Divoká kočka 50

Alici vzbudil nebývalý ruch v domě. Zamžourala na budík a zjistila, že je kolem sedmé hodiny ranní. Otráveně se přetočila na druhý bok a mínila vyspávat dál. Jenomže to jí nebylo dopřáno.
„Slečno Vítková.“ Zaslechla hluboký hlas z chodby.
„Copak? Musim už jít, jinak přijdu pozdě do práce.“ Rozeznala hlas své dcery a trošku našponovala uši, aby slyšela z jejich rozhovoru co nejvíc. Najednou se jí vůbec nechtělo spát.
„Ze spodního patra nám zbývá už jen pokoj slečny ..“ odmlčel se a bylo slyšet šustění papírů „Rezkové. Jinak pokoje všech ostatních členů personálu jsou vpořádku. Její pokoj budeme mít zhruba během hodinky.“
„Dobře, to jsem ráda. A co potřebujete ode mě?“ z jejího hlasu zaznívala zjevná netrpělivost.
„No, potom musíme do ložnic vašich rodičů a vaší.“ Řekl poněkud rozpačitě ten muž. „Povolení máte. Pusťte se do toho.“
Chodbou se rozduněly kročeje a klapot podpatků, jak se Štěpána rozešla ke schodišti.
„Ještě moment.“
Klapot ustal.
„Ano?“
„Při předběžném prohledání pokoje jsem objevil za jedním obrazem trezor.“
Nastala odmlka, která jen umocnila dojem z té informace.
„Jistě. Náš rodinný trezor. Ten míníte taky prohledávat? Nemá do něho přístup nikdo jiný než členové rodiny a pokud si dobře vzpomínám, jsou v něm pouze dokumenty.“
V duchu se Štěpána vysloveně radovala. Nepochybovala ani v nejmenším o tom, že tohle všechno její matka slyší. Aniž by si to nějak naplánovala, blížil se čas její pomsty.
„Chtěli bychom pro jistotu nahlédnout. Je maličký, měl by to být okamžik.“
V Alici by se krve nedořezal. Tak nejenže její dcera o tom trezoru ví, ale ví i co je v něm. Co když ... co když zná kód? Tomáš jí ho klidně mohl říct už dávno a nikdo ho léta letoucí neměnil. Sevřelo se jí srdce.
Štěpána teatrálně a hodně nahlas vzdychla.
„Budiž.“
*Ne to nesmím dopustit.*
Vstala rychlostí, kterou by jí mohli závidět o 30 let mladší výrostci a vzala za kliku.
„Proč tolik křičíte?“ zeptala se a mnula si oči, jakoby se právě probudila.
*Hérečka.* pomyslela si Štěpána.
„Dobré ranko mami.“ Usmála se na ni škrobeně a nikdo by rozhodně nepoznal, že ten úsměv není ani zdaleka tak upřímný, jak vypadá.
„Hmmm.“ Zavrčela.
„Prosím tě, mami, tady strážník by rád prohledal vaše pokoje a chtěl se podívat i do trezoru. Já už musím do práce. Byla bys od té lásky a pustila ho tam?“
„Ty o tom trezoru víš?“ hrála překvapenou. Strážník by jí to asi uvěřil, ale Štěpána ani zdaleka.
„Jistě. Pokud je mi známo, byl tam ještě než jsem se narodila. Nechám vás tu spolu a opravdu už musím běžet.“
Na oba hodila zářivý uspěchaný pohled a za chvíli byl slyšet nezaměnitelný dusot ze schodů.
Policista se na Alici nerozhodně zadíval.
„Tak až budete mít chvilku ...“ nejradši by se zdekoval z místa činu. Stará paní Vítková mu rozhodně nebyla sympatická. Ale pokud chtěl dělat svou práci dobře, a jelikož byl nesmírně puntičkářský, tak chtěl zcela určitě, potřeboval ji k prohlídce trezoru, byť byla pravděpodobnost nálezu prakticky rovna nule.
„Dejte mi pár minut. Obléknu se a umyju a půjdeme na to, ano?“ překvapila ho neobvyklou vstřícností.
„Jistě, madam. Budu zatím ve vaší ložnici hledat, tak tam prosím přijďte.“
Dveře za Alicí zaklaply a ona se o ně opřela. S úlevou po nich sjela zády až na zem.
„Páááni. Tak tohle bylo o fous.“