Viktor 15

Běžela jako o život, i když se musela opravdu krotit, aby vypadala lidsky. Zvolnila, až když jí došlo, že ji nepronásleduje. Sedla si na jednu z laviček na kraji chodníku a složila obličej do dlaní. Kdyby jí alespoň vysvětlil, co udělala špatně, proč se na ni tolik zlobil. Nebyla si vědoma jediné chyby.
„Slečno, není vám něco?“ Ozval se nad ní hlas a ona vzhlédla. Celkem jistě poznala mladíka z výtahu. Teď na sobě však neměl uniformu, ale volné tričko a perfektně padnoucí rifle. Upřeně se zahleděla do jeho plachých krásně smaragdově zelených očí a viděla, jak se celkem neznatelně začervenal.
Takhle mi na lidi prostě působíme, vzpomněla si na Viktorova slova a viděla, že on se jí opravdu nebojí. Došlo jí, že asi skončila noční směna a on míří domů. Sakra, to znamená, že je ráno, pomyslela si a okamžitě obrátila oči směrem k obloze. Zatím nic nenaznačovalo tomu, že by mělo svítat. Tohle neustálé hlídání hodin, bylo pro ní nové a ještě nezažité.
„Nic mi není, jen nevíte kolik je hodin?“ Zeptala se a on se začervenal ještě víc, když se díval na své velké sportovní hodinky. „Bude pět.“
Pokývala hlavou, ale tenhle údaj jí mnoho nepomohl. „A nevíte, kdy tu svítá?“ Modlila se, aby si nedal do spojitosti určité detaily o jejich neobyčejné trojce.
„Řekl bych, že tak za hodinu, hodinu a půl.“ Pokrčil rameny a sedl si k ní. Trochu se odklonila, voněl překrásně.
„Vy jste se ztratila? Trefíte do hotelu?“ Zeptal se a shodil batoh z ramen na zem.
„No, asi jsem se opravdu trochu ztratila, tohle město je tak veliké.“ Složila si ruce do klína a sklonila hlavu.
„Doprovodím vás, váš přítel bude mít o vás jistě strach.“ Vstal a nabídl jí ruku. Spíš ze zvyku ji přijala a docela ji překvapilo, jak byla jeho dlaň horká. Postavila se na nohy, ale on vypadal, že ji už asi nikdy nepustí. Stáli naproti sobě a drželi se za ruku a Chris se cítila opravdu zmateně.
„Tak půjdeme?“ Hlesla a vyprostila svou studenou ruku z té jeho krásně horké. Slyšela, jak se mu tep zrychlil a když jeho srdce uhánělo rychlostí závodního koně, začala zase vidět způsobem, jako když byla na lovu. Rychle zavřela oči a zamotala se jí hlava.
„Je vám něco?“ Chytil ji do náruče a podržel ji, aby ji nepodklesla kolena. Tak tohle bylo už opravdu moc, jeho tělesná blízkost, jeho překrásná vůně i jeho zrychlený tep. Vnímala velmi ostře jeho mladé, rychlé a silně bijící srdce. Bylo to jako by bilo uvnitř její hlavy, nevnímala už skoro žádný jiný zvuk, jenom to výrazné buch, buch.
„Viku.“ Hlesla skoro němě, a pak ucítila ty tolik známé silné paže pod svými zády.
„Pusť ji.“ Sykl výhrůžně známý hlas a ona se ochotně schoulila v jeho náručí. Tady bylo bezpečno, možná je na ni naštvaný, ale jeho náruč skýtá útěchu a útočiště.
„Asi se jí udělalo špatně, pane. Skoro se tu zhroutila.“ Slyšela ještě chlapcův hlas.
„Dobře, musím ji jenom rychle dostat do postele. Děkuji za pomoc.“ Řekl Viktor a nesl Chris směrem k jejich hotelu.
Šel mlčky a ona mu byla vděčná, další nával emocí už by neustála. Mohla zase jasně myslet a volně dýchat.
„Promiň mi to, lásko, neměl jsem být na tebe takový. Je mi to tolik líto, ani nevíš. Bože jsem pitomec.“
Chtěla říct, že ne, ale pak si to rozmyslela. Opravdu se choval jako pitomec a pokud měl výčitky svědomí, bylo to jen dobře. Zaznamenala tolik známé cinknutí výtahu, a pak si ji Vik přehodil spíš jen na jednu ruku a projel kartu čtečkou. Dveře se otevřely a Viktor vstoupil do předpokoje.

„Chris, už ti donesly ša…“ Lucy se zarazila v půlce věty a podezřívavě se zahleděla na Viktora. „Co se zase, proboha stalo?“
„Pozdravuje tě James,“ sykl Viktor a zhnuseně si odfrknul.
„Hm, a teď mi vysvětli, jakou to má spojitost s tou troskou, co právě držíš v náručí.“ Lu přistoupila až k nim a složila si rozčíleně ruce v bok.
Chris chtěla říct, že je v pořádku, ale neřekla. Chtěla vědět, jak bude jejich rozhovor pokračovat.
„No, tak jsem ujel. Jsem pitomec, jen to řekni. Ten tvůj expřítel mě prostě rozhodil a já pak řekl pár věcí, které jsem říct neměl.“
„Viku!“ Křikla Lucy a pohladila Chris po rameni. Ta jen zvedla hlavu a podívala se na ni.
„No teda, ty vypadáš.“ Zase obličej zabořila Viktorovi do hrudníku a přitáhla se pažemi blíž.
„Cos jí, prosím tě, řekl, vždyť je bledší než smrt? Viktore, ty mě teda někdy tak štveš. Koukej jít žehlit, nebo si tě zítra nevezme a všechny ty přípravy přijdou vniveč.“ Lu se naštvaně otočila a vpochodovala zpátky do svého pokoje. Třískla za sebou dveřmi, tak silně až se mírně rozhoupal i těžký křišťálový lustr, visící ze stropu.
Vešel s Chris do jejich ložnice a nohou zaklapl dveře. Položil ji na postel a ona si automaticky objala rukama kolena a stulila se do pevného klubíčka.
Sedl si k ní na postel a jemně jí položil ruku na rameno. Ucukla a zabořila tvář do polštáře.
„Miluji tě, to snad víš. Moc mě mrzí co se stalo. Můžeš mi to, prosím, odpustit?“ Chvíli bylo ticho. Chris se jemně zavrtěla, ale ani nevzhlédla a ani nic neřekla.
„Bože, malá, řekni něco. Klidně mi vynadej, pošli mě do háje, jen prosím, komunikuj.“ Jeho hlas se chvěl pod návalem strachu a bolesti.
Chris vstala a vydala se do koupelny. Po tom, co bojovala sama se sebou, byla pekelně unavená. Byla šťastná, že mladík přežil, ale překvapená, kolik sil jí to stálo. Vika se rozhodla ignorovat, prostě ho nechá, ať se chvíli dusí ve vlastní šťávě.
Sebrala ze skříně noční košili a zabouchla dveře koupelny. Napustila si plnou vanu a než do ní vlezla, na chvíli se posadila na její okraj. Snažila se zhluboka dýchat a urovnat si všechny myšlenky, které se jí honily hlavou. Byla na Viktora naštvaná, samozřejmě, kdo by taky nebyl, ale i přes to se jí vybavovaly i ty pěkné vzpomínky. To, když se s ní zatočil a řekl, že je nevýslovně šťastný, to když ji objímal a líbal, to když jí něžně šeptal do vlasů. Věděla, že se na něho nedokáže zlobit dlouho, obzvlášť, když toho tolik litoval. Vlezla si do horké vany a zavřela oči. Nádherný pocit vařící vody prostupoval celým jejím tělem a ona se cítila krásně uvolněná. Vydržela tam asi půl hodiny než si řekla, že je čas opět čelit realitě. Vylezla, rychle se otřela a vklouzla do černé hedvábné košilky. Otevřela dveře a zběžně přejela pokoj pohledem. Viktor seděl na posteli, na sobě měl jenom černé volné tepláky, které používal na spaní. V ruce držel knihu a když uslyšel, že Chris vychází z koupelny, rychle ji sklapl a položil na stolek vedle postele.
Mlčky přešla pokoj a položila se do postele. Přetáhla přes sebe deku a zavřela oči. Viktor ještě chvíli seděl, ale pak se taky položil a zhasl světlo. Přes pevné, ocelové, venkovní žaluzie, neproklouzl do místnosti ani malinkatý paprsek světla a tak tu byla tma jako v hrobě.

Chris se zavrtěla, nemohla usnout.
„Na co myslíš?“ Ozval se šeptem Vik a otočil se na bok směrem k ní. Ona jen mlčky přemýšlela, jestli ho má nadále ignorovat, nebo jestli mu má odpovědět. Rozhodla se pro druhou možnost a nahlas vzdychla.
„Nevím, na všechno a na nic.“ Byla to pravda, opravdu nerozebírala nic konkrétního.
„Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet, Chris. Je mi to opravdu líto, omlouvám se. Příště mě můžeš třeba nakopnout do čéšky, až se to stane.“
„Příště?“ Šeptla uraženě.
„Chris, byl jsem moc dlouho sám. Nebyl jsem zvyklý brát ohledy na nikoho, jen na sebe. Lu se taky radši odstěhovala až do Itálie, není se mnou lehké vyjít. Málokdo se mnou vydrží, ale tebe miluji víc než cokoliv nebo kohokoliv na tomhle světě. Prosím, věř mi, klidně bych za tebe dal svůj život. Bez tebe bych byl stejně jenom stínem. Byl bych naprosto ztracený. Můžeš mi odpustit?“
Věděla, že jeho slova jsou upřímná, protože cítila naprosto to samé vůči němu. Když už ho pochytila, tahle zdílná nálada, rozhodla se zjistit ještě něco.
„To jsi myslel vážně, když jsi říkal, že jsem se s tím nesrovnala a tím ti ubližuji?“ Nervózně se zavrtěla. Chvíli, dost dlouhou chvíli bylo ticho a pak na svém těle ucítila jeho ruce. Chytil ji a donutil ji otočit se k němu čelem. Leželi teď naproti sobě a jejich tváře se skoro dotýkaly.
„Miluješ mě, Chris?“ Tak takovou otázku nečekala. Nejdřív vyvalila své velké modré oči a pak je obranně stáhla do malých škvírek. „O co tady jde, Viku? Nemůžeš odpovědět na otázku otázkou.“
„Bože ne, nemyslel jsem to vážně, prostě jsem vyštěkl první hovadinu, která mi přišla na mysl.“
„Nemyslíš si, že když nechci zabíjet lidi, tak jsem divná, že ne?“
„Někdy to není až tak o tom, co chceš a co nechceš. Měl jsem dojem, že kdybych tě nenašel včas, ten mladík z výtahu by neměl sebemenší šanci.“
„Viktore, jak to můžeš říct, přece bych ho nezabila. Nemohla bych to udělat.“ Zamračila se na něho a posunula se od něho dál.
„A jsi si jistá?“
Nelíbilo se jí, kam se tenhle rozhovor dostal. Nelíbilo se jí, že o ní takhle pochybuje.
„Víš, byl bych rád, kdyby ses dokázala srovnat s tím, že už nejsi člověk. Neříkám, že musíš lovit lidi. Klidně si lov medvědy, když ti to vyhovuje, ale o to teď nejde. Víš, nechci, aby se to někdy opakovalo to s Billym.“
„Už nikdy nikomu neublížím.“ Naštvaně zaprotestovala a podívala se mu do očí.
„Ale mě opravdu nejde o Billyho, ani o nikoho jiného. Chris, neublížila jsi ani tak jemu, jako sama sobě. Kdyby ses viděla, schoulená na tom špinavém koberci v té smradlavé díře. Myslel jsem, že ten pohled nepřežiju, a pak ty skoro dva měsíce pouhého přežívání, myslel jsem, že o tebe přijdu, že už se mi nevzbudíš.“
„Tak takhle si myslel to, že ubližuji sobě i vám ostatním.“ Hlesla a sklonila oči.
Strčil jí prst pod bradu a donutil ji znovu vzhlédnout. „Chris, musíš se srovnat s tím, že teď jsi upír. I když si myslíš, že nikdy nikomu neublížíš, to nikdy v tvém případě znamená strašně dlouhou dobu. Budeš se snažit ze všech sil a já vím, že opravdu budeš, ale musíš se vyrovnat i s představou, že můžeš škobrtnout. Na tom přeci nic není, nikdo není neomylný. Jestli se to někdy stane, budu ti samozřejmě oporou, ale musíš mi slíbit, že tomu budeš čelit a neuzavřeš se zase sama do sebe.“ Jeho pohled byl tak hřejivý a něžný. Věděla, že tenhle rozhovor měli vést už když se probudila a ne až teď. Tak trochu chápala ty emoce, které se v něm vařily tak moc dlouho, až vybuchnul dnes v té aleji.
„Proč jsi mi to neřekl dřív, Viku?“ Zeptala se a cítila, jak ji píchlo u srdce.
„Nechci ti ubližovat. Radši bych umřel, než ti působit bolest, ale musela jsi pochopit, co mě k tomu vedlo. Ano, měl jsem ti to říct dřív, jenže jsem měl strach, že nejsi ještě dost silná.“
Do očí se jí vlily slzy a ona se k němu přimáčkla jak jen nejvíc mohla. Zabořila mu svůj obličej do hrudníku a užívala se dotyku jeho jemné voňavé kůže.
„Miluji tě, Viku. Tak moc, že to nejde ani slovy vyjádřit.“ Popotáhla a on ji sevřel do svého širokého náručí. Usnuli v obětí.

Chris se otočila a chmátla rukou vedle sebe. Sice nebyla ještě úplně probuzená, ale i tak se usmála, když její ruka narazila do jeho ramene. Okamžitě, jak se ho dotkla, ucítila na své ruce jeho dlaň.
„Dobré ráno,“ zašeptal, naklonil se k ní a políbil ji na spánek. „Nebo spíš večer, máme my v tom ale zmatek, co?“
Otevřela oči a zamžourala, napůl seděl, zapřený o polštáře a v ruce držel knížku. Usmíval se na ni až zatajila dech. Vypadal kouzelně. Vlasy měl po spánku rozcuchané, ale strašně mu to slušelo. „Dobré,“ zívla. „Kolik je hodin?“
„Akorát čas vstát a dát si něco k jídlu, za chvíli je tu Lu a pak nebudeš mít čas vůbec na nic.“ Nečekal na její reakci a odběhl do předpokoje. Ještě než se stačily dveře zavřít, už se vracel s plnou sklenicí. „Snídaně do postele.“
Chris se posadila a oběma rukama si od něho vzala sklenici. Napila se a mírně se zatřásla.
„Zase kráva?“ Pozvedla jedno obočí a on se sametově zasmál. „Musíš to vydržet, neboj už tu nebudeme dlouho.“
„Už je vzhůru?“ Slyšela Lucy pootevřenými dveřmi a za chvíli se v mezeře objevila a její černá střapatá hlava. „Rychle se najez a pak honem ke mně, máme spousty práce.“
Viktor se na ni zamračil a suše dodal. „Lucy, ta svatba je až o půlnoci, klid. Stihla bys do té doby připravit tucet nevěst.“
„Nemůžu pracovat pod tlakem, tak ať pohne.“ Lucy odtančila do svého pokoje a zaklapla dveře. Viktor taky zavřel a přešel pomalu k posteli. Chris právě dopila a položila sklenici na noční stolek.
„Jak je ti?“ Sedl si vedle ní na její stranu postele a vzal opatrně její dlaně do svých.
„Je mi fajn, jsem ráda, že jsme si ráno promluvili, asi bych ani neusnula, kdybychom si to neujasnili a teď bych měla červené a opuchlé oči a Lu by děsně vyváděla.“
Viktor se usmál a pohladil ji po tváři. „Smím tě políbit.“ Zeptal se.
„Proč se ptáš?“ Stáhla obočí až se jí nadělaly na čele vrásky.
„No, budeš se vdávat, nevím jestli na to třeba není nějaká pověra, nelíbat nevěsty v den svatby.“
„O ničem takovém nevím.“ Broukla o omotala mu paže kolem krku. Stáhla si ho k sobě a přitiskla své rty na jeho. On se o jednu ruku opřel a druhou ji chytil vzadu za krk. Jemně ji při tom polibku hladil prsty po šíji a pak zapletl své prsty do jejích dlouhých vlasů.
„Chris, musíš si ještě vyzkoušet šaty a opravdu máme hodně práce.“ Slyšeli, jak Lu brblá u sebe v pokoji.
„Takže u oltáře?“ Zeptal se, když se od ní odtáhl.
„Budu tam.“ Šeptla a otřela se mu tváří o rameno. „Já budu ta v bílém.“
Chytil ji pevně, div ji neumačkal a pak ji pustil. „Tak běž.“ Usmál se. Ještě než odešla, otočila se ve dveřích, seděl tam a díval se za ní, v obličeji měl zvláštně spokojený výraz.

Zavřela dveře a prošla předpokojem. Lucy nervózně přecházela po svém pokoji tam a zpět, a když uviděla Chris, konečně si oddechla. Sjela ji pohledem a pak ji za ramena usadila na židličku k malé toaletce.
„Fajn máme na to čtyři hodiny, nejdřív si zkusíš šaty, pro případ, že by byla potřeba ještě nějaká drobná úprava, pak se pustíme do make-upu a nakonec si necháme účes.“ Přešla ke skříni a rozepnula jeden ze dvou pytlů visících na dveřích. Stáhla igelit a jemně uchopila ramínko se šaty.
„Na mé posteli máš vše ostatní, tak si to obleč. Punčochy si neber, ty až na konec.“
Chris mlčky kývla a stáhla si noční košili. Lucy vybrala přepychové bílé hedvábné spodní prádlo a jemnou krajkovou vsadkou. Podprsenka byla bez ramínek a totálně beze švů, aby nerušila dekolt šatů.
Lu jí pomohla se šaty a pak si ji pečlivě prohlédla. „Fajn, sedí perfektně, takže se vrhneme na líčení.“
Chris se pouze ve spodním prádle opět posadila na židličku a Lu se pustila do jejího obličeje, dekoltu a ramen. Trvalo to přesně dvě hodiny. Chris to už nebavilo a tak se začala ošívat.
„No tak drž, jsi jako malé dítě. Už to bude.“ Dodělala poslední tah velkým štětcem a kývla. „Fajn, tak tu počkej, jdu pomoct Vikovi do smokingu, hned jsem zpět.“ Vzala ze skříně ten druhý pytel a zmizela. Chris se nervózně vrtěla na židličce a pomalu na ni začala dopadat ta zdrcující pravda. Za dvě hodiny se vdá. Za dvě hodiny z ní bude paní.
„Sakra, vždyť já ani neznám jeho příjmení.“ Napadlo ji.
Po čtvrt hodině přitančila do pokoje Lu a oči jí svítily. „Co se děje?“ Zeptala se Chris a začala být trochu nervózní.
„Budete překrásný pár. Já už se tak těším.“ Lucy začala pracovat na účesu, což zabralo další hodinu. Bylo čtvrt na dvanáct, když jí pomalu přetáhla přes hlavu šaty a vzadu je zapnula.
„Běž si vzít punčochy a já se taky obléknu.“ Houkla Lu a než si Chris navlékla bílé punčochy, už nervózně klepala nohou a podlahu. „Fajn a tady máš střevíčky a kytici.“
Střevíčky byly naprosto dokonalé, páskové a jemně se třpytily. Kytice byla tradiční z bílých růží, krásně voněla.
Když se Chris v plné zbroji postavila před Lucy, ta jen přikývla a po tváři se jí roztáhl spokojený výraz.
„Tak jdeme, limuzína už čeká.“ Chytila ji za levou ruku, v pravé držela kytici, a táhla ji ke dveřím.
„Limuzína, ty ses zbláznila, ne?“ Snažila se protestoval Chris, ale Lu ji neposlouchala. „A co si myslíš, nemůžete přeci jet na svatbu jedním autem. Vik jel naším vozem a ty jsi nevěsta, zasloužíš si krásný odvoz. Zpátky pojedete spolu, neboj.“
Přijel výtah a Chris už předem sklopila oči, aby se nemusela setkat s chlapcovýma očima. I tak slyšela, jak hlasitě vydechl, když ji uviděl a o krok couvl až narazil zády do stěny kabiny.
Lu dělala, že si ničeho nevšimla a táhla Chris dovnitř. Cesta dolů, ty čtyři patra, byla nekonečná. Radši ani nedýchala, aby si nepřipomínala to brzké ráno. Cítila však na zádech jeho pohled a vzadu na zátylku nepatrný náznak jeho dechu.
Konečně výtah cinkl a dveře se otevřely. Chris vyšla do haly a měla dojem, že všichni civí jenom na ni. Jednomu z číšníků dokonce vypadl tác z rukou, když kolem něho procházely a nebyla si jistá, ale ten muž, na jehož klíně ty skleničky skončily, vypadal, že si toho snad ani nevšiml.
Zabodla pohled do koberce, nechtěla vnímat všechny ty lidi, všechny ty omráčené pohledy.
„Fajn, máme ještě dvacet minut. Všechno to perfektně vychází.“ Ševelila Lu, když jí zvedala vlečku, aby mohla nasednout do velké bílé limuzíny.
Jaké má na sobě Lucy šaty si všimla, až když si sedla naproti ní. Byly překrásně kouřově šedé a sukně byla dole rozevlátá a cípatá, k nim měla barevně ladící střevíčky. Všechno včetně líčení a laku na nehty jí ladilo a tvořilo to jeden dokonalý celek.
Stočila svůj pohled z okýnka a dívala se ven na tu bohatou záplavu světel.
„Jak dlouho pojedeme?“ Zeptala se Chris, aniž by odtrhla pohled od mumraje venku.
„Asi patnáct minut. Bude to na knop, ale stihneme to.“ Jeli opravdu pomalu, protože byl šílený provoz.
Za pět minut dvanáct parkovala limuzína před vcelku normálně vypadajícím kostelem.
„Můžeme vůbec dovnitř?“ Zeptala se Chris a otočila se na Lucy. „Jasně, jen se nedotýkej křížů a radši se vyhni svěcené vodě.“ Usmála se a držela Chris vlečku vysoko, aby mohla vystoupat po schodech.
„Fajn, začínám být nervózní a hodně. Lu, já tam nejdu.“ Otočila se Chris opět k východu, když konečně vešly.
„Nedělá ti ten kostel dobře?“ Chytila ji opatrně za paži a podepřela ji.
„To není kostelem, ale tím, že se děsně bojím. Já to nezvládnu.“ Chris se chytla za břicho a kytici si přimáčkla k tělu.
„Je za dvě minuty dvanáct. Přesně až začnou hodiny odbíjet, tak ty vejdeš dovnitř i kdybych tě měla odtáhnout v zubech. Čeká tam na tebe. Dovedeš si představit, jak by mu bylo, kdybys nedorazila? Zabilo by ho to. Radši bys mu měla proklát srdce kůlem nebo useknout hlavu, to by ho tolik nebolelo. Bylo by to rychlé a netrápil by se.“ Lu se zamračila a na zlomek vteřiny vypadala jako upír. Chris se snažila zhluboka dýchat, ale moc to nepomáhalo.
„Tak ještě tohle.“ Vpíchla Lu do jejího drdolu krátký závoj a přehodila jí ho přes hlavu.
První rána na obrovském kostelním zvonu rozvibrovala celou kamennou budovu a ohromná dvoukřídlá dřevěná vrata se s vrzáním otevřela.
Lucy na nic nečekala a postrčila Chris směrem dovnitř. Ta než se vůbec stačila vzpamatovat, udělala první malý krůček po tmavě zeleném běhounu, který vedl přes celý kostel až před oltář.

Rozezněla se nádherná hudba, ale nebyl to typický svatební pochod. Zvedla oči a setkala se pohledem s osobou stojící několik desítek stop od ní. Kostel nebyl moc veliký a tak napočítala stěží dvacet kroků než stanula před farářem. Konečně se mu zahleděla do očí. Vypadal, jako by měl každou chvílí prasknout pýchou. Jeho oči byly něžné a hřejivé a Chris se zdálo, že se chvilku co chvilku, zaleskly slzami.
Otočila se k němu čelem a on ji vzal za obě ruce. „Jsi nádherná.“ Šeptl tak tiše, že to slyšela jen ona. Musela se pousmát, protože teď, když ho cítila tak blízko sebe, všechny obavy se rozplynuly. Nevnímala ani co povídá kněz, ani Lu, která stála pár kroků za ní. Vnímala jenom Viktora a jeho velké silné ruce, které se teď chvěly a třásly a přesto pevně svíraly ty její drobné a hubené. Nemohla se odtrhnout pohledem od jeho oříškových očí, které tak přesně vypovídaly o jeho pocitech.
Stáli tam neskutečně dlouho a pokud by záleželo na ní, mohli tam stát věčně. Bylo jí nádherně, všechen strach a všechna úzkost se vytratily a ona si připadala, že tahle svatba je tou nejpřirozenější věcí na světě. Bylo to, jako by do sebe zapadla dvě ozubená kola a tím aktem spojení rozpohybovala ohromný stroj.
„Ano.“ Řekl Vik rozhodně a hrdě. To, že se jeho rty nepatrně pohnuly, ji vytrhlo ze snění a vtáhlo ji to zpět do reality.
„A ptám se vás Christine Bakerová, berete si zde přítomného Viktora Mariuse Corwina?“
Chris se mu zadívala do očí a usmála se. „Ano.“ Vik si oddechl a Chris taky, být paní Corwinovou, nebylo zase tak špatné.
Viktor vzal něžně její pravou ruku a Lu mu podala malou černou saténovou krabičku, ze které vytáhl překrásný zlatý prstýnek. „Patřil mé matce, snad ho budeš nosit s láskou a pokorou.“ Nasadil jí ho jemně na prsteníček, hned za prstýnek zásnubní.
„Viku.“ Hlesla a dívala se na tu jemnou zlatou nádheru.
„Tak tedy, z moci mi svěřené bohem a svatou církví vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“
Vik ani nepočkal, až to kněz dořekne a nadzdvihl Chris závoj. Přitáhl si ji rukou něžně položenou na jejím kříži blíž a koutky mu vyskočily do krásného úsměvu, než přitiskl svoje rty na ty její.
Objala ho rukama kolem krku, i když v té levé, stále svírala svatební kytici. Po několika neuvěřitelných vteřinách se od ní odtáhl a ještě než se stačil narovnat, mu kolem krku skočila Lu. „Gratuluji, to je nádhera, je z tebe ženáč.“ Vlepila mu polibek na tvář a on ji pevně sevřel v náručí.
Když se její nohy opět dotkly země, okamžitě se otočila na Chris a pevně ji objala. „Nemohl si vybrat líp.“ Šeptla.
Chris se oči zalily slzami, cítila se neuvěřitelně šťastná a tak nějak úplná.
Kněz se s nimi rozloučil a odešel, přece jenom asi svatba o půlnoci, nebylo nic pro něj a on se už viděl v peřinách.
Viktor chytil svou ženu hrdě kolem pasu a vedl ji uličkou mezi dřevěnými lavicemi ven. Lucy šla poslušně za nimi. Před kostelem si vzala od Vika klíče od vozu a zmizela.
„Jak je ti?“ Naklonil se k ní a palcem jí opatrně setřel slzu, která si právě neúprosně tvořila cestičku dolů po její tváři.
„Nádherně.“ Odpověděla po pravdě a ještě jednou ho pevně chytila kolem krku, aby ho stáhla k sobě. Políbil ji vášnivě, ale krátce, vzhledem k tomu, že na ně už čekala limuzína a oni museli jet. Pomalu sešli po schodech a on jí otevřel dveře. Chris se nasoukala do auta a on si sedl k ní.
Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Chytil její dlaň do své a palcem ji hladil po hřbetu ruky. Vyjeli pomalu vstříc noci a oficiálně i společnému životu.