Viktor 2

Někdo zaklepal a Viktor šel otevřít.
„No, tak co se stalo?" Ozvalo se mezi dveřmi.
John vstoupil do pokoje, v ruce kufřík s obvazy a desinfekcí.
„Už se začíná povídat, Viktore. Měl bys co nejrychleji vymyslet co dál, jinak ti ji tady někdo, no víš ..." Položil kufřík na postel a významně se podíval na Viktora.
„Jasně, už se na tom pracuje, zatím mlž, něco si vymysli, hlavně sem za mnou nikoho nepouštěj. Věřím ti." Viktor přistoupil k Johnovi a položil mu ruku na rameno, ten jen kývl.
„Tak se na to podíváme." Odstrčil Chris ruku z rány a zkontroloval ji.
„No, páni, co jsi vyváděla? Taková hezká práce to byla. Dal jsem si na tobě záležet a ty?" Udělal rozzlobeného.
Vyndal jehlu a nějaké drobnosti. "No, jen to bude bez umrtvení, víš, upíři to nevyžadují, takže to asi bude bolet."
Koukl na ni důležitě.
„Pusť se v klidu do toho, taky něco vydržím." Ušklíbla se.
Viktor ji pozoroval a musel uznat, že se drží opravdu dobře. Ani nehlesla a snažila se nedat ani náznakem najevo, jak moc to bolí.
Když John odešel, zůstali sami v tichém přítmí pokoje. Viktor chodil zamyšleně z jedné strany na druhou a ona ho zatím tiše pozorovala. Bylo jí jasné, že je zmatený a nesvůj úplně stejně jako ona.
„Co bude dál?" Zeptala se polohlasně.
„Víš, měla jsem docela jasnou budoucnost. Zabíjet upíry tak dlouho, dokud to půjde, nebo dokud mě někdo jako ty nedostane. Ale teď? Co bude?"
Zamířil přímo k ní a chytil ji pevně za ramena. „Víš, já tohle neplánoval. Nevěděl jsem, co se stane. Byl jsem spokojenější jako zloduch, kterého se bojí vlastní lidi. Nic jsem nemusel řešit. Neměl jsem city. Nic jsem necítil."
Viděla v jeho tváři zlost a beznaděj. Ještě chvíli ji držel a upřeně ji pozoroval.
„U mě odpovědi nenajdeš. Sám nevím, co bude dál. Chceš odejít? Fajn. Běž. Vrať se ke svému dřívějšímu životu. Stejně tě nemůžu držet věčně. A až se příště potkáme, doufám, že dostaneš co chceš, že se konečně pomstíš." Pustil ji a sedl si na postel.
Chytla si paže, docela to bolelo, měl hrozný stisk.
Seděl zády k ní a civěl do zdi.
„Nechtěla jsem tě naštvat. Jen se bojím." Šeptla.
„Asi bych ti měl něco říct. Vyprávět ti příběh o jedné dívce, kterou jsem znal, která se ti tolik podobá. Možná potom pochopíš, co se ve mně odehrává. Možná potom...." Podíval se na ni.
Přisedla si blíž k němu a pohladila ho po tváři.
„Můžeš si ke mně lehnout? Chci tě cítit vedle sebe."
Lehl si na kraj postele, ona položila hlavu na jeho hruď a objala rukou jeho břicho.
Na chvíli zavřel oči, cítil se tak unavený, ale byl šťastný.
„O kom si to mluvil? O jaké dívce?" Ozvalo se do hrobového ticha.
Otevřel oči a přivinul ji těsněji k sobě.
„Ona se jmenovala Elizabeth. Byla má žena."
Chris zapochybovala. Takže on ve skutečnosti nesvádí ji, ale představu o ni? Nemiluje ji, ale pouze vzpomínku na svou mrtvou ženu? Neobjímá teď ji, ale přelud?
Odtáhla se od něho. „Já ale nejsem Elizabeth."
Podívala se na něho vyčítavě. "Ty ses nechtěl milovat se mnou, ale s ní?"
Zahleděl se do jejích očí. Ty modré studánky, bezedné, člověk by se v nich mohl topit navěky.
Stáhl ji za ramena k sobě, jejich tváře se málem dotýkaly. Cítil jak zrychleně dýchá a jak je její tělo napjaté.
„Polib mě." Rozkázal.
Zůstala tak a strnule sledovala jeho výraz.
„Polib mě." Zopakoval.
Neposlechla. Není přeci jeho hračka. Není jen náhrada za někoho, kdo je už léta mrtvý.
Nadzvedl se a dotkl se rty jejích. Byla chladná, nevyšla mu vstříc, jen pozorovala co bude dál.
Jemně se usmál, věděl dobře o čem přemýšlí. Měla tak trochu pravdu. V první chvíli ho to opravdu dostalo. Ta neuvěřitelná podoba. Jako by před ním stanula jeho mrtvá láska. Pamatoval si živě, jak ho opouštěla, to světlo v jejích očích, které pomalu pohasínalo. Stisk její malé ruky, který zvolna slábnul. I poslední slova. „Nikdy tě neopustím. Najdu si tě, slibuji."
Ale tohle opravdu nebyla Elizabeth.
Tohle vzdorovité stvoření, tak divoké a vášnivé. Tvrdohlavé a ........
Otočil ji na záda a pevně přitiskl ruce k posteli.
„Polib mě."
Snažila se vymanit z jeho sevření. Chtěla se schoulit pod deku, schovat se před jeho pohledem, utéct před ním, ale držel ji pevně.
Po chvíli se konečně přestala bránit a uklidnila se. Hrudník se jí rychle zdvíhal a s každým nádechem se její ňadra opřela o jeho hruď. Cítil každý její nádech a modlil se o další.
Připadal si, jako by krotil divokého koně. Tolik vášně a nezdolnosti.
Vzrušovala ho, čím dál víc. Tím jaká byla, jak se chovala.
Uvolnil pomalu své sevření, ale nepohnula se.
Pomalu se k ní naklonil. Dal jí dost času na to, aby uhnula, ale dívala se na něho upřeně a bez hnutí.
Palcem jí přejel dolní ret a hřbetem ruky jí velice jemně a pomalu pohladil po tváři, zavřela oči, mírně zaklonila hlavu a tím mu nastavila svůj krk.
Neváhal. Začal ji znovu jemně ochutnávat. Hladila ho po zádech a probírala mu vlasy.
Její drobné tělo se pod tím jeho skoro ztrácelo.
Znovu to cítila. Jeho přítomnost, jeho vůni, jeho chladivé polibky na její horké kůži.
„Jsme tu jen my dva. Nikdo jiný, rozumíš. Nikdo jiný není." Zašeptal.
Odpovědí mu bylo jen její tiché zasténání.
Hladil ji po celém těle. Zkoumal pečlivě každou její křivku. Přijímala jeho doteky a oplácela je svými.
Když ji konečně políbil, cítila jak se v něm ztrácí. Jako by se s ní točil celý svět.
Stáhl jí tričko a položil ji opatrně zpět na postel. Věděl, že musí dávat pozor, aby jí neublížil. Ale chtěl ji tak moc, že už se nemohl ovládat.
Líbal ji na ústa, šíji a pak došel níž až k jejím ňadrům.
Chris už to nemohla vydržet. Cítila každý jeho dotyk tak intenzivně a když sklouzl jazykem až tam dolů, nemohla popadnout dech.
Jemně, ale přitom důrazně ho pobídla k cestě vzhůru.
Vztyčil se nad ní, ale zastavil se. Počkal až se trošičku uklidní a sama ho vyzve.
Pohladila ho po zádech a rukama sjela až na zadek. Sklonil se a když se jejich rty setkaly, vnořil se tvrdě do jejího klína.
Zaryla mu nehty do paží a on začal pomalu a rytmicky pohybovat boky.
Dýchala rychle a hluboce s pootevřenými ústy. Tak jako by ho stále zvala a pobízela k polibkům. Její tělo bylo horké a pulsující. S každým jeho pohybem se jí zrychloval tep. Pronikal do ní tak hluboko jako nikdo předtím.
Když ucítil její blížící se vyvrcholení, uvolnil i on průchod svému. Vnímal každé zachvění jejího drobného těla a to ho dovádělo k extázi.
Ani nevnímala, že se jeho tvář změnila v upíří a bylo to vlastně jedno. Zhroutil se na ni a zabořil svůj obličej do jejích vlasů. Mocně ji tiskl, jako by se bál, aby mu nezmizela.
Hladila ho po vlasech a mlčky čekala až se uklidní. Jeho tělo se pomaličku uvolňovalo a vracelo k normálu.
Lehl si vedle ní a plně vychutnával ten pocit. Tak dlouho už tohle necítil. Milovat se s ženou, živou ženou, vášnivou, horkou a jemnou. Upírky byly na tohle jiné, chladné a mrtvé, neměly city, neznaly něhu. Pak si ale vzpomněl na její ránu a rychle jí sáhl na bok.
„Jsi v pořádku?" Vyrazil ze sebe ještě udýchaně.
„Je mi úžasně." Odpověděla a schoulila se do jeho náručí.
„Teď by mohl svět skončit a ani by mi to nevadilo." Zašeptala. Políbil ji do vlasů a sám pro sebe se usmál.
„Dnes až se setmí, vypadneme odsud. John měl pravdu, nejsi tu v bezpečí."
Mlčky přikývla. Bylo to šílené, ale s tímhle upírem se cítila po dlouhé době opravdu šťastná. Je až děsivé, jak se za pár dní může život obrátit vzhůru nohama.
„Pomůžeš mi do koupelny? Asi se potřebuji dát trochu do hromady." A být chvíli sama. Ale to už nahlas neřekla.
Vstal a natáhl si kalhoty. Objala ho kolem krku, když jí bral do náručí. Přešel pokoj a postavil ji studenou dlažbu koupelny. Vrátil se zpět a ze skříně vytáhl další čisté tričko. Stála tam bez hnutí a vypadala jako bohyně. Jen obvazy kazily celkový dojem dokonalosti. Mlčky položil tričko na vanu a otočil se k odchodu. Tiché díky slyšel už jen jakoby zdáli, když zavíral dveře.
Posadil se do křesla před vyhaslý krb a tiše zíral do ještě sálajícího popela. Zaklonil hlavu a zavřel oči, alespoň si chviličku odpočine.
Chris se opřela o stěnu a vychutnávala si ten chlad, co pohlcoval její tělo. Bylo to šílené, všechno kolem ní, i ona sama. Co bude dělat? Jak bude žít?
Opatrně se opláchla a oblékla se. Opřela se rukama o umyvadlo a civěla do zrcadla před sebou. Ani nevěděla, jak dlouho tam jen tak stála a hlavou se jí honily myšlenky na to, co se stalo a možná ještě stane. Ale nemělo cenu to rozebírat, analyzovat celou tuhle situaci. Zavrtěla hlavou a vzala za kliku.
Seděl v křesle, nohy hozené na podnožce a klidně oddychoval. Postavila se před něj a chvíli ho pozorovala. Usnul, jasně, dlouho už nespal, musel si odpočinout. Ona se vlastně taky cítila unavená a rozlámaná a hladová. Přešla ke stolku a strčila si do úst pár soust masa, co ještě zbylo. Pak vzala z postele deku a přehodila ji přes něj, ani se nepohnul.
Došla k oknu a poodhrnula závěs. Venku bylo světlo, těžko říct jestli bylo ráno nebo odpoledne. Obloha byla zatažená černými mraky a vypadalo to na déšť.
Vzdychla si. Alespoň, že je den a upíři spí.
Lehla si na postel a zavrtala se pod přikrývku. Jen na chvíli zavřít oči a nemyslet.
„Co je..." Ze spánku ji probudil tlak ruky na ústech.
Překvapeně otevřela oči a civěla bez hnutí před sebe. Vedle ní na posteli seděl Gerard, ruku pořád přitisknutou k její puse.
„Nemůžu tomu uvěřit, jsi na živu a v pořádku, ach bože." Rozklepal se mu hlas. Díval se na ni jako na přízrak. Objal ji a mačkal tak, až se nemohla ani nadechnout.
„Počkej, ne." Odstrčila ho.
Musela si to v hlavě nejdřív všechno porovnat. Rozhlédla se po pokoji. Gerard seděl u ní, tři další drželi Viktora a šipka s čímsi zabodnutá v jeho stehně naznačovala, že asi nešlo o rovný boj. Měl skloněnou hlavu a jako by ani nevnímal, co se děje.
„Jak jsi věděl?" Vyhrkla ze sebe a podívala se na Gerarda.
Usmál se na ni a chytil jemně za ruku. Pohladil prstem náramek, co od něho dostala k narozeninám.
„Nikdy jsem tě neztratil z dohledu. Jen mi chvíli trvalo to vše naplánovat a připravit. Utrpěli jsme dost velké ztráty při tom boji a mně nezbylo než čekat a doufat, že už tě nezabil nebo neproměnil. Je v něm vysílačka, to jsi nevěděla, viď?"
Vstal a podal jí ruku. „Můžeš vstát, nebo tě mám nést?"
Chris sklonila hlavu. Všechno kolem bylo jako ve zlém snu. Vzepřela se na rukách, udělala krok pak ještě jeden a už zase cítila, jak jí nohy vypovídají službu. Gearard byl hned za ní, zachytil ji a vzal do náruče. Položila hlavu na jeho hruď, nemělo cenu cokoliv dělat nebo říkat.
Zamířil s ní k oknu. Když procházeli kolem Viktora zachytila letmo jeho pohled. Viděla jeho tvář, ty čokoládově hnědé oči i ústa, co je ještě před chvílí líbala. Teď vypadal jako troska, bezmocná a smířená se svým osudem.
Ani nevěděla jak, seděla v autě, vedle ní Gerard a jak si ještě stačila všimnout v autě za nimi Viktor a zbytek lidí.
„Za chvíli se začne smrákat a ty potvory začnou vylézat. Stihli jsme to na poslední chvíli." Pochválil sám sebe Gerard a políbil ji do vlasů. „Teď už bude všechno v pořádku, uvidíš."
Chris zavřela oči, chtělo se jí brečet, nebo křičet, řvát z plných plic, ale nevydala ze sebe ani hlásku.
Když dojeli na základnu, byla už noc. Gerard ji zabalil do své bundy a do deky. Sotva mohla jít. Její bosé nohy tlapkaly po studené podlaze garáží k výtahu. Za ní i celé osazenstvo přepadovky. Slyšela, jak za ní táhnou bezvládné Viktorovo tělo. Nastoupila do kabinky a vmáčkla se až úplně dozadu. Sledovala, jak ho vtáhli dovnitř a drželi za paže. Bosý jen v kalhotách. To známé tělo, byl to pořád on? Odvrátila pohled, to co viděla jí až příliš zraňovalo.
Konečně cinknutí a výtah se zastavil. Vyšla na chodbu a za ní i její zachránce.
„Odvezte ho dolů. Později si s ním rád popovídám." Rozkázal.
Chris se pomalu šourala ke svému pokoji. Vše jí tu připadalo tak vzdálené a cizí. Došel k ní a objal ji zezadu za ramena.
„Bože, co sis asi musela prožít." Vzal za kliku a otevřel jí dveře.
Vešli dovnitř a Gerard automaticky sáhl po vypínači.
Sedla si na postel a shodila ze sebe deku.
Klekl si k ní. „Nic ti neudělal? Opravdu jsi v pořádku?"
Pokývala. „Gery, mohl bys mě, prosím, nechat chvíli o samotě. Víš, potřebuji se dát trochu dohromady a ...Budu v pořádku, jen mi dej čas."
Upřela na něho své velké oči a počkala až vstane.
„Kdybys cokoli potřebovala, tak budu u sebe. Stačí zavolat. Odpočiň si." Pohladil ji po tváři a ona se jen s obtížemi pousmála.
Konečně sama.
Lehla si a zírala do stropu. Co teď. Musí mu nějak pomoct, dostat ho odsud.
Vstala a stáhla si tričko. Ze skříně vzala rifle, nátělník a mikinu a stáhla si vlasy do ohonu. Oblékla se a sebrala do ruky jeho tričko. Dřív si to ani neuvědomila, ale vonělo jako on. Vsála tu vůni hluboko do sebe a znovu se jí vybavily všechny ty doteky a polibky. Roztřásla se, nesmí na něho takhle myslet.
Půjde se projít. Třeba jí to udělá dobře, jen nezůstávat sama a tady.
Vyrazila směrem ke kuchyni, možná by se tam dalo ulovit něco dobrého k večeři. Když zatočila za roh vrazila do človíčka, co ho znala jen tak od vidění. Nebyl tu dlouho.
„Promiň, nechtěla jsem tě..." V půli věty se zastavila.
Muž nesl tác a na něm pytlík s krví.
Všiml si jejího výrazu a s úsměvem prohodil. „No, máme tu jeden přírůstek, tak aby nám dlouho vydržel. Ale to ty asi víš, ne?"
„Vezmu mu to." Natáhla Chris ruku k tácu.
Muž automaticky couvl. „No, to není asi ten nejlepší nápad. Gery by nebyl moc nadšený, že....."
Přistoupila až úplně k němu. „Ale my mu to neřekneme, že ne? Bude to naše tajemství. Dovedeš si představit co jsem prožila. Chci s ním být o samotě, teď když je připoutaný a bezmocný." Vykouzlila ten nejsvůdnější výraz, kterého byla schopna.
Muž přikývl a podal jí tác. „Hlavně si dávej pozor. Gery by mě zabil, kdyby to zjistil. A dej mu jednu i za mě."
Přikývla a vydala se směrem ke schodišti. Cely byly až úplně dole. Po schodech moc lidí nechodilo a tak byla menší pravděpodobnost, že někoho potká. Byla rozrušená, co mu má říct a jak bude reagovat on. Myšlenky se jí mlely v hlavě, ale nemohla se dočkat až ho uvidí.
Ještě pár metrů a stála před velkými ocelovými dveřmi. Sklonila se ke skeneru. Skoro vše tu bylo na sítnicový otisk. Lepší než neustále dokola vyklapávat číslicový kód.
Dveře píply, rozsvítilo se zelené světýlko a zámek povolil.
Vešla pomalu dovnitř. Chvíli trvalo, než si její oči přivykly šeru. Stála u stěny a rozhlížela se po cele. Prostá, neútulná kopka. V rohu hozená matrace, na ní sedící postava.
Ani nezvedl hlavu. Chris pomalu přistoupila až k němu a sáhla mu opatrně na rameno.
Cukl sebou a řetězy, kterými byl spoután nepříjemně zařinčely.
„To nic, to jsem jenom já." Zašeptala.
Podíval se na ni a v jeho očích se zračila jen prázdnota. Bylo jasné, že si ho Geryho muži podali, ještě než ho svázali. Měl rozbité obočí a po tváři mu stékala krev. Byla vděčná, že tu nebylo moc světla a ona v plné míře nemusela čelit jeho ranám a modřinám.
Mlčeli a hleděli na sebe nekonečně dlouho.
„Bože." Hlesla a natáhla k němu ruku. Ucukl a položil hlavu zpět na kolena.
Položila tác vedle něho a klekla si naproti. Objala ho a políbila do vlasů. Chytil ji a přitáhl k sobě. Držel ji a tiskl, jakoby to byla ta poslední věc na tomhle světě, kterou musí udělat.
„Já myslel, že.." Zastavila jeho slova polibkem.
Zavřela pevně oči a jen ho líbala. Schoulila se k němu a on s vděčností přijímal všechny její projevy náklonnosti i na tomhle neutěšeném místě. Cítil se nesvůj, droga, co ještě kolovala v jeho žilách, mu brala sílu a nedovolovala čistě myslet. Byl omámený a slabý.
„Opravdu jsem myslel, že už tě neuvidím. Teď, když jsi mezi svými." Řekl téměř neslyšně.
„Mám tu krev, měl bys něco sníst. Aby ses dal dohromady, budeš potřebovat sílu." Podívala se na zem vedle.
„Na co sílu? Abych tu chcípal dýl?" Jeho slova vyzněla tak tvrdě.
Vyděšeně se na něho podívala. „Ne, já tě odsud dostanu. Ale momentálně mám dojem, že se neudržíš ani na nohách."
Chytil ji za ramena a zmáčkl. „Prober se. Až ze mne vymlátí co potřebují vědět, tak mě zabijí. Myslíš, že si mě tu budou vydržovat? Ten tvůj.... bude spát mnohem klidněji, až mi vrazí do srdce kus dřeva."
Objala ho. Nechtěla čelit ani jemu, ani té nepříjemné pravdě, co jí zděloval.
„Fajn, nějak to zvládneme. Nejdřív se postarám o tohle." Přejela konečkem prstů jeho ruku a zastavila se na řetězu.
Chytil ji za zápěstí a zadíval se jí přímo do očí.
„Víš opravdu, že to chceš? Nikomu o nás neřeknu, nemusíš se bát. A když mě zabije, já budu umírat šťastný. Měl jsem tě tak jako on nikdy. Nikdo tě přede mnou takhle neměl, cítil jsem to. Můžeš vést dál normální život. Zapomenout. Stačí jen, nechat mě odejít...."
Položila mu prst přes ústa. Nemohla uvěřit, že by se tak lehko vzdal. Života i jí, jen tak.
„Myslela jsem, že ke mně něco cítíš, že mě ....snad..." Zadívala se do země.
„Miluji tě. To chceš slyšet? Miluji, ale co ti mohu nabídnout? On ti může dát víc. Já jen temnotu a chlad. Já nejsem muž, jsem upír. Někdo, koho jsi ještě před pár dny nenáviděla. Chtěla jsi mě zabít, vzpomínáš?"
Hořce se usmála. „Vzpomínám. Měl jsi mě nechat umřít. Měl jsi mě nechat dopadnout na tu studenou podlahu a odejít. Protože teď, když mě od sebe odháníš, je to jako bys mě zabíjel podruhé. Jak se mám po tom všem vrátit k němu? Bylo to všechno, jen ne temné a chladné."
Vstala a prošla dveřmi zpět na chodbu. Omračující světlo jí na chvíli oslepilo, ale rychle na stěně našla skříňku s klíči. Jen najít ty s číslem jeho cely. Vzala do roztřesené ruky žlutý klíč a chvíli si ho prohlížela.
Opřela se zády o zeď a zhluboka se nadechla. Měl vlastně pravdu, bojovala se strachem z budoucnosti. Nenáviděla ho za to, jak moc do ní vidí. Jediné, čím si byla ale jistá, byla její láska. Její srdce teď nepatřilo Gerymu, jestli kdy vlastně patřilo.
Rozhodně vešla do cely. „Nenechám tě tu, i kdyby sis to přál. Nevím, co bude dál, nevím, co nás čeká, ale to nemůže vědět nikdo. Vím jen, že chci být s tebou. Protože to co cítím, když jsem s tebou, když mě objímáš, ......" Slzy se jí vlily do očí.
Velmi pomalu a s obtížemi se opírajíc o zeď za sebou postavil. Díval se na ni a nevěděl co říct.
Popošla k němu a opřela se hlavou o jeho hruď. Objal ji, jak mu to jen spoutané ruce dovolily a zavřel oči. Točila se mu hlava a dělalo se mu zle od žaludku, opravdu skvělý dárek od jeho nových přátel.
Otřela si rukou oči a uvolnila mu ruce. Řetězy dopadly s rachotem na zem.
„Můžeš jít? Myslíš, že to půjde? Pomůžu ti." Chytila ho pevně za paži.
Udělal pár kroků na chodbu a zavrávoral. „To asi nepůjde."
Opřel se zády o zeď a položil dlaně na kolena. Sklonil hlavu a přikrčený pozoroval betonovou podlahu pod jeho bosýma nohama. Před očima se mu dělaly kruhy a měl nepříjemný pocit, že bude každou chvílí zvracet.
Přidřepla si k němu a hleděla mu do tváře. Rukou mu pomalu projížděla vlasy.
„Ale ano, není to tak daleko. Jen támhle ke dveřím a pak jedno patro nahoru do garáží. To zvládneme Viku. Musíme to zvládnout, spolu."
Podíval se na ni. „Jak jsi mi to řekla? Viku, tak to už jsem hodně dlouho neslyšel."
Usmála se na něho.
„Vezmeme si Geryho auto. Vím, kde má klíčky. Odvezu tě, kam jen budeš chtít. Jen ještě kousek." Snažila se ho podpořit.
Jemně ho chytla za rameno a pomohla mu se narovnat.
„Nemáš víc síly, když se no víš......změníš? Nešlo by to lépe?"
Podíval se jí do očí a na sucho polkl. „Já se necítím moc dobře, nevím co mi píchli, ale je to docela síla. Mohl bych ti pak něco udělat, ublížit ti a to nehodlám riskovat. Víš, hůř se kontroluji, když se přeměním. Vypustím to zlo, co je ve mně."
Snažila se pousmát. „Neboj, já si s tebou když tak poradím."
Zavřel oči a pomalu dovolil démonovi v něm, aby vyplul na povrch. Se slabým zavrčením oči otevřel.
Dívala se stále na něho. Zvedla pomalu ruku k jeho tváři a zlehounka přejela přes jeho upíří rysy.
Přitáhl ji za ramena těsně k sobě a trochu drsně ji políbil. Nebránila se, jen si užívala jeho blízkosti.
„Teď už to půjde lépe." Šeptla do jeho úst. Odpovědí jí bylo jen další tiché zavrčení.
Vklínila ruce mezi jejich těla a pomalu se vymanila z jeho silného, ale trochu nejistého sevření.
„Musíme si pospíšit. Nebo mě začnou hledat a to by nebylo moc dobré. Nevím, jak bych tohle vysvětlila."
Zastavili se až před velkými ocelovými dveřmi vedoucími do garáží.
Otočila se na něho, ztěžka dýchal a bylo vidět, že by si opravdu potřebuje pořádně odpočinout.
„Už to bude. Ještě chviličku vydrž. Počkej tady a já dojdu pro dodávku."
Vyběhla ze dveří. Nebylo tu moc světla, ještěže přesně věděla, kde má auto hledat. Nasedla a jedním jistým pohybem sáhla pro klíčky. Byly pořád na stejném místě. Nastartovala a zařadila zpátečku. Pomalu a opatrně zacouvala ke dveřím a aniž by vypnula motor, vystoupila.
Když se vrátila k němu, seděl na podlaze opřený o stěnu. Pomohla mu na nohy a pomalu ho vedla k zadním dveřím dodávky.
Otevřela je a on se svalil do kufru.
„Jsou tu spacáky a taky tu má určitě náhradní oblečení a spoustu jiných věcí. Používá tohle auto na sledování. Někdy v něm musí zůstat i přes noc. Udělej si pohodlí. Musíme odsud vypadnout." Rozhlédla se nervózně kolem.
Naštěstí tu nebylo ani živáčka a tak s úlevou usedla zpět za volant a rozjela se k výjezdu.
Venku byla tma. Měsíc svítil jasně a ozařoval krajinu kolem silnice.
Ani nevěděla, jak dlouho jela beze slova, jen s hlavou plnou myšlenek. Když si byla jistá, že jsou konečně dostatečně daleko, zastavila u krajnice. Zatáhla ruční brzdu a vlezla si dozadu.
Ležel a měl zavřené oči. Vypadal jako když spí.
Pohladila ho po spánku a on chytil její ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Jak je ti?" Zašeptala do tmy.
„Jsem tu s tebou, nikdy mi nebylo lépe. Víš, pořád tomu nemůžu uvěřit, že si kvůli mně všechno zahodila. Nemáš se kam vrátit." Odpověděl tiše.
„No, myslím, že jsem ti to jen oplatila. Byl jsi první co dal všechno v sázku, zapomněl si?" Usmála se.
Políbil ji do vlasů a hluboce vzdychl. „Takže dva vyděděnci na cestě?"
Usmál se. „Neboj postarám se o tebe."
Věděla to. Věděla, že už nikdy nebude sama. Že krutý osud se asi přece jen trochu ustrnul. Poté, co jí vzal oba rodiče a donutil vydat se na cestu pomsty, teď může být přece jen šťastná.
S tímhle mužem, nebo spíš napůl mužem.
Stáhla si z ruky náramek, který tohle všechno způsobil a chvíli se na něj dívala. Pak jej zmáčkla mezi prsty a rozlomila ho. Poslední pojítko bylo zlomeno. Usmála se a přitiskla se k němu.
Teď už nezbylo nic, jen ona a on.