Strasti lásky

7. Oko za oko

Probuzení ráno je ještě horší než v noci a to přestože se o něj opět postará Jana. „Co tady děláte“ zakřičí jakmile nás uvidí spát vedle sebe. Oba vyskočíme a nechápeme co se děje. „Ty jsi říkal, že se jí ani nedotkneš a zatím tohle“ zuří jako vzteklý lev. DO hovoru se tedy vložím já. „TO přece nic neznamená. Byla mi zima a proto jsem se v noci přišla zahřát.“ Nevěří mi ani slovo a dokonce jako by byla moje máma mě odvede do vedlejší místnosti. „Ty nevíš jak moc riskuješ co?“ zeptá se mě naštvaně. „Nevím a proto bych byla ráda, kdybys mi to řekla. Ty i on se chováte dost zvláštně“ začnu z ní dolovat proč je tomu tak. Jana si vzdychne a zavolá Viktora, který nás pozoruje. „Řekni jí to?“ poručí mu přímo. „Neblázni“ poprosí ji tiše. „Já byla blázen, že jsem to tajila“ odmítne jeho prosbu. Koukám na ně jako na zjevení. „Tak řeknete mi konečně co se děje“ rozpřáhnu ruce a chci slyšet oč jde. Viktor mě chytne za ruku a odvede vedle. „Počkej tady“ upozorní Janu výhružně. Ona se jen ušklíbne a dokonce vyjde před chatu. „Co je?“ zděsím se. Viktor vytáhne fotku auta a položí na mou ruku. „Je to auto, které tě tu noc srazilo že?“ zeptá se tiše. „Já nevím říkala, že jsem viděla jen světlo a pak slyšela hlasy“ nechápu kam tím směřuje. „To auto je moje, nechal jsem si ho přestříkat potom co se to stalo. Proto to rozbité světlo, kterého jsi si všimla“ odpoví posléze. Úplně mi ztuhne krev v žilách. To on mě tu noc srazil!!! „Já jsem si to myslela. Mělo mi to dojít, když jsem tě v rybníce slyšela volat o pomoc tak mi to přišlo jako bych slyšela ten hlas z večera. A taky to tvoje chování, chtěl jsi si to prostě jen vyžehlit, abych tě neudala co?“ vykřiknu zoufale. Viktor se mě snaží obejmout, ale nestihne to protože mu vrazím takovou facku až mě bolí ruka. „Ještě jednou se mě dotkneš a já tě nejen pošlu za mříže, ale rovnou zabiji“ upozorním ho tvrdě. „Já jsem ale neřídil“ zašeptá se skloněnou hlavou. Bojovnost kterou jsem v sobě měla opadne a čekám jaké překvapení ještě pro mě má. „Řídila ta holka co jsi mě s ní viděla na diskotéce. Potřebovala jet rychle domů a proto jsem jí půjčil auto a jel s ní. Když se to stalo myslel jsem, že se zblázním a snažil se ti nějak pomoc, avšak ona se bála a proto utekla. Byla to zbabělost, ale také jsem odjel od místa nehody. Nepřišel jsem ani do nemocnice jak moc jsem toho litoval a teď když tě tu vidím tak lituji ještě víc.“ Jeho řeči mě absolutně rozpálí, takže vstanu a jdu do svého pokoje, abych přinesla kytku kterou mi poslal do nemocnice a předním ji hodila do krbu. „Tohle byla ta nejšerednější kytka jakou jsem kdy viděla. Takové si dávej té své kamarádce, která bude sedět v base o to se postarám.“ Víc se nezdržuji a vyběhnu zpět do pokoje, abych si zabalila věci a mohla odjet s Janou, která zamnou přijde do pokoje. „To jsi mi to nemohla říct. Proč jsi mi taky lhala?“ rozzuřím se a vynadám i jí. „Protože jsem věděla, že budeš takhle reagovat a nechtěla ti ještě přitěžovat. Jestli si ale pamatuješ, tak jsem tě před ním varovala ne?“ Jo přesně tak má pravdu ona mi říkala, abych si nedělala naděje a já v tu dobu si myslela to nejhorší. Proto jí padnu do náruče a začnu brečet jako malá holka. Jana mě obejme a dokonce mi podá kapesníček, abych si ulevila. „Bude zase dobře uvidíš“ uklidňuje mě tiše. „Nebude, protože už jsem zase svou paličatostí něco mít hned přišla do dalšího skvělého člověka.“

Když odjíždíme od srubu nedá mi to a podívám se jestli kouká. Stojí přesně ve dveřích a nemusím umět odezírat ze rtů, přesto vím co říká. Taky mě to mrzí, ale taková podraz je horší než nevěra. „Chceš se stavit na stanici teď a ohlásit to?“ zeptá se Jana starostlivě. „Ne, pojedu domů a připravím se na to“ odmítnu její nabídku. Pak si uvědomím, že můžu zavolat Honzovi a zeptat se co a jak bude. „Je dobře, že jí udáš. Utekla jako zbabělec a to se nedělá a ten hlupák ji ještě kryje a neřekne nic.“ „Prosím mlč“ požádám ji tiše a proto se zarazí, ale opravdu radši pustí rádio a obě celou cestu do města mlčíme.
Doma si napustím plnou vanu a ponořím se do ní. Napadají mě všelijaké myšlenky a chvilkami mám sto chutí vzít žiletku, která leží kousek a skončit s tím vším. Třeba jsem měla tu noc umřít a mohla si tohle ušetřit. Pak ale žiletku jedním máchnutím ruky shodím a se vztyčenou hlavou se rozhodnu jen tak nevzdát. Proto se zabalím do osušky a vytočím Honzovo číslo. „Prosím“ ozve se po chvilku. „Ahoj Honzo, hele máš dneska večer volno?“ zeptám se svůdně. „No mám noční, kdyby ses ozvala dříve tak bych si to prohodil“ řekne zklamaně. „Víš co, tak pro mě přijeď a já ti pomůžu na služebně co?“ nabídnu mu své služby. „Dobře, tak za patnáct minut jsem tam“ odpoví a položí telefon. Obléknu si krátké šatičky, abych se mu líbila a jen lehce nalíčím.
Přesně po čtvrt hodince mi zavolá a oznámí svou přítomnost. Zamknu proto byt a peláším dolů jako by mi za zadkem hořelo. I on je nadšený když mě vidí a dokonce si neodpustí dlouhý polibek na přivítanou. „Co, že taková změna?“ podiví se jakmile nastoupíme do auta. „Potřebuji od tebe laskavost a chtěla jsem tě vidět“ usměji se sladce a položím ruku na jeho rozkrok. „Takže něco za něco?“ zamrká na mě. Přikývnu a stáhnu výstřih ještě níže. Šlápne na to a vyrazíme ke služebně, kde strávím dnešní noc.

Je to příšerné, pomyslím si když vejdu do malého kamrlíku. „Jsme tu samí chlapy tak na pořádek moc nekoukáme“ omluví se. „Koukám“ odvětím a štítivě odhodím hadr, který se válí na křesle, abych si mohla sednout. „Dáš si kafe?“ zeptá se starostlivě. Když však vidím to zašlé nádobí tak raději odmítnu. „Povídej co jsi potřebovala“ posadí se těsně vedle mě. „Víš nevím jestli jsi se dozvěděl o mé nehodě, kterou jsem před dvěma týdny měla“ zeptám se tiše. „Jo to vím, bylo to dost kruté a toho zmetka nemůžeme dostat“ vyskočí nervózně zpět na nohy. „Já vím kdo to byl!“ Honza se zarazí a otočí zpět ke mně. „Cože? Jak jsi se to dozvěděla?“ podiví se a přisedne zpět ke mně. „Je to složitější, ale máme na to celou noc, abych tito vysvětlila“ usměji se a on si zalije konečně to kafe a pak bedlivě poslouchá.
Jakmile mu řeknu oč jde tak se jen podiví a slíbí, že oba budou za tohle pikat. „Musíme to sepsat jestli ti to nebude vadit?“ oznámí mi. „Kdepak,proto jsem sem přišla“ usměji se, ale do smíchu mi moc není. Čekala jsem úlevu, když se někomu svěřím ale zatím se cítím mizerněji. „To jsi přišla jen kvůli tomu?“ zapochybuje. „Kdepak, taky se mi stýskalo a proto jsem si dneska vzala jen tyhle šatičky, abych tě nalákala. Myslíš, že by se tu našlo nějaké místo kde bychom nebyly rušeni?“ Honza pochopí jak to myslím a přímo mě táhne do nějakého kumbálku kam zavírají lidé, kteří dělají nepořádek. „Tohle je samotka, sem nikdo nepřijde“ usměje se a zamkne, abychom opravdu nebyly rušeni. „Fajn“ kousnu se do rtu a stáhnu jedním tahem šaty z ramen. Stojím před ním jen tak jak mě bůh stvořil a on se dvakrát pobízet nenechá a vrhne se na mě. Milujeme se rychle a vášnivě takže než se rozkoukám je po všem a Honza oddechuje. „Já se z tebe zblázním. Představ si, že s tou mojí přítelkyní nemůžu spát, neboť mi už nestačí.“ Před měsícem by mě to potěšilo dnes to však beru s rezervou a proto se obléknu a upravím, abych mohla jít. „Kdy se zase uvidíme?“ zeptá se před služebnou. „Nevím, třeba až budu zase chtít“ usměji se a políbím na špičku nosu. „Co když, tě budu chtít vidět já?“ zeptá se zmateně. „Musíš doufat, že to bude oboustranné“ odvětím a odkráčím pryč jako by se nic nestalo.

Ležela jsem v posteli a cpala se čokoládou, abych si uklidnila nervy. Cítila jsem se jako spráskaný pes a nejhorší bylo, že jsem se šíleně litovala, přestože jsem nechtěla. Honza mě bombardoval zprávami s erotickým podtextem. Vůbec mu nedošlo, že nemám zájem se s ním bavit. Proto jsem telefon po desáté zprávě vypnula, abych měla klid od toho bzučení. Klid jsem však neměla a to protože se odpoledne přihnala Jana jako uragán a bušila tak zběsila na dveře, že jsem myslela jak je vyrazí. „Kde jsi prosím tě. Celý den ti volám“ seřvala mě mezi dveřmi. „Tady“ odvětila jsem pouze a dokonce jí nabídnula kostičku čokolády. „Měla jsem strach“ oddechne si a vstoupí do obývacího pokoje. Když uvidí ty obaly od sladkostí zarazí se. „Máš tasemnici nebo co?“ zavtipkuje a začne uklízet ten bordel, když se v klidu posadím mezi něj. „NE jen mám nervy na pochodu a tohle má prý pomoci“ usměji se. Jana si poklepe na čelo. „Jsi blázen fakt. Nevím proč si tak kazíš postavu a to kvůli blbci jako je můj bratr Viktor.“ Při vyslovení jeho jména si představím ten večer, kdy jsem spolu usínali a on mě objímal. „Nemluv o něm“ požádám ji. „Musím, vlastně jsem přišla taky abych ti řekla co se stalo.“ Celá „natěšená“ poslouchám co, že se stalo. „On vzal vinu na sebe“ řekne mi s klidem. „Počkej, jakou vinu?“ nechápu oč tady jde. „No dneska ráno si pro tu holku přišla policie. Prý na základě tvého udání a on aby jí neposlali do basy tak, řekl že tu noc řídil. Takže půjde on, jestli to potvrdíš!“ Proč to sakra udělal honí se mi hlavou. To jí tak miluje nebo proč? „Je to vůl“ otituluje ho poté Jana a já souhlasím. „Musím s ním mluvit a říct pravdu. Přece nejde, aby šel sedět za něco co neudělal“ zhrozím se. „No odvedly ho na stanici, takže musíš tam“ upozorní mě. Mezi dveřmi jí poprosím, aby tu na mě počkala kdyby něco. Souhlasí a slíbí, že mi alespoň uklidí. Tomu se jen zasměji a peláším co nejkratší cestou tam odkud jsem teprve před několika hodinami přišla.

Vyhledám nejprve Honzu, který si hloupě myslí že jdu za ním. „Věděl jsem, že přijdeš“ usměje se a táhne do jejich šatny. „Klídek, já přišla kvůli něčemu jinému. Dneska jste přivezli toho co mě srazil autem a já s ním musím mluvit!“ Honza se podrbe na hlavě a usměje se. „Co za to?“ zazubí se. „Jestli chceš pár facek tak prosím, jinak nevím proč bych ti měla něco dávat. Jestli mi nechceš pomoci tak se klidně zeptám některého ze tvých kolegů?“ Přestane se konečně smát a vede do toho samého kamrlíku, kde jsme se v noci milovali. „Já ti řekla, že nic nebude!“ upozorním ho znovu. „Sedí za těmi dveřmi, ale rychle prosím“ strčí mě dovnitř. Než se naději jsem s Viktorem. „Co tady děláš?“ zeptá se zmateně. „Já? Spíše co tu děláš ty?“ Vstane a dojde až ke mně. „Promiň ale já nedovolím, aby šla do vězení“ obejme mě okolo pasu. „Proč? Ty jsi neřídil tu noc, sám jsi mi to řekl. Nebo jsi lhal?“ zeptám se smutně. Viktor se zvedne můj obličej a podívá se mi do očí. „Nikdy bych ti nelhal“ odpoví a poté lehce políbí na rty. Odtrhnu se od něho a pusu utřu jedním tahem. „Lhal, ale to je fuk. Chci vědět, proč bereš vinu na sebe. Já přece řekla jak to bylo a nejde to jen tak obrátit podle tvé verze!“ Viktor se posadí na postel a pokyne mi abych si sedla vedle něho. „Je těhotná a nechci, aby se to dítě narodilo ve vězení. Víš jak dlouho na miminko čekali a teď by jí ho sebrali hned po porodu a hlavně ten její přítel by jí to neodpustil.“ Důvody jsou to vážné, ale proč má pykat on za cizí chyby. „Řekl jsem, že jsi špatně rozuměla, když jsem se ti přiznával a potřebuji abys řekla to samé a očistila její jméno až se tě budou před soudem ptát.“ Podívám se na něj dost vyděšeně. Vlastně já ho mám poslat za mříže a to se mi nechce ani omylem. „Já nevím“ zapochybuji. „Prosím jestli tě můžu ještě o něco požádat tak je tohle. Pak už se nemusíme nikdy vidět, ale tohle mi prosím splň.“ Přikývnu a zvednu k odchodu. On mě chytne ještě za ruku a donutí zastavit. „Jsi fajn holka, škoda že nebudu mít možnost tě lépe poznat.“ Chci něco namítnout, ale do kumbálku nakoukne Honza a upozorní mě na čas. „Pojď už“ poručí mi přísně. „Jsme domluveni“ kývne na mě Viktor a pohladí po hlavě. Přikývnu a s očima upřenýma na něj opustím celu. Honza si mě odvede zpět do šatny. „Tohle je tvůj přítel?“ zeptá se drze. „No něco takového skoro byl, kdyby se nestalo tohle“ odpovím. Honza se usměje a obejme okolo pasu. „Víš právě jsem přišel na skvělou věc. Když teď půjde sedět tak bychom mohly být spolu a to bez výčitek svědomí co?“ Jeho blbost přímo bije do očí a proto jen zakroutím nevěřícně hlavou a odejdu než mu jednu ubalím.