Lost in the middle -12. kapitola

„Jo? Jak dlouho jsi mladý ty?“ Vzlykla jsem a utřela si hřbetem ruky oči.
Přitáhl si mě těsněji k tělu a usmál se. „Už hodně dlouho. Chceš abych ti o sobě vyprávěl?“
Vzepřela jsem se na loktu, abych mu viděla do tváře a on mi s úsměvem setřel slzy z tváří.
„Takže, narodil jsem se v jednom velmi malém městečku ve Skotsku v roce 1869. Byla to tvrdá doba, ale tak nějak hezká. Lidé žili chudě a umírali mladí, ale řekl bych, že byli určitě šťastnější. A teď se drž, byl jsem kněz.“
Můj výraz musel asi odrážet to co jsem v tu chvíli cítila, protože se začal smát.
„Ty jsi kněz. Já, já, já jsem….s knězem?“ Vykoktala jsem ze sebe a nejradši bych se ani neviděla. Rozesmál se víc a pohladil mě po tváři.
„Ne, on byl kněz. Víš, když se ti přihodí to co mě, tak nějak přehodnotíš spoustu věcí ve svém životě. V té době to bylo velmi prestižní zaměstnání, něco jako dnes dělat do politiky. Byla to nevýslovná čest. Byl jsem tedy poctěn.“ Oddychl si a podíval se na mne, hltala jsem každé jeho slovo a tak tedy pokračoval.
„Jenže jsem nebyl zase tak příkladný. Stál jsem spíš za lidmi než za svatou církví a tak jsem se stal nepohodlným. Odeslali mě na jednu zapadlou farnost na severu. Větší bídu a utrpení jsem nikdy nezažil, a pak jednou večer přišla do mého kostela žena. Venku byla šílená vichřice, sněžilo a ona vypadala jako anděl. Někoho tak dokonalého bych v téhle farnosti nikdy nečekal.“
Viděla jsem, jak se zajíknul a oči se mu zaleskly.
„Seděli jsme spolu celou noc a mluvili o bohu. Před svítáním odešla a pět let jsem ji neviděl. V zimě roku 1900 jsem moc těžce onemocněl. Nedávali mi vlastně už žádnou naději. Vysoké horečky trvaly už moc dlouho a oslabovaly mé tělo. A v tom se ve dveřích objevila ona. Myslel jsem, že mám halucinace, ale ona si beze slova sedla na kraj mé postele a pak řekla, že mě zachrání. Bolelo to, hodně a když jsem se druhý den v noci probudil zavřený v rakvi na místním hřbitově. No, nebudu ti popisovat své pocity, nedá se to. Bylo to naprosto šílené. Čekala na mě nad mým hrobem a poskytla mi kusé informace o tom, kým jsem a jak se mám chovat. Pak odešla.“ Usmál se a zavřel oči. Přejela jsem špičkou ukazováčku po jeho nose a on mne stáhl k sobě.
„Takže je ti třicet jedna?“
„Hmm,“ brouknul a pak se na mě podíval.
„Ale Sol povídal něco o tom, že se tvá transformace nevyvedla.“ Upřela jsem na něho pohled a on přikývl.
„Každý upír by měl být bezcitný. Představ si zástup upírů oplakávající lidi, co právě vysáli. To asi ne.“
„Ty jsi měl city… Ano, ty máš city.“ Pohladila jsem ho po spánku a jemně se otřela svými rty o jeho.
„A to je ten problém.“ Šeptnul mi do úst. O to víc jsem se k němu přimáčkla.
„Nevidím to jako problém.“ Řekla jsem, když mi konečně dal trochu prostoru se alespoň nadechnout.
„Je a veliký, chceš-li žít s ostatními upíry.“
„Počkej, takže ty jsi za celou svou existenci nezabil?“ Odtáhla jsem se od něho.
„Ne člověka, no alespoň ne za účelem jídla.“ Usmál se.
„Teda, ty jsi samé překvapení.“ Ten pohled, který mi věnoval, byl naprosto odzbrojující.
„Asi bych se měla jít taky konečně obléknout.“ Zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád pyžamo.
„Myslím, že ti to moc sluší.“ Řekl potichu a políbil mě na holé rameno.
Pak mě pomalu zlehka zatlačil do polštáře a sundal mi zuby ramínko. Líbal mě na krk a do dekoltu. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a užívala si jeho chladných doteků. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mi pobaveně přitiskl ruku na pusu.
„Říkal jsem, že ho neprobudí výbuch, ale tohle by mohlo.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala nahlas sténat.
„Promiň.“ Šeptla jsem a nabrala do červena.
„Za co, je to ten nejkrásnější zvuk na světě. Mohl bych tě poslouchat celý den, Mel. Bože, nikdy jsem nepoznal ženu jako jsi ty.“
„Jakou, tak praštěnou?“
„Jo, tu nejpraštěnější. Miluji tě, Melanie, je to bláznivý, ale miluji tě.“
Protáhla jsem se a v žaludku mi zakručelo. Objala jsem si břicho rukama a usmála se.
„Kolik je hodin? Já mám hlad.“ Posadila jsem se.
Mrknul na budík vedle.
„Bude jedna. Asi bych tě měl jít nakrmit.“ Prohlásil pobaveně a vstal, táhnouc mě za ruku z postele.
Na chodbu vyšel jako první a rychle mě vystrčil ven.
„Jdu se převlíct.“ Líbla jsem ho na tvář a po špičkách doběhla k sobě do pokoje, i tak jsem nadělala víc rámusu jak on, když mě nesl v náručí.
Svalila jsem se na postel a zavřela oči. Cítila jsem se tak nějak provinile, že zrovna dneska jsem tak moc šťastná, ale byla jsem. Byla jsem neskonale šťastná.
Vyskočila jsem z postele a převlékla se, rychle proběhla chodbou a v koupelně si vyčistila zuby a udělala běžné ranní činnosti.
Zdola se linula libá vůně restované cibule a tak jsem seběhla dolů.
Will stál u sporáku a něco krájel a míchal a kupodivu se u toho tvářil šťastně.
Přešla jsem až k němu a vyhoupla se na kuchyňskou skříňku, chvíli jsem jen tak houpala nohama ve vzduchu.
„Tebe to opravdu baví, že?“ Zeptala jsem se, když už mi přišlo fakt hloupé, jak se usmívá na pánvičku.
„Děsně.“ Zašeptal a s nebezpečně vypadajícím nožem v pravé ruce se ke mně otočil.
„A teď dokonce víc, než kdykoliv předtím.“ Udělal jeden krok a zastavil se přede mnou. Objala jsem ho nohama kolem pasu a přitáhla si ho blíž.
Položil nůž vedle mě a otřel si ruce do kalhot. Pomalu vzal můj obličej do dlaní a políbil mě.
„Měla bys ho jít vzbudit. Budou dvě.“ Zašeptal mi do vlasů a já se zamračila.
„No, představ si, jak by byl naštvaný, kdybych ho vzbudil já.“ Will se neodolatelně usmál a špičkou jazyka mi přejel po čelisti.
„Dobře.“ Seskočila jsem na nohy a pokorně vystoupala po schodech. Došlo mi, že jsem u něho v pokoji vlastně ještě nebyla. Chvíli jsem zaváhala s rukou na klice a usmála se myšlence, jestli neskončím jako když jsem šla budit Willa.
Otevřela jsem. Jeho pokoj byl naprosto stejný jako ten můj, nebo Willův, nevím co jsem čekala.
Sol ležel na zádech a ruce měl složené pod hlavou. Oční víčka se mu míhala, asi se mu něco zdálo.
Přešla jsem pomalu až k němu. Celý jeho pokoj voněl jako on. Jeho silná kořeněná vůně mě opět polechtala v nose.
Chvíli jsem stála nad ním a bez dechu sledovala, jak spí. Vypadal nádherně, tak pokojně a vyrovnaně. Vztáhla jsem k němu ruku a pak se zarazila. Co se vlastně očekává, abych udělala? Asi by nebylo nejvhodnější zatřást mu ramenem.
Pohladila jsem ho hřbetem dlaně po spánku a opatrně šeptla jeho jméno. Ze spánku se usmál a otočil se na bok.
„Sole.“ Přidala jsem na hlase a opakovala stejnou proceduru.
Náhle jeho paže vystřelila do vzduchu a on zachytil mou ruku u jeho obličeje a přitiskl si mé zápěstí k ústům. Lekla jsem se tak, až se mi podlomila kolena. Rukou jsem se zachytila hrany postele, abych se neskácela. Sedla jsem si k němu a on se opět usmál.
„Teda, mě z vás asi trefí.“ Vydechla jsem a vytrhla mu svou paži.
Pomalu otevřel oči a podíval se na mě.
„Už jsou dvě, chtěl si vzbudit. Will dole dělá něco k jídlu.“ Řekla jsem tiše a chystala se vstát a odejít. Chytil mě za ruku a zadíval se mi do očí. Jen tak držel mou ruku ve své a palcem mě hladil na dlani.
„Pusť.“ Šeptla jsem prosebně a v duchu nadávala Willovi za to, že mě sem posílal.
„Máš pravdu. Nejpozději za hodinu musíme vyrazit.“ Řekl tiše směrem ke mně a pak mě pustil.
„Počkám dole.“ Otočila jsem se ke dveřím a oddechla si, až když jsem za sebou zavírala dveře. Will už mi servíroval na stůl. Vypadalo to nádherně a ještě lépe to vonělo.
„Za chvíli je tu.“ Řekla jsem netečně, když jsem si sedala k obědu. Sedl si naproti mně a opřel se o lokty. Prsty si propletl a položil si na ně bradu.
Vložila jsem první sousto do úst a párkrát kousla, božská mana.
„To je…to je…výborný. Teda Wille, ty jsi kouzelník.“ Musela jsem uznat, že vaří líp jak šéfkuchař.
„Okouzluješ dámu svým uměním, Lime?“ Ozvalo se mi za zády a já se otočila. Měl na sobě černé kalhoty a světle šedou košili do půlky rozepnutou.
„Vaří fakt dobře, viď.“ Sol si sedl ke mně a Will se ztratil, začínala jsem si na jeho rychlé pohyby zvykat a tak nějak podvědomě jsem je vnímala. Za pár vteřin už před Solem stál talíř s obědem.
„Dobrou chuť.“ Pípla jsem a on mi stejně odpověděl, dál jsme jedli mlčky.
Když jsem dojedla poslední kousek, mrkla jsem na velké kuchyňské hodiny, zavěšené na stěně a rychle vstala, měla jsem přesně půl hodiny na to, abych se připravila. Odnesla jsem talíř do kuchyně a vyletěla po schodech nahoru.
Vytáhla jsem zrcátko, které jsem si koupila a udělala si lehký a nenápadný make-up. Vlasy jsem stočila nahoru do drdolu a sepnula sponou. Na sebe jsem si vzala černé šaty na tělo do půli stehen a černý kabátek.
Během dvaceti minut jsem byla připravená. Měla jsem ještě deset minut, otravných deset minut, na přemýšlení. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, musím odsud. Sáhla jsem po klice a málem dostala do nosu. Dveře se rychle otevřely a dovnitř naprosto tiše vklouznul Will. Zůstala jsem na něho civět s pusou otevřenou, jak jsem se probírala z toho šoku, kdy jsem tak, tak stihla uhnout. Mohlo to skončit rozraženým čelem.
Obdivně mě přejel pohledem a v ten samý okamžik už stál u mě a něžně mě objímal.
„Doufám, že to není nijak zakázané, říct ti, jak moc ti to sluší. Vypadáš dokonale.“ Sklonil se níž a políbil mě na spánek, potom rty přejel přes mou tvář až na ústa a začal mě líbat. Upustila jsem malou černou kabelku ve tvaru psaníčka na zem a objala ho kolem krku. Tak moc jsem ho tam chtěla mít sebou.
„Mel, jsi už hotová?“ Ozvalo se zezdola a já sebou instinktivně trhla. Will se ode mne pomalu odlepil, a pak se sehnul pro mou kabelku, podal mi ji a já sáhla po klice. Ještě než mé černé psaníčko pustil, přitáhl si mě za něj zpátky a rychle mě políbil.
„Vrať se mi brzy.“ Šeptnul a pak mě pustil.
Vyšla jsem na chodbu. Sol už čekal dole a náramně mu to slušelo. Dokonale padnoucí černý oblek, šedá košile i černá kravata.
„Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“ Objal mě zlehka kolem pasu a vedl mě k autu.
Celou cestu jsme nepromluvili. Vyhovovalo mi to, mohla bych se prořeknout a bylo by zle.
Jak jsem přepokládala, byli jsme nad hrobem sami, ani mi to nevadilo, asi bych nepřežila dlouhou řadu kondolencí. Takhle stál Sol po mém boku a když už jsem pro slzy neviděla, opatrně mě objal v pase a pomohl mi zůstat na nohách. Babička měla hezký obřad. Tichý a důstojný. Hned po tom, co farář odříkal motlitbu a přišel ke mně, ani jsem nevnímala co mi říkal, odešli jsme k autu. Sol mě posadil na sedadlo a obešel vůz. Sám zasedl za volant a pevně ho objal prsty.
„Jak je ti, Mel?“
Dívala jsem se z okýnka a opravdu neměla chuť se o mou bolest s někým dělit, ne chyba, chtěla jsem se stulit Willovi v náručí a vyplakat se.
„Dobrý.“ Šeptla jsem a neodtrhávala pohled od dlouhé řady bílých náhrobků, lemujících cestu. Nad město se pomalu snášelo stmívání, stíny domů se prodlužovaly a navzájem se dotýkaly. I město dnes vypadalo smutně. Na ulicích bylo méně lidí a všichni chodili s hlavou svěšenou. Cesta přes město trvala slabou půlhodinku, doprava nebyla moc hustá. Slunce zapadlo a obloha nabrala tmavě modro šedý odstín, právě když jsme sjížděli z dálnice do neobydlené skladištní oblasti.
„Do hajzlu.“ Vykřikl Sol a já sebou cukla. Za prvé mě vylekal tón, který použil a za druhé i to, že jsem ho ještě sprostě mluvit neslyšela. Odtrhla jsem pohled od budov na boku a podívala se na silnici před námi. Cestu blokovalo ohromné černé auto se ztmavenými skly.
Sol sevřel volant pevněji a dopnul plnou vahou na brzdu. Auto hlasitě zaprotestovalo a s nepříjemným kvílením a pištěním pneumatik, zanechávajících silné černé pruhy, zastavilo.
Stáli jsme nyní napříč silnice. Sol ztuhnul a bedlivě pozoroval vůz před námi. Rychle zařadil zpátečku a stočil volant co to šlo. Zapřela jsem se rukama do sedačky, jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Byl celý napjatý a na rukou mu vystouply šlachy od křečovitého svírání volantu. Měl zaťatou čelist a zrychleně dýchal. Jeho srdce tepalo jako srdce závodního koně. Bože, já slyšela jeho srdce?
Zařadil jedničku a otočil auto do protisměru s takovou razancí, že se zadek auta zachvěl a párkrát ustřelil do stran. Jenže nebylo kam ujet. Naproti nám se přes cestu postavila velká černá limuzína, byli jsme v pasti.