Noční procházka

Sedím si tak v poklidu asi v jedenáct večer u knížky. Co v ní je psáno vůbec netuším. Nečtu ji. Je to jen zástěrka, kdyby náhodou rodiče nakoukli do pokoje. Myslím na něj, už dva týdny v kuse. Pořád, stále dokola si připomínám ten pocit, jaké to s ním bylo, když mě tehdá opil a poté mě začal líbat. Promítám si celé to noční dobroudružství s ním... Bylo to krásné...

Z mého zamyšlení mě vytrhne nějaký šramot. Podívám se ke dveřím, nikdo tam není. Zvuk se ozve ještě jednou. Jde to od okna. Zhasnu světlo a pootevřu okno, nehodlám spát s komáry. Do pokoje proniká slabé světlo měsíce a … vůně růží.
„Byl pozdní večer – první máj-
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj,“ ozývá se z venku. Ten hlas poznám vždycky. Je to on.
„Víš že není máj? Pozdní večer možná, ale máj ne?“ usměju se a otevřu okno do kořán. Sedí tam na střeše tátovy dílny, která je jen pět centimetrů pod úrovní venkovního parapetu a lehce se svažuje dolů. Sedí tam v ruce papírek s úryvkem z Máchova Máje a s kyticí růži položenou vedle sebe.
„Máj sice není, ale nic lepšího jsem nenašel,“ pokrčí rameny a usměje se na mě.
„A víš kolik je hodin?“ sednu si na stůl.
„Vím, a právě proto tu jsem. Vaši už určitě spí, takže doufám, že nepohrdneš malou noční procházkou.“
„Teď?“ zděsím se. Sice není zima, ale v jedenáct večer jít ven?
„Ano, myslím, že je ideální čas. Přece by ses se mnou nebála. Minule to bylo ještě později,“ připomíná mi s potutelným úsměvem na rtech.
„Tak to mi pak dovol se převlíknout z pyžama do civilu,“ usměju se při vzpomínce na naše první noční setkání. Byla přesně půlnoc, tehdá...
„Dobrá, počkám tady na tebe,“ usměje se.
„Klidně pojď dovnitř,“ nabídnu mu.
„Ne, já oknem nelezu,“ směje se. Ten smích na něm miluju ze všeho nejvíc. Je krásný. On i jeho smích.
„Pravda, oknem lezu jenom já,“ přikývnu a přivřu okno, abych se mohla převléknout.

„Kam půjdeme?“ zeptám se, když vylezu oknem za ním na střechu.
„Hmmm...co kdybychom se prošli do parku? Určitě tam budeme sami,“ navrhuje se sebevědomým výrazem ve tváři. Ví, že ho neodmítnu.
„Fajn,“ přikývnu. Zkoumavě se podívám na tu kytici.
Vysleduje směr mého pohledu a s omluvným úsměvem mi ji podává. „Skoro jsem zapomněl, že ji pro tebe mám.“
„Děkuji,“ usměju se a políbím ho na tvář. Jeho nespokojený výraz však prozrazuje, že čekal větší radost. A jelikož je tak neodolatelný, vrhnu se mu do náruče a vášnivě ho líbám.
„Chtěli jsme jít do parku,“ připomene mi, když se ho konečně pustím.
„Jo, vždyť už jdeme, ne?“ podívám se ně nej tázavě a zvedám se na nohy.
„Já jen že to vypadalo, jako bys chtěla strávit noc tady,“ usměje se a postaví se vedle mě. Je o dobrých dvacet centimetrů vyšší než já. Seskočí na zem a rozpřáhne ruce, aby mě chytil.
„Nepotřebuju pomoct,“ směju se a seskakuju vedle něj.
„Elegantní jako kočka,“ pousměje se a obejme mě kolem pasu.

Cestou do parku se držíme za ruce. Všude je ticho. Ani jeden z nás nepromluví. Ale není to takové to trapné ticho, jako když se na táboře hraje bobřík mlčení, v tom tichu není úzkost, jako při modlitbě za zemřelého. Je to ticho plné radosti a vášně. Ticho protkané emocemi.

V parku se posadíme na lavičku poblíž rybníčku. Zurčí tu potůček s několika kaskádami, přes které se studená voda přelévá s tichostí letu kolibříka. Posadí si mě na klín a kouká mi do očí. Já se mu vpíjím do těch jeho. Prsty si proplétáme do sebe.
„Máš mě rád?“ zašeptám do ticha.
„Myslíš, že kdybych tě neměl rád, jedu těch padesát kilometrů až sem. Že bych ti kupoval růže a že bych sháněl Máj?“ zašetpá mi do vlasů. „Ale máš pravdu, já tě nemám rád. Já tě miluju,“ políbí mě.
„Miluju tě,“ zašeptám a dál už nemluvíme...

Nad ránem mě doprovodí domů. Lezu oknem jako vždy. Poslední polibek a každý jdeme do své postele...

Ráno se vzbudím na židli s hlavou na stole. Vedle ruky mi leží ona knížka, která mě vůbec nezajímá. Jsem v pyžamu. Byl to sen či skutečnost? Okno je zavřené, oblečení perfektně složené, přesně tak jako včera večer. Opravdu se mi to jen zdálo? Otervřu okno, na parapetu leží rudá růže a úravek z Máje. Podívám se na mobil. Jedna přijatá smska: „Promin milacku, ale bohuzel nemuzu prijet. Mam chripku... :(“ … Pravda či sen? Toť otázka...