveře a skener ho projel od hlavy až k patě. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a on vešel dovnitř. Naproti mu šel s úsměvem jeho dobrý přítel John. Znali se už léta, nebo spíš staletí.
„Kdo je to? Co se stalo?" John pozoroval, jak Viktor stojí s bezvládným tělem v náručí uprostřed studené, tmavé haly. Díval se, jak kapky vody neslyšně padají z konečků jejich dlouhých vlasů na mramorovou podlahu.
Viktor vypadal zmateně.
„Zachraň ji, Johne, prosím tě o to."
„Ale... je to člověk, co s ní ?" Utrhl se John.
Odpovědí mu bylo jen velmi hlasité zavrčení. Pochopil a vedl Viktora setmělým domem až k místnosti, kde se ošetřovaly obvyklé rány utržené v boji. Dobře zařízená ošetřovna se teď hodila.
Viktor položil Chris na stůl a až teď na něho dopadla celá ta situace. Prohlížel si její tělo, její mokré zakrvácené šaty. Jemně nahmatal krční tepnu. Puls měla už sotva znatelný.
John mu položil ruku na rameno. „Příteli, tady mi moc nepomůžeš, běž na sebe hodit něco suchého a pak se vrať. Podívám se, co se dá ještě udělat."
Kráčel sám chladnou chodbou a snažil se urovnat myšlenky, které se mu honily hlavou. Tolik let spokojeného, klidného zabíjení a teď tohle. Co bude dělat? Co se dá ještě v takové situaci dělat?
Vešel do svého pokoje. Asi nejhezčí místnost v domě, starý luxusní nábytek, těžké sametové závěsy, vlněné koberce. Vždycky si potrpěl na kvalitní a krásné věci.
Zavřel za sebou dveře a kožený kabát shodil už u dveří. Sedl si do svého oblíbeného křesla, které stálo hned vedle obrovského krbu a sklonil hlavu. Teplý, konejšivý plamen ho hřál do tváře. Kolik večerů takhle strávil, jen se díval do ohně a přemýšlel, nebo si četl staré knihy. To vše je teď jinak.
S povzdechem vstal a došel do koupelny. Musí se vzchopit a konečně vymyslet co dál. Až se po kovenu roznese, co se stalo, a že to nebude tak dlouho trvat, o to už se postará s radostí některá z jeho zhrzených exmilenek, musí mít vymyšlený plán.
Sundal si promočené oblečení a vklouzl pod sprchu. Rukama se opřel o studenou dlažbu a zavřel oči. Nechal na sebe z hůry dopadat horké kapky vody. Jak úžasný pocit.
Když se převlékl, prohrábl si rukou mokré vlasy a vyrazil pomalu k ošetřovně. Dům byl až nezvykle klidný a prázdný.
Otevřel prosklené dveře a zíral dovnitř. Podlaha byla od krve a válely se po ní obvazy,
tampony a latexové rukavice. Chris ležela na stole, v ruce měla zavedenou hadičku s kapačkou a John stál vítězoslavně nad ní.
Ohlédl se, když se dveře s klapnutím zavřely.
„No příteli, teď už je v rukou božích. Zašil jsem všechno, krve dostala, že by to jednomu stačilo na měsíc a teď se musí snažit sama."
Viktor kývl a potichu poděkoval.
„Pomoz mi, odneseme ji ke mně, musí teď stejně zůstat v klidu a ty jí tam můžeš chodit kontrolovat. Ale, prosím tě, nikomu o ní zatím neříkej. Čím déle se to všichni doví, tím lépe."
Přešel ke stolu, pomalu a opatrně ií nadzdvihl. Byla tak lehoulinká a bledá, vypadala jako anděl.
John šel beze slova vedle něho, jednou rukou přidržoval dveře a ve druhé nesl kapačku.
Když ji Viktor položil na svou postel, svezlo se prostěradlo, kterým byla přikryta, na podlahu.
Musel až zatajit dech. Drobné tělo bylo poseto obvazy, ale jinak jako by poznával každou její křivku. Zatnul ruce v pěst, aby se mu tolik neklepaly a zlobil se sám na sebe, že dává najevo tolik citu před svým přítelem.
Ten ho jen poplácal po rameni. „No tak, já vás tu nechám. Kdyby něco, volej. Přijdu se na ni mrknout a přinesu něco k jídlu, pro ni i pro tebe. Jestli si ovšem nechceš posloužit."
Mrknul na Viktora a mávl směrem k posteli.
Viktor jen s obtížemi přešel jeho narážku a se zachmuřenou tváří přikývl, když zavíral za Johnem dveře.
Tak tady budou mít na chvíli klid. Nikdo se sem jen tak neodváží vtrhnout.
Přiložil do krbu, aby její prokřehlé tělo zahřál a přistrčil si křeslo blíž.
Sedl si a nehybně pozoroval její tvář. Nemohl tomu, co se stalo, uvěřit. Vzpomínky na ni se najednou zdály tak skutečné. Jako by mu najednou bylo znovu osmadvacet. Viděl ji tehdy poprvé. Nádherný slunečný den na jeho bavlníkové plantáži. Myslel si, že je to přízrak. Bílý kůň a na něm jela bez sedla mladá dívka. Navzdory tehdejší módě korzetů a šílených upnutých šatů, měla jen bílou hedvábnou košili a černé jezdecké kalhoty. Její dlouhé blond vlasy vlály ve větru a oči jí zářily. Ani si ho nevšimla, když projela tryskem kolem něho. Až později se dozvěděl, že je to dcera jeho nových sousedů. A když se o čtrnáct dní později konal v jejich nádherném velkém domě seznamovací večírek, nesměl samozřejmě chybět. Přece jen byl tou nejlepší partií v kraji. Louče osvětlovaly cestu k domu. Měsíc byl právě v úplňku a smutný zpěv otroků dokresloval celou tu jižanskou atmosféru.
Seskočil z koně a u dveří ho uvítala paní domu. Krásně oblečená dáma středních let. Uvedla ho do domu a podala skleničku s vínem. Bylo tu opravdu rušno. Spousta známých tváří, sousedů, majitelů okolních plantáží.
Vmísil se do davu a s každým prohodil pár slov. Nakonec však skončil sám na terase a hleděl do zahrady. Voněly tu růže a noc byla tak teplá a vzduch tak těžký.
„Taky jste radši sám?" Otázka mu zazněla do zad a když se otočil, nemohl popadnout dech.
Stála tam. Růžové šaty, vyčesané vlasy. Vypadala jako víla. Usmála se a přistoupila k němu.
„Je tam až moc lidí, viďte? Mám taky radši samotu."
Stoupla si vedle něho a on vnímal to, jak je mu blízko. Její holá ramena a ňadra vzdouvající se v korzetu. No, ta móda měla přece jen něco do sebe.
Povídali si snad hodinu, než ji vyzval na procházku noční zahradou. Bylo jí šestnáct, ještě dítě. To si alespoň myslel, než se jí hluboce podíval do očí a pod závojem letní noci ji opatrně políbil. Z domu zněla hudba a v dáli bylo slyšet hřmění. Není nad letní bouřku, ta vůně deště, voněla jako déšť, ty vzpomínky...............
Zaklonil hlavu a na chvíli zavřel unavené oči.
Probudil se po pár hodinách s hlavou položenou na posteli, palčivě svírajíc její drobnou ruku. Ležela klidně a zlehka oddechovala. Věděl, že přes den bude klid, upíři se v noci nakrmili a teď budou odpočívat. Zakroutil hlavou, aby si protáhl krk a pohladil ji po spánku.
Zlehka se pohnula a sykla bolestí.
Chris se cítila divně, všechno jí bolelo a nemohla si vzpomenout na to, co se stalo. Jen pomalu otevírala oči. V pokoji bylo přítmí, ale i tak viděla, že vše je tu velmi staré. Nevěděla kde je a jak se sem dostala. Veliká postel s nebesy, na které ležela, i vše kolem bylo jako by se propadla tak o dvě stě let nazpět.
Kdyby se tak mohla pohnout, ale nešlo to, až teď si všimla hadičky v ruce a taky obvazů. Začínalo jí pomalu docházet, co se včera stalo. Začala být nervózní. Ve vedlejší místnosti někdo naplno pustil vodu, pak ji zavřel a zhluboka vzdychl. S velkou námahou pootočila hlavu směrem k oknu, u postele stál malý stolek a na něm mísa s ovocem a u ní malý nůž. Natáhla ruku a hbitě ho uchopila, pak zatáhla ruku zpět pod deku a se zatajeným dechem sledovala dveře.
Viktor si opláchl obličej a chvíli zíral do prázdného zrcadla na stěně. Kolikrát už takhle stál a hleděl na prázdný odraz, nikdy ho to asi nepřestane udivovat. Zavrtěl hlavou a vydal se do pokoje. Ležela klidně a nehybně, její vlasy rozhozené na hedvábném polštáři vypadaly jako svatozář. Měl na sobě jen černé kalhoty a tak sáhl vedle sebe na židli a natáhl si tmavě vínový hedvábný župan. Došel až k posteli a chvíli ji pozoroval, pozorně si prohlížel její obličej. Byla snad ještě krásnější než si ji pamatoval. Ne, ale byla tady a živá.
Sklonil se těsně nad ní a vychutnával její vůni, cítil na tváři její horký dech. Jen jeden krátký polibek, jen krátce ochutnat ty překrásně rudé horké rty. Znovu ty vzpomínky, vzdychl.
Přiblížil se ještě víc, pomalu se jí dotýkal. Zavřel oči a pak už jen vychutnával ten pocit.
Chris usoudila, že dělat, že spí je nejlepší strategie přežití, ale tohle tedy už ne. Vytáhla pomalu svou ruku a napřáhla se co to šlo. Vší silou se snažila bodnout ho do zad, jenže upíří instinkty ho nezradily. Zachytil pevně její ruku, vytrhl jí z dlaně nůž a hodil ho na podlahu.
Chytil pevně její paže. A díval se na ní přes jeho upíří obličej. I když se jí dělalo zle z jeho nyní žlutých očí, neuhnula pohledem.
„ Co si myslíš, že mě tímhle zastavíš?" Zavrčel zlostně.
Pustil ji a schýbnul se pro nůž. Roztáhl župan a odhalil svou vypracovanou hruď. Špičkou si přejel přes prsa. Čepel se zaryla, ale hned, jak vyteklo pár kapek krve, se rána sama zacelila.
„Tímhle mi neublížíš." Jeho obličej se změnil pomalu zpět.
Chris byla v šoku, tuhle proměnu viděla na vlastní oči poprvé. V průběhu boje vypadali všichni jako krvežíznivé příšery.
„Nesmíš se teď moc hýbat, potrhala by sis stehy a ta rána, co máš na boku, je hluboká. Lež klidně, ať se co nejdřív uzdravíš." Pronesl skoro nezúčastněně.
„Co se tu sakra děje." Vyrazila ze sebe po chvíli.
„Chtěla jsem tě zabít, a ty mi tu zachraňuješ život?"
Konečně se na ni zase podíval, položil nůž na stůl vedle a zhluboka se nadechl, asi jen proto, aby si dodal odvahy.
„Rád ti to vysvětlím, ale teď bys měla opravdu odpočívat." Chystal se zvednout, ale její ruka ho zastavila.
„Zabil jsi mi celou rodinu a teď si tu budeš hrát na samaritána?" Strach vystřídala zlost.
Hleděl do země. „Zabil jsem hodně lidí, možná i tvou rodinu. Asi jsem ti způsobil velkou bolest. Chápu, proč jsi mě chtěla tolik dostat."
„Ne chtěla, ale pořád chci." Opravila ho.
„Ale necháme to, až ti bude lépe, ano? Teď mi slib, že se nebudeš hýbat, kdybys něco potřebovala, jen si řekni." Pousmál se.
Otráveně se otočila, nechtěla se na něho dívat. Nesnášela ho víc než mohla popsat.
Ozvalo se klepání a vešel John. Nesl tác a na něm jídlo pro oba. Rychle zkontroloval pokoj a vyhodnotil situaci.
„Á, slečna se nám probrala. A je stále živá, to jsi musel brachu řádně krotit svůj apetit." Zasmál se sám sobě a položil to vše na stolek u postele.
„Nech toho." Vyštěkl Viktor.
„Dobře, dobře. Radši ji zkontroluji, jestli je všechno, jak má být. Když jsem býval ještě člověkem, byl jsem lékař. Je zvláštní, že se mi to hodí i teď. I když upíři se hojí o poznání lépe než lidé." Ani nevěděl ke komu mluví, stejně ho ani jeden z nich neposlouchal.
Viktor stál opřený o krb a hnul se, až když John za sebou zaklapl dveře.
„Nemáš hlad?" Zeptal se.
Zavrtěla hlavou a po tváři ji stekla slza. Nesmí brečet, nesmí před ním ukazovat svoje slabosti, je to přeci upír, měla by ho zabít a ne se tu s ním vybavovat.
Vzal jednu ze svých oblíbených knih a sedl si. Bylo tak hrozné ticho, že se rozhodl číst nahlas. Alespoň se trochu zabaví, třeba ho bude i poslouchat. Ani nevěděl jak dlouho četl, ale když vzhlédl od knihy, hleděla upřeně na něho.
Její velké modré oči, ve kterých se tolikrát topil. Bože, už zase ty vzpomínky. Jejich první polibek. První milování, to když mu řekla, že čeká jeho dítě. Ne, nesmí na to myslet. Zavrtěl hlavou, jako by mu to mělo pomoci, to vše odehnat.
„Když jsem se vzbudila, snažil ses mě políbit." Řekla skoro šeptem.
Věděla, že jí velmi dobře slyšel. Možná nevěděl, co jí na to má odpovědět. Zavřel knihu a položil ji vedle. Dotkl se její ruky. Jen tak malinko, aby otestoval jestli neuhne. Pak ji sevřel do své a jemně políbil. Byla tak hebká a teplá a to, že jí v žilách koluje krev ho vlastně nepředstavitelně vzrušovalo.
„Asi bych ti měl něco říct. To, když jsem tě poprvé uviděl, mě nějak změnilo. Nevím, neumím to popsat, ale probudila si ve mně něco dávno pohřbeného, něco, co mělo možná zůstat mrtvé, protože teď sám nevím, co si s tím mám počít." Vypadal zmateně. A jestli to bylo jen trochu možné i zranitelně.
Dívala se na něho a nemohla pochopit, co se s ním děje. Tohle, že je ten děsivý upír, kterého se bojí i ostatní? Hleděl jí zpříma do očí a najednou, jako by všechna její nenávist pomalu ustupovala. Vpíjel se do ní, necítila strach, jen zvláštní pocit, čehosi co už tu bylo. Připadalo jí, že to, že jsou teď tady a spolu, je ta nejpřirozenější věc na světě. Něco se v ní zlomilo a začala na něho pohlížet spíše jako na muže. A musela přiznat, že až moc přitažlivého. Jeho dokonalý obličej s ostrými rysy, krásné tmavé oči a ten pohled raněného štěněte, který nasazoval čím dál častěji. Ne, to ne. Je to jen upír. Zakázala si ho dál idealizovat. Jen upír, míň než to nejnižší stvoření na světě. Ale mohl ji klidně nechat umřít a neudělal to. Stará se tu o ni a nemusel by. Dost! Opět se od něho odvrátila, aby získala zpět sebekontrolu.
„Měla bys spát, budu tu s tebou. Nemusíš se ničeho bát." Řekl, když si opět otevřel knihu a nyní již potichu přelouskával její obsah.
Poslechla, byla k smrti unavená a události, co se děly kolem ji vyčerpávaly ještě víc.
Ani nevěděla, jak dlouho spala, ale když se vzbudila, cítila se už mnohem lépe. Tělo už tak nebolelo, kromě rány na boku, ta o sobě ještě dávala vědět.
Podívala se na něho. Seděl v křesle a spal. Nohy měl hozené na posteli a hlavu skloněnou ke straně.
Mohla by se pokusit odsud utéct, když on spí. Pohla se a šlo to, spustila jednu nohu z postele a pomaličku se posadila, omotala si kolem prsou prostěradlo a vytrhla z ruky kapačku. Zaťala zuby, tu bolest musí prostě vydržet. Ještě druhou nohu a vzepjala se na rukách. Nohy měla slabé a klepaly se, ale když půjde pomalu, třeba to zvládne. Pustila se postele a udělala krok, pak ještě jeden.
„Už odcházíš?" Ozvalo se z křesla.
Zhluboka se nadechla, musí být silná. Otočila se na něho, ale nohy se jí podlomily a ona se sesunula na podlahu. To musel být pohled.
Beze slova vstal a došel pomalu až k ní. Klekl si vedle a podsunul jednu ruku pod její záda a druhou pod obě nohy. Automaticky ho objala kolem krku a nechala se donést zpět na postel. Posadil ji a chvíli si ji prohlížel, pak došel ke komodě, otevřel horní šuplík a vytáhl bílé tričko, s ironickým úsměvem ho hodil vedle Chris.
„Mohlo by se ti hodit."
Pak se jen otočil a zmizel v koupelně.
Když se vrátil byla už oblečená.
„Promiň, jen jsem myslela,..."
„Že už ti zvládnu pláchnout." Dokončil větu za ní. Ani se nezlobil. Věděl, že se o to dřív nebo později pokusí. Byla přeci bojovnice.
„Potřebovala bych taky do koupelny, ale sama to asi nezvládnu, jak se zdá." Povzdychla si.
Usmál se. Začala rozvazovat, komunikovat a to bylo jenom dobře.
Donesl ji do koupelny a posadil na vanu.
„Nechám otevřené dveře, kdybys něco potřebovala." Vyndal ještě čistou osušku a zmizel v pokoji.
Chris vstala a podívala se do zrcadla. Lekla se sama sebe. Vlasy ulepené od zaschlé krve, kruhy pod očima. Hrůza.
Byla v koupelně snad celou věčnost, pomalu se o ni začínal bát. Ale když ho zavolala zpět, musel uznat, že to stálo za to. Umyla si vlasy a celá se dala dohromady.
„Mám hlad." Šeptla, když jí pomáhal nazpět.
„To je dobře, něco tu máme." Podal jí tác s jídlem a s úsměvem i nůž. Věděl, že už se stejně o nic nepokusí. Bavilo ho pozorovat ji jak jí. Dlouho už nikoho takhle nesledoval.
„Nemůžeme tu zůstat, nebyla bys tady v bezpečí. No, nechci tě podceňovat, ale barák plný upírů je i na tebe moc." Řekl, když dojedla.
„Tak mě pusť, moji lidé se už o mně postarají." Hned, jak to dořekla, věděla, že to bylo hloupé.
Zamračil se na ni. „Tvoji lidé? Všichni si myslí, že jsi mrtvá. A tak to i zůstane."
Vypadal odhodlaně, i když vlastně ani sám nevěděl, čeho chce dosáhnout. Jak by jí měl donutit, aby mu začala důvěřovat, vždyť ho nenávidí.
„Ještě tak den, dva počkáme a pak v tichosti zmizíme. Vezmu tě na jedno místo na pobřeží. Bude se ti tam líbit. Pro mě je to tak trochu srdeční záležitost." Vzal si opět knihu. „Chceš, abych ti ještě četl?"
Nahlas vzdychla a položila se na postel. Poslouchala jeho klidný, hluboký, sametový hlas a přemýšlela, co bude dál. Zřejmě si z ní chce udělat domácího mazlíčka, nebo tak něco. No, teď stejně nemá sílu se o něco pokusit. Prostě jen počká, až jí zase bude fajn a pak se vrátí domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat? Studené zdi, minimální soukromí a pro Geryho je stejně důležitá jako kdokoliv jiný. Nikdy jí vlastně ani neřekl jak moc, a zdali vůbec ji miluje.
Nemluvili spolu o jejich vztahu, ani o tom, jestli založí rodinu, pořídí si dům nebo koupí štěně.
Cítila se najednou děsně sama, opuštěná.
Lehla si na bok a pozorovala jeho tvář. Tak moc chtěla, aby jí někdo objal, políbil a řekl, jak moc ji miluje a potřebuje. První slza dopadla na polštář a za ní ještě jedna a pak další a další.
Když zvedl oči od zažloutlé stránky ztuhnul, plakala a po tvářích jí stékaly teplé, slané kapky.
Neváhal ani chviličku, přisedl blíž a zeptal se šeptem. „Smím?"
Kývla.
Lehl si vedle ní a objal ji. Položila mu svou hlavu na hruď. Zvláštní pocit, neslyšet srdce. Hladil ji po vlasech a po spáncích a celým tělem vnímal její blízkost. Konejšil ji šeptem a říkal, že všechno bude zase dobré, že je s ní.
I ona vnímala jeho, jeho chladné tělo, jeho dotyky, slova i jeho zachmuřený výraz. Nechápala, jak může být tak něžný, že by ho opravdu tolik změnila? Že by to v něm opravdu někde bylo ukryto a jen to tiše čekalo, až přijde někdo jako je ona? Ale pokud je schopen takových citů i jako upír, proč se toho vzdával? Proč to v sobě zabil a stal se tak zrůdou?
Pomalu se začala uklidňovat. Skoro automaticky položila svou ruku na jeho břicho a ucítila, jak se zachvěl. Lekla se a rychle ji vrátila zpět na přikrývku.
Byla zmatená a on se jistě cítil podobně, vlastně v jeho letech měl určitě veliké zkušenosti se ženami. Možná to jenom všechno hraje, aby ji dostal a pak...... Zakázala si o tomhle přemýšlet.
„Už je ti lépe?" Zeptal se po chvilce.
Posadila se a utřela si dlaněmi obličej. Otočila se k němu. Ležel, ruce měl složené pod hlavou a s kamenným výrazem ji pozoroval.
„Promiň, nějak to na mě jen všechno dolehlo, neměla bych se chovat jako malá."
Pousmál se. „Jen se neomlouvej, není nic krásnějšího, než tě konejšit a utěšovat."
Najednou cítila, jak moc ho chce políbit. Jen to zkusit. Ochutnat ho.
Nahnula se nad něho a jemně se ústy dotkla těch jeho, jen letmý dotyk nic víc. Vnímala jeho vůni a chlad jeho kůže.
Pozvedl ruku a položil ji na její hebký zátylek. Mírně ji přitáhl k sobě. Věděl, že musí být jemný a opatrný, nesmí ji vylekat.
Chris zaváhala, dobře si to uvědomil a nechal jí chvilku na rozmyšlení. Bylo to teď jenom na ní. Poddat se mu, nebo se odtáhnout?
Zavřela oči a prohrábla rukou jeho na krátko střižené vlasy.
Opatrně ji otočil na záda, vědom si jejích zranění a užíval si toho pocitu převahy. Dotkl se jemně jejích rtů. Ochutnával ji pomalu, připraven při sebemenším náznaku nesouhlasu přestat.
Ale ona spolupracovala, vracela mu jeho polibky a když narazil na pootevřená ústa, vklouzl jazykem dovnitř a ucítil zachvění. Něžně laskal její jazyk svým. Vnímal plně její chuť, její horký voňavý dech na své tváři. Snažil se nedat průchod vlastní vášni, aby ji neodradil. Jemně prozkoumával co se jí líbí. Hladil jí šíji a ramena, ale neodvážil se dotknout ňader, teď ještě ne. Stáhla mu župan z ramen a pohladila vypracované paže. Zajela rukama na záda a kousíček po kousíčku prozkoumávala prsty jeho svaly. Byla ironie, že tohle musí zažít až s upírem.
Náhle se od ní odtáhl a rychle se otočil.
Chris se na něho vyděšeně podívala. Měla dojem, že se mu to líbí úplně stejně jako jí, a podle tlaku čehosi na svém stehně, možná i víc.
Sáhla mu na rameno, ale když se otočil pochopila, jeho žluté oči a upíří obličej. Díval se na ni a snažil se uklidnit.
„Promiň, takhle jsem to tedy nechtěl." Zlostně zavrčel.
Trvalo snad pět minut, než se uklidnil, nakonec vstal a beze slova odešel do koupelny.
Chris jen ležela a poslouchala zvuk tekoucí vody. Skoro mu záviděla. Dát si teď horkou sprchu.
Byl sám na sebe naštvaný. Nikdy by neřekl, že to s ním takhle zamává. Ale bylo to tak krásné, živoucí a on cítil, jak jí tluče srdce čím dál rychleji a jak vášnivě mu podléhá.
Zastavil vodu a kolem pasu si omotal ručník.
Pozorovala ho, když vyšel z koupelny. Po zádech mu stékaly kapičky vody z mokrých vlasů a celý byl nádherně napjatý. Chodil nervózně sem a tam po místnosti jako divoká kočka lapená v kleci. Nakonec si sedl k ní, aniž by se na ni podíval.
„Bylo to nádherné." Zašeptala, protáhla se a přejela mu nehtem po hrudníku.
Zachytil její ruku, ale neodstrčil ji, jen ji tak držel v té své a přemýšlel.
„Jen se bojím, že bych ti mohl ublížit." Nakonec ze sebe vyrazil.
„V téhle situaci jsem ještě nebyl. Ne, že bych nelíbal nebo nesváděl ženy. No, za ta staletí jich bylo celkem dost, ale bylo mi pak jedno co se stane. A ty konce bývaly většinou, no víš, poměrně krvavé, takže ..." Odmlčel se.
Nebyla si celkem jistá, jestli chce slyšet o jeho zkušenostech v téhle oblasti, ale to, jak je nervózní a vystrašený, ji pobavilo.
Trochu neobratně si mu sedla do klína a svýma nohama objala jeho boky. Seděli teď tváří v tvář a hleděli si do očí. Položil zlehka ruce na její zadeček a přitáhl si ji blíž.
Pohladila ho po tváři a usmála se. "Připadá mi, že tě znám tak dlouho. Tolik let jsem tě studovala, několikrát tě zahlédla, ale nikdy jsem se tě nebála. A teď s tím nehodlám začínat."
Taky se pousmál a pohladil ji po vlasech. "Možná bys měla."
Přiblížila své rty k těm jeho, ale jen tak, aby i on musel projevit snahu.
„No tak, vždyť se ti to taky líbilo, cítila jsem to." Povzbuzovala ho.
„Ani nevíš, s čím si tu zahráváš." Vzdychl.
Bože, kdyby ho alespoň neprovokovala. A to se bál, aby ji nevyděsil. To, že je dělí jen ta slabá látka osušky mu taky na klidu nepřidávalo. Asi by ji měl jemně odstrčit a jít se obléknout. Ale co, to může udělat později.
Rukama jí přejel po páteři a skončil na jejich vypracovaných půlkách. Slastně přivřela oči, jak to dělávají kočky, když je jim něco velmi příjemné. Mírně zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Jazykem si přejela horní ret a zavrněla. Dál už ho opravdu pobízet nemusela. Jako pozvání to úplně stačilo.
Začal ji jemně líbat na krk, lechtal ji jazykem na šíji a s tichým zavrčením zkousl ušní lalůček.
Vyzývavě zasténala, aby mu dodala odvahy. Dobře, bude si s ní tedy hrát tak, jak to má rád on. Jen bez toho uspokojujícího krvavého závěru.
Držela ho pevně kolem krku a vnímala každý jeho dotek. Proč jen tohle neuměl Gery? Milovali se často, ale nebylo to takové, nikdy. Vždy jí připadalo, že objímala jen tělo, myšlenkami byl někde úplně jinde. Možná si v duchu připravoval další akci, promýšlel strategii. Děsně ji to štvalo.
Jako by poznal, kam nebo spíš ke komu se zatoulaly její myšlenky. Byla teď tady a s ním, rozhodně se o ni nechtěl s nikým dělit.
Jednou rukou zvedl její paže do výšky, druhou stáhl bílé tričko a odhodil ho na postel. Zatřepala hlavou, aby urovnala neposedné vlasy na hlavě a usmála se. Kdyby jí tak někdo před týdnem řekl, že tu bude takhle a s ním, nevěřila by, spíš by zuřila.
„Co to děláme?" Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas.
Dál už mluvit nemohla, jeho polibek byl temný a hebký jako samet. Zezačátku jen zůstával jazykem na okraji a zlehka ochutnával její rty. Když ho však přijala, vnikl do jejich úst vášnivě a tvrdě. Cítil, jak v jeho objetí a pod jeho polibky měkne a vláční. Chvěje se a marně se snaží nepřijít o poslední zbytky sebekontroly. Kdyby tak zahodila všechno za hlavu a poddala se jeho rukám.
Začala zrychleně dýchat a rytmicky se zavlněla na jeho klíně, chytil ji zezadu za ramena. Položila si dlaně na jeho holá kolena a propnula se. Kdyby alespoň neměla tak krásné tělo, nebyla tak hebká a teplá a tak nádherně nevoněla.
Vrátil se nahoru ke krku, nemohl v sobě zapřít upíra, její dokonalá šíje s jemnými hebkými chloupky, které se ježily s každým dotykem ho dováděla k šílenství. Ale kupodivu neměl chuť kousnout, jen ochutnával její kůži a těšil se s každého jejího vzdechu.
Už ani nevnímala bolest. Chtěla jediné, cítit ho, cítit ho hluboko v sobě. S té představy se jí zamotala hlava.
Najednou odhodila všechno v co věřila, co se celá léta učila, v čem byla vychována. Svou nenávist i lásku. Zbyl jen on. Už chápala, proč upíři s takovou grácií připravují lidi o život. Měli totiž něco. Nedalo se to popsat, ale jeho dotyky a polibky, to, co s ním prožívala, co momentálně cítila. To, jak moc po něm toužila a jak nepředstavitelně ji vzrušoval. Jako by ji něčím omámil.
„A sakra." Vyhrkl ze sebe a hleděl na svou ruku celou od krve a pak na její zakrvácený bok.
Otevřela zmateně oči a sáhla si na ránu.
„Myslím, že mi povolily stehy." Hlesla a svezla se z něho zpět na postel.
„To bude dobrý." Ujišťoval spíš sám sebe než ji. Kdyby tak mohl zase logicky myslet. Natáhl na sebe kalhoty a projel si rukama vlasy.
„Zavolám teď Johna, vím, že je otravný, ale pomůže ti. Jen chvilinku vydrž." Sáhl po mobilu a nervózně čekal, až to vezme.
Musela se až pousmát, z toho jak byl nesvůj. Odtrhla obvaz a koukla na ránu. Několik stehů nevydrželo a rána se otevřela. Vzdychla a položila obvaz zpět. Přidržujíc si ho na boku, sáhla po tričku a oblékla se.
„Jo, no, to jsem já. Mohl bys přijít, stala se malá nehoda." Zaklapl telefon a vrátil se k ní.
„Jsi ok?" Zeptal se tiše.
Kývla a stáhla ho k sobě. „Řekni mi, co to se mnou děláš, hm?"
Políbil ji na čelo, takovým tím otcovským způsobem a objal ji. Celkem ochotně se stočila do jeho náruče. Kupodivu se s ním cítila v bezpečí.