Mé budoucí já 1. díl

Otevřela jsem dveře a přede mnou stál můj dlouholetý kamarád. V jedné ruce držel květináč s orchidejí a v druhé lahev. Usmála jsem se a srdečně ho objala.
„Počkej, vždyť mě umačkáš!“ Smál se Jáchym. Podal mi věci a vešel dovnitř, zul se a pomalou chůzí došel až na terasu. Když došla za ním, seděl v křesle a slastně zavíral oči.
„Jsem ráda, že jsi přišel.“ Znovu se usmál.
„Mysleli jsme, že už jsi tady sama zešílela.“ Zavrtěla jsem hlavou napila se čaje.
„Nejsem tu sama, mám tu Arnieho, kytičky…“ Mávl rukou a zamračil se.
„S Arniem si nepokecáš. Kde vůbec je?“
„Trucuje, rozhrabal mi záhon, tak se někde schovává.“ Rozesmál se.
„Malovala jsi?“
„Mno, zase jsem to změnila.“ Načež vstal, aby si prošel celý domek. Když se vrátil, tak doslova zářil.
„Ta ložnice je pěkná, taková…v ní se musí usínat.“ Přikývla jsem.
„Zůstaneš na noc?“
„Ale jo, aspoň si pořádně popovídáme.“

„Jáchyme?“ Zeptala jsem se opilým hlasem, když jsme leželi na posteli a pokoušeli se usnout.
„Hmm?“ Zamručel.
„Myslíš, že jsem stará?“ Posadil se a vytřeštil na mě oči.
„Co? Jak to jako myslíš?“
„No, jako stará na to, abych měla dítě.“
„Proto jsi mě pozvala?“ Nepatrně jsem přikývla.
„Chci dítě, ale ne chlapa.“ Rozesmál se.
„Pomůžeš mi?“ Zeptala jsem se s nadějí v hlase. Hlasitě polkl.
„Jseš si jistá, že chceš pomoc přímo ode mě?“
„Jo, třeba po tobě bude mít smysl pro humor.“ Chytil mě za ruku, otočil ji dlaní vzhůru a palcem pohladil.
„Když se tak stane, bude to dítě vědět, kdo je jeho táta?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Chtěl bys?“ Pokrčil rameny.
„Budu tu pro vás, to víš.“ Usmála jsem se a políbila ho na tvář.
„Děkuju.“ Mávl rukou.
„Aspoň tu po mně jednou někdo zůstane.“
„Tak dobrou.“ Lehl si a po chvíli už pravidelně oddechoval. Zase se mi jednou dobře usínalo. Tak dlouho jsem to promýšlela, kde tak najednou někoho najdu? A když ho najdu, dítěte se dočkám ve třiceti a to už si budu připadat moc stará. Jáchym byl moje jediná naděje.


Moje přání se splnilo. Doktorka mi oznámila, že jsem v 8. týdnu. V duchu jsem jásala a těšila se, jak to oslavím.
Otevřela jsem dveře domku a zavolala Arnieho. Bígl okolo mě radostně skákal, jakoby tušil, co se děje. Přemístila jsem se do kuchyně a usedla na židli. V kabelce jsem chtěla najít mobil, abych zavolala Jáchymovi, když se rozezněl sám. Přiložila jsem telefon k uchu.
„Ano? To jsem ráda, nečekala, že se prodá tolik kusů. Myslela jsem, že ta knížka nebude mít úspěch.“ Nutila jsem se k tomu být milá, ale na práci jsem neměla ani pomyšlení.
„Prosím?“ Zpozorněla jsem, když Vojta začal mluvit o nové knížce.
„Vojto, chtějí, abych napsala něco nového? Já,..já…dobře, pokusím se. Ahoj.“ Zavěsila jsem a telefon položila na zem. Prý mám načerpat inspiraci a pustit se na psaní. Nejdřív vyčistit hlavu plením záhonu a pak čekat na novou vlnu nápadu. Jemu se to řekne, on nikdy nic nenapsal, ale přesně ví, jak to mám dělat já.
Převlékla jsem se do pracovního a šla dát do pořádku ten záhon, který Arnie před osmi týdny rozhrabal. Jáchymovi zavolám večer, až budu mít náladu, teď si musím vyčistit hlavu. Bezmyšlenkovitě jsem upravila záhon a začala vytrhávat rostlinky plevelu. Arnie kolem radostně pobíhal, honil motýly a když byl až moc unavený, lehl si do stínu.
Seděla jsem se v křesle, popíjela čaj, dívala se na západ slunce a hladila Arnieho, když se rozezněl zvonek.
“Kdo to může v tuhle dobu být?“ Pomyslela jsem si a šla otevřít. Za dveřmi stála Dana a usmívala se. Protočila jsem oči a přinutila se k úsměvu.
„Dani, to je překvapení!“ Objala mě a vstoupila dovnitř.
„Kdo ti maloval? Objednala sis nějakou firmu? Proč si neřekla?“ Prohlížela si nově vymalovanou chodbu a pokračovala do dalších místností.
„Dáš si něco k pití?“
„Přivezla jsem točený pivo!“ Křikla z pokoje.“Tak to budeš pít sama.“ Pomyslela jsem si a nesla na terasu půllitr. Seděla v mém křesle a hrála si s Arniem. Poslední dobou jsem ji nějak nemohla vystát.
„Ty nebudeš pít?“ Překvapeně se na mě podívala.
„Ne, není mi moc dobře.“
„Jo, viděla jsem tu flašku u popelnice. Tos vypila sama?“
„Byl tu Jáchym.“
„S Monikou?“ Zkoumavě se na ní podívám a snažím se vykoumat, co tím myslela.
„Snad si nemyslíš, že byste to konečně mohli dát dohromady?!“ Zašklebím se.
„Prosím? Nikdy jsem na nic takovýho ani nepomyslela. Jáchym je kamarád.“
„Hm, už sis našla práci?“ Neodpovím. Asi si myslí, že se stydím, když nemám práci, jenže já práci mám. Jsem spisovatelka, ale to ona netuší a nikdy se nedozví pravdu. Ona si totiž myslí, že ten, kdo nemaká rukama, si nezaslouží peníze.
„U nás ve firmě je místo. Mám se pozeptat?“ Zavrtím hlavou.
„Něco se už se mi rýsuje, ale díky.“
„Nějakej objev?“ Změní téma.
„Ne. Jsem spokojená sama.“ Mávne rukou. “I kdybych měla nějakej objev, tak tobě o něm tuplem neřeknu.“
„Myslely jsme, že by se zase jednou sešla celá parta, co ty na to?“ Pokrčím rameny.
„Kdo myslel a kdo patří do tý party?“ Zeptám se.
„Vymyslely jsme to spolu s Vandou, budeme slavit, že je konečně v tom. No a bude tam….hm.. Daniel, Zbyšek, Arnošt, já, ty….však víš, všichni.“
„A co Viktor?“ Dana se zavrtí.
„Je divnej. Vanda to řikala.“
„Aha.“ Konstatuji. “Tak Vandička řekla, že je divnej. Abyste se z tý Vandičky všichni nepo…kráva.“
„Vrátili jsme se k sobě s Kristiánem.“ Vypadne z po chvíli ticha. “Vrátili? Spíš tys tak dlouho škemrala dokud tě nevzal zpátky.“
„Tak to ti přeju. Jak jste to dali dohromady.“
„No, šla jsem za jeho sestrou a potkali jsme se. Pozval mě na pivko a skončili jsme u mě.“ Usměju se a v tu chvíli zazvoní domovní zvonek.
„Omluv mě, jenom jdu otevřít.“ Když odcházím z terasy, zavírám dveře, aby se neudělal průvan. Ve dveřích stojí Kristián s rozpačitým úsměvem.
„Ahoj, jdeš si pro Danu?“ Zavrtí hlavou a poodejde od dveří.
„Ona je tady? Přišel jsem, protože …..podělal jsem to. Musíš mi pomoct.“
„Tak pojď dovnitř.“
„Terez, řekni jí ať vypadne, nechci se tu s ní potkat, abys neměla problém.“ Přikývnu, ukážu mu na dveře obývacího pokoje a jdu za Danou.
„Kdo to byl?“ Zeptá se.
„Omyl, jenom někoho hledal.“ Nápadně začnu zívat.
„Seš ospalá?“ Přikývnu.
„Brzo jsem vstávala.“
„Já půjdu, pivo už je stejně vypitý.“ Škytne.
„Nechci tě vyhánět.“ Namítnu neupřímně. Mávne rukou a odchází.