Lost in the middle -32. kapitola

Vytáhl z kapsy riflí čistý kapesník a podal mi ho. Tak trochu jsem zaváhala, proč nosí sebou kapesník? Upíři přeci nemívají rýmu. Otřela jsem si oči a nos. Ten kousek bílé bavlny voněl přesně jako on. Zastrčila jsem ho do kapsy bundy a zhluboka se nadechla.
„Je ti líp?“
Jen jsem přikývla a usmála se. „Promiň, prostě to muselo ven.“
Úsměv mi opětoval a kývnul.
„Měli bychom se vrátit. Je už dost pozdě.“ Otočil se.
„Nechce se mi zpět.“ Zakňourala jsem a popotáhla.
„Šššš, bude to dobré, uvidíš.“ Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Konečky prstů mi přejel po čelisti a pak mě jemně chytil za bradu. Povytáhl pobaveně jeden koutek, když se jeho tvář přibližovala k té mé. Stála jsem naproti němu skoro ochable. Ruce mi visely podél těla a já se sotva nutila dýchat.
Sklonil se nade mne a pak ztuhnul. Bylo to, jako byste ho prostě vypnuli, jeho výraz byl v mžiku prázdný, nečitelný. Lekla jsem se, jediný pohyb, který udělal, bylo rychlé nadechnutí. Zahleděl se mi do očí a pak mi vydechl do tváře.
„Běž, Mel, uteč.“ Cítila jsem, jak mnou projela vlna paniky a tělo zaplavil adrenalin. Sice jsem se ještě ani nepohnula, ale mé srdce se zrychlilo a dýchání začalo být intenzivnější.
Chytil mne za rameno a jedním rychlým pohybem mě postrčil několik metrů od sebe.
„Běž.“ Zakřičel tak silně, že se mi rozklepaly nohy. Jeho obličej se změnil a on vycenil tesáky.
Krve by se ve mně nedořezal, ale já věděla, že není čas. Musím odsud. Ze stínů vystoupilo pět mužů.
Will se obrátil čelem k nim, zády ode mne, výhrůžně zavrčel.
Na nic víc jsem nečekala a dala se na útěk. Za sebou jsem slyšela pohyb, rány, vrčení a syčení.
„Chyťte ji.“ Ten výkřik se mi zaryl do uší a nutil mé nohy pohybovat se rychleji. Věděla jsem, že on se o sebe postará, ale když bude chránit ještě mě, někdo zemře.
Za sebou jsem slyšela kroky, byli dva, doháněli mě. Napůl upír, napůl tak rychlá, napůl tak silná, sakra.
Skladiště už bylo na dohled, ale stejně ještě nějakých šest set metrů. Stačí dostat se dovnitř. Plíce jsem měla v jednom ohni a svaly na nohou mě bolely. Po čele mi stékal pot a černá kožená bunda mě zpomalovala. Shodila jsem ji z ramen a upustila na zem. Chladný vzduch se do mě opřel a zastudily mě kapičky potu na zádech. Těsně za sebou jsem uslyšela zavrčení a pak jsem narazila do něčeho tvrdého před sebou. Něčí silné, chladné paže mě chytly za ramena a stiskly mě, to jediné mě zastavilo a já si nesedla, vlivem zpětného nárazu, na zadek. Vběhla jsem někomu do náručí. Vzhlédla jsem k onomu muži.
Mohl mít tak metr sedmdesát pět. Vytrénovaná, atletická postava, ne moc svalnatá. Asi jako Willova. Krásné blond vlasy mu spadaly až na ramena. Propichoval mě pohledem svých šmolkově modrých očí a mírně se usmíval, jak si mě k sobě tiskl.
Cukla jsem rameny zpět, ale jeho stisk byl šíleně pevný. Já byla napůl mrtvá, nemohla jsem popadnout dech a on se ani nezadýchal, sakra.
„Bezva, Kevine. Šéf bude mít radost.“ Další hlas se ozval přímo za mnou. Otočila jsem hlavou a podívala se na druhého pronásledovatele. Tak metr osmdesát, podsaditější postava, snědá kůže, černé kudrnaté vlasy a hnědé oči. Nelíbil se mi, takový ten typ mafiánského poslíčka.
„Odveď ji do auta, já jdu zkontrolovat, jak se to vyvíjí.“ Otočil se od nás a odcházel.
„Pusť.“ Začala jsem se kroutit, ale moc mi to nepomohlo, s každým mým pohybem se jeho stisk zvětšoval.
„Au, to bolí, pusť.“ Zakňourala jsem a opřela mu ruce o hrudník, jako by to mohlo pomoci.
„Nemel se, děláš to ještě horší.“ Jeho hluboký hlas mě zaskočil.
„Nech mě!“ Zakřičela jsem mu do obličeje, ale on se opět jenom usmál.
„Do háje.“ Ochabla jsem v jeho náručí, bylo to jako bych byla vrostlá do kamene, jako bych dlaněmi tlačila do kamenné sochy.
„Tak pojď, tatínek už na tebe čeká.“ Chytil mne jen za jednu paži, hned nad loktem a táhl mě pryč od skladiště. Druhou rukou jsem se snažila, páčit mu prsty, jenže to nešlo.
Udělal několik kroků do tmy a vláčel mě za sebou.
Kolem mne něco prosvištělo a chladně se to dotklo hřbetu mé ruky. Naskočila mi na zátylku husí kůže a všechny chloupky jsem měla v pozoru. A ještě než jsem stačila otočit hlavou a podívat se na svého únosce, ozval se vysoký, pištivý, sténavý zvuk a na mě dopadla sprška studené krve. Vedle mne se tyčilo tělo bez hlavy a ta se válela u našich nohou. Z krku mrtvého, stále ještě stojícího upíra, pozvolna vytékala krev. Nepulsovala, jako by to bylo u lidí, on nebyl člověk, neměl srdce.
Jeho tělo se sesunulo na kolena a já šla s ním. Stále mi svíral ruku a tak, když jeho tělo bezvládně dopadlo na beton pod námi, já dopadla na zadek vedle něho.
Vzhlédla jsem a překvapením zatajila dech. Nade mnou stála Viviane a v očích měla zvláštní výraz uspokojení.
„William?“ Zeptala se jen a já se nezmohla na víc, než ukázat prstem do tmy.
Pohodila hlavou a záplava jejích zlatých vlasů se jí rozvlnila kolem obličeje. Vypadal jako bohyně smrti s tváří od krve.
Otočila se a byla pryč.
Konečně jsem začala zase vnímat a přes mé tělo se převalil šok. Ruce se mi klepaly, když jsem páčila upírovy prsty. Nepoznali byste, že je mrtvý, byl stejně studený i před tím. Ze špičky nosu mi odkapávala jeho krev, která mi stékala z vlasů dolů přes obličej. Neměla jsem na ni chuť, byla zvláštně cítit. Jako něco, co se nejí.
Konečně jsem se vyprostila z jeho sevření a odtáhla se tak půl metru od něho. Začala mi být zima a do očí se mi draly slzy. Sklonila jsem hlavu a ruce dala do klína. Byla jsem tak pekelně unavená.
Zhluboka jsem se nadechla a žaludek zaprotestoval. Cítila jsem žaludeční šťávy až v krku a tak tak se stačila vyhoupnout na kolena. Mým tělem projela bolestivá křeč žaludeční nevolnosti a já klečela a dávivě zvracela do seschlé trávy na okraji betonové příjezdové cesty. Pohled za všechny prachy.
„Mel.“ Jeho hlas zněl jako by zdálky. Tohle teda vidět nemusel. Klekl si ke mně a podepřel mé umdlévající tělo. Dávila jsem se, i když už jsem měla žaludek dávno prázdný.
„Jsi v pořádku?“ Hladil mě po spánku a jeho ledová ruka mi přinášela úlevu. Klekla jsem si na paty a opřela se čelem o jeho hrudník.
„Jsem tu, lásko, už jsem tady.“ Vyzdvihl mě do náručí a já se zase cítila jako hadrová panenka.
Nesl mě domů a vedle nás mlčky kráčela Viviane. Stále krásná a stále dokonalá ve své zakrvácené černé večerní róbě.
„Co to bylo za lidi a proč po vás šli?“ Zeptala se konečně Viv, když jsme vcházeli do skladiště.
„Lidi jejího otce.“ Přimáčkl si mě k sobě pevněji.
„A co jí chtěli? Nezdálo se mi, že by ji chtěl zabít.“
„Unést je lepší výraz. Její otec ji chce zpět.“
„Ale to byli upíři, všichni.“ Viv se zdála zmatená.
„A?“ Will se zastavil v půli garáže.
„Takže její stvořitel ji chce zpět.“ Vysvětlila Viv.
„Ne, Viviane, její otec ji chce zpět. Lucius.“ Will si unaveně vzdychnul.
„Její otec je Lucius? Ale jak..?“ Zdála se zmatená.
„Mel se narodila jako člověk, teď je někde v půli cesty. Myslím, že už takhle zůstane. Je jako upír, ale může chodit ve dne. Nemá žádné naše slabosti a jí lidské jídlo. Bohužel není tak silná, ani tak rychlá jako my.“
Už mě nebavilo, že se o mně baví, jako bych tam nebyla.
„Ale to je nemožné, Williame, nikdo ještě…“
„Já vím, je první.“ Shlédl ke mně a políbil mě na čelo.
„Ne, není první, je jediná.“ Opravila ho Viviane a zahleděla se mu do očí.
„Víš, co by udělali upíři v Evropě, kdyby se o ní dozvěděli?“ Její hlas byl tichý a vražedný.
„Vím.“ Odsekl Will a otočil se k odchodu.
„A s tebou, Willame?“ Křikla ještě za námi, ale on už mě vynášel opatrně po schodech a nesl do koupelny.
Klepala jsem se jako osika, zčásti to bylo způsobené šokem, zčásti zvracením a zčásti zimou. Suma sumárum, zuby mi drkotaly, až jsem se bála, že o ně přijdu, nebo že si překousnu jazyk.
Ani se na nic neptal a napustil horkou vanu.
Tiskla jsem si ruce k sobě tak pevně, až mi zbělaly klouby. Stejně to nepomohlo, klepala jsem se jako ratlík.
„O ččččem ttttto mluuu....vvvila?“ Snažila jsem se za sebe dostat a doufala, že můj pokus pochopí a nebudu to muset opakovat.
Sedl si na okraj vany a chvíli na mě hleděl, pak si vzdychl a pokrčil rameny.
„Víš, jsi jiná, nejsi ani upír, ani člověk. Upíři v Evropě jsou moc…. konzervativní. Bojí se všeho, co je nové, odsuzují to. Zuby, nehty se drží starých tradic. Kdyby zjistili, že někdo jako jsi ty existuje, vynaložili by veškeré prostředky k tomu, aby tě našli.“
„A ppppak?“ Ani jsem nechtěla slyšet odpověď, ale zvědavost ve mně kypěla.
„Pak by tě odstranili, Mel. Zabili by tě.“ Jasně, tak přesně tohle jsem vědět nechtěla.
Zastavil vodu a já se začala svlékat. Hlavou mi prolétlo, jak ty krvavé skvrny odstraním z mých oblíbených riflí. Špinavé prádlo putovalo do koše a já se třepala nahá uprostřed koupelny. Byl taky špinavý, ale nesvlékal se. Na jeho šedivém tričku byla obrovská tmavě červená šmouha, přes celé břicho a na hrudníku měl obtisk mého čela a tváře, jak jsem se k němu tiskla. Taky krk a tvář měl špinavou. Ruce měl potřísněné malými kapičkami. Na černých riflích nebylo nic vidět. Asi začnu taky nosit černou, je to praktické.
Ustoupil mi z cesty a já si vlezla do vody. Konečky prstů na rukou a palce u nohou mě zabolely, jak si prochladlá místa mého těla těžko zvykala na horkou vodu.
Zaplula jsem pod hladinu a s vyprsknutím se posadila. Ulízla jsem si vlasy dozadu, aby mi nepadaly do obličeje a sáhla po krvavě rudé lahvičce sprchového šamponu.
„Hned se vrátím, Mel, zatím se trochu zahřej.“ Jeho tichý hlas se rozlétl malou místností, která se plnila párou s vůní růží a šeříku.
Umyla jsem si vlasy a vymyla z nich všechnu krev. Bylo zvláštní, jak se teď všechno motalo okolo krve. Kdyby mi tak nechutnala, zatřásla bych se odporem.
Dole se strhla vášnivá hádka, snažili se šeptat a tak jsem zachytila každé desáté slovo. Mluvili jazykem, kterému jsem nerozuměla, byl tvrdý a hrubý, že by němčina?
Ještě chvíli se dohadovali a pak Will naštvaně vyštěkl.
„To je moje věc, Viviane.“ A byl konec, ticho.
Klaply dveře a já se ohlédla. Will stál u nich, zapřený zády, hlavu mírně zvrácenou, oči zavřené a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.
Nepromluvila jsem, neměla jsem co říct, když bude chtít, řekne mi to sám.
Zajela jsem pod hladinu a chvíli tam zůstala. Ticho bylo uklidňující, konejšivé. Zdálo se mi, že sem za mnou problémy venkovního světa nemohou. Jen iluze.
Plíce mě začaly pálit nedostatkem vzduchu a já se vynořila. Zapřela jsem se nohama o protější konec vany a setřela si vodu z obličeje.
Stál u vany, nahý. Oblečení bylo poházené po podlaze.
„Smím?“ Zeptal se s úsměvem a nervózně si prohrábl vlasy. Já mu místo odpovědi udělala místo.
Sedl si zády ke mně, boky mezi mýma pokrčenýma nohama. Položil si obličej do dlaní a shrbil záda. Něco ho žralo a to jako že dost.
Vzala jsem houbu a přejela mu jemně po zádech. Slabé potůčky růžové vody mu stékaly po kůži. Zachvěl se, ale jinak nic. Objala jsem ho tedy kolem pasu a přitiskla se k jeho ledovému tělu. Konečně se narovnal a přitáhl si mě za ruce blíž.
Otázka mě svrběla na jazyku, tak moc jsem se ho chtěla zeptat, co se stalo. Neudělala jsem to.