Lost in the middle -16. kapitola

Vyběhla jsem z cely a přes slzy skoro neviděla na krok. Ještěže tmavé chodby katakomb mi byly už natolik známé, že jsem zvládla proběhnout sklepením skoro poslepu. Proběhla jsem domem a někde vzadu, daleko za sebou, zanechala Pascala. Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely, já přeběhla pokoj a skočila do postele. Oběma rukama jsem objala polštář a zabořila do něho svou uslzenou tvář. Jak jsem jen mohla být tak moc pitomá.
Otočila jsem hlavu stranou a během pár vysilujících minut usnula.
Od Willa jsem věděla, že upíři mohou mít sny, když spí. Já je měla, spíš noční můry nežli sny a všechny se týkaly mne a Sola. Hlasitě jsem křičela a mlátila sebou po posteli, než mne bezpečně zachytily ledové ruce a já nasála známě uklidňující vůni.
„Wille.“ Šeptla jsem ze sna a pokračovala dál v nyní již klidném a bezesném spánku.
„Wille.“
Můj křik musel být slyšet po celém domě. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se kolem. V pokoji jsem byla sama, jen ve vzduchu vyselo zvláštně sladké aroma. Rozespale jsem si protřela oči a chvíli jen pomalu těkala očima po pokoji.
„Sakra.“ Zašeptala jsem, když na mne konečně dolehly vzpomínky na předešlé ráno. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se dát si sprchu. Třeba to pomůže. Byla jsem rozhodnutá jít okamžitě zpět za Solem a ….a co? Co bych vlastně měla udělat, co bych mu jen měla říct? Určitě mě teď nenávidí.
Silná světla v koupelně mě na chvíli oslepila a já přivřela oči, abych se vzpamatovala. Oblečení skončilo se žuchnutím na zemi a já si pustila horkou vodu. Prostor koupelny za chvíli zaplnila teplá voňavá pára a já si užívala snad půl hodiny, než se mi udělaly varhánky na prstech. Vzpomněla jsem si na babičku, jak říkávala, že to je nejvyšší čas vylézt.
Zastavila jsem vodu, vystoupila ven a sáhla po béžovém županu visícím na háčku vedle dveří. Byl krásně měkký a huňatý. Vešla jsem zpět do pokoje a odtáhla závěs, slunce neúprosně mířilo k západu, ale ještě bylo světlo. Sedla jsem si na postel, zapřela se o paže a chvíli jen tak houpala nohama ve vzduchu.
Někdo zaklepal a já střelila očima ke dveřím. Kdo to zase otravuje?
„Dále.“ Hlesla jsem sotva slyšitelně a automaticky si přitáhla župan blíž na tělo.
Dveře se otevřely a já viděla záda někoho, kdo táhl malý servírovací vozík s mou snídaní. Vlastně večeří, sakra! Musím se odtud dostat, nebo mi z toho hrábne.
„Děkuju.“ Bylo to opět jen sotva slyšitelné pípnutí, neměla jsem chuť se s nikým vybavovat. Nejradši bych se neviděla.
Vstala jsem a mířila opět do koupelny, abych se převlékla.
„No, to jsem čekal vřelejší přijetí.“ Ozvalo se mi těsně za zády a já s dalším nádechem vsála hluboko do plic tu nádhernou nasládlou vůni. Na jazyku mě to zašimralo a v ústech se mi tvořily sliny. Polkla jsem a opatrně se otočila k muži stojícímu za mnou. Bála jsem se, že je to jen přelud, výplod mé fantazie.
Stál tam a usmíval se tak, až se mi podlomila kolena.
„Wille.“ Vřískla jsem a skočila mu kolem krku. Objal mě a stiskl ve svém náručí. Stáli jsme tam snad hodinu a já se ho úzkostně držela. Nechtěla jsem ho pustit, bála jsem se, že mi zmizí. Uculil se, když mě pouštěl a sáhl si dozadu na krk, aby prolomil mé sevření.
„Ale no tak, nikam nejdu.“ Jeho slova zněla upřímně.
Políbil mě do vlasů a pak se pobaveně zeptal.
„Tak jakpak se má můj malý upírek?“
„Je to cítit, myslela jsem si to.“ Sklopila jsem oči.
„Ale no tak, co se děje?“ Dovedl mě k posteli a posadil se vedle mne.
„Wille, já to podělala, všechno jsem zkazila.“ Do očí se mi vlily slzy a já hlasitě vzlykla.
Strčil mi prst pod bradu a donutil mne vzhlédnout. S úsměvem mi setřel palci slzy z tváří, když vzal jemně můj obličej do dlaní.
„Tak povídej.“
„Řekla jsem to Solovi. Nechtěla jsem, ale prostě to ze mě vypadlo. On pořád dokola mlel, jak mě miluje a že mě tu nenechá…“ Zhluboka jsem se nadechla a letmo zkontrolovala jeho výraz, nevypadalo to, že by se na mě zlobil.
„Já ho chtěla jen donutit, aby se odtud pokusil dostat, klidně i beze mě, jenže on nechtěl a tak jsem mu to řekla a….“ Došel mi dech a já se rozplakala.
Objal mě a vtáhl mé pláčem otřásající se tělo do svého chladného náručí.
„Jen klid, jak já znám Sola, tak už se na tebe určitě nezlobí. Možná ho to překvapilo, ale miluje tě a nemohl by tě jen tak začít nenávidět.“ Políbil mě do mokrých vlasů a já se zatřásla.
„Už na to nemysli. Jinak je v pohodě?“ Odtáhl se ode mne a podíval se mi do očí.
Jen jsem přikývla. „Lucius si myslí, že s ním chodím, proto ho nechal ještě naživu.“
„Fajn, to je moc dobře.“ Hlesl tiše Will a na chvíli se zamyslel, pak pohodil hlavou a netrpělivě skousl spodní ret.
„A co ty? Jak je tobě?“ Těkal nervózně očima po mém obličeji.
„Wille, Lucius je můj otec.“ Šeptla jsem a čekala na jeho reakci. Byl naprosto klidný, jako bych mu říkala, že ráno nedošli noviny, prostě nic zásadního.
„Hmm, a něco nového?“
Vytřeštila jsem oči. „Jak to, že to víš?“
„Lucius mě přijímal. Podle vůně jsem to poznal skoro okamžitě. Už tě mám taky pod kůží.“ Usmál se a dlouze ke mně přivoněl.
„Hlídají tě víc, jak korunovační klenoty. Jsem tu už dva dny a vůbec jsem neměl šanci se k tobě dostat. Až dnes mi to vyšlo a to ještě musel záhadně zmizet ten muž, který ti obvykle nosil jídlo.“
„Wille,“ otočila jsem se k němu, bylo mi jasné co tím myslel.
„Jen klid, vyprávěl mi, jak o víkendu v klubu v centru zabil jednu dívku. Bylo to odporné, musel jsem se dost krotit, abych ho neodstranil hned. Je fakt, že jsem pak musel dvakrát zametat kuchyň, ale co všechno bych pro tebe neudělal.“
„Ale když jsem spala, měla jsem dojem…“ Ohlédla jsem se za sebe a dlaní pohladila saténový přehoz postele.
„Nechtěl jsem tě budit.“ Sklopil oči a pak střelil pohledem k mému nočnímu stolku.
„Trochu jsem lhal.“ Ležela tam veliká sklenice krve.
„Že jsi volala do kuchyně, že máš žízeň.“
„Jak se odtud dostaneme, Wille. Já nesmím na krok a Sola dole taky hlídají. Násilím to asi nepůjde, upírů je tady až moc na můj vkus.“
„Hmm a jaký máš vkus.“ Mrknul na mě a já se musela znova usmát.
„Já mám vkus jen na jednoho upíra.“
Chytil můj uplakaný obličej do dlaní a dlouze, něžně mě políbil.
„Už budu muset jít.“ Řekl rozechvěle, když se ode mne odklonil.
„Ne, ne, ne, prosím.“ Připadala jsem si jako malá holčička, které berou její nejoblíbenější panenku.
„Nesmíme být zatím nápadní a jak dlouho obvykle jíš?“ Pokynul k servírovacímu stolku.
„Vypros si další návštěvu u Sola.“ Projel mi rukou vlasy a políbil mě rychle na čelo.
„A pozdravuj ho ode mne.“
Vstal a na odkládací stolek mi položil talíř s jídlem a sklenku krve. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek a rty naznačil větu „miluji tě.“
Klepnul na dveře a stráž mu otevřela, ještě se po mně nenápadně ohlédl, než se za ním dveře zavřely a já zůstala sedět opět sama, na okraji postele.
Bylo jasné, že tuhle novinku musím Solovi okamžitě sdělit. Možná mu pozvedne náladu, když já jsem mu ji tak krásně zkazila.
Vyskočila jsem na nohy a vletěla do šatny. Popadla jsem první rifle, bílé tílko, sadu spodního prádla a černé ponožky a ještě v šatně se převlékla. Župan jsem hodila na postel a obula si černé tenisky. Ještě vlhké vlasy stáhla do ohonu, ani jsem je nečesala, jen je nahrubo projela prsty a už jsem stála u dveří a brala za kliku.
Vyšla jsem na chodbu a stráž po mně hodila nechápavým pohledem. Chvíli jsem zaváhala, co mám teď udělat, ale pak jsem svůj postoj uvolnila a vesele se usmála.
„Dobré odpoledne, pánové, chtěla bych mluvit se svým otcem.“ A aniž bych počkala na jejich reakci, vyrazila jsem skrz chodbu a zmizela v otcově předpokoji.
Zamžourala jsem, v pokoji panovalo přítmí a jediný zdroj světla byl oheň plápolající v krbu. Přejela jsem místnost očima, ale nikde ho neviděla. Zahnula jsem tedy do úzké, tmavé chodby vedoucí k jeho ložnici.
Právě vycházel z otevřených dveří a na ramena si natahoval košili.
„Melanie. Jak jsi se vyspala?“ Věnoval mi zářivý úsměv, když si urovnával límeček.
„Děkuji. Luciusi, musím vidět Sola.“ Vyhrkla jsem ze sebe bez dechu a sledovala jeho reakci.
Zapínal si právě knoflíčky, když se zastavil naproti mně a pohlédl mi do očí.
„Včera jste se asi pohádali, že? Pascal říkal, že jsi plakala, když jsi šla od něho.“
Proč lhát? Kývla jsem.
„To je právě to, proč s ním musím mluvit, otče. Musím si s ním něco vyříkat.“
„Pojď se mnou, Melanie.“ Pokynul chodbou dál a nechal mě jít první. V hale jsem zaváhala, ale on si jen beze slova sedl naproti krbu do svého křesla a pohledem mi naznačil, abych udělala to samé.
„Mel, měla bys přemýšlet nad tím, co bude dál.“
Střelila jsem po něm nechápavě pohledem.
„No, nemohu ho tu držet věčně, Mel. Pokud ho chceš, měl bych ho proměnit. Udělat z něho upíra.“
Nejdřív se mi oči hrůzou rozšířily a pak jsem se usmála.
„Ze Sola a upír? No, to tedy nevím.“
„Má samozřejmě na výběr, buď to, nebo rychlá a bezbolestná smrt. Jeho krev bude, myslím, velmi lahodná.“
Odporem jsem se oklepala. Teď mluvil jako upír a mně se to vůbec nezamlouvalo.
„Není třetí možnost?“ Zeptala jsem se spíš jen ze zvědavosti, už předem jsem znala odpověď.
„Ne, má milá, je mi líto.“ Nasadil nesmlouvavý výraz a zhluboka vzdychl.
„No, jestli tě opravdu miluje, myslím, že jeho volba bude velmi snadná.“
„Dobře, řeknu mu to, ale myslím že jeho volba nebude nikterak snadná. Je to lovec, nemá upíry v lásce, určitě se bude potřebovat rozmyslet.“
„Dobře.“ Kývnul otec a podíval se ke dveřím.
„Pascale.“ Dveře se otevřely a v nich se tyčil hubený Pascal.
„Doveď mou dceru do sklepení. Přeje si vidět svého lovce.“
Pascal jen mlčky přikývnul a pokynul mi, abych ho následovala. Udělala jsem to okamžitě a poměrně ráda. Tím co mi teď řekl otec, se nám trochu zkrátil čas, ale pořád to vypadalo docela nadějně. Možná se z toho opravdu všichni dostaneme.
Dřevěný vstup zase nepříjemně zavrzal. Vstoupila jsem do cely poněkud kvapně a zůstala stát uprostřed místnosti.
Sol seděl na své matraci a propaloval mě pohledem. Neřekl ani slovo, jen mě upřeně pozoroval. Měla jsem sto chutí se k němu rozběhnout. Bránily mi v tom dvě věci. Bála jsem se jeho reakce, jeho odtažitého chování a také úzkého proužku slunečního světla, který pronikal zamřížovaným oknem a dělil nás tak od sebe.
Chvíli jsem se mu dívala do očí, ale věděla jsem, že nemá cenu ho žádat, aby mi pomohl přejít skrz sluneční paprsek.
Pokud k němu chci, musím to zvládnout sama. Vlastně jsem ještě ani nevěděla, jestli shořím nebo mi sluníčko nijak neublíží.
Pomalu jsem se přiblížila a nohu posunula na samu bezpečnou hranici. Ještě milimetr a zjistila bych to.
Seděl bez hnutí, i když v jeden okamžik bych přísahala, že se naklonil směrem ke mně.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Stejně budu muset zjistit, která část mě zůstala lidskou. Proč ne tedy teď a tady.
Pomalu jsem posunula nohu dál a vstoupila do chladné záře slunečních paprsků. Jarní sluníčko nehřálo tolik, jak bych si přála, ale bylo cítit na tváři a to byl překrásný pocit.
Usmála jsem se a malinko rozpažila dlaněmi nahoru. Nikdy jsem nebyla vyznavačem přehnaného slunění, ale teď jsem chápala, jak by mi slunce neskutečně chybělo. Nemohla bych žít bez denního světla.
Ještě jsem se ani nestačila pořádně nabažit života, který přinášela teplá záře do téhle ponuré kopky a už jsem cítila na svých ramenou jeho horké ruce. Strhl mne k sobě a schoval ve svém náručí. Políbil mě do vlasů a zašeptal.
„Blázne, jeden.“