Život ve Tvém stínu ...

Byl jednou jeden malý Bubáček, proháněl se po půdách, prolétal zahradami až jednou se zastavil uprostřed toho všeho a uvědomil si, že mu stále něco schází. Ano, malému bubáčkovi opravdu něco chybělo. Létal po lese, pozoroval ostatní, jak si hrají, povídají a zapomněl přitom na to, jak důležité je nestát se Bubákem samotářem. Už dlouho se toulal světem sám, strašit zapomněl a moc se trápil. Ve chvílích, kdy se trápení nedalo už dál snést, položil se do mechu v lese, pozoroval veverky, které skotačily na stromech, poslouchal zpěv ptáků a zahloubal se do vzpomínek ...
… A když Bubáček zavřel oči, začaly k němu přicházet vzpomínky. Přicházely jedna za druhou.
Viděl se, když byl ještě úplně maličký a batolil se kolem maminky, když zkoušel svoje první krůčky. Maminka byla oproti Bubáčkovi velká, vysoká, ale jemu to pranic nevadilo a zkoušel dělat všechno po ní. Zpočátku se mu nevedlo, ale jak rok běžel, Bubáček byl šikovnější a učil se čím dál více nových dovedností.
Když přišel podzim, maminka se všimla, že Bubáček už není tak malý. Vždyť přišel čas, aby šel poprvé sám do školy. Věděla, že už ho nemusí hlídat na každém kroku a nemusí se o něj tolik bát. Bubáček se musel naučit být samostatný a šlo mu to moc dobře.
Když přišel do školy, viděl plno nových věcí a dětí, ale žádný nebyl takový jako on, vyzařovalo z něj něco tajemného, zvláštního. Snad proto si ho už tenkrát všichni oblíbili a Bubáček měl spoustu nových kamarádů.
Vzpomínky se najednou rychle míhaly, jako barvené obrázky a zastavily se u prvních povinností. I když byl ještě maličký, uvědomil si, že už nemůže celé dny běhat po zahradě a hrát si, kdy bude chtít… Musel se také učit, čekalo na něj opravdu moc nelehkých věcí. V tu chvíli prvně pochopil, že život není jen zahrada a hry, ale že někde, snad blíž,než si myslel na něj čekají starosti a povinnosti.
Bubáčka něco vytrhlo ze vzpomínek, jako by procitl ze snu. Rozhlédl se a nikde nenašel ten měkký mech, na kterém ležel. Nebyly tu veverky, stromy, ptáci, ani slunce nesvítilo. I ostatní se mu někam ztratili. Všude kolem byla tma a zima. Svět jakoby potemněl. Takový pocit měl i ve svém nitru, v srdci. Bubáček zůstal sám. Draly se mu slzy do očí. Jeho srdíčko a duše křičely. Volaly po něčí společnosti a Bubáček nevěděl, jak je má utišit. Tolik smutno mu bylo. Chtěl v tu chvíli od všeho utéci, ale nevěděl jak. Jako vysvobození k němu přišla další vlna vzpomínek. Bubáček usnul.
… Útržky se mu promítaly rychle za sebou, byly to kousky jeho života. Chtěl je vrátit, anebo alespoň zastavit, ale nešlo to. Čas se vrátit nedá, řekl si tiše.
Najednou se ve vzpomínkách objevila krásná slečna. Víla s dlouhými vlasy barvy heřmánku. Slunce v nich tančilo, jeho paprsky se odrážely jako v zrcadle. Bubáček se snad poprvé opravdu zamiloval. Láska k Víle mu zahřívala srdce a zatemnila oči. Žil jen pro ni.
Znovu, i když jen ve vzpomínkách byl šťastný, usmíval se. Srdce se mu v těle svíralo, ne bolestně, ale tak krásně, něžně, až se tajil dech. Jako by ani jemu už nepatřilo. A opravdu, bylo tomu tak. Své srdce, věc nejcennější dal celé té Víle, se kterou byl tolik šťastný. O své srdce ale nepřišel. Po nějakém čase ho dostal zase zpátky, ale už nebylo takové šťastné a veselé jako dřív. Bylo rozbité snad na tisíc střepů, prázdné a chladné. Tak Víla opatrovala poklad ze všech nejcennější, který jí Bubáček daroval.
Bubáčkovi bylo moc zle. Snil stále o té Víle s heřmánkovými vlasy, ve kterých tančilo slunce, ale věděl, že už se jich nebude moci dotýkat a hladit je. Věděl i to, že už se nezahledí do pomněnkových očí. Slíbil si, že své srdíčko už nikdy nikomu nedá a snažil se to dodržet.
Bubáček se znovu probral. Oči ho pálily pláčem a zima ho rozrážela. Začalo pršet, mrznout a nakonec se z černé oblohy začaly snášet sněhové vločky, lehoučké jako pírko, které se rozpouštěly v jeho slzách. Nevěděl však, že ve skutečnosti není zima, ani neprší, že je to jen pocit jeho nitra. Bylo mu, jako by se najednou měla otevřít nebesa, přijít něco strašného a všechno skončit. Snad si to i trochu přál, ale nestalo se nic takového, protože na motýlích křídlech se k němu snesly další vzpomínky.
… Byly v nich bezesné, dlouhé a prázdné noci. Bubáčka všechno bolelo, uvnitř i zvenčí. Jeho oči plakaly a tělo stonalo. Tolik mu Víla ublížila. Nevěděl jak dál, kde najít cestu.
Mezi mnoha lidmi potkal jedno Děvče, ani nevěděl, jak mu má říkat. Moc si spolu povídali. Měli za sebou podobné zklamání. Bubáček se měl komu svěřit a Děvče ho poslouchalo a snažilo se mu vždy dobře poradit. Měla bubáčka ráda. Bubáček jí měl také rád, snad jako svojí sestřičku, kterou nikdy neměl. Scházeli se skoro každý večer, vyměňovali spolu svá písmenka a pomáhali jeden druhému. Děvče se těšilo na každé jejich setkání, chtěla být s Bubáčkem každou volnou chvíli. A tak jednou Bubáček za Děvčetem přijel. V tu chvíli Děvče ztratilo hlavu, chtěla Bubáčkovi dát všechno, dýchala by pro něj, snesla by mu modré z nebe, milovala ho celým srdcem. Nechtěla na sobě dát nic znát, protože věděla, že není a nikdy se nastane Vílou. Byla ale vděčná i za těch pár chvil, které jí Bubáček dal. Po dlouhé době byla konečně šťastná. Bubáčkovi, ale nebylo tak krásně. Za pár dní odjel domů. Oba dva zůstali sami. Děvče zaplavila vlna smutku, samota a chlad. Bubáček jí zmizel, byl pryč a nedal se najít, ani písmenka nepřicházela. Hledala ho, volala, ale marně. Snad odešel někam za devatero řek a kopců, myslelo si.
Bubáček se znovu probudil. Bolest neustávala, ale tam, někde na nebi, vysoko nad sebou viděl paprsek slunce. Znovu začínali zpívat ptáci, vzpomněl si na to, že tam někde daleko je stále ono Děvče, za kterým může přijít, když ho srdce bolí. Nebyl si však jistý, jak ho Děvče po tak dlouhé době odloučení přijme. Vždyť se toho tolik změnilo.
Bubáček nevěděl, kolikrát za tu dobu se Děvče uprostřed všeho zastavilo, složilo hlavu do dlaní a na Bubáčka vzpomínalo. Chyběl jí, chyběly jí jeho písmenka i rady. Sebral odvahu a na křídlech motýlů ji poslal svoje písmenka. Když je Děvče uvidělo, mělo chuť vykřiknout radostí. Znovu si spolu začali povídat a bylo jim tak dobře jako tenkrát. Bubáček měl zase svoji malou sestřičku a nebyl sám.
„Štěstí je to jediné, co můžeme dát, aniž bychom to měli“
Řeklo mu jednou Děvče, když mu Bubáček vyprávěl o svých trápeních, které za tu dobu prožil, co byli jeden bez druhého. Když Děvče všechno vyposlechlo, sevřelo se mu srdce, starostí a láskou k Bubáčkovi. Moc jí trápilo, kolik lidí mu ublížilo. Vyčítala si, že nebyla u něj a nechránila ho. Snad poprvé se opravdu cítila být jeho sestřičkou.
Už věděla, že sice nikdy nebude jeho vysněnou Vílou a nebude mu moci snést modré z nebe, ale zároveň také věděla to, jak mu může pomoci. Už nikdy nedovolí to, aby byli jeden bez druhého.
„Přátelství je jako strom, když přijde ukrutná bouře, jen strom s hlubokými kořeny zůstane pevně stát. Tak pevně, že se o něj můžeme znovu opřít“
Moc si přála, aby jejich strom zůstal stát na pevných kořenech sahajících až do zemského nitra a snad ještě dále.Věděla že jen tak může Bubáčkovi pomoci a také to udělala.
A jednoho krásného dne, když se rozutekly všechny mraky, slunce svítilo, zpívali ptáčci a voněly jahody se celý svět pro Bubáčka rozjasnil. Mezi tisícem lidí potkal svoji Královnu. Byla to překrásná dívka se závojem dlouhých tmavých vlasů a srdcem tak dobrým, jako měl on sám. Když se jejich oči poprvé setkaly, bylo jim oběma moc krásně. Bubáček byl konečně šťastný…
Hned všechno běžel říct Děvčeti. Když to uslyšelo, zaplavily se jí oči slzami. Nebyly to slzy bolesti, ale štěstí. Štěstí bylo o to větší, když Bubáčkovi řekla, že i ona potkala toho Pravého…
A tak Bubáček i Děvče přece nezůstali sami. Nebesa se rozjasnila a Štěstěna se usmála na ně samotné, i na ty, které opravdu milují …