Lost in the middle - 5. kapitola

Vytrhla jsem své ruce z těch jeho a vstala tak rychle, že se židlička, na které jsem doteď seděla, zapotácela a s obrovským rachotem spadla na zem. Chvíli jsem byla jako přimražená, jako by mé tělo ani nevědělo, jak se hýbat, pak jsem ale bleskurychle doběhla ke dveřím a aniž bych se na něho podívala, doběhla zpět do obýváku. Musela jsem asi vypadat dost vyděšeně, protože Will pozvedl svůj pohled od novin, které pročítal a přimhouřil oči, pozorně si mě měříc. Než stačil cokoliv říct vyběhla jsem schody a vletěla do ložnice. Dveře jsem za sebou zabouchla tak silně, až se rozkmitaly a padla na postel tváří do polštáře.
„Co je s ní?“ Willův hlas zněl tiše, jako by se snažil šeptat. Stejně jsem ho slyšela.
„Už máme stopu, Lime. Vím, proč nemůže jíst, něco jí chybí. Už taky vím, proč ji ten upír nezabil. Ale vůbec nevím, jak ji donutit, aby se napila.“ V jeho hlase byla slyšet beznaděj.
„Já to věděl.“ Hlesl Will a chvíli bylo ticho. „Já půjdu za ní, třeba mě poslechne.“
Sáhla jsem na druhou půlku postele pro další polštář a připlácla jsem si ho na uši.
Na rameni jsem ucítila ledové prsty, trochu jsem sebou škubla, ale zůstávala v bezpečí a tichu dvou péřových polštářů.
Jeho ledová dlaň chytila jemně moji ruku a aniž by vynaložil větší námahu, sundal mi z ucha moji ochranu před okolním světem.
Nevrle jsem se otočila na záda a podívala se mu do očí. Seděl u mě, na kraji postele a pozorně si mě prohlížel.
„No páni, to jsou novinky.“ Usmál se tak, až jsem opět zapomněla dýchat.
„Mel, nadechni se. Myslím, že dýchání budeš ještě nějakou dobu potřebovat.“ Sjela jsem pohledem k jeho druhé ruce a opět se oklepala odporem. Držel hrneček a v něm temně rudou lepkavou tekutinu. Ani jsem se nemusela ptát, abych věděla co to je.
„Wille, já nemůžu, je mi líto, ale já tomu nevěřím. Přijde mi to odporné.“
„No, co ti na to říct, Mel? Pro mě to zase tak odporné není. Je to naprosto v pohodě.“ Na důkaz svého tvrzení pozvedl hrneček k ústům a pak hlasitě polkl.
Podívala jsem se jinam, ve vzduchu visela vůně krve, nikdy mi nevadila, vzhledem k mé práci, ale nyní se mi z ní protočil žaludek.
„Mel, prosím, jeden úplně malinkatý lok. Slibuju, že to nebude vůbec tak hrozné. Trochu jsem ti to ohřál.“ Podával mi hrneček a v očích měl náznak očekávání.
Sedla jsem si a váhavě si od něho vzala hrneček a přičichla. Znechuceně jsem si odfrkla a položila si ruce i s hrnečkem do klína.
„Pít krev je u některých národů naprosto normální, třeba v Africe to dělají některé kmeny běžně a taky Inuité to dělají, aby se zahřáli a dočerpali živiny.“
Poťouchle jsem se usmála. „Dík Wille, ale to mi moc nepomůže. V Africe ať si dělají co chtějí. My jsme v Chicagu, jestli se nemýlím.“
„Fajn, takže to půjde po dobrém nebo po zlém.“ Hodil po mně zlým pohledem a jeho oči zežloutly.
„Sakra,“ vydechla jsem polekaně. „No, podívej se na sebe, co když potom budu vypadat taky takhle.“
Will se začal smát a já se k němu přidala.
„Tak jdeme na to, kočko. Zhluboka se nadechni a nechutnej to.“ Podepřel mi ruku a nebezpečně přibližoval hrneček k mým ústům.
Podle jeho rady jsem se zhluboka nadechla a křečovitě zavřela oční víčka. Tak nějak jsem to dělala, když jsem byla malá a babička mi nutila rybí tuk.
Na kraji rtů už jsem cítila studený tlak porcelánu a mé pokožky se dotklo něco vláčného a teplého.
„Polkni, Mel.“ Jeho hlas byl svůdně hedvábný a mě polila opět vlna uvolnění a zvráceného štěstí.
Pootevřela jsem rty a do úst mi pronikla první dávka teplé krve. Ani jsem to nechutnala a hned jsem radši polkla. Stáhla jsem obočí a prudce otevřela oči. Ono to vůbec nebylo špatné.
Cítila jsem jak se mi po vnitřku hltanu rozlévá příjemné teplo a můj žaludek po více jak dvou měsících radostně zabručel.
„A do háje!“ Lekla jsem se reakce svého vlastního těla.
Odstrčila jsem od sebe jeho ledově chladnou ruku, která mu přidržovala hrneček u pusy a přimáčkla se vyděšeně zády ke zdi.
Jeho pohled byl víc než pobavený, Will byl štěstím bez sebe.
„Jak je?“ Šeptal, aby mě nevyděsil a aby dodal téhle šílené chvíli na intimnosti.
„Je to dobrý, to by asi nemělo, ne. Neměla by mi chutnat. Bože, já mám hlad.“ Žaludek se ozval, chtěl víc.
„Neboj se. Jen se ještě napij, dojdu ti klidně pro další, jestli budeš chtít.“ Jeho obličej se vrátil k normálu a on se mi zadíval do očí.
„Nejsi zrůda, Mel. Konečně jsi se našla, měla bys být ráda. No dobře, možná to nepatřilo mezi tvá dětská přání. Až budu veliká, budu upírem.“ Napodobil mě tak perfektně, že i přes ten děsný zmatek, který jsem nyní prožívala, jsem se musela zasmát.
„Jsem tady a se vším ti pomůžu. Máš mě a máš Sola a nejsi sama, to si pamatuj. Tak nějak si říkám, že to nebyla náhoda, že na tebe Sol narazil, že se to mělo stát. Nikdo jiný by ti s tím nepomohl.“ Vzal jemně mou ruku do své a podíval se mi upřeně do očí. „Zvládneme to.“
Kývla jsem, věřila jsem mu. „Díky Wille, můžeš mě teď chvíli nechat? Asi si potřebuji jen na chvilinku odpočinout. Prosím.“
Usmál se a položil hrneček se zbytkem krve na stoleček vedle postele. Skoro neslyšně se vytratil z pokoje a já si opět lehla. Všechno kolem se mi zdálo bláznivá, ale nemohla jsem popřít, že mi i ten krapet krve, co jsem do sebe dostala, pomohl.
Natáhla jsem se pro hrneček a dvěma velkými loky dopila zbytek. Otočila jsem se na stranu a poprvé po dvou měsících usnula se spokojeným pocitem v žaludku.

Otevřela jsem oči, kolem byla totální tma, ale já párkrát mrkla a mé oči si začaly zvykat. Na chvíli jsem je zavřela a pak je rychle otevřela. Viděla jsem, to bylo více než divné. Jak to že jsem viděla po tmě? Zavrtěla jsem hlavou a vylezla z postele.
Bylo mi tak dobře, jak už mi dlouho nebylo. Jako by mi někdo do žil vlil novou životní sílu, plnou dávku energie.
„Páni.“ Hlesla jsem, když jsem zjistila, jak jisté mám nohy a že se mi po moc dlouhé době neklepou ruce.
„Paráda.“ V ten okamžik jsem se cítila, jako že zvládnu naprosto všechno.
Vyšla jsem z pokoje, obytná část byla potemnělá, ale pod posuvnými dveřmi byl vidět uzoučký paprsek světla.
Zamířila jsem tedy za nimi do garáže. Odsunula jsem dveře a trochu mě oslepila záře světel. Přimhouřila jsem oči a usmála se. Sol seděl u mohutného dřevěného stolu a rozebíral nějakou zbraň. Cédéčko měl puštěné na plno, takže mě ani neslyšel přicházet. Přejela jsem skladiště pohledem a očima našla Willa. Seděl zase na jednom z nosníků, opřený zády o jednu ze železných podpěr. Jednu nohu měl spuštěnou dolů a druhou pokrčenou u těla. Měl zavřené oči a vypadal, jako když spí.
Prošla jsem opatrně pod ním a snažila se našlapovat jak nejtišeji jsem mohla, abych na sebe neupozornila.
On však zvedl nos, hned jak jsem ho minula a mírně se usmál, pak otevřel oči a podíval se přímo na mě. Mrknul a vstal. Udělal ten stejný manévr jako poprvé, prostě jenom skočil dolů.
Opět přistál naprosto ladně vedle mě a jemně mi omotal ruku kolem pasu.
„Vypadáš krásně.“ Šeptl a pak zmizel. Zničehonic se vytratil. Zdálo se mi, že jsem viděla náznak pohybu, ale bylo to na mne moc rychlé.
Konečně Sol zvedl hlavu a uznale pokýval. „Teda, sluší ti to. Lim říkal, že tě přesvědčil, to je moc fajn. Jak se cítíš?“
„Co máte s tím, že mi to sluší?“ Přivřela jsem obezřetně oči a pokrčila rameny. „Ještě jsem se ani nestačila učesat.“ Automaticky jsem si prohrábla vlasy a pak jsem ztuhnula. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Mé vlasy byly překrásně jemné a husté.
„Co to je?“ Podívala jsem se na své překrásně zvlněné konečky.
„Sole, nemáš někde zrcadlo?“ Usmál se a pokynul ke zdi, kde viselo malé umyvadlo zašpiněné od vazelíny a nad ním bylo malé zrcadlo. Trochu nejistě jsem k němu přistoupila a okamžitě udělala vyděšeně krok zpět. Tím pohybem jsem zády narazila do Sola, který stál přímo za mnou.
„Sakra, co to je?“ Ukázala jsem chvějícím se prstem směrem k zrcadlu.
„Vítej v mém světě.“ Ozval se těsně u mě Will a v ruce držel sklenici krve. „Dej si, musíš dohnat dva měsíce.“
Vyvalila jsem na ně oči a pak sebrala všechnu odvahu a zase na sebe koukla do zrcadla. Nepoznávala jsem tu cizí krásku v odraze.
Má pleť byla neskutečně jemná a sametová. Mé rty byly dokonale hebké a plné. Vlasy vypadaly jako bych šla právě od kadeřníka. Takhle krásně jsem snad nikdy nevypadala.
Chvíli jsem na sebe ještě zírala a pak mrkla na ty dva. Jejich uznalé pohledy mě přesvědčily, že se mi to opravdu nezdá.
„Díky.“ Sáhla jsem po sklence, kterou měl ve stále natažené ruce Will a bez přemýšlení se napila. Bylo to krásně teplé a hutné. Vypila jsem sklenici na jeden nádech a pak ji vrátila Willovi do dlaně.
„Můžu pít?“ Otočila jsem se k němu.
„Cože?“ Vyrazil ze sebe nechápavě.
„Alkohol. Můžu pít alkohol?“
„Jasně že můžeš.“ Konečně mu došlo o co mi asi jde.
„Potřebuju panáka. Nebo radši celou láhev. Sole, máš tu něco k pití?“ Otočila jsem se na Sola, kterému se na tváři pomalu usazoval výraz pochopení.
„Jasně, že jo. Co by to bylo za chlapský doupě, kdyby tu nabylo pár flašek něčeho tvrdšího.“ Chytil mě za ruku a táhl přes garáž do obytné části. Usadil mě do sedačky a odešel do kuchyně.
„Na co máš chuť?“ Zakřičel od ledničky. Volba byla jasná.
„Vodku, prosím. A hodně.“
Naproti se naprosto neslyšně objevil Will, opřel se o opěradlo a hodil si nohu přes nohu.
Sol došel se dvěma lahvemi až k nám a v druhé ruce držel tři sklenky. Jednu podal mně, druhou Willovi a třetí postavil před sebe.
„Co si dáš, brácho?“ Otočil se na Willa.
„To co ty, díky.“
Otevřel mi ještě nenačatou láhev vodky a nalil poctivě palec pod okraj. Vzala jsem sklenku do ruky a kopla ji tam. Nebyla jsem zvyklá a tak jsem se rozkašlala. Oba se jako na povel rozesmáli, ale Sol mi okamžitě dolil. Sami pili asi Whisky, podle zlatavé barvy a jemně kouřové vůně.
Řekla bych, že uvolnění přišlo při třetí sklence a něco málo po šesté si pamatuji jen matně.
„Tak pojď, myslím, že už máš dost.“ Sol se potácivě postavil na nohy a sehnul se ke mně. Will seděl naprosto nehnutě a asi jako jediný vypadal naprosto střízlivý.
„Nechceš pomoct, brácho?“ Jeho hlas zněl pobaveně a nebylo ani divu. Já byla totálně mimo a Sol stál sotva na nohách.
„No, vážení, chci vás oba vidět zítra, to bude něco.“ Vstal a usadil Sola vedle mě na sedačku.
„Jak to…že ty jsi v pohodě?“ Jazyk se mi pletl a podlaha se mi houpala pod nohama. „Vždyť si taky pil, to není správný.“ Poslední slovo skoro zaniklo, protože mě vytáhnul na nohy a hodil si mě přes rameno.
„Jestli to nebude tím, že já už jsem mrtvý. A ty ještě ne.“ Nadhodil si mě a já pocítila silný nával nevolnosti. Kdybych alespoň dokázala udržet strop a stěny na správných místech. Zavřela jsem radši oči a snažila se soustředit na to, abych mu nepozvracela záda.
„Tak pojď, uložím tě.“ Stoupal se mnou po schodech a já se musela začít smát, když jsem v půli schodiště viděla Sola, jak se prkenně svalil na pohovku.
„Však on tě ten smích přejde.“ Otevřel dveře a položil mě na postel, sundal mi boty a pak přišlo něco, co bych nečekala. Určitě si myslel, že jsem na tom tak moc zle, že si to následující den nebudu pamatovat, jinak by to určitě neudělal.
Jeho ledové prsty mi jemně přejely po spánku a on mě něžně políbil svými ledově chladnými rty na mé opocené čelo.
„Prospi se.“ Šeptnul a já se jen otočila na bok a zavřela jsem oči.