Předurčená - 5.kapitola

Třásla jsem se a z očí mi vytryskly slzy. Cítila jsem Riův dech na své tváři a po chvíli… na svých rtech.

Ztuhla jsem překvapením a němým úžasem.

Jeho rty se otřely o ty mé a teprve poté mě začal pomalu a jemně líbat. Můj puls se začal urovnávat do normy a trochu jsem se i uvolnila.

I přes to jsem nadále stála jako prkno a neodvážila se otevřít oči.

Náhle mě Riu pohladil po vlasech a přitáhl si mě blíž, aby mne mohl obejmout. Jeho ústa jsem tentokrát ucítila přímo na svém krku – a znova jsem zkoprněla hrůzou.

„Neboj se,“ šeptl Riu a opakovaně mě políbil na moji pulsující tepnu. „Já tě nekousnu,“ utvrdil svá slova a já pocítila, jak mám v hlavě prázdno.

Totálně vymeteno.

„Omlouvám se za zkažení naší večeře. Mrzí mne to, ale bylo to nutné. Bylo potřeba zjistit, jaký máš vzat a intuici k upírům. Tvůj pud sebezáchovy je v naprostém pořádku,“ vysvětlil své počínání, políbil mne do vlasů a pomalu ode mne odstoupil.

Již jsem se netřásla, neměla jsem strach. Když se mi teď po tom všem ještě nic nestalo, tak už nikdy. Přesto jsem před ním nehnutě stála s hlasem nadále uvízlém někde tam dole, pod tím tíživým knedlíkem v mém krku.

S neurčitým výrazem jsem od Ria odvrátila zrak a znovu vzala za kliku dveří. Tentokrát povolily. Už nebyly zamčené a já mohla v klidu odejít. Bez jediné hlásky. A taky jsem to udělala.

Koutkem oka jsem ještě stihla zachytit Riův smutný výraz a jak se chtěl za mnou vydat, kdyby mu v tom však nezabránili něčí ruce.

Eivic.

Věděl, že mi Riu nechce ublížit, a proto mi nepřispěchal na pomoc. Myslela jsem, že mě zradil.

Stále trochu vyplašeně a zmateně jsem vyběhla po schodech a vrazila do svého pokoje, kde jsem se následovně svalila na postel.

Po tvářích se mi začaly znovu kutálet slzy. Hlavou se mi při tom začalo vířit nespočet otázek.
Nechápala jsem přesně, proč to Riu udělal, ale byla jsem si jistá, že už to nikdy nechci zažít znovu.

Měla jsem takový strach!

A proč mě poté tolikrát políbil? Chtěl mě zřejmě uchlácholit, abych se co nejrychleji uklidnila a vzpamatovala.

Nic víc to neznamenalo.

A Eivic… ne, ten opravdu za nic nemůže, pouze konal rozkazy svého pána.

Náhle někdo zaklepal na dveře. Pravděpodobně dotyčný předpokládal, že nehodlám nijak odpovědět, a tak vstoupil bez vyzvání.

„Airen?“ oslovil mě tak známý hlas. Eivic.

Opatrně se dotkl mého ramene. Slyšela jsem, jak si hlasitě oddechl, když jsem před jeho dotekem neucukla.

„Bál jsem se, že ztratím tvoji důvěru,“ vysvětlil. „Každý člověk musí mít jisté vsugerované reakce a hlavně dobrý instinkt, když potká upíra. Kdyby ses nás totiž nebála, ztratila bys přirozenou dovednost vycítit nebezpečí. To by tě nakonec jednou mohlo stát život. A to, i když se neživíme krví z lidí,“ odmlčí se, „doufám, že jsi v pořádku… no tak já už asi půjdu,“ povzdechne si Eivic, pustí má ramena a pomalu odchází.

„Mohl… mohl bys tu se mnou zůstat přes noc? Nerž… usnu?“ otočím se konečně čelem k němu, nehledě na to, že uvidí mé uslzené oči.

Mohla jsem alespoň po svých slovech zřít, jak se na jeho obličeji mění nespočet výrazů. Mezi nimi jsem rozpoznala nejdříve zaskočený, nejistý a vyděšený, pak pobavený až rozesmátý.

Jo, div, že mu z očí netryskaly proudy slz…

„Co? Řekla jsem něco špatně?“

„Ty jsi plakala?“ optá se, nehledě na moji otázku a setře mi z tváří poslední slzy. Nenechá mne ani odpovědět a znovu se přívětivě usměje.

„Pravidlem číslo dvě je: nikdy nenech upíra, aby ti byl nablízku, když spíš. A to platí i pro mou osobu. Spící lidé upíry nesmírně přitahují. Je to jako když si člověk položí na stůl jídlo a jde si ho sníst. Když člověk usne dobrovolně v blízkosti upíra, je to jako kdyby se mu nabízel. Raději se tu zamkni, než půjdeš spát,“ mrkl na mě Eivic, „bude to tak lepší.“

Nejdříve mne jeho slova zaskočila, ale pak se usměji a přikývnu.

„Děkuji ti. Moc si vážím našeho přátelství,“ řeknu popravdě.

„Já samozřejmě také,“ přitaká upír. „Ale Riu si u tebe asi moc důvěry nezískal…“

„Ne… to opravdu ne,“ zašklebím se, ale spíše smutně, něž-li rozverně. „Já… asi nevím, co si mám o něm myslet. Dobrá, to co jste udělali, bylo možná nutné, ale nebyl důvod k tomu, proč při večeři o ničem nehovořil… alespoň bychom se navzájem lépe poznali. Už tak mi Riu připadá, jako kdyby se mne stranil… Přece, kdyby chtěl, mohl sem teď přijít s tebou a sám se mi vše ještě jednou pokusit vysvětlit…,“ vyhrknu.

Eivic se chápavě usmál.

„Ty bys chtěla, aby po tom co se stalo, přišel sem za tebou? Mohla jsi přeci už předtím zůstat a námi dole. Ne, že bychom tě nechápali, ale nebyl by to dobrý nápad, kdyby za tebou hned přišel, když jsi od něj v podstatě utekla,“ prohlásí opatrně a vydá se pomalu na odchod.

„Ano, to máš vlastně pravdu…,“ přisvědčím a zavřu za ním dveře.

Rozhodla jsem se, že zamykat nebudu. Pro upíry by to pravděpodobně stejně žádná překážka nebyla.

Osprchovala jsem se, udělala svoji večerní hygienu, převlékla jsem se do noční košile a šla spát.

I přes všechny události tohoto dne se mi dobře usínalo.

Nevěděla jsem však, že mě někdo za mé nevědomosti pozoruje.