Lost in the middle - 1. kapitola

„Mel, je ti něco?“ Babička zabouchala zběsile pěstí do dveří a já se opět obrátila k míse a dávivě zvracela. Kupodivu je to má nejoblíbenější činnost posledních týdnů. Kdybych měla nějakého přítele, řekla bych, že jsem těhotná. Nemám přítele a celý můj život stojí za pendrek.

Má matka zemřela při porodu a v rodném listě v kolonce otec, mám černým, tučným písmem napsáno neznámý. Jako bych snad ještě víc potřebovala pošlapat mé vetché sebevědomí. Zůstala jsem tedy sama a ujala se mě babička. Celé mé dětství mi byla matkou a teď, když jsme spolu zdárně prošly i střední školou, mými záchvaty puberty a zvládly jsme i vysokou, nastoupila jsem s velkou slávou do svého prvního zaměstnání.
Být začínající lékařkou ve zdejší nemocnici není až takové terno, ale každý začátek je těžký, o tom vím své.
„Dobrý babi. Za chvíli mi bude dobře.“ Vydrápala jsem se s velkými obtížemi zpět na nohy a podívala se do zrcadla na svůj strhaný obličej. Ať mi proboha někdo poradí, jak mám dneska přežít noční službu.
Opláchla jsem si tvář ledovou vodou a prsty opatrně obtáhla velké černé kruhy pod mýma ledově modrýma očima. Kdysi jsem bývala krásná, to však bylo ještě v dobách, kdy jsem v sobě dokázala udržet jídlo déle jak půl hodiny.
Vypláchla jsem si pusu a důkladně si vyčistila zuby. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla vstříc realitě.
„Říkám ti holčičko, nech si udělat nějaké vyšetření. Tohle není normální.“ Babička se do mě pustila hned, jak jsem opustila bezpečí mé koupelny.
„Jistě babi. Udělám to hned v noci.“ Prošla jsem kolem ní a zabouchla jí neomaleně dveře před nosem. Skácela jsem se na postel a přikryla si hlavu polštářem. Bylo mi už dlouho jasné, že si musím najít vlastní byt, někde v centru, blízko nemocnice. Babičku jsem měla sice ráda, ale potřebovala jsem si zařídit vlastní život a už se konečně postavit na vlastní nohy.

Budík nepříjemně zapištěl a já jsem s hrůzou zjistila, že jsem usnula.
„A sakra.“ Vyhrabala jsem se mátoživě na nohy a sáhla po prvním oblečení, které jsem měla po ruce. Navlékla jsem si úzké rifle, které mi byly vinou skoro dvouměsíčního půstu volné a utáhla jsem pásek.
Následoval dlouhý bílý nátělník a dlouhá široká šedá mikina, která mi neustále padala z ramen. Vlasy jsem prohrábla jen prsty a svázala je dozadu do ohonu.
Popadla jsem batoh a vyběhla z pokoje.
„Kdypak přijdeš, holčičko?“ Zavolala babička z kuchyně a spěchala za mnou.
„Nevím babi, podle toho kolik bude dnes práce.“ Rychle jsem ji políbila na tvář a vyběhla jsem z domu.
Autobus do centra jsem stihla tak tak. Dříve jsem občas jezdila na kole, ale poslední dobou mi dělala problémy i rychlá chůze a tak jsem si nedovedla představit, jak bych zvládla kolo.
Usadila jsem se na sedadle za řidičem a svezla jsem se skoro do lehu. Oči se mi samy zavíraly a žaludek začal už zase bolestivě protestovat. Objala jsem si trup rukama a zadívala se ven. Slunce nad městem začalo pomalu zapadat a výškové budovy vrhaly čím dál větší stíny. Milovala jsem tohle město, milovala jsem všeobecný nikdy neutichající ruch všude kolem. I když pro nás na pohotovosti, to znamenalo jenom víc práce.
Unaveně jsem zapřela čelo o sklo autobusu a snažila se soustředit na své dýchání, abych alespoň trošku zaplašila nevolnost.
Pracovala jsem v nemocnici Svatého Josefa na Lake Shore Drive. Od domu to byla necelá hodina přes město, ale i tak mě dojíždění v mém stavu velmi unavovalo.

„Teda Mel, ty vypadáš.“ Zavolal na mě od přijímacího pultu Marc. Byli jsme přátelé už od ukončení studia. Byl teď rezident, stejně jako já.
Jen jsem unaveně mávla rukou a prošla dlouhou chodbou vyšetřoven dozadu do šatny. Hodila jsem batoh do skříňky a posadila se na obyčejnou dřevěnou lavici před skřínkami.
„Melanie, vypadáš jako chodící mrtvola.“ Zakřičela ode dveří Amanda a její úsměv rozzářil celou místnost.
„Taky tě ráda vidím, Amando. Jaká byla včerejší pařba?“ Převlékla jsem se do pracovního, což obnášelo pouze vyměnit mikinu za bílý plášť a kolem krku zavěsit stetoskop.
„Měla jsi tam být včera s námi. Byl tam jeden úžasnej medik. Určitě by se ti líbil.“ Amanda plácala asi čtvrt hodiny a já s úlevou zjistila, že dokážu vypnout, prostě na ni nereagovat, ignorovat ji.
„Tak kdo je na řadě?“ Zeptala jsem se Marca a snažila se vykouzlit příjemný úsměv.
„Zatím nic moc, teprve se to rozjíždí. Vezmi si paní na trojce. Jen pár stehů to spraví. Praskla jí ve dřezu sklenička.“ Usmál se a podal mi desky s jejími papíry. Nemohla jsem si nevšimnout, že mi Marc dává samé jednodušší případy a ani jsem se na něho nezlobila. Někoho zabít kvůli mému stavu, bylo opravdu to poslední, co bych chtěla.
Vydala jsem se tedy do vyšetřovny tři, kde už na mě netrpělivě čekala sestřička a mladá, tak čtyřicetiletá paní s rukou ovázanou v utěrce.
„Mohu se podívat.“ Nasadila jsem profesionální tón a odhrnula zakrvácenou látku. Pořezaná byla dost, schytala to dlaň a taky ukazováček a prostředníček.
Sestra mi pomohla s rukavicemi a paní mi začala barvitě líčit, co se jí přihodilo. Byla jsem vděčná sestřičce, protože bez její pomoci, bych ránu snad nikdy nezavřela. Už při aplikaci lokální anestezie jsem si málem injekční stříkačkou vypíchla oko a se šitím to nebylo o mnoho lepší.
Padala jsem hlady a únavou a tak jsem se po vcelku traumatizující zkušenosti s prvním pacientem odpotácela zpět do šatny. Sedla jsem si opět na lavičku a svěsila jsem hlavu.
„Zařídil jsem ti to vyšetření. Mel, tohle není normální, podívej se na sebe.“ Marc si sedl vedle mne a položil svoji ruku na mou.
„Nevím, co se to se mnou děje, Marcu. Přijde mi jako kdybych měla snad nějakou alergii na jídlo. Na všechno jídlo. Kromě pití v sobě neudržím nic a trvá to už tak moc dlouho.“
Marc se usmál a objal mě kolem ramen. „Jen klid Mel. O půlnoci se vytratí šéf oddělení a pak tě pošlu domů, ať chceš nebo ne.“
Rezignovaně jsem přikývla, nemělo cenu se s ním dohadovat.
„Doktor Dorfman na příjem, doktor Dorfman na příjem.“ Na zdi se rozezněl rozhlas a Marc se omluvným výrazem zvedl.
Zůstala jsem opět sama. Opřela jsem se hlavou o stěnu a zavřela jsem oči.

„Mel, Melanie, běž domů. Tady stejně k ničemu nejsi a tahle noc vypadá docela klidně. Zatím nemáme ani jednoho postřeleného, ani jednoho pobodaného a těch pár drobností zvládneme i bez tebe.“ Marc stál nade mnou a upřeně si mě prohlížel.
„Jasně.“ Zvedla jsem se na nohy a sundala z krku stetoskop. Pověsila jsem ho na své místo ve skříňce a převlékla se. Na rameno jsem hodila svůj batoh a plouživě se vydala směrem ke dveřím.
„Tak zítra. Máš domluvené to vyšetření, nezapomeň.“ Křikl za mnou Marc, ale to už jsem mizela do tmy velkými prosklenými dveřmi.
Noc byla poměrně chladná, ale já byla vděčná za každý chladný poryv větru. Ledový vzduch mě šlehal do tváře a já se cítila tak nějak líp, víc naživu.
Rozhodla jsem se pár bloků projít, protože nasednout teď do přetopeného autobusu, asi by se mi znovu zhoupl žaludek.
Batoh jsem si nasadila na obě ramena a musela jsem se plně zapřít do větru, abych byla schopná udělat pár kroků vpřed.
Tohle že bylo jaro? Musela jsem se usmát, těžko říct jestli už na město začala útočit změna počasí v důsledku globálního oteplování, ale jara tady v Chicagu bývala mnohem přívětivější.
Přitiskla jsem si mikinu blíž na tělo, ale stejně to mnoho nepomohlo. Za chvíli mé oslabené tělo vibrovalo zimou, naprosto samovolně a nezadržitelně.
„Sakra, proč já mám obvykle takhle stupidní nápady.“ Nadávala jsem sama sobě a zběsile se snažila zatnout hlasitě drkotající zuby, abych o ně nepřišla. Přidala jsem do kroku a snažila jsem se najít nějakou autobusovou zastávku. Tahle část města, byla pro mne naprosto cizí a já zjišťovala, že jsem se sem neměla vůbec pouštět.

Daleko za mnou se ozvaly kroky a já aniž bych se ohlédla, jsem zrychlila. Za chvíli byly mé plíce jako v ohni a já se musela na chvíli zastavit, abych popadla dech.
„Ale, ale. Copak tak sama, opuštěná a uprostřed noci?“ Ze tmy se ozval nádherný vábivý hlas.
Zhluboka jsem se nadechla a narovnala jsem se.
Stát a zírat kolem sebe bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Kužel světla z pouliční lampy dopadal přímo na mě a mému vyhladovělému mozku připadalo, že takhle je to bezpečnější. Jako by mě hloupé světlo mohlo uchránit před člověkem skrývajícím se ve tmě.
Udělal dalších pár rychlých kroků a stanul na kraji osvětleného místa.
„Mladá a krásná. Není to hloupé, slečno?“ Jeho hlas mi zněl v uších s ozvěnou.
Konečně jsem se odvážila pozvednout oči a podívat se na něho. Byl vysoký a štíhlý, měl delší černé vlasy a prazvláštně žluté prázdné oči. V tom šeru nebyly vidět žádné detaily jeho tváře, ale zdál se být mladý a velmi pohledný.
„Hledám zastávku autobusu.“ Vykoktala jsem, překvapena tím, jak slabě a roztřeseně zní můj hlas.
„Rád vás doprovodím.“ Muž přistoupil o další krok blíž ke mně a já zjistila, že vlastně nemám kam utéct. Už jsem nemohla. Nohy mě sotva nesly a můj žaludek se opět bolestivě ozval. Položila jsem si dlaň na břicho, jako bych ho tím mohla zklidnit. Jako bych mu mohla domluvit, aby dal teď pokoj, že to vyřešíme doma.
„Děkuji, myslím, že mi postačí, když mi ukážete směr. Najdu to už sama.“ Snažila jsem se ukrást ještě trošku víc času a vymyslet co budu dělat. Mohla bych se pokusit o útěk, jenže jak daleko bych se asi tak dostala, než bych padla naprosto vyčerpaná k zemi?
„Máte štěstí, že jsem vás našel já. Nevíte, co se tu potuluje po ulicích za lidi. Někdo by vám mohl ublížit, slečno.“ Muž se přibližoval opatrně a pomalu. Ukrajoval tak po centimetrech vzdálenost mezi námi a mně se to líbilo čím dál míň.
Přitiskla jsem se zády ke stěně a vzpomněla jsem si na batoh, který mě nyní tlačil. A taky na pepřový sprej, který jsem dostala od babičky k Vánocům, jen tak pro případ.
Nenápadně jsem rozepnula postranní kapsičku batohu a zašmátrala rukou, než se mé prsty sevřely kolem malé plechové lahvičky.
Vytáhla jsem ji a palcem oddělala víčko. Mladík stál už jen pár kroků ode mne a zdálo se, že si mé snahy o záchranu ani nevšiml.
Jeho nepřirozeně žluté oči mě přímo hypnotizovaly. Ač jsem chtěla sebevíc, nemohla jsem se podívat jinam.
„To by byla škoda, kdyby se vám něco stalo.“ Už ho ode mě dělil pouhý krok. Přivřela jsem oči a napnula paži. Do jeho tváře dopadla plná dávka plynu, ale on se pouze zašklebil.
Sakra, nepíšou všude, že to útočníka na pár minut odrovná?
„Ale slečno. Tímhle byste si mohla akorát ublížit.“ Jeho ruka vystřelila tak rychle, že jsem ji ani nepostřehla a vytrhla mi lahvičku z ruky. Odhodil ji někam bokem a v dáli bylo slyšet pouze slabé plechové zarachocení a opět ke mně vztáhl svou dlaň. Velmi pomalu a jemně mi konečky prstů přejel po lícní kosti a já se v tu chvíli mohla hádat, že voněl jako růže a frézie.
Nasála jsem tu dokonale vyváženou vůni a bylo mi nádherně. Věděla jsem, že bych měla šílet strachy. Utíkat, bojovat o svůj holý život, ale cítila jsem se naprosto klidná a šťastná.
Byla jsem naprosto šťastná, že je tu se mnou.
Zatřepala jsem hlavou, abych si ten nelogický pocit vyhnala z hlavy a přinutila se udělat něco normálního, alespoň křičet o pomoc.
Trochu ho můj rychlý pohyb vyděsil a začal si mě zkoumavě prohlížet. Pevně mě za rameno přitiskl k vlhké studené stěně a druhou opět přejížděl po mé tváři.
„Co po mně chceš?!“ Zasyčela jsem zlostně a on sebou cukl, jako by tuhle mou reakci vůbec neočekával.
„Kdo jsi?“ Zeptal se tiše a stáhl své žluté oči do malých štěrbinek.
„A kdo jsi ty?“ Vyprskla jsem na něho zpět jeho otázku a on se bojovně nakrčil. Pak zvedl trochu nos jako by analyzoval vzduch kolem. Trochu mě udivilo jeho skoro zvířecí chování.
„Najdu si tě.“ Vyštěkl a uhodil mě do tváře tak silně, že jsem odletěla pár metrů daleko a narazila s hlasitým hlomozem do přeplněného kontejneru. Ucítila jsem ostrou bolest v rameni, když jsem se svezla na mokrou zem a hlasitě vydechla. Schoulila jsem se obranně do klubíčka, i když bylo už předem jasné, že takové síle se bránit nemohu.
„Tak čímpak jsi ho tak naštvala?“ Ozval se nade mnou úplně jiný, hrubší cizí hlas a něčí silné paže mě vyzvedly do náručí. Přišlo mi, že už nemám sílu vůbec na nic, ale přece jenom jsem mu pohlédla do obličeje.
Jeho velké, usměvavé a čokoládově hnědé oči bylo to poslední, co si pamatuji.