Divoká kočka 48

„Dane? Stalo se něco? Voláš brzy.“ Ozval se do telefonu poněkud mrzutě, protože očekával potíže. A celkem oprávněně.
„Mám pro tebe pár novinek. A hádám ani jedna se ti nebude výrazně líbit. Tak co, kde se sejdem?“
„Jako vždycky.“
„Fajn. V jednu budu tam.“
Položil telefon a vzal si koženou bundu. Dělala ho mohutnějším a tak se nemusel aspoň tolik vycpávat. To jeho staré já ho poněkud nudilo. Ty tam byly obdivné pohledy vnadných slečen. Ale utěšoval se tím, že až ten humbuk trochu opadne, že shodí vycpávky, oholí se a nandá kontaktní čočky a jeho nudná a fádní image opět dostane svůj osobitý lesk.
Krumlov je příliš malé mestečko na cokoli. Jakkoli pěkně se v něm žije, přesto je to jenom větší vesnice a Michal se opravdu nechtěl nechat vidět se soukromým detektivem Danova ražení. Né že by si nemyslel, že je spolehlivý. O tom žádná. Jinak by si ho prostě nenajal. Ale Dan měl vždycky vzezření masového vraha a společně by vypadali přinejmenším podezřele. Jako když si mafiáni vyjeli na výlet. A trocha diskrétnosti se hodí vždycky.
Budějovice jsou oproti tomu relativně blízko a potřebám značně vyhovující.
Sešli se v hospůdce blízko řeky. Od města byla příjemně vzdálená a scházeli se tam jenom vodáci, co trénovali na umělém kanálu na raftech. Do jednoho neškodní. Sem ti dva perfektně zapadali.
„Tak co pro mě máš?“ zeptal se bez pozdravu a přisedl k Danovi, který už měl v sobě nejmíň 3 kousky. Michal to poznal podle přiblblého úsměvu, který byl prakticky nezaměnitelný s čímkoli jiným.
„A nechlastej, když se se mnou máš sejít.“ Sjel ho ještě ostře polohlasem. Nechtěl dělat rozruch, ale tohle ho vyloženě štvalo. Poukazovalo to na jistou neprofesionalitu, kterou on ale beze zbytku očekával. Teď nesmí udělat žádnou chybu. Teda ne že by neměl v lochu pár dobrých známých, ale nemínil se s nimi setkat tak brzy a tak zblízka.
„Promiň. Ale však víš. Co já na tom světě ještě mám.“ Pronesl Dan a pořádně si přihnul. Z půllitru docela ubylo. Položil ho na stůl a otřel si pusu od pěny.
„Hele tak ta tvoje krasotinka má teďka volno. První blbá zpráva je, že odjela mimo město k rodině do Šumperka. Chceš, abych ji sledoval i tam?“ zeptal se a už z jeho tónu bylo patrno, že hnát se přes půl republiky za nějakou křehkou kočkou ho zrovna neláká.
„Má volno? O žádný dovolený nic nevim.“ Zamračil se Michal. Rozpis dovolených znal nazpaměť u všech zaměstnanců domu až do konce roku. Mělo to své nesporné výhody. Mohl si kdykoli svou akci naplánovat a věděl, zda někdo v domě bude či nikoli. Vyplatilo se mu to už mockrát.
„Je to nucená dovolená. A tím se plynule dostávám k druhé blbé zprávě.“ Dramaticky se odmlčel a zavdal si piva.
Položil půllitr a pěkně od plic si říhnul.
„Jóóó.“ Ozvalo se pochvalně od vedlejšího stolu, kde seděly existence Danovi až významně podobné.
Michal protočil panenky.
„No?“ povzbudil ho a doufal, že už se konečně dozví jádro pudla.
„Barák je v tuhle chvíli docela prázdnej a hlídaj ho policajti. Nejsem si úplně jistej, co uvnitř hledaj, ale asi je to docela závažný, protože dali prohledat celej dům od základů včetně pokojů personálu. A všem zaměstnancům dali nucený týdenný volno.“
„To je potvrzená informace?“ zeptal se Michal a dával si zatracený pozor na to, aby jeho hlas nezněl ani trochu vykolejeně. Přesto ho to poměrně rozhodilo. Mohlo to znamenat jenom jednu jedinou věc. Že přišli na to, co spáchal.
*Vědí o mně.* proběhlo mu hlavou. *Takže teď musim jednat zatraceně rychle.*
„Ano, potvrzená. Švára má na starosti noční hlídání. Byla to neškodně příjemná náhoda, co říkáš?“
*Neškodně příjemná. To sedí.*
„Kdy se mají zaměstnanci do domu vrátit?“
„Za tři dny. Až jim prohlídnou pokoje.“ Byl tou otázkou poněkud překvapen. „Hele mám jet za tou kočkou do Šumperka nebo ne?“
Jeho nervozita se dala pochopit. Z Krumlova je to docela štreka a on z duše nenáviděl řízení a hromadnou dopravu. Nejradši by všude chodil pěšky.
Michalovi chvíli trvalo, než odpověděl. Potřeboval si to náležitě rozmyslet.
„Není třeba. Zjisti mi adresu její rodinu. Pojedu sám.“