Strasti lásky

9. Obrat o 180 ° C

Nová práce mi přinášela více uvolnění než jsem čekala. Dostala jsem totiž na starosti malé děti, ze kterých chtěli mít prachatí rodiče brzo taneční virtuózy. Byla s nimi ale sranda a vždy při hodinách jsme se skvěle pobavily. Nejvíce jsem si rozuměla s malou Natálkou, která pocházela z nějaké rodiny, která bydlela na konci Prahy a pak také s Vojtou což byl její tanečník. Byl to pár k pohledání a nejvíce na nich bylo rozkošné jak se ti dva rozčilovali, když jim něco nešlo. Dnešek však byl úplně kritický a salsa jim nešla na rozum. „Já to vzdávám“ naštval se Vojta a nechal stát Natálku uprostřed parketu. „To zvládnete, máme na to ještě čas ne?“ přemlouvala jsem ho a strkala zpět. „Přijdu si jako blázen“ protestoval a proto jsem ho za ty silné slova pokárala a přistrčila do náruče, vždy připravené Natálky. „Jedna, dva, tři“ počítala jsem jim to a snažila se je naladit na tu správnou vlnu. Bohužel dnešek nebyl jeho šťastný den a proto se naštval a sednul na lavičku, aby si odpočinul. „Děcka, dejte si pauzu a nebo si pusťte CD a tancujte je to jedno“ poprosila jsem je. Samozřejmě se vrhly na moje CD a začaly se dohadovat. Já si přisedla vedle Vojty a snažila se zjistit, co s ním dnes je. „Jsi jako kakabus, co jsem ti udělala?“ zeptám se tiše. „Nic, jen mě to dnes nebaví“ odvětí naštvaně a dokonce se otočí ke mně zády. Přitočím ho zase zpět a nenechám být jen tak. „Víš to není hezké se otáčet k dívce zády a ještě ke starší“ napomenu ho. On se jen zamračí a zakroutí hlavou. „Jste všechny stejné potvory“ zavrčí. Musím se držet, abych se nezačala smát, protože ten tón jakým to podal byl skvělý. „Co jsme udělali tak zlého, že si zasloužíme tvoje opovržení“ rozhodla jsem se sním mluvit jako se sobě rovným. „Pořád ty vaše úsměvy a falešné řečičky a když se chlap vyjádří tak jste jako vyměněné.“ Koukám, že jde do tuhého a proto ho obejmu a chci, aby mi řekl co se stalo. „Nic“ odmítne mi to říct a proto ho chytnu za ruku a odvedu vedle. „Tak co?“ zeptám se znovu. „Natálka mě nemá ráda a já ji jo“ vzdychne si smutně. „Cože, jak jsi na to přišel prosím tě“ podivím se pobaveně. „Včera jsem jí řekl, že chci aby byla moje milenka a ona se naštvala a řekla, abych na ní nemluvil.“ Nevím co na říct, protože s dětmi jsem tohle téma ještě neřešila. „Víš Vojto, ono přijít k holce a říct hele budeš moje milenka není dobré. Musíš na ně opatrně, zkus to znovu a dneska jí třeba dej kytičku a uvidíš jak jsi jí usmíříš.“ Konečně se rozzáří a dokonce obejme okolo krku. „Jsi moje nejlepší kamarádka“ pochválí mě a vrátí se do sálu. Zůstanu sama a závidím jim jak jednoduché to mají a divím se, že jim poradit dokážu ale sama se sebou nehnu.
Když vyjdu před školu uvidím Honzu v autě a dolehne na mě to co jsem dnes řešila. Opravdu nemám odvahu řešit svoje věci a proto řeším radši cizí. „Ahoj lásko“ usměje se a přijde ke mně blíže. „Ahoj“ usměji se a chytnu jeho ruku, abychom spolu mohly dojít zpět k autu. Náhle uvidím Vojtu jak na jednom záhonku před školou rve růžičku a usměji se. „Co se děje“ všimne si toho Honza a podívá se mým směrem. „Kdo to je?“ zeptá se zvědavě. „Jeden zamilovaný blázen“ odpovím a otočím se zpět k němu. Jen zakroutí hlavou, prostě to nechápe co se dá dělat.

Odpoledne strávíme v mém bytě, protože ho přestavujeme abychom se sem vešli oba a to pohodlně. „Musíme koupit lepší postel“ rozhodne jakmile se a ní rozvalí. „Mě stačila, to ty jsi jí zničil“ zavtipkuji. On mě k sobě stáhne a začne šimrat takže se řehtám jako blázen. „Víš moc dobře proč je ta postel tak špatná. Moc řádíme, jenže jinak to nejde když mám takovou kočku.“ Posadím se na postel a zeptám se. „To jste s tou tvojí nikdy neřádily nebo co?“ podivím se. „Ale jo ze začátku pořád, ale pak nějak zjančila a začala mluvit o dítěti a chtěla se vdávat. Dokonce mi dala ultimátum, že dokud si jí nevezmu nebude semnou spát. Proto jsem šel k tobě.“ Tohle se mi ani trochu nelíbí. „Takže jsi semnou jen protože ti nedala?“ rozzuřím se. Honza vstane a obejme okolo pasu. „Kdepak jsem s tebou protože jsi lepší, krásnější, mám tě rád“ slíbí mi. „No jen aby“ zapochybuji a nabídnu své rty, které začne okamžitě zpracovávat a než se naději tak dáme posteli další lekci.
V posteli vydržíme až do večeře, neboť potom musíme nasednout do auta a jed k jeho rodičům na grilování. Bude tam celá jeho rodina včetně sestry Karly, se kterou jsem se onehdy také dost bavila. „Můžu je takhle“ zeptám se a postavím před něho v letních šatičkách. „Jasně, budeš hvězdou večera“ usměje se a pohladí po zadečku. „Dej pokoj prosím tě“ odstrčím ho. Nedá se a proto mě začne líbat na holích zádech. „Jestli nepřestaneš, tak neodjedeme“ upozorním ho. Jen vzdychne a společně vyrazíme. Nechci přijít hned na první schůzku pozdě.
Do vesnice dojedeme docela rychle a proto se ještě upravím a vystoupím z auta. Celá jejich rodina mě přijde přivívat až před vrata. Přijdu si docela trapně a proto se na všechny usmívám. Nejhorší je to seznamování, protože Honza má snad deset tetiček a každá se semnou chce mermomocí poznat. „Pomoc“ zašeptám ve chvilce nepozornosti Honzovi do ucha, takže mě vezme za ruku a vede dovnitř. Ihned si všimnu dlouhého stolu, který je připravený na zahradě a obložený jídlem. „Kde je Karla“ zeptám se ho zvědavě. Honza taky neví a proto mě nechá samotnou a jde se po ní podívat. Tentokrát se na mě sesypou jeho strýcové a začnou vtipkovat. Je s nimi opravdu sranda až na jednoho ten je nechutně dotěrný. Jakmile zahlédnu Karlu okamžitě jejich kroužek opustím a jdu jí naproti. „No tedy ty jsi vyrostla co jsem tě viděla naposledy“ zavtipkuje a obejme mě. „Taky tě ráda vidím, protože je to opravdu vděčnost.“ Karla si mě prohlédne ze všech stran a hlavně pochválí moje nové šatičky. Musím uznat, že ona v teplákách a tričku taky nevypadá nejhůře neboť její obličej je jako vždy bez kazu. Pak k nám přiběhne malá holčička a obejme okolo nohy. „Neboj se Karin tohle je tvoje nová teta“ usměje se a přiklekne k ní. „To je tvoje?“ podivím se a pak si všimnu té podoby. „Přesně tak, tyhle zlatíčka jsou moje“ usměje se a podívá se směrem na písek kde sedí chlapeček naprosto stejný. „Dvojčátka, to je krásný“ rozplývám se a natáhnu k té malé ruku. Bohužel naši idylku přeruší příchod jeho maminky, která se semnou přišla přivítat až teď. „Dobrý den“ pozdravím zdvořile a natáhnu k ní ruku. „Dobrý“ odvětí, ale ruku nepřijme. Je mi trapněji než jsem čekala. „Máte to tady moc hezké opravdu“ pochválím jim zahradu a kytičky. „My to víme, taky jsme si na tom mákly. Chceme dětem něco nechat, až tady jednou nebudeme“ odpoví stroze. Honza mě obejme okolo ramen, asi taky vycítil jakou si aroganci. „Jdeme si sednout za chvilku se bude podávat večeře“ požádá mě. Skoro vyskočím radostí a nechám se jím odvést. „To bylo dost kruté“ usoudím u stolu. „Musíš si zvykat, chvilku jí to bude trvat než si na tebe zvykne“ upozorní mě. No abych dřív neutekla, pomyslím si v duchu.
Masíčko bylo dokonalé to se musí nechat, takže se ještě chvilku po tom oblizuji. „Dáš si ještě“ podá mi tác s masem Karla. „Kdepak už mám dost“ ukážu jí vypoulené bříško. Všimne si toho jeho máma. „Jste v očekávání?“ zeptá se přede všemi. Přestanu se otírat a ztuhnu, protože mě všichni pozorují. „Ne proč?“ usměji se a snažím se chovat normálně. „Jen tak se ptám“ odvětí tiše a znovu se začne vybavovat s nějakou Honzovou tetou. Já si zase odvedu Honzu, protože chci abychom se šly projít. Honza mě chytne okolo pasu a vyvede ven ze vrat. „Přijde mi to a nebo se do mě tvoje máma schválně trefuje“ postěžuji si. Honza nad tím mávne rukou přitáhne mě k sobě. „To není jen tak, nechci být někomu na obtíž“ rozčílím se. „Jen tě zkouší jaká jsi, varoval jsem tě předtím ne?“ snaží se mě uklidnit. Proto jen přikývnu, neboť vidím že v něm podporu mít nebudu.
V tichosti projdeme celou ves a chvilkami vzpomínáme na staré časy, kdy jsme se tu proháněli do noci a hráli na schovávanou. To byly časy žádné starosti a vůbec nic nás nezajímalo víc než kam se schováme. TO bych i já dnes ráda našla nějaký úkryt a ukryla se tam na pět let, alespoň. Pak mě však napadne jiná myšlenka a to při pohledu na náš dům kde je taky pěkně veselo. „Co se děje“ podiví se Honza jakmile zastavím . „Jen koukám“ odvětím a přijdu k plotu ještě blíže. Mohla bych je pozorovat klidně dál, jenže mě prozradí pes, který přiběhne ke a začne se doprošovat pozornosti. Poznám v něm Dennyho, kterého si koupily když umřel můj pes Ajax. „Ahoj ty jsi ale vyrostl“ začnu ho drbat na hlavě. Samozřejmě, že to přiláká mého bratra Ivana. „Ahoj“ pozdraví mě poněkud klidně. „Ahoj, jen procházím a viděla jsem vás sedět na zahradě“ usměji se a snažím co nejrychleji zahnat rozpaky. „Jo slavíme tetiny narozeniny víš“ vysvětlí mi oč jde. „Tak to nebudu rušit, přeji hezkou zábavu“ rozhodnu se jít dál. Ivan však vyjde za branku a zeptá se jestli bych nechtěla jít dál. „To se nehodí, nepočítali jste semnou“ odmítnu ho okamžitě. Bohužel nás zahlédne i mamka a také vstane. Vidím na ní jak se diví co tu chce a bojím se aby neztropila scénu. „Ahoj mami“ pozdravím ji první a dokonce se i usměji. „Proč nejdeš dál“ řekne bez pozdravu. „Nevím slavíte a já se sem nehodím“ odmítnu i její nabídku. Jen pokrčí rameny a dokonce chytne Ivana za ruku, aby ho odvedla pryč. „Mějte se hezky“ rozloučím se a jdu směrem k Honzovi. Něco mě však donutí otočit se a kouknout zpět. Mamka s Ivanem něco probírají a koukají na mě. „Jdeme“ zavelím rychle k ústupu. Honza však stále stojí a drží mě na místě. „Oni na tebe volají“ usměje se. „Cože, proč by to dělali“ odvětím a zpět se nepodívám. „Opravdu se podívej“ otočí mě sám od sebe. Mamka opravdu stojí před brankou a rukou mává, abych se vrátila. „Počkám tady“ nechá mě v tom samotnou. Pomalým krokem se vrátím k mamce, který taky je bez Ivana. „Co jsi potřebovala?“ zeptám se zmateně. Mamka si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Moc ti to sluší“ pokusí se o kompliment, ale i ten mě potěší. „Mohla by jsi se u nás zítra stavit. Nebyla jsi tady dlouho a ráda bych si s tebou promluvila“ požádá mě. Moc se mi to nelíbí a i přestože stojím o usmíření tak to jde nějak rychle. „Zítra musím být brzo v Praze, ale přijedu na příští víkend, jestli budeš chtít?“ Mamka přikývne a dokonce mi podá ruku. „Budu se těšit“ řekne a já jej s radostí přijmu.