Divoká kočka 47

Byl už večer,když policisté odcházeli. Brali to důkladně a docela jim to trvalo. Přitom zvládli udělat jenom kuchyň, Jolanin pokoj a Markův pokoj. Dál se nedostali.
„Nebojte se slečno Vítková. Zítra nás přijde víc a doděláme to. Na to se můžete spolehnout.“
„Vpořádku. Stejně tu zůstávám v domě s matkou sama. Veškerý personál byl kvůli prohlídce odvolán a do zítra se v domě nacházet nebudou.“
„Přesto vám tu nechám ochranku. Dva muže. Jeden bude stát u vašich dveří a jeden bude hlídkovat venku před vraty. Je to tak vpořádku?“ zeptal se ještě Štěpány, ale ta už byla myšlenkami poměrně mimo. Vůbec byla úžasně roztěkaná. Ale při stávající situaci se to dalo i pochopit.
„Zítra jdu ráno do práce. Otevře vám matka. Kdyby byl jakýkoli problém, tak jsem vám tady na papírek napsala telefonní číslo na sebe a do práce. Pracuju prozatím jen na půl úvazku, takže bych ve dvě měla být doma. No i když ... Petr má také nucenou dovolenou, takže to bude asi o něco později než se dostanu z nemocnice sem.“ Řekla s omluvným úsměvem, vůči kterému nebohý policista neměl obrany.
„Mohu pro vás případně přijet, pokud byste si to přála.“ Nadhodil nesměle.
Popravdě – Štěpána byla dost kus. I v domácím oblečení vynikly její přednosti a kontrast šedomodrých očí a zrzavých vlasů jí dodával vzezření roztomilé panenky, která potřebuje chránit. A teď víc než kdykoli dřív.
„To byste pro mě mohl udělat?“ zeptala se a údivem rozšířila oči. Díky nepatrnému úsměvu se jí prohloubily dolíčky ve tvářích a vypadala tak nevinně, jak jen spořádané děvče vypadat může.
„Velmi rád, slečno.“
Všichni opustili rezidenci a rozhostilo se absolutní ticho. Slyšet snad byly jen starodávné hodiny z chodby. Zaposlouchala se do toho klidu a bylo jí nesmírně příjemné.
Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Podívala se kukátkem a zaznamenala jenom odznak, který onen policista připlácl na dveře. S povzdechem otevřela.
Stál tam starší podsaditý zavalitý muž v uniformě. Vypadal přesně tak, jak si poldy vždycky představovala.
„Přejte si?“
„Promiňte madam, že vyrušuji. Ale víte, venku je poměrně chladno. Myslíte, že bych mohl hlídat vchodové dveře jaksi zevnitř?“
Štěpa se uvolnila. Netušila, co má čekat a takováhle maličkost ji spíše pobavila.
„No jistě. Pojďte dál. Nedáte si čaj nebo kávu? Obojí důkladně prověřené, předpokládám.“ Usmála se na strážníka.
„Kávu bych vážně uvítal. Moc díky.“
Pomalu se odšourala do kuchyně. Za to narušení soukromí zrovna dvakrát vděčná nebyla, ale co můžou dělat. Raději být hlídaná a v bezpečí než nehlídaná a v ohrožení. Bohužel se teď bezpečně právě necítila.
Předala šálek policistovi.
„V kolik mají plán ráno dorazit?“ zeptala se ještě, protože předtím zapomněla.
„Kolem osmé ranní.“
Štěpa našpulila pusu v náznaku zamyšlení.
„To už tady nebudu. Do práce jdu v sedm.“
Strážník pokrčil rameny a tázavě se na Štěpu zahleděl.
„Moje matka bude spát tak do devíti. Je toho na ni opravdu až příliš. Co kdybych vás před sedmou vzbudila a udělala vám kafe a vy byste pak pustil kolegy do domu. Co říkáte?“
„Skvělý nápad, slečno.“