Lost in the middle -22. kapitola

Věci jsem hodila na postel a lehla si k němu. Zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho a pak se svými ledovými rty otřel o mou čelist. Zachvěla jsem se pod dotykem jeho chladné pokožky.
„Máme ještě dvě a půl hodiny.“ Šeptl vyzývavě a přetočil mě na záda.
„Williame.“ Pískla jsem do jeho hrudníku, ale tím veškerý můj odpor skončil. Jeho dotekům se nedalo dlouho odolávat.
Už jsem cítila ten dobře známý pocit vzrušení, který se pomalu rozléval po celém mém těle.
„Ne, ne, počkej.“ Šeptla jsem a odtáhla se od něho. „Teď ne, prosím.“
Zamračil se a oči stáhnul do úzkých škvírek. Podezřívavě si mě prohlížel. Nedokázala jsem se mu do očí dívat dlouho a tak jsem radši uhnula pohledem a důkladně zkoumala vzor na mém béžovém povlečení.
„Co se děje?“ Jeho hlas byl tichý, ale přesto mi neunikl náznak nesouhlasu.
„Já jen, jsem z toho všeho děsně vyděšená. Bojím se, Wille.“ Znělo to logicky a byla to pravda.
Naklonil hlavu mírně na stranu a roztáhl ústa do neodolatelného úsměvu. Konečky prstů mi jemně přejel po čele a pak prohrábl mé vlhké vlasy.
„Děláš si zbytečné starosti, Mel. Všechno bude v pořádku, uvidíš.“
„Ale přeci jen, mohli bychom to nechat, až budeme doma?“
Usmál se víc a naklonil se tak blízko nade mne, že jsem jasně cítila ve tváři jeho dech. Zavřela jsem oči a jen si užívala sladké chuti, která mi vyvstávala na špičce jazyka.
„Líbí se mi, jak říkáš doma.“ Stočil se na bok a lehl si vedle mne. Opíral se teď o loket a díval se na mou tvář.
„Víš, přemýšlel jsem, až se z tohohle marastu vylížeme, mohli bychom se zajet podívat do Skotska. Určitě by se ti tam líbilo, je to překrásná země. Nádherná příroda a taky spousta památek. Ukázal bych ti můj kostel a možná i můj rodný dům, jestli ještě stojí. Nebyl jsem tam už moc dlouho.“
Podívala jsem se na něho, měl ve tváři zvláštní výraz, byl opravdu dojatý.
„Pojedu s tebou ráda. Kamkoliv jen budeš chtít, Wille.“ Šeptla jsem a políbila ho na špičku brady.
Stáhl mě k sobě do náručí a pak se zhluboka nadechl.
„Slib mi, Mel, že se budeš držet za mnou a budeš na sebe dávat pozor. Mám dojem, že všichni v tomhle prokletém domě tě už znají. Nikdo se tě ani nedotkne, na to se až moc bojí Lucia, ale někdo by se mohl třeba splést, nebo překouknout, nebo bys mohla stát ve špatnou chvíli na špatném místě.“
Políbil mě do vlasů a já se ztulila k němu ještě víc.
„Měla by ses obléci, abys nenastydla.“
Nechtělo se mi vysvětlovat, že husí kůže, která mi naskočila na krku a na rukách, není vůbec od toho, že by mi byla zima a tak jsem ho poslechla. Vyskočila jsem z postele a na vteřinu zaváhala, jestli se mám jít obléci do koupelny. Pak jsem jen s úsměvem zatáhla za tkaničky županu a ten se rozevřel a zlehka mi sklouznul z ramen. Ozvalo se tlumené žuchnutí, jak těžká látka dopadla na huňatý koberec. Automaticky se vyhoupl do sedu, nohy přehodil přes okraj postele a objal mě kolem pasu. Zavřela jsem oči, když se rty zlehka dotkl mého bříška.
„Wille.“ Broukla jsem a projela mu rukama jeho na krátko střižené hnědé vlasy.
Jeho dlaně sjely na půlky mého zadečku a on svou chladnou tvář přimáčkl do prohlubně mezi žebry, těsně pod má prsa.
„Miluju tě, Melanie, tak šíleně moc, až mě to bolí.“
Tohle jeho prosté konstatování mi vehnalo do očí slzy. Sehnula jsem se k němu a vyhledala svými rty ty jeho. Ten polibek byl naprosto dokonalý. Tak odzbrojující a naléhavý. Mé tělo začalo samovolně vibrovat, ruce se mi chvěly a kolena se mi podlamovala.
„Bože, musí ti být zima, obleč se.“ Odtáhl se ode mne a já jen němě zaprotestovala.
Třesoucími se prsty jsem si oblékla spodní prádlo. Avšak zapínání podprsenky pro mne bylo velmi tvrdým oříškem. Otočil mě za boky zády k sobě a pomohl mi. Neopomněl mě opět zlehka políbit vzadu na krku.
Natáhnula jsem si černé rifle a nátělník stejné barvy. Mikinu jsem si uvázala zatím jen kolem pasu, ale věděla jsem, že se mi venku bude hodit.
Otočila jsem se k němu a on se spokojeně svezl na záda, opírajíc se o lokty.
„Jsi dokonalá.“
„A ty jsi hrozný…lhář.“ Umíněně jsem si zapřela ruce v pase a chvíli ho jen tak pozorovala.
„Nelžu, neznám krásnější ženu než jsi ty.“ Sedl si a já se posadila k němu.
„Což mi připomíná.“ Otočil se ke mně.
„Ještě jsem s tebou chtěl probrat jednu věc.“ Zadíval se někam za mě, ale pak se mi plnou sílou jeho hypnotického pohledu zadíval do očí. Děkovala jsem bohu, že jsem v tu chvíli seděla, určitě bych sebou sekla.
„Nedělej mi to.“ Pípla jsem nespokojeně a marně se snažila podívat se jinam, nešlo to.
„Co?“ Šeptnul a na tváři se mu objevil spokojený výraz.
„Wille.“ Houkla jsem skrz zaťatou čelist.
„Promiň.“ Mrknul na vteřinu jinam a já se mohla uvolnit.
„Myslela jsem, že na upíry to nepůsobí.“ Naštvaně jsem si třela kořen nosu.
„Jsi upír jen z polovičky. Krom toho tahle intenzita by normálního člověka asi zabila. Neudržel bych to asi ani o vteřinu déle.“
„Tak cos mi chtěl?“ Obrátila jsem se k němu.
„No, nevím jak začít..“ Spojil své ruce a nervózně si třel klouby. To jemné šustění jeho kůže mě dovádělo k šílenství. Rychle jsem položila svou dlaň na jeho a on se mi zase zadíval do očí.
„Mel, přemýšlel jsem o tom a nemyslím si, že bych v životě kdy mohl potkat ženu, kterou bych miloval víc než tebe.“
Trošku mě z toho mrazilo vzadu na zátylku. Nevěděla jsem, co se z toho vyklube, ale byla jsem pekelně nervózní.
„Vím, že se neznáme moc dlouho, ale já jsem si tím stoprocentně jistý a tak…“
Na chvíli se podíval na naše ruce a pak rychlostí blesku stáhnul jemný zlatý kroužek ze svého malíčku a nasadil mi ho na prsteníček levé ruky.
„Mel, vezmi si mě.“ Zvedl ke mně své jasně žluté oči a já viděla tu míru nervozity a to napětí, které jím nyní procházelo.
Zlomek vteřiny mi trvalo, uvědomit si vůbec, na co se mě ptá. Pak jsem na sucho polkla a stočila svůj pohled k prstýnku navlečenému na mém prsteníčku.
„Wille.“ Vydechla jsem, v ten okamžik jsem se cítila jako v pasti. Nikdy jsem nepřemýšlela o svatbě, neplánovala jsem jaké to bude až půjdu v bílých šatech uličkou k oltáři. Podvědomě jsem se tomu bránila a opouštěla místnost vždy, když na toto téma vyvstala jakákoliv diskuze.
Byl opravdu rozrušený, cítila jsem, jak jeho stisk zesílil a pomalu mě to začínalo bolet. Skoro jsem ani nedýchala a zcela konsternovaně hleděla na malý kousek zlata, který mě teď tížil, že to bylo až nesnesitelné.
Náhle vytáhl svou ruku z našeho vzájemného sevření a zlehka mi ji položil na tvář. Byla chladná a totálně vlhká. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi zpotily dlaně.
„Lásko.“ Jeho hlas se neuvěřitelně chvěl.
Konečně jsem odtrhla oči od prstýnku a podívala jsem se na něho.
„Pokud chceš ještě počkat, tak já to chápu. Nechtěl jsem tě dostat do nepříjemné situace.“
Asi jsem vypadala stejně vystrašeně, jak jsem se v tu chvíli cítila. Párkrát jsem mrkla a snažila se polknout ten ohromný knedlík, který se mi z ničeho nic udělal v krku.
„Miláčku, nadechni se.“
Až teď jsem si uvědomila, že se mi neuvěřitelně točí hlava. Zhluboka jsem se nadechla a pak velmi pozvolna vydechovala, jako bych si mohla ukrást ještě chviličku, než budu muset odpovědět.
„Ty si myslíš, že se z toho nedostaneme, viď? Myslíš, že tu všichni umřeme.“
Ruce se mi zase rozklepaly.
„Vůbec ne, Mel.“ Zastavil svými prsty neovladatelný třes těch mých a pak se mi zase podíval upřeně do očí.
„Odpovíš mi, až budeme doma, ano? Nechci tvou odpověď slyšet dřív.“ Pohledem naléhavě klouzal po mé tváři a hledal alespoň nějaký náznak mé reakce.
Byla jsem tak ztuhlá, že jsem nepohnula v obličeji ani jediným svalem.
„Dobře, Wille, odpovím ti doma.“ Souhlasila jsem nakonec a trochu si oddychla. Budu mít tedy dalších pár hodin na rozmyšlení.
„Tak a teď, Mel.“ Vstal a vytáhl mě za paži na nohy.
„Kontrolují tě stráže, když jdeš za Solem?“
Nechápala jsem, kam tím míří. Jen jsem skoro neznatelně zavrtěla hlavou.
„Fajn, takže propašuješ dovnitř tohle.“ Popošel ke stolku a položil ruku na jeden z mečů zasunutý v černé kožené pochvě.
„A co tvůj plán s uspáním stráží.“ Vytřeštila jsem oči s neskrývaným nesouhlasem z blížícího se násilí.
„To by nemuselo vyjít, takhle to bude jistější. Prostě ťukneš, že chceš z cely a až tě přijde jeden strážný vyvést, Sol se o něho postará. Toho druhého si vezmu na starost já.“
Chvíli jsem civěla upřeně na stolek a představovala si jaké to asi je, cítit to chladné ostří na kůži, těsně před tím než se vám zasekne do masa.
„A co pouta, které Solovi nasadili?“
„Pouta?“ Opakoval Will a zadíval se upřeně na mě.
„No, spíš silné ocelové okovy.“ Naznačila jsem rukama kola kolem zápěstí.
„No, tak mu je sundáš. Nejsi sice plnohodnotný upír, ale roztáhnout oka řetězu, to snad zvládneš, ne?“
Nadzdvihla jsem pobaveně jedno obočí a uculila se.
„Ale teď si ze mě děláš legraci, viď?“
„Mel, piješ teď lidskou krev, ta tě dělá ještě silnější. Zatím si to nezkoušela?“ Vrátil se pár kroků ke mně. Stále jsem stála jako přimražená u postele.
„Tak moc se těším, až ti budu moci ukázat, co teď všechno svedeš.“ Postavil se čelem ke mně a prohrábl mi vlasy. Svou rukou se zastavil na mém zátylku a podržel si mou hlavu, skoro jako by očekával, že se odtáhnu. Sehnul se ke mně a pořád se mi díval do očí, když se přibližoval svými rty k těm mým. Políbil mě něžně a mělce.
Pak zvedl mou ruku a mrknul na hodinky.
„Připravená?“ Jeho hlas byl plný vzrušení. To, jak se mu do těla vyplavoval adrenalin, jestli teda upíři něco jako adrenalin měli.
„Na všechno.“ Konstatovala jsem váhavě. Znělo to absolutně nevěrohodně.
Uculil se, aby mi dodal odvahy.
„Budu s tebou, Mel. Jen se snaž držet u mě, ano?“
Kývla jsem a nechala se odvést ke stolku s meči. Odvázal mi mikinu a na záda připevnil koženou pochvu. Pak mi pomohl navléknou mikinu a mé vlasy rozhodil po zádech tak, aby maskovaly vypouklinu způsobenou zbraní.
„Dokonalé, jen se k nim netoč zády. To by mohlo vyjít.“ Rychle mě políbil na čelo a do ruky uchopil druhý meč, který byl zasunutý ve stříbrném obalu. Vypadal mohutněji a byl očividně delší.
Chytil mě za ruku a pohladil mě palcem po jejím hřbetu.
„Ať se stane cokoliv, nezapomeň, že tě miluji.“