6. Moje malá sestra

6. Moje malá sestra

Celou noc jsem koukala do stropu a nemohla pořádně zabrat. Musela jsem přemýšlet nad tím vším co se za můj život už odehrálo. Někteří by o mě klidně mohly napsat román s názvem Největší smolařka světa. Uvítala jsem proto, když do pokoje pronikly první paprsky sluníčka. Otevřela jsem okno a pozorovala východ slunce. Měla jsem slunce skoro na dlani a proto jsem si tuhle chvíli užívala. Byla jsem tak zabraná, že jsem si nevšimla táty sedícího v houpací síti a pozorující stejný cíl jako já. Potichu jsem přivřela okno a rozhodla se nebýt moc na očích.
Na snídani jsme se s Karolínou přihrnuli v pyžamech a proto nás dost udivil pohled na Kateřinu oblečenou v letních šatičkách a kloboučku. „Koukám, že tady jede extravagance“ rýpla si Karolína a to tak nahlas, že nám musela naše „macecha“ slyšet. Posadila jsem se vedle ní a čekala na ostatní. Během chvilky přiběhla i Mariana a přímo se mi nahrnula na klín. „Máš ráda barbíny?“ zeptala se zvědavě a ihned mi jednu šoupla do ruky. „No jsou krásné, ale já si s panenkami už nehraji“ odmítnu ji co nejtaktněji. Proto přeleze na klín Karolíny, avšak ta jí sundá hned. Kateřina nic neřekne jen poprosí malou, aby si sedla na své místo a čekala na tatínka. Táta se dostaví v zápětí a proto se konečně můžeme pustit do jídla. Můžeme si vybírat hned z několika chodů. „Dneska zajedeme do nemocnice, Katčina maminka nás čeká“ řekne táta směrem ke mně. Dost mě tím zarazí nečekala jsem že to bude tak brzo. „Musím se na to připravit“ odvětím vyděšeně. Karolína se do hovoru pustí také a začne oponovat. „Měla by se s ní nejprve poznat ne a ne hned nechat do tvé dcery rýpat cizí ženskou“ rýpne si Karolína. Katka sklopí hlavu a táta bez úsměvu odvětí, že je to skvělá žena a nemusím mít strach. Jenže já ho mám a proto do sebe naházím rohlík jen mechanicky.
S tátou jsem nehnula a proto mě i Karolínu nahnal v deset hodin do auta a vezl směrem do centra města za tou jeho doktorkou. Čím jsme byly blíže tak tím více jsem byla nervóznější, protože jsem se bála že mi oznámí že jizva nepůjde odstranit. „Jdeš taky a nebo se projdeš po městě?“ zeptal se velkoryse Karolíny. Ta se jen podívala po mě a chtěl souhlas ode mě. „Jdi“ usmála jsem a viděla jsem jak se na tohle těšila. Proto se rozloučila a odešla pryč. Já ťapala za tátou jako trestanec a proto jsem dostlala přednášku abych se tvářila lépe, nejdu prý na popravu. Doktorka měla plnou ordinaci a proto jsem si vyslechla chválu na to jak je úspěšná co se plastických operací týče. Paní doktorka je natolik skvělá, že pro nás pošle sestru která nás dovede zadním vchodem přímo do ordinace. „Dobrý den“ postaví se přede mě na pohled příjemná paní. „Jsem tchýně tvého tatínka a vlastně tak trochu tvoje nevlastní babička co?“ zavtipkuje. Jen se zvídavě kouknu na tátu a ten mě představí. „Ahoj Maruš, tohle je moje mladší dcera Andrea.“ Podáme si proto ruku a poté se přesuneme na lehátko u okna. „Slyšela jsem o tvém neštěstí a věř mi, že nikdy není tak hrozně. Teď se na to podívám a uvidíme co bude léčba požadovat?“ Souhlasila jsem a opatrně si fáč odlepila od tváře. Sestra která stála opodál vykulila oči, ale poté se omluvila a odešla z ordinace. „Je to ještě hloupá holka a nedokáže udržet nervy na uzdě“ usoudila doktorka, přestože nemohla vidět to co já. Prohmatala mi jizvu a poté přejela prsty tak silně, až jsem ucukla. „Není to hrozné, vypadá to dobře a je to čerstvé takže se ještě nevtáhla do sebe.“ Ze srdce mi spadl obrovský kámen a nejradši bych jí za tuhle informaci objala. Poté se posadila k počítači a začala probírat kalendář. „Mám tady jediný blízký termín a to 26. října.“ Úleva kterou jsem pocítila byla ta tam a já zůstala stát jako opařená. „Až tak pozdě“ vypravila jsem ze sebe. „No ne, ty umíš mluvit?“ zavtipkovala nejprve a poté se opět otočila ke kalendáři. „Jo nic bližšího tady nemám takže bereš?“ zeptala se přímo. Táta na mě také upřel svůj pohled a proto jsem kývla a on asi do počítače zapsala co potřebovala. Rozloučení bylo dost rozpačité, protože jsem už zase přemýšlela jak vydržím další dva měsíce s ovázanou tváří. Jizvu ukazovat nemíním ani omylem. Táta zřejmě vycítil můj strach a proto mi nabídnul společný oběd jen ve dvou. Přijala jsem, přestože jsem hlad rozhodně neměla. Ticho které provázelo náš oběd bylo neskutečné, ani jeden jsme se nerozhoupali k nějaké komunikaci a proto jsme snědli svou porci jídla a jeli raději domů. Ani tam jsem se necítila nejlépe a proto jsem překročila své meze a šla se projít po okolí. Nikdo mě tu neznal a tak jsem nemusela pozorovat jestli si mě všímají. Jeden člověk si mě však ve městě všiml a šel rovnou ke mně. „Ahoj Andy, myslel jsem že tě už neuvidím“ usměje se Filip a dělá by jako by nic. „To já doufala že nikoho známého nepotkám, ale bohužel mi není přáno jak vidím.“ Tím ho dost zarazím a proto jen sklopí hlavu a rozhodne se, že raději tedy odejde. Uvědomím si, že jsem to asi trochu přehnala a proto se ozvu znovu. „Ale když už jsme se potkali tak co si jít někam sednout?“ navrhnu mu. Filip se nejprve netváří moc nadšeně, ale nakonec rezignuje a zavede mě do nějaké kavárny. Divím se, že to v Trutnově tak zná a hned se dozvím jak je to možné. „Jsem tu u táty, odstěhoval se sem když mi byly tři roky. Rozvedli se s mamkou a on se odstěhoval tam. Alan s ním nemluví, ale já sem občas zajedu a strávím nějaký ten víkend.“ Poslouchám jeho vyprávění a uvědomuji si, že jsme si v tomhle s Alanem podobní. Já tátovi zradu kterou udělal na mamku nezapomenu nikdy. „A co ty?“ zeptá se pro změnu mě. Musím se nejprve zasmát a poté dovětím. „Jsem tu kvůli stejné věci jako ty mimo jiné.“ Filip se usměje a zeptá se mě na rovinu. „Takže jsi tu taky za tátou. Jo vlastně Tamara mi vyprávěla, že tu máš tátu to je pravda“ vzpomene si. Při vyslovení jejího jména se mi zasteskne po našich společných debatách a lituji, že všechno dopadlo takhle. „Už s tebou mluví?“ zeptám se tiše. On jen zakroutí hlavou a poté mi podá telefon se zprávou od ní. Je naprosto výmluvná a uvědomím si, že tohle jsem řekla Alananovi. Poté telefon znovu uklidí a rozhodne se změnit téma. „A co ta jizva?“ zeptá se mě zvědavě. Pokrčím rameny, protože tohle téma se mi probírat nechce. „Je to dobré a možná budu mít brzo klid, když půjde všechno jak by mělo“ svěřím se mu. Filipa tím potěším a proto objedná na oslavu dva zmrzlinové poháry, který samozřejmě odmítám, ale nedá se jen tak odbýt. Vlastně ho slupnu docela s chutí, která mě však záhy přejde při pohledu na kluka, který právě přišel s nějakou dívkou. V tom klukovi poznám Karolínina přítele, ale ta dívka není Karolína ani omylem. Filip si všimne mé nepozornosti a otočí se aby viděl co mě tak zaujalo. „To je ten z vlaku ne?“ dojde mu souvislost a proto se omluvím a chci se ho zeptat kde nechal mou ségru. „Nechoď tam“ požádá mě Filip, avšak nemíním ho poslouchat a proto zamířím přímo k jejich stolu. „Chceme dvě kávy“ poručí si ten blbec, aniž by si uvědomil že nejsem obsluha. „Já bych chtěla zase vědět kde jsi nechal moji ségru“ zeptám se ho ostře. Chvilku přemýšlí a prohlíží si mě a poté mu vše dojde. „Jo ty myslíš tu malou couru, která se válí po tom německém frajerovi. Tak to jsem nechal tam kde chtěla v bordelu“ odvětí a poté se vrátí k té dívce, která se tak divně chichotá. Asi si ji přivedl právě odtud a proto jen zakroutím hlavou a vypadnu z kavárny jak nejrychleji to jde. Musím Karolínu najít k ničemu takovému by se přece nesnížila. Filip je mi záhy v patách a začne se vyptávat. „Kam tak letíš?“ Neodpovídám místo toho se točím po celém náměstí, kdybych jí přeci jen zahlédla. „Nevíš kde je tady lehký dům“ řeknu to slušněji než ten vagabund z kavárny. Filip se dost vyděsí a proto vše uvedu na pravou míru, což ho však vyděsí ještě více. „Je to na hlavní a tam se dostaneme jedině autobusem, tedy pokud něco pojede“ pochybuje a jde se přesvědčit na zastávku jestli ano. Štěstí stojí při nás, protože během pěti minut se přikolíbá autobus s dvěma pasažéry. „Můžeš mi vysvětlit co tam tvoje ségra dělá. Ona se tím živý?“ zeptá se mě přímo. Nechápu kde tohle vzal, protože moje sestra dělá sice go-go tanečnici, ale šlapku ne. „Ne něco se muselo stát protože jinak to není možné“ zastanu se jí. Autobus nás vyplivne u veselého domu těsně před desátou, takže se mi rozehraje mobil a podle displej poznám volajícího. „Táta“ zděsím se a nevím co mu na to říct. „Ahoj tati“ ozvu se tedy. „Kde jste? Neměli by jste se taky přijít ohlásit a nebo mi napsat abych neměl strach“ ozve se vyčítavý hlas. „Promiň nějak jsem zapomněla hlídat čas a proto teď vyzvednu Karolínu a hned jsme doma“ slíbím mu. Ozve se jen tichý vzdech a poté hovor ukončí. „Tak co?“ zeptá se Filip starostlivě. Neodpovím a místo toho vstoupím do veselého domu, abych Karolínu našla co nejrychleji. „Vstupné“ ozve se z recepce taková starší paní napasovaná v korzetu s krajkami ze kterého ji velká vrásčitá ňadra přímo přetékají. „Já jsem si přišla jen pro sestru hned půjdeme“ odvětím a chci jít dál. „Nezajímají mě tvoje starosti, buď zaplatíte a nebo můžete jít jinam“ ozve se podruhé a to už hlasitěji. Vytáhnu proto z peněženky peníze a položím na stůl. Tohle mi Karolína vrátí i s úroky. Jakmile si ta laskavá osoba přepočítá peníze popřeje nám dobrou zábavu a pustí dovnitř. Nikdy jsme v takovém místě nebyla a může mi každý věřit, že už sem ani nepřijdu. Okolo Filipa se okamžitě omotají dvě dívky oděné jen velmi stroze a proto využiji té jedné a zeptám se na Karolínu. „Prosím tě, neviděla jsi tady takovou dlouhovlasou blondýnu v krátkých džínových šatech?“ Dívka se pohrdavě otočí a odvětí. „Nevšímám si holek, ale pořádných chlapů“ usměje se na Filipa a položí jeho ruku na svůj zadek. Filip se však zmást nenechá a začne spolupracovat. „Musím to vědět jestli tady byla“ zeptá se ji proto on. Holka se uculí a poté odvětí směrem ke mně. „Jo byla tady a pak odešli s nějakým němčourem nahoru do pokoje. Který pokoj to netuším, ale zeptej se v recepci.“ Z její informace nemám moc radost, ale zase vím kde je. Vrátím se proto na recepci a usměji se na tu paní, která do sebe lije další půllitr piva. „Chtěla bych vědět kdo si dnes pronajímal pokoje“ zeptám se vstřícně. Paní si otře pusu do hřbetu ruky a vyndá knihu záznamů. „Chcete pokoj?“ zeptá se pro změnu ona. „NE kdepak jen sháním jednoho pána z Německa. Je tady s mojí sestrou a já ji hledám“ vysvětlím ji jak se věci mají. Paní zase knihu zaklapne a vrátí zpět do příslušného fochu. „To nepůjde o našich zákaznících žádné informace nepodáváme. Je to příliš osobní a proto pokud nechcete pokoj tak z toho nic nebude.“ Tahle ženská mi leze dost na nervy, pomyslím si a proto vytáhnu peněženku a zkusím to tímhle způsobem. „Kolik bude stát tahle informace“ zeptám se naštvaně. Paní si upraví vlasy a odvětí. „Nemůžu lituji.“ Moje spása je opět Filip, který se přivalí i s tou frajerkou. „Prosím tě Kláro řekni jim to, nebo tenhle koloušek uteče a to nechci“ poprosí ji ta dívky. Klára se nejprve podiví a poté Filipa sjede očima. Je pravda že Filip je dost atraktivní a proto se jim nedivím. „Je to pokoj 26 dnes jediný obsazený“ odvětí. Skoro vyskočím radostí a poté drapnu Filipa za ruku a táhnu do horního patra. „Díky za vysvobození, tahle holka neví kdy přestat“ usměje se na schodech. „Já zase děkuji tobě, protože kdybys nebyl fešák tak se nic nedozvím“ odvětím a oba se tomu zasmějeme. Pokoj 26 je opravdu jediný uzavřený a proto na něj zaklepám a čekám kdo se objeví. Během chvilky se ve dveřích objeví tak čtyřicetiletý chlap v trenýrkách. „Guten Tag“ pozdravím a přemýšlím jak mu vysvětlit proč jsem přišla. „Mluvím česky“ přeruší moje snažení a čeká co bude dál. „Super, přišla jsem si pro svou sestru“ odvětím přísně. Pán se zatváří dost nechápavě a poté zavře dveře, aby nás nikdo neslyšel. „Nevím kdo je tvoje sestra, ale já tady právě prožívám rozkoš s nejlepší dívkou jakou jsem zatím potkal. Takže lituji!“ Nenechám se jen tak odbýt a proto do dveří vší silou strčím, abych se do pokoje dostala. Filip zatím drží pána za ruce, aby se nemohl rozběhnout zamnou. Proletím do pokoje kde leží moje Karolína na posteli a nevykazuje známky života. „Karolíno to jsem já, řekni něco“ poprosím ji tiše. Na chvilku se probere a jen se usměje. „Ty jsi můj anděl strážný co?“ poté zase upadne do spánku. „Filipe, prosím“ zakřičím vší silou. Do pokoje nejprve vtrhne ten blbec a potom Filip. „Co jste jí udělal sakra“ vykřiknu zoufale a vidím jak je zelená. Pak si všimnu injekce na nočním stolku a pomyslím na to nejhorší. „Musí do nemocnice, bůh ví co jí dal za svinstvo“ zhrozím se. Filip proto klekne na postel a zvedne mou sestru jako pírko. „Já si jí zaplatil a ona to chtěla. Měla jen extrázi a takhle ztuhla“ odvětí ten pán. Nejradši bych na něho zavolala policii, ale teď mám strach jen o Karolínu aby jí bylo dobře a proto zavolám záchranou službu, kterou navedu k veselému domu. Potom ještě vytočím tátovo číslo a čekám salvu výčitek. „Prosím“ ozve se na druhé straně aparátu. „Tati trochu jsem se zdržela já vím, ale stalo se něco děsného“ svěřím se mu. „Jsi v pořádku, ublížil ti někdo“ zeptá se a je slyšet jak se strachuje. „Kdepak, ale Karolína je v maléru a spolykala nějaké prášky. Vezou ji do nemocnice, prosím přijď tam“ poprosím ho. Hovor okamžitě ukončí, což pochopím jako ano a přistoupím do sanitky. „Díky Filipe bez tebe bych to nezvládla“ svěřím se mu a chci odejít. „Tak mě za odměnu pozveš na zmrzlinu zase ty jo.“ Souhlasím a poté se dveře zavřou a já konečně sedím vedle Karolíny, do které právě dopují další svinstvo, avšak aby jí pomohli.