Déšť

Déšť. Pořád prší. Takhle to vypadá, když okna pláčou, podívej. Pavučiny vodních nitek rozplesklých na dlouho nemytých okenních tabulích. Není to žádná věda. Je to tak prosté, když se nad tím zamyslíš. Je to jako hudba. Lyrická a smyslná, přitažlivá. A když je tma, můžou se za toho okny tlumeného deště moje ruce rozeběhnout po tvém hladkém těle jako dlouhé prsty klavíristovy. Stačí jen tiše poslouchat a uslyšíš tu šeptanou melodii. Je tak krásná, když se skrývá v pramíncích tvých černých vlasů. Odhoď už ten stud, vždyť je tu jen šero a já. A déšť.
Možná zcela neporozumíš, možná se jen tváříš, že tu hudbu taky slyšíš, abys mi udělala radost nebo mě uklidnila. Myslíš, že je lež z lásky zločin? Ale to teď není podstatné. Podstatou jsme jen Ty a Já. A možná i ten déšť, který laská oči oken svým chladivým dotekem. Připadá mi to jako sen, když tu ležíme, jen tak před sebou nazí, a kolem je jen šedomodrý vzduch... Jen ten déšť šumí svou symfonii prostoty a něhy.
Ticho je jako čaroděj. Přivíráš slastně víčka a přitom jde v tom nekonečném tichu zaslechnout šelest tvých řas. Jsi panenka, která pro tebe v dětství znamenala tak mnoho. Něhu, starost, lásku. Jsi moje kapka vody, kterou bych pil pořád a pořád. Ty jsi země a já jsem déšť. A pomalu ti na kůži kreslím potůčky dlouhým štětcem namáčeným v tuši. Jsem možná malíř, ale nedokážu tě zachytit takovou, jaká doopravdy jsi. Smyslná, tajuplná. Nevinná a přesto tak uvědomělá a žádoucí, zářící, až oči přecházejí. Hvězdičko kdesi za zataženým nebem.
Napínáš paže, prsty hladíš a laskáš vzduch. Harfo Orfeova. Kůži máš bílou jako písečnou pláž, chci se koupat v tvém moři, utonout v něm jako bezmocný trosečník. Jsi tak bílá, že oči i v tom deštivém šeru bolí. Lidi se mě často ptají, kam jsem oči dal, když jsem kupoval kytici modrošedých růží. Ale ty byly pro tebe, protože jsou přesně takové, jako tvé oči. Tvoje oči ví.
Jsou hluboké a přesto tak neprostupné jako hlubiny oceánu za husté mlhy. Pořád mívám pocit, že když je zavřeš, celý svět zmizí. Mám tvůj šedomodrý oceán raději než sluneční svit. Je obsažnější, neurčitější, ale tak bytostně vědoucí jako nic, co znám. Jako bys měla starší duši nežli by směla mít. Možná pamatuješ minulá staletí.
Déšť dopadá na tvoje tělo. Zmítáš se pod mými dotyky. Kapky tě pálí nebo od nich žádáš víc? Vím, jaké uspokojení ti přináší chladivé laskání za zamženými okenními skly. Když vzdycháš, slyším tu melodii víc a víc. Chtěl bych tě slyšet burácet. Chci tvůj šedomodrý oceán vidět bouřit. Řvát a trhat ticho.
Zakloň hlavu, nastav hrdlo, abych na něj mohl pršet tichá slůvka, která možná přes svůj hukot neuslyšíš....
Už bouříš.
Sténáš.
Vzpínáš svoje bílé paže jako holubice roztahuje křídla.
A pak bouře utichne...

Proč klavír přestal hrát?