Lost in the middle -20. kapitola

„Vzbuď se, Mel... Lásko, vstávej.“ Ucítila jsem jemný tlak jeho horkých prstů na svém spánku.
„Měla bys už jít, běž se pár hodin prospat do měkké postele. Willovi vyřiď, že budu připravený.“
Rozespale jsem zamrkala do šera cely. Ležel na boku, hlavu měl opřenou o ruku a s úsměvem mě pozoroval.
„Nechce se mi.“ Hlesla jsem a nespokojeně se zavrtěla na tvrdé matraci.
„Oba víme, že to byl jen krásný sen, Mel. Teď je třeba se probudit a začít žít skutečný život.“ Jeho rty se zlehoučka dotkly mého čela.
„Sole…“ Nevěděla jsem, jak slovy vyjádřit, co jsem v tu chvíli cítila.
„Copak je?“
„Asi nic, jen…děkuju.“ Sklopila jsem oči.
Něžně se usmál a zavrtěl hlavou.
„Zlato, to já bych měl děkovat. Udělala jsi mě neskutečně šťastným, ani nevíš.“
„Neumím si vybrat, Sole.“ Zase se mi do očí tlačily slzy.
„Nevíš, kterého z nás?“
Nejistě jsem přikývla. Připadalo mi to dokonalé, jako bych se bavila se svým starším bratrem či nejlepším přítelem.
„Tak se zeptej svého srdce, Mel. Čí jméno šeptáš ze spaní? O kom se ti v noci zdá? Na koho myslíš každý večer? Bez kterého z nás si nedovedeš představit svůj život?“
Proboha, proč se mi ta volba zdála tak složitá? Měla bych bez zaváhání říci Willovo jméno. Vlastně bych teď vůbec neměla ležet nahá v Solově náručí. Váhavě jsem se kousla do rtu a přemýšlela. Snažila jsem se porovnávat. Vzpomínat, co prožívám, když jsem s Willem a snažit se na můj prožitek koukat přes síto událostí právě minulých.
„Sole…“
Usmál se a znovu mi hřbetem ruky přejel přes spánek.
„Já to nejsem, miláčku. Will je ten vítěz. Zvítězil už když jsi ho poprvé uviděla. Když jsi ho ucítila, když jsi ho políbila.“
Představila jsem si jeho ledové dlaně pomalu putujícím po mém těle a bezděčně jsem se zachvěla.
„Nikdy ses na mě nepodívala, tak jako se díváš na něho. Bojoval jsem, ale už od začátku jsem věděl, že nemám moc šancí. Tohle se asi nemělo stát, udělal jsem ti v hlavě akorát zmatek.“ Šeptal a jeho pohled byl tak něžný.
„Ale bylo to tak dokonalé.“ Broukla jsem a do očí se mi navalila další dávka slz.
„Ano, jistě to bylo dokonalé. Miluji tě, ani to nemohlo být jiné. Ale uvědom si, co chceš a jak tvrdě si za to bojovala, abys ho dostala. Myslíš, že by bylo rozumné to teď zahodit? Chtěla bys to?“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou a sklopila oči.
„Takže to, co se tu mezi námi stalo, necháme tady. Ani jeden z nás to nevynese ven z téhle místnosti. Slib mi to, Mel. Slib mi, že mu to nikdy nepovíš. Ne, kvůli mně, ale kvůli sobě.“
Popotáhla jsem a položila se zpět na matraci.
„Dobře, Sole, slibuji.“ Můj slabý hlas byl sotva slyšitelný, ale on přikývl a pak mě políbil na nahé rameno a na krk.
„Tak vstávej.“
Posadila jsem se a on mi podal tričko. Přetáhla jsem ho přes hlavu a zatřepala hlavou, aby se mi neposedné vlasy na hlavě, alespoň trochu urovnaly. Oblékla jsem se a on udělal totéž. Mlčky jsem si sedla k němu a on mě objal kolem ramen.
„A teď běž, tohle opravdu není místo pro tebe.“
Kývla jsem a vstala. Obešla jsem malou rozšlapanou hromádku popela a přemýšlela, jestli bych skončila stejně, kdyby mi někdo setnul hlavu.
Ani jsem se neohlédla a ťukla na dveře. Ty se z vrznutím otevřely a já zmizela v chodbě. Neměla jsem odvahu se otočit a podívat se na něho, asi bych se rozplakala.
Prošla jsem sklepením a rukou přejížděla po kamenné studené zdi. Konečky prstů jsem přejížděla po jednotlivých hladkých kamenech a po drsné hlíně v mezerách.
Stále dokola jsem si přehrávala jeho horké doteky, cítila jsem jeho dlaně na mém těle, jeho polibky na mém obličeji.
Vystoupala jsem po schodech a stanula v chodbě, jedním prudkým zabouchnutím zavřela dveře od sklepa a zůstala stát opřená o stěnu naproti.
Pomalu jsem se svezla do dřepu a položila si tvář do dlaní. Neznámý tlak, uvnitř mého těla narůstal a mě připadalo, že když ho neuvolním, vybouchnu. Hlasitě jsem se rozvzlykala a ani si nevšimla vysoké postavy, tyčící se nade mnou.
„Já říkal, že si tě najdu.“ Jeho hlas zazněl chodbou a vracel se s ozvěnou.
Trhla jsem sebou a pomalu k němu zvedla své uslzené oči. Poznala jsem ho už po hlase, ale tak nějak jsem nemohla uvěřit, že je to opravdu on.
Natáhl ke mně ruce a za ramena mě vytáhl nahoru. Zírala jsem na něho a nemohla v tu chvíli popadnout dech. Vypadal příšerně. Jeho tvář byla poseta velikými popáleninami, jako od kyseliny. Kůže na tvářích a na nose se mu olupovala. Protočil se mi žaludek a odvrátila jsem pohled stranou.
Rozzuřil se a na mou tvář dopadl tvrdý políček, kdyby mě pevně nedržel druhou rukou za rameno, určitě bych upadla.
„Dívej se na mě, ty mrcho. Tohle si mi udělala ty, tak si to teď užij.“
Cítila jsem jeho chladný dech na tváři.
„Už nejsi tak silná, bez svých hraček a bez svého lovce.“ Zlověstně šeptal a tlačil mě plnou silou ke stěně.
„Víš, jak se mi loví, když vypadám takhle? Musím se teď živit smrdutými bezdomovci a opilci. A to jenom kvůli tobě.“ Nakláněl se nade mne a jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého.
Zavřela jsem oči a na tvář mi přelétl další tvrdý políček. Rozrazil mi ret a já v ústech ucítila vlastní krev. Naklonil hlavu na stranu a roztáhl ústa do spokojeného úsměvu. Dotkl se nosem mé čelisti a zhluboka se nadechl.
„Ale vím, jak mi to můžeš vynahradit.“ Jednou rukou mi prohrábl vlasy a pak vzal jednu kadeř mezi prsty a přivoněl k ní.
„Jsi nádherná, tak žádoucí, tak voňavá. Jsi spojením toho nejlepšího z člověka a upíra.“
Nasucho jsem polkla, když přejel jazykem po mé čelisti. Z jeho dotyků se mi obracel žaludek a dělalo se mi na zvracení. S velkými obtížemi jsem se nutila dýchat a s každým nádechem do sebe nasávala jeho nechutný pach.
Zatnula jsem zuby a zmohla se na jeden jediný pokus ho od sebe odstrčit. Vstrčila jsem své ruce mezi naše těla a propnula jsem paže. Obratně mi zkroutil ruku za záda, až jsem zakňourala bolestí. Zdálo se mi, že se mu to líbí.
Vzrušovalo ho, působit mi bolest. Přitiskl svá ústa na má a zašeptal.
„Křič, lásko. Prosím, křič.“
Začínala jsem pomalu ztrácet vědomí, vděčná svému tělu, že tu hrůzu nebudu muset prožívat až dokonce. Kolena mi podklesla, ale následoval další tvrdý políček, který mě vrátil zpět do reality.
„Žádný omdlívání, k čemu bys mi potom byla.“ Zavrčel a zajel mi volnou rukou pod tričko. Cítila jsem, jak mi přejíždí po břichu a jak bere do dlaně mé ňadro. Mezi prsty zmáčkl mou bradavku, zabolelo to až jsem sebou cukla. Na jeho pokřivené tváři se objevil další spokojený úsměv a on se ke mně přisál. Tvrdě se dobýval do mých úst a já se snažila uhýbat. Zasloužila jsem si tím další tvrdý políček. Chytil mě pevně za vlasy a trhnul mou hlavou dozadu, až jsem se praštila o stěnu za mnou. Před očima se mi zatmělo a já v jeho rukách ochabla. Pustil má ramena a nechal mé tělo sesunout na podlahu.
Když jsem se opět probrala k vědomí, skláněl se nade mnou a vzrušeně oddechoval. Líbal mne na ústa a na krk. Pokrčila jsem nohu a vší silou ho nakopla do rozkroku. Mělo to okamžitý účinek. Zakvílel a svalil se na podlahu vedle mne. Vydrápala jsem se do kleku a vrávoravě se postavila. Zbývalo mi pár kroků do haly. Tam bych byla v bezpečí. Jen několik metrů.
Zapřela jsem se dlaní o stěnu a pomalu se rozeběhla ke vchodu do vstupní haly. Než jsem však stačila udělat stěží pět kroků, jeho ledová dlaň mě pevně chytila zezadu za krk, div jsem se neudusila.
Opět mě přitiskl ke stěně, sotva jsem popadala dech.
„Kampak, tak rychle, ještě jsem neskončil.“
Zhluboka jsem se nadechla, odhodlaná začít křičet, třeba mě někdo uslyší. Jenže, on mou snahu prohlédl a hned mi přitiskl ruku na ústa.
„Šššš…“ Zasyčel a upřeně se mi při tom díval do očí. Přes spodní řasy se mi přehouply první slzy a ramena mi začala trhat v hlubokých vzlycích.
Jednu ruku mi držel pevně přitisknutou na ústech a druhou začal šátrat po zapínání mých riflí. Zkušeně mi je rozepnul a vjel mi prsty do kalhotek.
Tlumeně jsem vykřikla, ale nebylo to nic moc platné. Můj vzdor ho ještě víc povzbuzoval, vzrušoval.
Slyšela jsem, jak přerývaně dýchá, když se plnou vahou tlačil na mne. Slzy mi kanuly po tvářích a stékaly po jeho ruce.
Cítila jsem se zvláštně otupělá, jako by se mé vědomí bránilo tomu, co se tu dělo. Přestala jsem se bránit a rezignovaně svěsila paže podél těla.
„Tak je hodná, bude se ti to líbit, uvidíš.“ Zachrčel vzrušeně a olízl mi jazykem tvář, choval se jako zvíře.
Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla, už jsem neměla sílu.
Vedle mne se ozvalo temné zavrčení a váha útočníkova těla náhle zmizela. Zmizel i nepříjemný tlak jeho prstů v mém klíně. Pomalu jsem se sesunula podél stěny do sedu a opřela si hlavu. Po chvíli jsem našla opět sílu, alespoň otevřít oči a přesvědčit se, co se stalo.
Viděla jsem útočníka, který se obranně krčil a něčí záda. Můj zachránce se vrhnul na toho netvora a obratně ho srazil k zemi. Zakousnul se mu do krku a pak se ozval zvláštně pištivý zvuk. Také křupání a mlaskavé trhání. Periferně jsem viděla, jak se hlava mého útočníka oddělila od těla a on se proměnil v kupičku světle šedého popela.
Zavřela jsem oči, opět se mi protočil žaludek.
Slyšela jsem něčí rychlé kroky a pak pocítila na ramenou něčí chladné paže. Zhluboka jsem se nadechla a celou mne prostoupila známě sladká vůně. Willova vůně.
„Už jsem tady, Mel. Už jsem u tebe.“ Vyzvedl mě do náručí a nesl pryč z chodby. Zabořila jsem mu obličej do hrudníku a začala vzlykat nanovo.
Pod zády jsem ucítila měkkou matraci něčí postele. Tohle nebyl můj pokoj, musel být jeho. Sedl si ke mně a hladil mě po ruce a po rameni.
„Prober se, Mel, už je dobře.“ Pak jeho hlazení přestalo, ale než jsem se stačila vzpamatovat, byl zpět a k ústům mi přikládal skleničku s vodou.
„Napij se, to ti pomůže.“
Nadzdvihla jsem se a napila se. Nebyla to voda, ale vodka. Hlasitě jsem se rozkašlala, protože mi zaskočilo. On mi však nedal pokoj, dokud jsem skleničku nevypila celou. Konečně jsem spolkla poslední lok a on mi pomohl si lehnout.
„Dí..díky.“ Vykoktala jsem za sebe a snažila se uklidnit.
„Už ti neublíží, neboj se.“ Snažil se znít klidně, ale ruce se mu ještě klepaly.
„Musíme odtud, tohle není místo pro tebe.“ Zašeptal a políbil mě na čelo.