Předurčená - 1.kapitola

Slunce již bylo nad obzorem, když jsme zastavili.

Jela jsem s doprovodem alias mnou najatým řidičem tohoto vcelku nadstandardního automobilu již skoro tři hodiny v kuse.

Zamyšleně jsem vykoukla z polootevřeného okénka ven a zřela jsem obrovský pozemek, na kterém stála stejně tak velká budova. Dříve to musel být velmi překrásný zámek, avšak během mnoha stovek let co tu musel stát, již moc zchátral.

Rozbitá okna a střecha byla na nejednom místě, přičemž vše bylo navrch korunováno opadanou omítkou- a to ať už vlivem větru, vody či kořenů popínavých rostlin.

Mezitím co jsem rozjímala, stačil můj šofér otevřít příjezdovou bránu, která však nebyla zas až v tak zašlém stavu, aby mohl popojet blíže k hlavnímu vchodu.


Když tak učinil, oběhl auto a otevřel mi dveře, abych mohla vystoupit. Nemusel to dělat, přesto jsem nic nenamítala.

Nejdříve jsem si toho totiž ani nevšimla, jak jsem byla užaslá! Tak tenhle zámeček teď patří mně! Byla jsem opravdu šťastná. Konečně mám kde pořádně bydlet a ke všemu je to celé jen a jen moje! Se smíchem jsem vyskočila z auta a počkala, až mi muž vytáhne z kufru má zavazadla.

"Klidně mi je nechte zde přede dveřmi, dál si je už odnesu sama," ujistím ho, dám mu něco málo peněz, co s sebou mám za odvoz a ještě mu zamávám, když odjíždí zpět do města po příjezdové cestě.

Celou cestu byl na mě příjemný a milý, škoda že jsem mu nemohla za jeho ochotu dovést mě až sem, na samý okraj světa, dát víc peněz! Pomyslela jsem si. To je teď ale už jedno.

Silou se opřu o jedno křídlo mohutných dveří, které jsou skoro třikrát vyšší než já. Trochu strnu hrůzou, když jen pomyslím na to, že by mohly být zrezavělé panty a ty "vrata" by na mne mohla co nevidět spadnout. Naštěstí jsem si mohla oddechnout úlevou, že tomu tak nebylo. Vstoupila jsem dovnitř a hned za sebou táhla jeden ze svých báglů.

"Ty kráso!" řekla jsem skoro až přiškrceným hlasem, jak jsem byla překvapená. Původně jsem totiž čekala hromady rozházeného a zaprášeného nábytku a dalších věcí, o pavučinách s velkými chlupatými pavouky ani nemluvě. Jenže chodba, do které jsem vstoupila, byla pěkně čistá, uklizená a celkově tak… no prostě budila dojem, jako kdyby tu někdo žil. Avšak podle toho, co mi u notáře řekli, když jsem to tu zdědila, tak zde již pěkných desítek, ne-li stovek let nikdo nežil. Opravdu zvláštní.

Možná, že to tu nechali uklidit, než jsem sem přijela, abych zde mohla normálně a v klidu žít… možná to zařídila ještě tetička, než zemřela. Ano, moje jediná zbývající příbuzná, sestra mého otce, zemřela před týdnem na rakovinu. Před několika měsíci, když jí řekli, že má zhoubný nádor přímo na mozku, to s ní šlo dost z kopce a bez mého vědomí mi odkázala tento zámek. Měla jsem ji opravdu ráda.

Povzdechla jsem si a natahala dovnitř i zbylé tašky. Vyšla jsem do prvního patra, kde jsem se porozhlédla po nějakém pěkném pokoji. Všechny byly moc hezké a stejně tak uklizené jako chodba v přízemí.

Nakonec jsem si své věci odnesla do pokoje s výhledem do překrásné zahrady, která byla z druhé strany zámku. Únavou z dlouhé cesty jsem se natáhla na svoji postel s jemně fialovými nebesy a po chvíli upadla do lehkého spánku, ze kterého jsem však velmi brzo zase probudila. Dole byl slyšet nějaký šramot.

Pro jistotu se půjdu podívat, co to je. I když přeci jenom kdo by tu něco dělal? Tento zámek je přeci pěkně daleko od zdejšího města. Možná si jen řidič něco zapomněl…

Napadlo mne a byla si jista, že to tak jistě bude. Ani mne nenapadlo jít potichu, kdyby to náhodou přeci jen byl nějaký zloděj,ale jakmile jsem shlédla dolů ze schodů a viděla, že v chodbě rozhodně nestojí můj bývalý šofér, strachem se mi rozšířily oči.

Hleděla jsem do zelených očí mladíka s dlouhými světlými vlasy, kterému se na tváři zračil stejně překvapený výraz, jako byl ten můj.

Kdo to je? A co chce? Raději bych měla někoho zavolat!

Ve zmatku jsem se obrátila a úprkem běžela zpět do svého pokoje. Někde bych tu měla mít mobil. Napadlo mne, přičemž jsem se prohrabávala jednou taškou. Sakra! Nemůžu ho najít! Rozzlobeně odhodím poslední kus oblečení, a když ani potom nenajdu svůj telefon, tak mne teprve teď napadne, že by bylo dobré zavřít za sebou dveře! Vždyť by se mohl klidně vydat sem nahoru za mnou! Vydrápu se ze země a nevědíc o tom, že mě již pěknou řádku minut někdo pozoruje, do něj vrazím.

Leknutím vykřiknu a ustoupím od něj pěkných pár kroků. Šla bych i dál, kdyby mi v tom nezabránila má postel.

"Kdo jsi!?" téměř křičím, "a co tady chceš!?" nasednu na postel, když se přeci jen ještě pokouším dál couvat.

"Co?" podiví se muž.

"Na to bych se měl spíš ptát já tebe ne? Jak ses sem vůbec dostala? Široko daleko tu není přeci žádný spoj…" zamračí se muž a já dostanu trochu strach. No tak dobře! Když to tak chcete ode mě vědět, tak už jsem se skoro strachy počůrala!

"No jak asi! Přijela jsem taxíkem!" zvolala jsem nervózně, a když jsem se konečně trochu uklidnila, tak jsem konečně zase začala normálně myslet.

"Před týdnem zemřela má teta a já to tu zdědila. A tak jsem se sem přijela nastěhovat. Nechápu však, co tu děláš ty! Jak jsi prve zmínil, nikde poblíž tu nic moc osídleného není, a tak… jsi zloděj? Nebo snad bezdomovec?" přelétnu ho pohledem, ale jeho oblečení příliš nenasvědčuje tomu, že by se měl špatně.

Měl na sobě černé kalhoty, triko a pak dlouhý kožený plášť. Sem tam měl nějakou
kovovou ozdůbku, jako byl například silnější řetízek na jeho krku a několik náušnic v uších.

"Zdědila?" opakoval po mně má slova zamyšleně. Nic neříkal a nakonec ke mně pomalu přistoupil. Všiml si, že se trochu třesu, i když jsem zřejmě neměla proč, a tak mi podal ruku, aby mi pomohl vstát.

"Nemusíš se mě bát. Nejsem žádný zloděj ani potulný tulák," ujistil mě. I přes malé pochybnosti jsem jeho ruku přijala a nechala se jím vyzvednout na nohy.

"Mohl bys mi to tedy nějak vysvětlit?" optala jsem se a pokusila se nenápadně vymanit z jeho sevření. V tu chvíli jsem však neblaze zjistila, že mě nehodlá jen tak pustit.

"Myslím, že to za chvíli poznáš na vlastní kůži," protáhl rty do blaženého úsměvu a já mohla spatřit dva dlouhé bělostné špičáky.

UPÍR!!!

Najednou mnou projela vlna ještě většího strachu, než jsem cítila před chvílí, až už jsem si říkala, že to už nemůže být ani možný.

"Neeeeeeee!!!" zařvala jsem, když se začal naklánět k mému krku. Jeho sevření bylo pevné, teď mě již objímal oběma rukama a já nemohla nic dělat.

"Neboj, jen si kousnu, nebude to skoro ani bolet," utěšoval mě roztouženým hlasem a já zjistila, že jsem úplným napětím ztuhla. Uvědomovala jsem si jen, jak mi po tvářích tečou slzy.

Já ještě nechci umřít!

Pomalu cítím, jak se jeho rty přitiskly na moji krční tepnu a jak moji kůži lehce laská rty. Daroval mi na to místo ještě pár polibků a teprve potom se mne rozhodl konečně zakousnout. V onom momentu, kdy tuším, že ucítím, jak se mi jeho zuby zaboří do masa, zavřu pevně oči.

Pak už je jen černočerná tma…