Strasti lásky

8. Loučení

V úzké sukni a sáčku jsem se postavila před zrcadlo a decentně nalíčila oči. Musím vypadat co nejslušněji, pomyslím si. „Jdeš už“ zaslechnu netrpělivou Janu z chodby. „Moment“ požádám ji a ještě vyhrabu starý talisman slona, který jsem dostala od táty pro štěstí. „Co tady blbneš“ zasměje se Jana a drcne do mě, až se převážím a skoro spadnu do skříně. „Neblbnu, jen chci vypadat slušně“ uklidím ji a společně s ní vyjdu na chodbu před byt. „Jsi jako kancelářská krysa, ale stejně ti to sluší“ uklidní mě. Musím se tomu zasmát a nemám sílu nic namítnout.
Jana zaparkuje před soudem a zapálí si cigaretu, neboť ještě nějaký čas zbývá. „Jsi nervózní?“ zeptám se při pohledu na nejí rozklepané ruce. „Trochu, přece jen je to můj bratr“ usoudí a natáhne do sebe to svinstvo. „Chceš taky?“ nabídne mi krabičku. Jen zakroutím hlavou a opřu o auto. „Já nevím jestli mám udělat co chce. Přece není povinen za ní pykat“ začnu rozjímat. Jana se málem udusí jak mi chce něco říct, ale současně vyfouknout kouř. Musím ji proto bouchnout do zad, neboť rudne. „Nech to tak jak to je. Přál si to tak co?“ pokrčí rameny. Pak se konečně jmenovaná objeví a společně se svým autem zaparkuje hned vedle nás. Vystoupí nejprve ona a pak její přítel, který se na nás začne usmívat. „Ahoj Jano, tedy tebe jsem neviděl“ pozdraví ji a ti dva se dokonce obejmou. Já jen pozoruji co bude dál a když k nám přijde i ona tak se zamračím. „Zdravím“ pozdraví nás celkem vesele. Jak by taky ne, když místo ní jde do vězení Viktor. „Je to divný co? Nikdy bych neřekl, že Viktor by byl něčeho takového schopen. Chudák holka jak se teď asi musí cítit“ začne mluvit ten její přítel. Asi zřejmě ještě neví, že to jsem já. „Cítí se dost mizerně, protože má toho Viktora ráda a musí ho poslat do vězení a to neprávem“ odpovím a podívám se na ní. Ona zrudne a odejde společně sním pryč. „Kráva, já tohle nedokážu. Nemůžu přece lhát a obhajovat jí“ začnu se rozčilovat. „Dej pokoj a pojď je nejvyšší čas“ drapne mě Jana za ruku a vede do soudní síně.

Všichni se usadíme na svá místa čekáme na příchod soudce a také hlavně obžalovaného. Konečně se ty boční dveře otevřou a do síně vejde Viktor s pouty na ruce. Je mi ho tak líto, ale on když mě vidí tak se usměje a dokonce mrkne. „Ahoj“ šeptne a já mu úsměv oplatím. Pak se také pozdraví s ní a s jejím přítelem. Následovně dorazí i soudce a proto všichni vstaneme a počkáme, až se usadí abychom začali. Jako první jsem předvolaná já, abych obhájila své nařčení. „Slečno, té noci jste odešla z baru v kolik hodin?“ zeptá se mě advokát, kterého Viktorovi přisoudily. Střetnu se s Viktorovým pohledem a odpovím. „Odcházela jsem něco po dvanácté, protože jsem se nudila.“ Jen přikývne a začne hrabat ve Viktorově výpovědi listovat. „Šla jste na nejbližší autobusovou zastávku ano?“ přeruším jeho vyprávění. „Kdepak, já šla na tramvajovou zastávku a když jsem viděla že už tam stojí tak jsem se rozběhla. Pak si pamatuji jen hlas, který volal o pomoc.“ Advokát opět zalistuje v papírech a položí poslední otázku. „Jste si jistá, že to byl hlas obžalovaného Viktora Jarého?“ Znovu se podívám přímo na něho a uvědomím si, že teď ho pošlu za mříže a už nebudu mít šanci ho mít po svém boku. On mi naznačí kývnutím, abych odpověděla. „Ano, byl to jeho hlas“ odvětím a sklopím hlavu. „Nemám další otázky“ ukončí náš rozhovor advokát a já se jdu posadit zpět. Právě jsem Viktora poslala do basy a on se usmívá. Stejně tak však i ona proto se na ní ušklíbnu a doufám, že se sní už nikdy neuvidím. Viktor sedne na moje místo a jsou mu pokládány podobné otázky jako mě. Odpovídá naprosto stejně a proto soudce tento spor rychle ukončí a to uložením pětiletého trestu s podmínkou pro Viktora Jarého. Ohlédnu se po soudní síni a i Janu to natolik zmohlo, že začala plakat. Nemám sílu se s nimi ani loučit a proto seberu věci a vyběhnu ven, abych se mohla konečně pořádně nadýchnout. Venku také pustím emocím průběh a začnu brečet jako malá holka, protože jsem právě poslala za mříže někoho nevinného, ale taky milovaného.

Zaklonila jsem hlavu a pozorovala dvě hrdličky, které seděli vedle sebe na stromě. „No konečně jsem tě našla“ uslyším Janin hlas. „Jo odpočívám tady“ vzdychnu si a otřu slzy z očí. „Pojď sem“ pokyne mi a nastaví svou náruč. Okamžitě ji přijmu a rozbrečím se na novo. „Mám ti vyřídit, že jsi pro něj udělala víc než si dokázal představit a byl by rád, kdyby jste mohly být ve spojení. Tedy pokud budeš chtít sama přijít“ oznámí mi tiše. Zvednu proto hlavu a zakroutím s ní. „Nevím jestli je to dobrý nápad, představ si že jednou svým dětem budeme vyprávět, že maminka nejprve poslala tatínka do vězení a potom se za něho provdala.“ Janu tohle pobaví a proto semnou souhlasí a odvede k autu, kde čeká ona. „Co ještě chceš?“ vyjedu na ni zostra, neboť ten její není nikde blízko. „Podkovat, protože jsi pro mě udělala hodně“ řekne tiše. „Já? Pro tebe jsem to nedělala, tady šlo o Viktora, bylo to jeho přání a já ho chtěla tolerovat.“ Pokývá hlavou a podá ruku. „Jsem Marcela, kdyby něco. Chci abys věděla, že se na mě můžeš s čímkoliv obrátit“ nabídne mi své služby. Ta holka je nepředstavitelná opravdu, pomyslím si. Do nastavené ruky jsem jí jen plivla a poté nasedla do auta. Jana se docela dlouho vzpamatovávala a poté taky nasedla. „Neptej se“ poprosila jsem jí okamžitě tvrdě. Ztichla a radši nastartovala, abychom mohly odjet. Jakmile jsme míjeli soud, viděla jsem jak ho posazují do auta a chtěla se s ním mermomocí rozloučit. „Zastav“ vykřikla jsem a ještě než pořádně zastavila už jsem vyběhla za auta. Samozřejmě mě zachytil jeden s policistů a nechtěl k Viktorovi pustit. „Musím se přece rozloučit“ prosila jsem urputně. „To nejde, musíme ho odvést zpět na stanici“ odmítl mě policista. „Jak chcete, já si to zařídím“ odseknu a vytrhnu se mu. Vtipy o policistech jsou oprávněné, pomyslím si jakmile zamířím k autu. „Odvez mě na stanici“ požádám Janu tvrdě. „Už toho nech, nedostaneš se k němu“ prosí mě tiše. „Prostě mě tam odvez a nebo jestli chceš pojedu autobusem je mi to fuk. Ty jsi se s ním mohla rozloučit já ne“ okřiknu jí. Jana proto prudce šlápne na plyn a míří ulicemi jako ďábel. Musela jsem jí opravdu naštvat.

Na stanici vyhledám Honzu abych ho mohla poprosit o další laskavost. „Dobrý den je tady Honza Prajz“ zeptala jsem se na recepci. „Jistě, hned vám ho zavolám“ odpověděla ta paní za pultem, ale moc dobře se na mě nekoukala. Konečně se Honza objevil v lítacích dveřích a zarazil se. „Ahoj Honzo“ začala jsem pomalu. „Co potřebuješ?“ zeptal se odměřeně. „Mám malou prosbu, mohl by jsi mě dostat k tomu klukovi co jsem ho udala. Musím s ním mluvit než ho odvezete do věznice“ poprosím ho. Honza však zakroutí hlavou a chce odejít. „Počkej, to mi opravdu nepomůžeš?“ zeptám se naštvaně. „Proč bych to dělal? Abys ze mě měla srandu a chodila si ke mně ukojovat svoje touhy?“ Už vím oč mu jde a proto se rozhoupu k jistému kroku, kterého budu asi litovat. „Jak víš, tak zítra ho odvážejí do vězení na pět let a proto bychom se tedy mohly vídat více.“ Čekala jsem, že toho se chytí a proto mě zatáhne stranou a domluví se semnou. „Dneska mám noční směnu, tak večer přijď a pustím tě za ním“ slíbí mi. Nakloním se abych mu mohla dát pořádnou pusu, protože si jí zaslouží. Paní v recepci jen zakroutí hlavou, ale nic nenamítá. „Díky“ usměji se a zmizím než si to rozmyslí.
Na večer se co nejlépe připravím a dokonce si obléknu spodní prádlo, které jsem si koupila jen pro zvláštní příležitosti, ale zatím jsem ho neměla šanci vzít na sebe. Třeba to dnes ani nebudu potřebovat, ale taky třeba ano. Také do kabelky přidám slona, kterého chci věnovat pro štěstí Viktorovi, aby na mě ve vězení nezapomněl.
S úzkou dušinkou prozvoním Honzu, který mi prozvonění oplatí což beru jako signál, že je vše ok. Přijde pro mě dokonce před stanici, aby mě provedl přes recepci kde stále sedí ta paní. Dokonce mě ani nepozdraví a proto se zeptám Honzy co je to zač. „Moje máma“ odvětí tiše. „Cože, tak proto se na mě tváří tak podezřele. Myslíš, že to řekne té tvé přítelkyni?“ zapochybuji. „TO určitě ne, protože ona ji zbožňuje, jediné co bude dnes následovat je přednáška o tom s kým se stýkat mám a s kým ne!“ Tomu se jen zasměji, takový velký kluk a nechá si radit o mámy.
Honza mě dovede před kumbálek a odemkne. „Máte na to loučení hodinu, ale pak jsi moje“ ujistí se ještě, jestli rozuměl správně mým slovům. „Určitě“ slíbím a otevřu dveře. Uvnitř je ticho a taky tu něco páchne, takže až tak romantické to nebude. „Viktore“ zavolám do tmy. Konečně se pohne osoba ležící na kanapi. „Pat? Co tady děláš?“ zeptá se udiveně a vstane, aby přišel až ke mně. „Musela jsem se rozloučit, neuvidíme se docela dlouhou dobu“ uvedu věci na pravou míru. Pochopí loučení stejným způsobem jako já a začne mě pomalu líbat po celém obličeji. „Bude se mi po tobě moc stýskat“ začne se mi svěřovat. „Mě taky, ale sám jsi to takhle chtěl“ upozorním na tenhle fakt. Jen přikývne a vezme do náruče, aby mě přenesl na kanape. Navzájem se svlékáme a laskáme po celém těle, takže mám co dělat abych udržela sténání na uzdě. Viktor do mě jemně vstoupí takže pocítím jen jak mnou projíždí první vlna slasti. „Ještě“ zašeptám a přitáhnu k sobě. Nedá se pobízet dvakrát a začne se ve mně rychle pohybovat. „Miluji tě“ zašeptám mu do ucha a nechám se unášet tím vzrušením které mnou prostupuje.
Když je po všem tak se oblékneme, ale zůstaneme ležet vedle sebe. „Tohle bylo loučení úplně nejlepší“ pochválí mě. „Budeš mi chybět a já se prostě chtěla rozloučit takhle“ usměji se. „Ty jsi věděla, že se budeme dnes milovat?“ podiví se. „Doufala jsem“ uvedu to na pravou míru. To ho pobaví a proto mě opět začne líbat a mazlit se semnou. Naši idylku přeruší klepání na dveře a poté světlo, které do místnosti vstoupí a oba oslepí. „Je čas“ ozve se nepříjemný hlas, který přisoudím Honzovi. „Už jdu“ odvětím tiše a otočím zpět k Viktorovi. „Měj se hezky“ popřeji mu a políbím na čelo. On mě chce políbit na pusu, ale to už nedovolím. „Takhle to bude lepší a nebudeme se muset trápit“ vysvětlím mu své chování a vstanu. „Stejně na tebe budu myslet každý den“ odvětí neodbytně. „To klidně můžeš, možná se naše myšlenky setkají, protože já taky.“ Pak se zavřou dveře a já si uvědomím, že taky končí další nesmyslný románek, protože až přijde z vězení není jisté jestli se ještě uvidíme.