Mé budoucí já 3.díl

Vylezu z postele, obleču si župan a jdu otevřít Arniemu na zahradu, aby se proběhl. Projdu kolem obývacího pokoje, kde spal Kristián. Když se vracím zpátky, zastavím se ve dveřích. Pohovka, kterou jsem mu připravila na přespání, je netknutá. Usnul v křesle. Po chvíli se v křesle zavrtí, zazívá a začne se protahovat.
„Ahoj, vyspal se?“ Otočí se.
„Hm, dal bych si čaj.“
„Jdu ho uvařit.“ Odcházím, když se zeptá jestli smí použít koupelnu. Souhlasím.
Postavím vodu na čaj a dám pár včerejších housek do trouby, aby se rozpekly. Venku svítí sluníčko a i přesto, že brzy začne říjen, je teplo.
„Jak se ti povedlo usnout v křesle?“ Zeptám se, když Arniemu házím klacek.
„Začetl jsem se do knížky.“ Trhne ve mně. Jediná knížka, která tam ležela byla Kniha knih o mateřství.
„Aha, početl sis?“
„Jo, zajímavý. Dárek pro někoho?“
„Jo, vlastně ne. Je to moje knížka.“
„Jsi těhotná?“
„Hm, ano.“
„Proto jsi nepila.“ Konstatuje.
„Ví o tom někdo?“
„Ty.“
„Nemusíš se bát, nikomu to říkat nebudu.“
„Díky.“ Přikývne.
„Kdybys potřebovala pomoc, stačí říct.“
„Neříkej dvakrát, jinak ti budu volat třikrát denně.“
„Nevadí mi to. Kdy to čekáš?“
„Termín mám na konci dubna.“
„Takže seš….“ Začne na prstech počítat.
„V 11. týdnu.“ Pomůžu mu.
„Mám si vzít v dubnu volno?“
„Měl bys?“
„Do nemocnice máš daleko, sama tam nedojedeš.“
„Hm, jestli chceš, můžeš se nastěhovat do pokoje pro hosty.“
„Jo, to mě uklidní. Ty máš pokoj pro hosty?“
„Mám, ale ještě není hotový, proto jsem ti tam neustlala.“ Zkoumavě se mi zadívá do očí.
„Nechci, aby sis myslela, že se vtírám. Jenom chci, abys byla v pořádku. Takhle tě budu mít pod kontrolou.“
„Díky, kdy se nastěhuješ?“ Zeptám se.
„Až uděláme ten můj pokoj. Řekl bych, že je čas. Co takhle leden?“ Souhlasím. Shodli jsme se v tom, že je ještě dost brzo na to, aby tu bydlel, protože nebezpečí porodu mi zatím nehrozí.
Dohodli jsme se, že po obědě pojedeme koupit barvu a nějaké věci do obchodu.
Vybral si na stěnu světle zelenou a řekl, že nábytek si přiveze svůj.

Dny jsme trávili zařizováním jeho pokoje nebo připravováním zahrady na zimní spánek. Říjen se překlenul v listopad a listopad se překlenul v prosinec. Blížily se Vánoce a s Kristiánem jsme se domluvili na společném Štědrém večeru, před pár týdny mě konečně napadlo námět mé nové knížky. Napíšu sama o sobě. Je spousta žen, které touží po dítě, ale nějak nemůžou nalézt toho správného muže. Pak najednou přijde na to, že má tak dobrého kamaráda, který jí pomůže a jí se splní sen.
Z přemýšlení mě vytrhlo Kristiánovo volání, které se ozývalo z jeho pokoje. Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale poslední dobou jsem se začala zadýchávat. Funila jsem do schodů a slibovala si, že si zřídím výtah. Podkrovní pokojík vypadal úžasně. Stěny byly světle zelené, nábytek ze světlého dřeva a doplňky byly do žluta.
„Vypadá to skvěle.“ Vydechla jsem.
„Ty bláznivko, seš celá rudá. Proč ses po těch schodech tak hnala?“ Pomůže mi do křesla.
„Myslela jsem, že se ti něco stalo.“ Mávne rukou.
„To já myslel, že za tu dobu už bys mě měla znát.“ Rozesměju se a on se jen nechápavě dívá.
„Jo, kdo mohl čekat, že místo toho, aby ses nastěhoval v lednu seš tu už od listopadu.“ Vysvětlím mu a on pokrčí rameny.
„Mám o tebe strach. Nediv se, běháš do schodů. Dostala si vůbec povolení od doktora, že můžeš mít dítě?“
„Myslíš jako od mýho psychiatra?“ Přistoupím na jeho hru a on se usměje.
„Jo, řekla si mu, že na to budeš sama?“
„Nebudu, mám tebe.“
„Ach jo.“ Povzdechne si a v tu chvíli zazvoní zvonek. Kristián mě zadrží pohybem ruky.
„Otevřu a ty pomalým krokem můžeš sejít dolů.“ Poslechnu a pomalu se šourám z pokoje. Když sejdu dolů, u schodů stojí Kristián s Jáchymem. Ten ukáže na moje břicho a nejistě se usměje.
„Přijel jsem se za tebou podívat a zjišťuju, že….“Nedokončí.
„Teri? Vezmu Arnieho na procházku, aby jste si mohli promluvit.“ Přikývnu.
„Díky.“ Vezme si z věšáku bundu a vodítko, zavolá Arnieho. Na okamžik ke mně přistoupí a podívá se na mě.
„Kdyby se něco dělo, volej. Ahoj.“ Políbí mě na tvář a odchází. Ve dveřích se zarazí a podívá se na Jáchyma.
„Nenechávej jí tu samotnou. Měj se.“ Odejde.
„Jáchyme, musím si sednout.“
„Jasně, pojď.“
„Jak se máš?“ Zeptám se ho.
„Jo, fajn. Dlouho ses neozvala.“
„Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, píšu novou knížku.“Přikývl.
„Kristián tu bydlí?“
„Nechce, abych tu byla sama, kdyby se něco stalo.“
„Řekl jsem ti, že ti kdykoliv pomůžu.“
„Ale nebudeš tu pořád. Kristián mi pomáhá.“
„Už nejsme přátelé?“
„Proč bychom nebyli?“
„Do smrti si budu vyčítat, že jsem přistoupil na tvůj návrh. Dítě bez chlapa.“
„To je jenom moje dítě.“
„Už víš, co to bude?“
„Holčička.“
„Jaké bude mít jméno?“ Hlasitě polknul.
„Ještě jsem se nerozhodla.“
„Kdybys věděla, jak mi to komplikuješ.“
„Já? Snad ty mě, ne?“ Zavrtěl hlavou a mlčel.
„Jáchyme, to já chtěla, abys mi pomohl. Nechci, abys měl výčitky svědomí nebo cokoliv jiného. Nikdy se nikdo nedozví, kdo je táta mojí holčičky.“
„Něco jsem ti přinesl. Nechal jsem to v chodbě.“ Odejde a mně se po tváří skutálí slza, ne jedna.
„Je ti něco?“ Podívá se mi do očí a pohladí mě po vlasech.
„Ne, jen jsem přecitlivělá.“ Usměje se a podá mi žlutou orchidej v květináči.
„To jsi byla vždycky.“ Skrz slzy se usměju a vrhnu se mu kolem krku.
Dveře klapnou a do obývacího pokoje vběhne Arnie celý od sněhu. Jáchym se zvedne.
„Měl bych jít.“
„Pozdravuj Moniku.“ Překvapeně se na mě zadívá.
„Nevídám se s ní.“ Zrudnu.
„Já jsem myslela, že jste spolu.“ Zavrtí hlavou.
„Ne, jsem sám. Měj se.“ Odejde. Jak rychle vtrhne do mého života, tak zase rychle odejde. Stejně jako všichni. Když už se konečně srovnám, vtrhne mi někdo do života, udělá z něj naprostý chaos a zase odejde.
„Jsi v pořádku?“ Ozve se Kristián.
„Jasně. Prý jsem se dlouho neozvala, tak se tu zastavil.“
„Aha, jdu udělat večeři.“ Když odejde do kuchyně, rozezvoní se můj telefon. Přiložím telefon k uchu a znovu slyším Jáchymův hlas.
„Ano?“
„Chtěl jsem se vlastně na něco zeptat.“
„Ptej se.“
„Nechceš se mnou strávit Štědrý večer?“
„Trávíme ho s Kristiánem u mě doma, ale jestli chceš, můžeš se přidat.“
„Jestli můžu.“
„Počítám s tebou. V sobotu v pět? Večeře tedy bude až v sedm, ale jestli nechceš být sám.“
„Můžu sebou vzít psa?“
„Ty máš psa?“
„Fenku.“
„Překvapuješ mě.“
„Hm, v sobotu mě teda čekejte. Ahoj.“ Zavěsil.
„Kristiáne?“ Dotyčný přiběhne, jakoby hořelo.
„Něco ti je?“ Usměju se, jeho péče mě dojímá. Rozmazluje mě.
„Jáchym v sobotu přijde na večeři.“ Přikývne.
„To jsem rád, třeba mu konečně došlo o co přišel a začne se snažit.“
„O čem to mluvíš?“
„Všiml jsem si toho, jak se na něj díváš.“ Zavrtím hlavou.
„Už jsem se s tím srovnala.“ Zavrtí hlavou.
„Konečně jsem šťastná.“ Dodám a pohladím si břicho.