On nebo on?

Sluneční paprsky oslepovaly oči. Ten, kdo v této chvíli neměl sluneční brýle, měl smůlu. Asi tak jako já. Tílko se mi lepilo na záda a mé kroky se zdály být pomalejší a pomalejší. Otřela jsem si čelo a zhluboka se nadechla. Každou zimu si přeji, aby bylo konečně léto a když už tato část roku nastane, kleju jak dlaždič. Prohrábnu si rukou vlasy a můj pohled sklouzne na hodinky.
„Sakra, kde všichni jsou? Slíbili, že nechají klíče od bazénu ve schránce.“ Zakleju, když otevřu prázdnou schránku. Zaťatou pěstí zabouchám na okno, ze kterého vykoukne rozespalý rozcuchaný kluk. Když si mě prohlédne, zašklebí se a pokývne hlavou. Už vím, co to znamená.
„Co chceš?“ Zeptá se otráveně, odfoukne si vlasy z čela a ty ne a ne na správné místo, prostě nechtěj držet.
„Měli nechat ve schránce klíče od bazénu, ale nejsou tam.“ Nakonec pohodí hlavou a pousměje se.
„A ty si myslíš, že já vím, kde ty klíče sou?“ Pokrčím rameny. Zvedne oči a otočí se ke mně zády.
„Mamíííííí, kde jsou ty klíče?“ Konečně se probral, ale na jeho otázku nikdo neodpovídá. Významně se na mě zadívá a pozvedne ukazovák. Odejde z mého dosahu, za chvíli se vrací s vítězným úsměvem na rtech a s klíčem s v ruce.
„Tu máš. Vem si ho pak domů, abys tu zítra neotravovala zas.“ Zabouchne okno, nestačila jsem mu ani poděkovat.
Přes to všechno se musím pousmát. Odemknu si vrata a vstoupím do zahrady. Vysvléknu se z tílka a šortek a lezu do bazénu. První patnáct čísel je voda příjemně vyhřátá, ale po chvíli mám husí kůži. Aspoň jsem se osvěžila. Vylezu si na matračku a slastně zavřu oči. Nikdo mě neotravuje, konečně můžu v klidu ležet.

Žbluňk. Voda je ledová tak, že jí cítím do morku kostí. Asi jsem usnula a spadla. Zakleju a lezu ven. Sednu si do prohřáté bílé plastové židle a nechávám se sušit teplými slunečními paprsky. Zavřu oči a vychutnávám si to teplo. Slyším blížící se kroky, ale než se stihnu otočit a zjisti, kdo se blíží, zakryje mi neznámý host oči. Položím svoje ruce na jeho a zkoumám je. Dávno už vím, kdo to je. Ty ruce poznám vždycky. Velké a jemné. Dlouhé štíhlé prsty. Přemýšlím, jestli dotyčného poškádlím.
„Hu-go…“Dotyčný odkryje ruce.
„ Já ti dám Huga, ty si teda..“ Zasměju se a otočím hlavu na Kryštofa.
„Měl jsi cestu okolo?“ Zeptám se ho. Zavrtí hlavou.
„Ne, ty jseš ten jasný cíl. Asi půl hodiny jsem ti volal, ty nic..“ plácnu se do čela.
„Já telefon nechala v pokojíku.“
„No..pak jsem chvíli zvonil před barákem a pak mě napadlo, že bys mohla být tady.“ Zeširoka se usměju.
„Našel si mě.“
„To jsem rád.“ Řekne a pohladí mě po ruce.
„Horko co?“ Kývnu a sleduji, jak si svléká tričko a kraťasy. Hm. Pohled přímo pro bohy.
„Ty nejdeš do vody?!“ Nečeká na odpověď a hodí si mě přes rameno. Ledová voda nás příjemně osvěží a za chvíli dovádíme jako malí. Otočím se k němu zády a stříkám na něj vodu, žádná reakce. Když se otáčím, noha mi na kluzké podlaze ujede a já padám.
„Snad sis nemyslela, že tě nechám utopit?“ Zachytí mě. Pohledem zkoumá každý centimetr mého obličeje. Zachytí můj pohled. Rudnu jako malá školačka a klopím oči. Pohladí mě po tváři a blíží se rty k těm mým. Zkoumavě se na mě podívá.
„Škoda, že znám Huga.“ V jeho hlase je slyšet ironie smíchaná s lítostí. Zase sklopím oči.
Kdybys věděl, co k tobě cítím. Kdybys jenom věděl, že se mi zdává o tobě. Povzdychla jsem si. Kdybys jenom věděl, co chceš. Za pár minut je tohle ticho zapomenuto a přehlušeno naším smíchem.
Vylezeme z vody a sedneme si na plastové židle. Vystavujeme svoje těla sluníčku a házíme po sobě rybíz. Ze silnice je slyšet známý hlas. Podívám se na Kryštofa a on na mě. Otočím se na halekajícího kluka.
„Ahoj zlato.“ Přistoupí ke mně a políbí na čelo.
„Ahoj.“
Hugo usedne na jednu židli. Kryštof se na mě zkoumavě zahledí. Odvrátím pohled a přiložím cigaretu k rtům. Hugo mi připálí.
„Neměla bys kouřit.“ Zavrtí hlavou. Vzhlédnu a ironicky se zašklebím.
„Ty taky ne!“
Vdechnu nikotin do plic. Je mi líp. Konečně ze mě všechno spadlo. Podívám se kolem sebe. Kryštof se zvedá a obléká se.
„Kam jdeš?“ Zeptám se ho. Mávne rukou a zašklebí se.
„Kam asi. Za mladou a domů.“
„Aha.“ Odvětím zamyšleně. Usměje se a mávne na pozdrav.
„Tak se tu mějte, hrdličky.“ Posměšně odfrknu. Naše romantika skončila už dávno. Asi jsme spolu už jenom ze zvyku. Podívám se na Huga, který mě propaluje pohledem. Usměji se, i když nevím proč.
„Co kdybychom něco podnikli?“ Vytrhne mě ze snění Hugo. Pokrčím rameny, ale zvedám se k odchodu. Otočím se a hodím po něm klíče. Zamkne. Čekám až dojde ke mně. Vezme mě kolem ramen. Chystám se pokračovat v chůzi, která mě dnes vyčerpává, ale zarazí mě pohyb jeho ruky.
„Copak ti je? Zdáš se mi nějaká podrážděná.“ Pokrčím rameny a přitisknu se na jeho hruď. Obejme mě a mlčí. Ví, že nemá cenu ze mě něco dolovat. Co bych mu řekla? Zamilovala jsem se do nejlepšího kamaráda? Blbost. On má holku. Já mám Huga. Huga, který je pro mě vším. Který mi pomohl, když jsem to nejvíc potřebovala.
„Hugí?“ Podívá se a visí mi pohledem na rtech. Usměji se.
„Mám tě ráda.“ Pohladí mě po vlasech.
„Já tebe taky. Moc.“ Políbí mě na čelo.
„Půjdeme se projít?“ Navrhnu mu. Kývne a podá mi ruku. Přijmu ji. Hugo je moje láska. Hugo je můj život.
Zamíříme kolem zeleného kaštanu nahoru, projdeme po silnici přímo na lesní pěšinu, ale nedojdeme dál než k první lavičce, kde si oba sedneme. Znovu mě vezme kolem ramen. Vezme moji hlavu do rukou a dlouze mě políbí. Zívnu.
„Co jsi celý den dělala, že jsi unavená?“ Zeptá se. Pokrčím rameny.
„Doprovodím tě domů, musím ještě ke Kryštofovi.“
„Proč musíš ke Kryštofovi, vždyť jsi ho dneska viděl, ne?“
„Chce s něčím pomoct.“
„Dobře.“



Stojíme před domem. Hugo se nakloní a políbí mě.
„Opatruj se.“ Kývnu.
„Ty taky.“ Pomalu odchází. Dívám se na něj dokud nezmizí v zatáčce. Najednou se otočí. Asi něco zapomněl.
„Napíšu ti!“ Křikne a mávne.
Zamávám mu a pomalu odcházím do domu.



Hodina. Velice nudná hodina. Na okraji sešitu už je louka posetá různými druhy kvítků. Někdo mě zatahá za vlasy. Otočím se. Móňa mi podává dopis. Usměju se a rozbalím papírek.
„Jak sis užila víkend?“
„Dobrý, byla jsem s klukama. Ještě se zlobíš, že jsem s váma nejela?“
„Ne, nezlobim. Byla sranda. Škoda, žes nejela.“
„Pojedu příště.“
„Co Hugo?“
„Nvm, zase to vypadá jako kdyby to bylo o.k.“
„Takže jste se nerozešli?“
„No, nejsme spolu.“
„To nechápu.“
„Od tý doby, co jsme se naposled rozešli, jsme se nedali dohromady.“
„A jak to může vypadat o.k. ?
„Nvm. Byli jsme venku. Normálka. Psal, že potřebuje pauzu. Nerozumím tomu. Jsem to já, kdo ho nemůže vidět každý den a on to ví.“
„Aha. Ale vypadá to, že se to schyluje k dalšímu udobření?“
„Jj, dneska se máme vidět.“
„Slyšela jsi, že je Kryštof nemocnej?“
Crrrrr. Zvonek přerušil dopisování a obě jsme se daly do balení. Nechci zůstat v tomhle ústavu ani minutu, když nemusím. Pádím domů, jak nejrychleji to jde. Zdá se mi, že mi brní kapsa. No, vlastně vibruje telefon.
„Ano?“ Zvedám telefon a slyším Hugovo hlas.
„Zlato, jedu dneska s Kryštofem pryč, takže se neuvidíme. Promiň.“ Zhluboka se nadechnu.
„ Jasně zlato. Užij si to.“ Tak s Kryštofem? Hm. Odhodím batoh do pokoje, hodím na sebe šortky a tílko, do kapsy házím klíče a pomalu jdu nahoru do kopce. Co mu řeknu? Slyšela jsem, že jsi nemocný, tak se jdu mrknout… Néé…Ty nejsi s Hugem? Oo, on mě snad podvádí..Ne..vždyť je to jen kamarád. Zazvoním na správný zvonek a hrnu se do vchodu. Otevírá mi v kraťasech a bílým triku s oranžovožlutým rantlem. Vede mě do svého pokoje. Rozhlídnu se. Velký okno, světle zelený zdi..Pod oknem stojí psací stůl. Po mé levé ruce je postel, nad ní polička s čajem a s léky. Na stěně u postele nalepený fotky. Prolítnu je letmo. Hugo, Kryštof a já, pak jsem jenom já, nějaká peroxidka, pak Petřík. Někdo za mnou stojí. No někdo. Kryštůfek. Usměju se. Najednou se zaposlouchám do hrající hudby. Ááá hraje Bob a jeho No woman, no cry..Kryštof sedí vedle mě. Nebezpečně se přibližuje. a jéje..hladím ho po tváři a ani jeden pohled tomu druhému neunikne. Přitáhne si mě k sobě.
„Todle bych měl začít brát konečně vážně….“
„Seru na Huga..“ A dlouze mě políbí.