Zamilovaný dlouhán.

Bylo mi osmnáct, řekl jsem si: "Přišel tvůj čas, zamiluješ se." Problém číslo jedna. Do koho? Věra, Květa, Marta, Lucie a Růža. Děvčata, která jsem potkával denně. Bohužel, každá už měla známost s klukem. Jen Růža ne, ta ji měla s holkou. Seznamovat se s cizími děvčaty jsem považoval za netaktní. Tady byl spíš problém u mne. Výška sto devadesát tři, váha sedmdesát tři. Boty jen ručně šité na míru padesát tři. Oblečení? Pochopitelně pouze na objednávku u krejčího. K tomu mírně nakřáplý hlas a zrzavé vlasy. S figurou problém nebyl. Formovaly ji sporty, které se měnily, stejně jako postava. Fotbal, tenis, plavání a nakonec basket. Mindrák z barvy vlasů odezněl v okamžiku, kdy jsem opustil základní školu. Vzpomínám s úsměvem na chvilky, kdy spolužáci stáli na lavicích a skandovali zrzi zrzi, co tě mrzí, zatímco já stál vedle lavice a hleděl jim do očí. Jak jsem dospíval, začali mít problémy i rodiče. Při rozhovoru s nimi jsem vždy seděl. Venku jsem to řešil sezením na bobku. Maminka se svými metr šedesáti, si stěžovala na trvalé bolesti krční páteře, způsobené neúměrným zakloněním hlavy. Tatínek, jen o pět centimetrů vyšší trval na tom, že když s ním mluvím, měl bych mu hledět do očí. Ten se zase vymlouval, že ho bolí oči, které musí držet obrácené nahoru a ještě mu přitom vadí husté obočí. Tím vším se bavím, nevadí mi to. Ani mi nevadí, když si malé děti udělají z mých dlouhých nohou prolézačku. Je zajímavé, že to většinou dělají, když čekám ve frontě u pokladny v supermarketu. Najednou vše kamsi zmizelo. Bylo tu něco, s čím jsem nepočítal. Poprvé v životě jsem musel kontrolovat své počínání. Znám své způsoby rozpaků. Zvednuté obočí, otevřená pusa a sepnuté ruce za zády. Tohle jsem ve vteřině ovládnul, sebevědomí trochu kolabovalo, ale nebylo divu. Sto sedmdesát, bruneta, přírodní typ, piškoty přes rameno a s chůzí ženy. Žádné rifle se zadkem pod koleny. Žádné bokovky, ze kterých vyčuhují nechutně umolousané kalhotky. Ale lehké letní šaty a příjemný parfém. Procházejíc okolo na mne pohlédla a pousmála se. Konec! Srdce bičovalo hrudník, mozek se slil v jednu kouli a slovní zásoba totálně vygumovaná. Seděl jsem jak vosková figurína. Když se konečně rozpustil zlatý opar před očima, byla dívka pryč. Podíval jsem se na hodinky, půl deváté a kouknul směrem odkud přišla. Vstal jsem a zamířil do přítmí ulice, kterou dobře znám. Nedaleko je strojní fakulta, má vychovatelka na cestě za kariérou. Došel jsem až na křižovatku, když obejdu blok, přijdu až k baráku. Přes ulici přecházela dvě děvčata, jedna nesla na ramínku baletní sukénku. Něco mi asi uniklo. Místo k domovu jsem vykročil do ulice vpravo. Nenápadný vchod, nevelká cedule na zdi informovala, že zde sídlí soukromá baletní škola. Spokojenost ošetřila všechna postižená místa a mohl jsem hrdě kráčet domu se vztyčenou hlavou. Tedy jen k místu, kde jsem musel udělat hluboký předklon, abych prošel domovními dveřmi. Můj výraz musel nabýt velkých změn. Když mne uviděl otec, otočil se na maminku a šeptem prohlásil: "Doufám, že nezačneš brečet, nic mu není, jen se zamiloval." Maminka se na mne podívala a hned si přiložila cíp zastěry k očím. Musel jsem asi fakt vypadat přiblble. Prošel jsem do svého pokojíku s prohlášením, že dnes nevečeřím. To už se matka hlasitě rozplakala. "Chudák dítě." "Jakej chudák, než šel ven, tak sněd celý kuře." Brblal otec. Rodiče pak znepokojoval hluk, který vycházel z mého pokojíku. Seděli u stolu a drželi se za ruce. Po hodině to otec nevydržel a zaklepal. Otevřel jsem. Poprvé v životě jsem viděl na tváři otce výraz zděšení. A to prošel celou frontou. Otočil jsem se za jeho pohledem a trhlo to i se mnou. Všude dokonale uklizeno! Matka se držela roztaženýma rukama futra dveří, v obličeji bledá a jen šeptala: "Panenko Toníku, panenko Antoníčku." Otec ji okřikl: "Snad panenko Maria, ne!" Je slávista na rozdíl od matky. Maminka klečela na kolenou a obracela oči k nebi. "Táto, zázrak!" Vytlačil jsem oba rodiče z pokoje, vyčistil si zuby a pak zasněně zíral z okna. Hleděl jsem na měsíc, který jakoby se na mne šklebil. To mi není zapotřebí, řekl jsem si a šel raději spát. Každý další den zůstával v mírném očekávání. Nečekal jsem jako návnada v ulici, jen jsem doufal. Místo příštího setkání bylo nevšední. V sobotu mne matka požádala, abych přinesl z marketu balené pití. Mezi dveřmi naznačila, že v Penny mají ve slevách. Místo do Lídlu, zamířil jsem do Penny, je to kousek dál, ale pro jednou. Vše probýhalo podle mých zvyklostí. Na rozdíl od jiných mužů mi nevadí se procházet mezi regály. Trochu jsem zaváhal, zapomněl jsem, že je sobota. U pokladen se začaly tvořit fronty. Klidně jsem postupoval, jako všude i zde zaujal můj postoj dva klučiny. Nehoda byla nečekaná, klučina vyrazil a narazil, žel do hlavičky druhého. Nebylo to nic moc, ale slzičky tekly na obou stranách. Ve snaze jim pomoci, stál jsem tam rozkročený jak žirafa a utíral oči jednomu i druhému. Starší paní s tváří vědmy, samá vráska rafinovaně překrytá kilem pudru, prohlásila: "Já to věděla." Co věděla už nesdělila. Uslyšel jsem tichý smích, někdo ve frontě se bavil. Narovnal jsem svojí kostru a s hlavou třicet čísel nad ostatními jsem ji spatřil. Šla k nám a sklonila se ke klukům. "No tak, jsme chlapi, ne." Utřela každému nos a chtěla je odvést, kluci se mne drželi jako vlastního. Vrátila se na místo, zatím co mi prošli pokladnou. Musel jsem čekat, až si pro ně přijde. Kluci zjistili, že mé dlouhé paže mohou sloužit jako kolotoč. Chvilku jsem vydržel, při zmínce, že mne bolí ruce, okamžitě přestali. To jsem hned ocenil poděkováním. Její příchod mohl vyvolat lehké pousmání ostatních, ale já se cítil v sedmém nebi. "Jitka, asi tě dost potrápili. Zajdeme na colu?" Její synovci, čtyřletá dvojčata Mirek a Vendelín, jméno dle přání dědy, držíc se za ruce zamířili k malému baru. "Vojta, colu si dám, trochu mi vyschlo v krku." Hleděl jsem na kluky, jak mašírují ruku v ruce a tolik jsem si přál, aby to byl můj,vlastně náš příběh. Náhle cítím, jak její jemná ruka se schovala v mé dlani. Nebylo třeba žádných slov, ten dotek sám o sobě byl vyznáním. Mé příchody domu komentoval otec slovy: "Vidíš mámo! To umí jen láska, úplně zblbnul."