Sebevražda

Večer mne přepadl splín. Jistě to znáte, do ničeho se vám nechce, jste smutní a hlavou se vám honí jen ty nejčernější myšlenky. Všechny tyto příznaky jsem měl. Navíc jsem byl sám u láhve s vínem. Chvilku jsem se snažil tvářit jako slušný člověk, ale pak jsem láhev otevřel. Chuť na dobrý mok zvítězila.

Nalil jsem si sklenku. Nálada se mi okamžitě zlepšila. Říkám si: "Není na světě až tak zle!" Nalévám si další sklenku. "Jen kdyby tu byla se mnou ta má jediná, pravá a milující. To by to víno mělo chuť ještě úžasnější!"

Beru do ruky mobil. Volat nemůžu, co když je manžel doma. Tak píšu zprávu. Říkám si, ta odpoví, vždyť na mne prý stále čeká, až zavolám. A hned kdy se zase uvidíme a kdy už konečně to doma řeknu. Znáte to. Škoda slov. Ale snad to zase o pár dní odložím.

SMS jsem odeslal. A čekám, mobil v ruce. Minutu. Dvě. Pak si nalévám třetí sklenku vína. Pět minut. Co se děje? Že by byl ten její doma? Dopíjím čtvrtou sklenku. Nalévám si, ale co to? Nic neteče, že bych nevyndal špunt? Ne, láhev je prázdná. Otvírám druhou láhev a decentně si nalévám. Jen půlku sklenky, ať o mně nikdo nemůže říci, že chlastám. A sám! Až jsem se otřásl odporem, že by si to mohl někdo o mně myslet.

Najednou mi zvoní telefon. Mačkám tlačítko příjem. Nic! Aha! To byla zpráva. Má víla mi píše! Mám to štěstí v životě. Taková milenka! Člověk zavolá a ona hned odpoví. Vypíjím obsah skleničky naráz a hledám brýle. Kde můžou být? Dolévám si další sklenku, tentokrát poctivou míru. Cože to hledám? Jo, brýle! Láďo, uklidni se, v klidu přemýšlej, napij se; ty brýle tady někde budou! Upíjím ze sklenky a hle! Brýle! Mám je v kapsičce u košile.

Nasazuji si brýle a hledám tentokrát mobil. Krutibrko, kam jsem ho zas dal? Ha! Už ho mám! Odložil jsem ho vedle láhve, když jsem doléval sklenku. Dopíjím tedy sklenku a čtu si zprávu: "Láďo, promiň, nemůžu!" Jsem zklamaný. Jsem nešťastný. Co budu dělat?

Nalévám si další sklenku. Jsem smutný. Tak smutný, že si už ani nestačím dolévat. Nikdo mně nemá rád. Jak to řešit? Už to mám. Skvělý nápad. Půjdu se utopit!

Zamykám hrádek a sedám na kolo. V Labi se přeci neutopím, je tam špinavá voda a jsou zarostlé břehy. Jedu tedy na pískovnu. Zamykám kolo na břehu, klíče strkám pod kámen a na břehu se svlékám. Má poslední myšlenka patří mé lásce.

Skáču nahý do vody. Au!!! Je tam mělko, sotva po kolena. Jdu tedy na hloubku. Ponořím se do vody. Plavu. Tempo za tempem. Občas se vynořím a nadechnu se. Kurňa, já zapomněl, že umím plavat!

Jak to tedy udělat? Jak se zabít ve vodě?
Už to mám! Sklo! Skleněný střep!
Podříznu se! A bude klid. Ale kde ho vzít uprostřed jezera?

Musím na břeh. Ať mi nikdo neříká, že na břehu nenajdu skleněný střep. Najdu! Pak se zabiju. Plavu ke břehu. V tom vidím dvě mladé dívky, jak se zájmem prohledávají mé věci. Křičím na ně a ony odcházejí. Ještě že sebou nemám žádné cenné věci. Holky byly dost naštvané a tak mi alespoň rozházely věci. Plavu ke břehu a nadávám si. Stačilo tak málo a šel jsem domů pěšky, nahatý, okradený a mrtvý!

A to všechno kvůli jedný ženský!