Lost in the middle - 3. kapitola

William nebyl nikde poblíž, teda alespoň jsem ho nikde neviděla. Sol mi pomohl ze schodů, takže jsem se dívala na něho a ne pod sebe. Slabo mi bylo stejně, ale dalo se to snést.
Pomohl mi do auta, které předtím opravoval a s úsměvem mi podal i můj batoh, pak se ještě zarazil a sáhl do kapsy. Vyndal lahvičku podobnou mému pepřovému spreji.
„Slzný plyn na ně nepůsobí, tohle je dusičnan stříbrný. Myslím, že s tím budeš mít u upírů větší úspěch.“
Váhavě jsem si od něho vzala plechovou lahvičku a tiše poděkovala.
„Kde je Will?“ Zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Přišlo mi tak nějak správné se alespoň rozloučit.
„Spí, už je ráno. Upíři přes den moc nefungují, teda ne že by nemohli, ale tak trochu se straní sluníčka. Většinou jsou přes den někde v bezpečí a v temnu.“
Jen jsem přikývla a on si sedl za volant. Sáhl nad sluneční clonu a dálkovým ovládáním otevřel velká plechová vrata na konci skladiště.
Do prostoru zasvítilo ranní sluníčko a oba nás oslepilo. Sáhl na palubku a nasadil si tmavé brýle.
„Někdy už si taky připadám jako jeden z nich.“ Řekl spíš jen tak pro sebe, takže jsem necítila potřebu reagovat.
„A jak jste se spolu dali dohromady? Ty a Will. Myslím, víš, že on je upír a ty nevypadáš zrovna jako jejich fanda.“
Podívala jsem se na něho, když jsme vyjeli ze skladiště a vrata se za námi zavřela.
„No, dejme tomu, že Will je trochu jiný.“ Stáhl rty do pokřiveného úsměvu.
„Jiný?“ Opakovala jsem nechápavě.
„Jo, u něho přeměna neproběhla tak jak měla. Malinko se nepoved.“ Nasadil pobavený výraz a pak rychle dodal. „To mu, prosím neříkej, utrhnul by ti hlavu. Nemá rád, když o něm někdo takhle mluví.“
Kývla jsem, jako že to beru na vědomí a snažila si pořád dokola opakovat, že jsem normální, že nešílím z hladu.
„Pomohla ti ta infuze? Cítíš se líp?“ Zeptal se Sol a já sebou trhla, protože jsem se dívala z okýnka a pozorovala město, které se kolem míhalo neuvěřitelnou rychlostí.
„Jo, je mi opravdu o moc líp, díky.“ Snažila jsem se být slušná, ale opravdu byl znát rozdíl. Kolena se mi tolik neklepala a žaludek se zdál poněkud klidnější.
„Fajn, je to můj vlastní recept.“ Usmál se hrdě. „Radši ani nechtěj vědět, co do toho všechno cpu. Je to naprosto dokonalý životabudič. Zítra ti když tak přivezu další dávku.“
Trochu nerozhodně jsem kývla. „Ale ještě jsi mi neodpověděl, jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?“
Mrkl po mně nejistě a pak pokrčil rameny. „Jen mi pomohl někoho najít a pak neměl kam jít a tak zůstal se mnou. Pomáhá mi, někdy je velmi výhodné mít spojence přímo mezi nimi.“
„Zdá se mi, že nejste jenom spojenci, ale taky přátelé. Nebo se pletu?“ Cítila jsem, že mé otázky jsou mu nepříjemné, že šly asi až moc pod kůži.
„Vlastně ani nikoho jiného nemám.“ Přiznal po chvíli vážného ticha. Řekl to moc smutně, něco mi tajil.
„Díky, že jsi mi pomohl.“ Vzpomněla jsem si, že jsem ještě ani neměla šanci mu poděkovat za záchranu života.
„To vůbec nic nebylo. Měl jsem jenom cestu kolem.“ Usmál se, neustále pozorujíc silnici před sebou.
Zastavil a já si všimla, že jsme před naším domem. Ani jsem se ho nezeptala, jak věděl, kde bydlím.
Otočil se ke mně a sjel mě pohledem. Musela jsem asi v ten okamžik vypadat dost uboze. Vychrtlá, hladová a špinavá.
„Uložil jsem ti mé číslo pod jedničku. Něco mi říká, že mě brzo budeš potřebovat. Třeba zase narazíš v noci na upíra a nebude to zrovna Will.“ Podával mi můj mobil a já se zamračila. Pak mi došlo, že tam opravdu nic osobního nebylo. Pár zpráv od Marca kvůli práci a nějaký srandovní zprávičky od Amandy. Absence mého osobního života mi začala pomalu vadit.
„Jinak se klidně stav až budeš mít cestu kolem, ale nejdřív mi, prosím brnkni, abys neskončila přeseknutá vejpůl.“ Zazubil se.
Tak tohle mi moc směšný nepřišlo, vzhledem k okolnostem.
„Jo, jasně, to víš, že ti brnknu.“ Zase jsem tupě vykoktala a vzala za kliku. Venku bylo opravdu chladno. Jaro se asi letos o dost opozdilo.
Vystoupila jsem na chodník a znovu se mnou otřásla zima.
„Tak se měj, Mel a opatruj se.“ Houknul Sol a když se dveře auta s bouchnutím přivřely, zařadil za jedna a se zakvílením gum vyrazil zpět.
Chvíli jsem se ještě klepala na kraji chodníku a pozorovala jeho černé auto, jak mizí za zatáčkou, pak mi začaly znovu hlasitě drkotat zuby a tak jsem spěchala do domu.
Rychle jsem odemkla vstupní dveře a zavřela je za sebou.
„Babi, to jsem já. Už jsem doma.“ Křičela jsem, jak nejvíc to šlo. Babička už byla opravdu stará a začínala být mírně nedoslýchavá.
V celém domě byl klid, jen starý babiččin kocour se mi přišel otřít o nohy.
„Kdepak máš babičku, Berte?“ Zašeptala jsem a rukou ho pohladila po stříbřitém sametově hebkém kožíšku. Přivřel slastně své velké zelené oči a tiše zabručel, pak mňouknul a odběhl.
Pokrčila jsem jen rameny a skopla boty.
“Babi, to jsem já, Mel. Kdepak jsi?“ Prošla jsem chodbou a vešla do kuchyně. Na sporáku stál talíř s čerstvě upečenou bábovkou. Nasála jsem tu sladkou vůni cukru a vanilky a udloubla si kousek. Strčila jsem sousto do úst a párkrát kousla přemítajíc, jak dlouho bude trvat než se opět dostane na světlo boží.
S úsměvem jsem se otočila směrem do jídelny a mobil, který jsem doteď svírala ve své druhé ruce, mi vypadl s tlumeným bouchnutím na podlahu.
V průchodu mezi jídelnou a obývákem ležela babička a v očích měla děs. Vypadalo to jako by se něčeho šíleně lekla. Chvíli jsem na ní jen bez hnutí zírala a po pár vteřinách, když jsem opět začala cítit své nohy, dvěma rychlými kroky přeběhla až k ní.
Chytila jsem ji za zápěstí, abych zkontrolovala puls, ale bylo to marné. Srdce jí netlouklo a byla studená jako kus ledu.
„Babi.“ Vydechla jsem skoro neslyšně a v hlavě se mi hlasitě rozléhal tlukot mého vlastního srdce. Ten zvuk sílil a bláznivě pulsoval uvnitř mé lebky. Tupě narážel na její stěny a s ještě větší razancí se vracel zpět. Obrátil se mi žaludek a já byla vděčná sama sobě, že jsem stihla sníst jen jedno sousto. Po čtyřech jsem dolezla zpět k mému mobilu a ještě než jsem ztratila vědomí, pevně jsem ukazováčkem zmáčkla na klávesnici jedničku.
„Mel, prober se. Melanie, otevři oči.“
„Zkuste tohle, je to čpavek, pomůže jí to.“
Něco mě velmi bolestivě zaštípalo v nose a ten ukrutný pach se mi zaryl do mozku jako ostrý nůž.
Automaticky jsem zalapala po dechu a otevřela jsem oči. Těsně nade mnou se skláněl Sol a podpíral mi hlavu dlaní, v druhé držel tu odporně zavánějící ampulku. Vedle něho jsem poznala od vidění známou tvář, byl to mladík, který jezdil se záchrankou, občas k nám na pohotovost někoho dovezl.
„Mel, vnímáš mě?“ Sol vypadal dost vyděšeně.
Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, co bylo příčinou toho, že se tu teď válím po podlaze. Otočila jsem hlavou k místu, kde bylo babiččino tělo, nebylo tam. Pohledem jsem se vrátila k jeho obličeji a slzy mi zalily oči tak, že jsem ho viděla rozmazaně.
Zhluboka vzdechl a nadzvedl mě do sedu tak, aby mě mohl obejmout. „Je mi to moc líto, Mel. Doktor říkal, že to byla asi zástava srdce, byla už moc stará.“
„Nikde jsme nenašli nic podezřelého, pane, jen tohle zvíře.“ Střelila jsem okamžitě pohledem k mladíkovi, který svíral za kůži na krku vzpouzejícího se Berta.
Další policista, asi služebně starší přikývnul a pak se podíval směrem ke mně.
„Tak tady jsme asi skončili, víc budeme vědět až po pitvě. Máte kam jít, slečno?“ Jeho profesionálně hraná péče, mi lezla na nervy.
„Já se o ní postarám, jsem její přítel, vezmu ji k sobě.“ Sol odpověděl za mě a sevřel mě v náručí pevněji.
Policie odešla a pak se vytratil i doktor s řidičem. Stále jsem seděla na zemi v obýváku, zapřená o široká dřevěná futra. Vedle mě byla přepravka na zvířata, ve které jezdil Bert na očkování k veterináři. Byl v ní zavřený a naštvaně se ježil a prskal.
Můj mozek teď fungoval jen s využitím minimální kapacity, v podstatě jenom hlídal základní životní funkce. Nebylo pochyb, byla jsem v šoku. Plně jsem se snažila užívat si prázdného bezbolestného stavu, který většinou předchází tomu, než vám to skutečně dojde. A ani mi nechyběl Sol, který pobíhal po domě a cosi zařizoval.
„Fajn, tak a teď ty.“ Jeho hluboký hlas mě pohladil.
Přepravka zmizela a já zůstala v pokoji na moment sama.
Pak jsem uviděla jeho obličej těsně před očima. „Pojď Mel, všechno jsem zařídil, zůstaneš na pár dní u mě.“ Jeho velké silné ruce mě objaly kolem ramen a on mě bez větších potíží postavil na nohy.
Tupě jsem na něho zírala a on si po chvíli uvědomil, že to asi sama nezvládnu a tak mi podstrčil ruku pod nohy a druhou pod záda a vyzvedl mě do náručí. Nesl mne chodbou ven. Ulicí se proháněl studený vítr a cuchal mi vlasy. Zavřela jsem oči, protože mě nesnesitelně pálily od pláče a od silného větru, který mi do nich foukal prach. Zabořila jsem obličej do jeho bundy a on si mě k sobě přivinul pevněji. U auta mě postavil na zem a pak mě nějakým záhadným způsobem poskládal na sedačku.
Vrátil se, zavřel za námi dveře a zamknul. Pak jsem slyšela bouchnutí dveří na straně řidiče.
„Tak fajn, Mel. Zvládneme to, co říkáš?“
Zavřela jsem oči a zapřela se čelem o postranní sklo. Auto se pomalu rozjelo, snažil se jet opatrně, ale mně to bylo jedno. V tu chvíli bych nevnímala, ani kdyby přejel tucet lidí nebo naboural školní autobus.
Z mého, tak pečlivě udržovaného stavu nevnímání, mě opět probral až tlak jeho paží. Ospale jsem zamžourala a přes jeho rameno se rozhlédla. Byli jsme u něj. Nenesl mě však nahoru do té prosklené kukaně, ale do zadní části skladiště. Prošel velkými posuvnými vraty a stanul v obytné části. Bylo to tu krásné, dokonale prostorné a mužsky, avšak vkusně zařízené.
Vynesl mě po schodech do patra a nohou kopl do prvních dveří. Byla to naprosto normální ložnice se světlým dřevěným nábytkem a velkou kovanou, železnou postelí.
Posadil mě na ni a přetáhl mi přes hlavu mikinu. Pak mě položil a ani mi to nepřišlo divné, když mi stahoval špinavé rifle.
„Odpočiň si. Zkus usnout.“ Jemně mě za ramena zatlačil do polštáře a jako malé dítě přikryl dekou až pod bradu.
Tak nějak automaticky jsem čekala ještě pusu na čelo, která ovšem nepřišla. Chvíli nade mnou stál, ale pak se obrátil na patě a odešel.